» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Osud si cestu najde."

Vergilius

počet přístupů: 2141689

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 1 ::

:: Caligo - 3. kapitola ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Caligo

Miky	publikováno: 14.09.2011, 11:11


	Stále kráčeli po mírném svahu směrem ke komplexu budov, který se šedivě, v nepříliš živých barvách, tyčil oproti ocelově zbarvené obloze. Vítr foukal v nárazech, hučel jim v uších a jeho intenzita vzrůstala s tím, jak se blížili ke svému cíli. Když se Daniel ohlédl za sebe, zatajil se mu dech. Pláň, na kterou letadlo dopadlo, se táhla, kam až dohlédl. Žádné hory, žádné lesy. Jen strniště, sem tam mokřady nebo drobná jezírka, ne tak velká, jaká viděl z okna letadla. Trosky letounu společně s přeživšími vypadaly jako zasazené do šílené makety nějaké události. Znovu mu hlavou proběhla myšlenka na to, že nic, co vidí, není reálné. Snad ho obestřely vlny snění a on se vznáší v krajině svých nejhlubších představ. Ne, tohle není sen. Ten kostel byl sen. Vyšel ti z podvědomí jako vlak razící si cestu nitrem hory, tunel skončil a on se zjevil, v jasných barvách, trochu tě oslepil a nechal tě v úžasu hledět na ten lustr, ten deník, ta ruka na kamenné podlaze, po které kráčívali králové, aby vzdali úctu a poklonili se svému Bohu. Jak to víš? Jak to do prdele víš?! Vítr byl osvobozující. Hladil nervy, smetal starosti a hledal skulinku, kterou se člověku dostat do hlavy, vyhledat díru a profouknout dutinu lebeční, když už nic jiného nezbývá. Zalomcoval plotem, který se před Danielem objevil. „Zdá se, že tady nikdo není,“ konstatoval a opatrně – snad ze strachu z elektricky aktivního ohradníku – se plotu několikrát letmo dotkl. Když zůstaly jeho prsty v pořádku, založil je do čtvercových děr a zahleděl se do komplexu. Dominantu tvořila kupole v nejvyšším bodě vysoká asi jako čtyřpatrový dům, posazená mezi další, krabicově vzhlížející budovy o dvou, některé o třech patrech. Většina oken byla zabedněna, další měla vytlučené skleněné výplně. Nároží budov zarůstaly mechem a chladu přizpůsobenými popínavými rostlinami. „Nějaký nápad, co to je?“ otočil se Daniel k dívce, která stála asi čtyři metry od něj a také zvědavě hleděla na plot s užaslým výrazem v obličeji. „Snad nějaký… vojenský objekt? Ale ta kupole, co to sakra je?“ „Nahání mi to tady hrůzu,“ přiznal Daniel a po zádech mu znovu přejel mráz. Bodavý, chladný, zakusující se. Podobnost s pytlíkem mražené zeleniny na zádech musela být čistě náhodná. „Měli bychom se vrátit pro ostatní.“ Dívka zavrtěla hlavou a zvedla obočí: „Spíš bychom měli jít dovnitř.“ „Jsi dobrodružná.“ „Doufala jsem, že budeš taky.“ „Já jsem,“ postavil kolem sebe slova tak, jako plot obklopoval komplex před nimi. „Jenom… jak se jmenuješ?“ Otázka zněla natolik nepřirozeně, že si to i sám uvědomil. Dívka, v poslední vteřině bezejmenné existence, ji přešla bez toho, aby se – byť jen na chvíli – nad ní pozastavila. „Jsem Helena.“ Na malou chvíli se v Danielově mysli objevil pocit, že někoho s takovým jménem už zná. „Jako… Trojská Helena?“ vypadlo z něj do ticha křičícího o pozornost. „Možná,“ usmála se v mrazivém větru; vlasy jí pohladily obličej. „Jen za mě nevedou války a na jablka jsem alergická. Tak co? Jdeme?“ zeptala se, bez čekání na odpověď se ale otočila a zamířila podél plotu. Celou cestu se ohlíželi kolem sebe, jako by čekali, že někdo přijde – pod pahorkem viděli ostatní ztroskotance jako mravence hemžící se po svém lesním úkrytu. Jediný rozdíl mezi nimi a lidmi byl ten, že lidé neměli kam jít. Zůstali pod oblohou, která se jednou, ať už dříve nebo později (kdo má pojem o čase? co je čas?), začne barvit ocelově tmavou šedí, až nakonec celou pláň pohltí tma. Nakonec vždy přijde. Po několika minutách prorostla plotem mohutná kovová brána s velikými vraty. Žádný nápis, žádné strážní budky. Nic, co by nasvědčovalo tomu, že se jedná o vojenský objekt. Plocha mezi budovami nebyla poznamenána koly aut, a pokud někdy ano, déšť už nejspíš všechny stopy smyl. Ze všeho čišelo jedno slovo, stále dokola a znovu – opuštěnost. „Sakra, je zamčená,“ ulevil si Daniel, když zalomcoval křídlem brány a ještě než stihl větu dokončit, vyhoupl se nohou do mřížoví. Věděl, že ona by to udělala. Proč by měl čekat, až ho pobídne? Přistihl se, jak kontroluje svůj dech, aby nedal najevo vyčerpání, které se pomalu začínalo dostavovat jako moře zalévající pobřeží při přílivu. Když seskočil na druhé straně brány na zem, nohy mu na blátě podklouzly, v poslední vteřině se na nich však udržel. Vylekaně se rozhlídl mezi budovy v očekávání, že uslyší psí štěkot a bude nucen bránu znovu rychle překonat zpět. Všechno, co uslyšel, bylo jen kvílení větru na hranách budov. Heleniny boty vedle něj pleskly do bláta; narovnala se a zůstala koukat před sebe. „Fajn,“ dodávala sama sobě odvahu, „potřebujeme nějaké spojení, které nám zavolá pomoc. Musíme tam jít.“ Vykročila. „Počkej,“ chytil ji Daniel za předloktí a stáhnul zpátky. Sehnul se pro kámen ležící kousek od něj, napřáhl se a vší silou hodil směrem k první budově. Mířil na jedno z posledních zasklených oken, ale minul. Hodil další; okno se roztříštilo a zařvalo nepříjemně hlasitým jekotem do ticha, které se poté znovu zacelilo jako řezná rána. Zdálo se, že jsou sami. „Dobře, jdeme,“ vyzval Helenu – a částečně i sebe – Daniel. Jak mířili mezi budovy, veliká kupole jako by před nimi rostla. Zvedala se do výše a majestátně se tyčila mezi ostatními stavbami, které vedle ní vypadaly nepřirozeně až vtipně malé. „Proč mám pocit, že tady už nic fungujícího nebude?“ ozvala se Helena do ticha a vyslovila nahlas něco, čeho se oba dva celou dobu báli, ale pouze to drželi v sobě a neodvážili se z úst vypustit. Vše, co si umíme představit, je skutečné. „Mohla tady zůstat nějaká vysílačka… cokoliv.“ „Jsme v Rusku, umíš rusky?“ „Budeme doufat, že Rusové ovládají angličtinu.“ Helena se zastavila a ukázala na dveře jedné z budov napravo od nich. Byly to obyčejné, dvoukřídlé dřevěné dveře, takové, jaké byly donedávna ještě ve většině panelových domů a v některých činžovních domech se určitě najdou dodnes. Skleněné výplně byly pryč a otvory po nich byly zabedněny dřevěnými deskami a zdálo se, že i lepenkou. „Jdeme dovnitř?“ špitla a i přes odvahu, která z ní před bránou doslova sálala, přistoupila k Danielovi blíž, až k němu byla přitisknuta svým bokem. „Jo, jdeme,“ zavelel, a když došli ke dveřím, opatrně zabral za kliku. Ani v to nedoufal, dveře se však otevřely, a když nakouknul dovnitř, nos mu naplnil podivný závan něčeho, co v první chvíli nedokázal popsat. V dalším okamžiku mu to ale přišlo úplně jasné. Zatuchlina, která čpěla z každého koutu vstupní místnosti, ze které vedlo do horních pater schodiště, mu připomínala staré domy a – a to hlavně – kostely. Ne, že by je snad pravidelně navštěvoval; církev kdysi považoval za jednu ze zločineckých organizací a nešel mu do hlavy fakt, že někdo potřebuje k tomu, aby rozmlouval s Bohem, pozlacené sochy, draze vyzdobené kostely a všechnu tu nabubřelost. Nikdy nikomu nechtěl vymlouvat jejich víru; jen si říkal – snad když měl myšlenky obalené nevědomostí a tím málem zkušeností – že musí uvažovat racionálně. Místnost, ve které stáli, nebyla veliká. Připomínala chodbu obyčejných panelových domů; nahoru vedlo schodiště a po stranách byly v oprýskaných a zašlých zdech vsazeny dveře. Helena otevřela ty napravo od nich. Zdálo se, že místnost, do které vedly, byla skoro úplně prázdná. Po podlaze se povalovalo několik kusů nábytku, se kterými jako by čas hrál kopanou a přitom je roztřískal na jednotlivá prkna, z křesla strhal tmavě rudý potah a do brány v podobě většího, trojdílného okna na konci zakopnul několik kusů špinavých šatů. Při pohledu na ně Daniela zamrazilo a všiml si, že se Heleně v očích také objevila určitá nejistota. Světlem to tam zrovna nepřekypovalo, okna byla zatlučena tak, jak bylo jasné zvenčí. Beze slov se otočili a místnost opustili. „Zkusme další barák, tady asi nic nebude,“ vyšel Daniel ze dveří a byl rád, že ho Helena bez průtahů poslechla a budovu opustila. „A co ta kupole?“ zvedla hlavu a prohlédla si největší ze staveb. Dech se při pohledu na ni vskutku zatajoval a bylo až zvláštní, jak dokázala na člověka působit ta betonová masa tyčící se jako mohutný cirkusový stan. „Myslím, že tam něco bude, ať už byla k čemukoliv… tyhle domy se fakt zdají totálně opuštěné.“ „Pořád nechápu, co to vlastně je. Ten dům… vypadá jako nějaká… ubytovna? Není tady žádný nápis, vůbec nic. Proč by zrovna tady někdo stavěl takový komplex?“ „Netuším,“ zamyslela se Helena. Stáli uprostřed ulice, kterou tvořily dva naproti sobě stojící domy, a koukali zpět na místo, odkud přišli. Brána jako by jim bránila v odchodu a nutila je otočit se zpět ke kupoli na opačném konci ulice. „Rozhodně to nebylo něco, kam lidi docházeli do práce. Jak by řekla moje zeměpisářka – mobilita obyvatelstva v této obl-“ „No do háje!“ zvolal Daniel a začal prohmatávat kapsy. „Co je? Co se děje?“ „Mobil! Proč nás to proboha nenapadlo?!“ vytáhl z kapsy džínů mobilní telefon a počkal, až se zapne. Stará šunko, děláš mi problémy, pomyslel si. Ale teď mě musíš poslouchat. „Já myslím, že ostatní to napadlo… jen jsme možná odešli dřív, než to stihli zkusit? Navíc, v letadle byla taky vysílačka.“ „Ta nebude fungovat,“ oznámil Daniela jako by se nechumelilo. Pod podlahou kostela vysílačky nejsou, a i kdyby stokrát byly, nefungovaly by, rozumíš? Nefungovaly! „No tak… ukaž se… aspoň jedna čárka,“ vyzýval netrpělivě mobil a několikrát s ním zatřásl. Chyba karty. „Do prdele!“ „Nic?“ podívala se Helena zklamaně. „Ne,“ zavrtěl hlavou, a přestože měl chuť praštit s ním o zem, strčil mobil zpět do kapsy. Pak nasadil rázný, rozhodný krok a zamířil ulicí ke kupoli. Všiml si, že je s jedním z domů v jeho prvním patře propojena spojovací chodbou, kterou tvořila železná konstrukce vyplněna betonovými tvárnicemi. Vítr vanul po zakulacené stěně kupole a dostával se jim pod oblečení, když konečně došli ke vchodu. „Jestli nebudou ty dveře otevřené, tak už - “ železná vrata však povolila. Po podlaze letadla se cosi plazilo; cosi zeleného, s krvavými šrámy druhých po celém těle. Zahalené do něčeho, co se plamenně dokázalo proměnit v cokoliv a skrýt se před zraky všech, vyjít v pravou chvíli a vše zkomplikovat. Bože, tak příšerně. Už jej to skoro mělo, zdálo se, že je tomu na dosah ruky. V uličce mezi sedadly zůstávala šmouha zelenohnědé tekutiny. Vždy po sobě zanechá stopu, i když si to neuvědomujeme.


celkové hodnocení autora: 99.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 0		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 0.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 1		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 10		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Ekyelka	14.09.2011, 11:10:56

Zdravím. Oproti předchozím dílům jsem asi byla odpočinutější, méně nadšená z nového textu, nebo nevím. Každopádně jsem narazila na několik míst, která by si ještě zasloužila přepsat. Zvolit vhodnější slova, upravit slovosled (většinu slov vyházet třeba z věty "Světlem to tam..." a nahradit je elegantnějším způsobem, například), zkrátka pokrátit a zredukovat bez toho, aniž by se redukovala atmosféra nebo děj. Je to hodně náročný proces, vyžadující preciznost a velkou dávku trpělivost při hledání vhodných synonym, ale výsledek pak je zcela očividný. Pro upřesnění: narážela jsem na tenhle problém během popisu prostoru, dále třeba když dvojice vyšla z prvního domu, krátce před závěrem. I s respektem k osobitosti každého autora si zkrátka myslím, že tenhle díl šlo ještě dotáhnout v detailech. Samotný děj pak nevybočuje z dříve vytyčené linie. Zajímavý, poutavý, lehce znepokojivý. Záblesky déja-vu v detailech, připomínající Danielův "kostelní" zážitek z letadla byly příjemným zpestřením. Mimochodem, v jednu chvíli jsi z něj udělal Danielu. :) Kratičký záblesk reality (?) z letadla pak trpí tím samým neduhem. Neboj se trochu víc mazlit se slovy, ono to není nic těžkého.