|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 1 ::
|
 |
|
:: DEVONINY KAMENY - 21. + 22. kapitola ::
| *** |
| |
|
|
kapitola 21.
Eliška
Linkový autobus se sunul po okresní silnici hlemýždí rychlostí a Eliška ani nepředpokládala, že by jakékoliv zrychlení vůbec mohlo přicházet v úvahu. Útroby letitého vozidla vydávaly nadmíru podezřelé zvuky, které jí připadaly jako předzvěst rozpadu. Raději si nasadila sluchátka. Jamie Cullum jí broukal do ucha a ona se ještě na poslední chvíli snažila prokousat kapitolou o dětském autismu.
Ta nešťastná psychologie, její láska i prokletí. Ze srdce nesnášela biflování slovo od slova, jak to od nich striktně vyžadovala profesorka Havlínová. Podstata psychologie přece nemůže spočívat v bezchybném recitování slovosledu pouček a definic, nebo ano? Musí snad také záležet na vnímavosti, schopnosti vcítění, na upřímném odhodlání pomáhat nešťastným a nějakým způsobem traumatizovaným lidem. A to ona chtěla, hrozně moc. Z celého srdce doufala, že jí v tom nezabrání ani ta zapšklá kantorka, i když si podle Elišky dávala dost záležet na tom, aby jí její vysněnou specializaci znechutila.
Ale z Elišky se jednoho dne psycholožka stane, i kdyby měla duši vypustit! Nejlepším pomocníkem jí vždycky byla vlastní tvrdohlavost a umanutost. A ta ji určitě nezklame ani při memorování nezáživných vět z učebnice, pokud to musí být.
Sedadlo se s ní trochu otřáslo. Když překvapeně vzhlédla, zjistila, že na prázdné místo vedle ní poněkud těžkopádněji usedl hubený chlapec v modrém kulichu, zpod kterého vykukovaly špinavě blond vlasy. Byl oblečený v takzvaném street stylu, pohodlně a prakticky. Dlouhé nohy v rovně střižených modrých riflích natáhl pod sedačku před sebou a po očku mrkl na svou sousedku. Ta ovšem nevypadala moc potěšeně. To jí ještě scházelo. Lukáš Tománek, její neúnavný a tak trochu obtížný obdivovatel. Grimasa, kterou vyloudila, by se dala nazývat úsměvem jen s hodně přimhouřenýma očima.
"Co chceš?"- ucedila nevlídně.
"Taky tě rád vidím,"odvětil Lukáš. Na strohé jednání byl u ní už zvyklý. "Máš tady snad volno, ne?"
"Teď už bohužel ne," zavrčela. Všimla si, že posmutněl a trochu se zastyděla. Věděla, že se k němu chová hrozně, ale nějak si nemohla pomoci. Prostě ji rozčiloval. Tím, že je tak vytrvalý, že se od ní nechá ponižovat, že je k ní tak nekritický. Rozčilovala ji jeho oddanost. Sakra, kdyby jí aspoň někdy za její příšerné chování vynadal. Ale to on by nikdy neudělal, nanejvýš na ni smutně zíral těma svýma hnědýma telecíma očima.
Byl to vlastně docela milý kluk, třeba taková Lída by ho brala všema deseti, jenže on chtěl ji, Elišku. Začal jí tím svým neohrabaným způsobem nadbíhat hned poté, co se sem s rodiči přistěhovali z města. A drželo ho to už třetí rok. Musela uznat, že má výdrž. Bylo mu sedmnáct, na základce chodil o třídu výš a teď, stejně jako většina mladých z Hradiště, dojížděl do města do školy. Na strojní průmyslovku. Občas se spolu setkali v autobuse, jako třeba právě teď. Jenže Elišku zatím kluci nezajímali. Vlastně jí to holčičí nakrucování a předvádění se před nimi připadalo dost trapné. Takhle se ponižovat kvůli čemu? Aby se mohl nějaký puberťák vytahovat před stejně uhozenými kamarády svými milostnými úspěchy? Tak to v žádném případě!
"Co posloucháš?"- zeptal se Lukáš a ukázal na její sluchátka.
"Tohle by se ti nelíbilo, to není žádnej hip hop," řekla trochu přezíravě.
"A jak víš, že poslouchám hip hop?"
"Jsi skejťák, ne?"- tón jejího hlasu naznačoval, že zrovna tenhle styl u ní příliš neboduje.
"Vidím, že toho o skejťácích zrovna moc nevíš,"- ušklíbl se.
"To, co vím, mi bohatě stačí, děkuju pěkně. A promiň, nemůžu se s tebou vybavovat, píšeme písemku a musím si to ještě projít, docela mi na téhle známce záleží. " Ukončení rozhovoru bylo nekompromisní.
"Aspoň, že na něčem..."- zamumlal potichu. A nahlas pak dodal: "Sorry, už tě nebudu rušit!"
Vytáhl ze svého školního batohu nejnovější číslo magazínu "Board" a otevřel ho na stránce, kterou měl založenou oslím uchem.
Eliška koukala do učebnice, ale slova a věty už nevnímala. Přemýšlela o tom, jaké by to bylo, kdyby zkusila chodit s Lukášem. Už jen kvůli tomu, aby si o ní kamarádky nemyslely, že je divná. Ale to by bylo pokrytectví. A taky nefér vůči Lukášovi, zaslouží si někoho lepšího, někoho, kdo o něj bude mít upřímný zájem. A ne holku, která se nedokáže zamilovat.
Opravdu ne? Zasnila se. Znovu, už poněkolikáté se jí v hlavě začala odvíjet vzpomínka na to zvláštní odpoledne před několika dny...
***
Ten den bylo nádherné počasí, na konec listopadu skoro vyjímečné. Slunce lákalo ven a ona s mírnými výčitkami namluvila tátovi, že se jde podívat ke kamarádce Tereze na její nové šaty na prodlouženou.
Zamířila ale do parku. Od svého setkání s tou žlutookou kočkou se tam nedostala. Ale pořád nemohla zapomenout na naléhavost v jejích očích, kterými jakoby jí chtěla něco povědět. Na ten pocit, že už byla jenom malý kousek od toho, aby tomu vyprávění porozuměla. Kdoví, třeba ji tam nejde, třeba na ni čeká...
Propletla se pod převislými větvemi smutečních vrb a už zdálky zahlédla, že na jejím oblíbeném místě u vody někdo sedí. Po krátkém zaváhání ji zvědavost přemohla a rozhodla se zjistit, který vetřelec vnikl do jejího království. Zlehýnka našlapovala a když jí pod nohou přece jen větvička zapraskala, strnula uprostřed pohybu. Ale neznámý byl zřejmě tak zabrán do něčeho mimo její zorný úhel, že naprosto nevnímal své okolí.
Nepozorovaně došla ještě blíž. Teď už viděla, že je to mladý muž. Seděl na jednom z vrbových pařezů a vypadalo to, že si něco kreslí do skicáku, položeného na klíně. Stála pouhých pár metrů od něj, částečně skrytá mezi větvovím a rozmýšlela se, zda by raději neměla zase nenápadně odejít. Jenže zvědavost jí nedala. Vzpomněla si zahanbeně na taťku a co by asi říkal, kdyby ji tady teď viděl. Ale stejně se krůček po krůčku blížila k mladému umělci.
Teď už ho viděla z profilu celkem dobře. Zastavila a prohlížela si ho. Byl starší než ona, možná o pět nebo šest let. Delší, kaštanové vlasy stažené do culíku, soustředěný výraz v obličeji, oči sklopené ke své kresbě, takže viděla jen dlouhé, tmavé řasy.
"Má profil jako antická socha," blesklo jí hlavou a vzápětí se za takové myšlenky zastyděla. To se tady bude rozplývat nad cizím klukem, kterého vidí poprvé v životě? To snad ne... Ale každopádně nevypadal na žádného psychopata.
Opatrně se připlížila až těsně za něj, aby mu mohla nakouknout přes rameno. Byla pořád zvědavější, kvůli čemu to zapomněl na celý svět. Chvilku si pohrávala s bláznivým nápadem vybafnout na něj, ale pak sama nad sebou zakroutila hlavou. Vždyť je to úplně cizí člověk, nemůže vědět, jak bude reagovat.
Zhluboka se nadechla a nenuceně (alespoň se o to snažila) oslovila neznámého:
"Ahoj, mohla bych se podívat?"
Jeho bezprostřední reakcí bylo tak upřímné leknutí, že se ve finále lekla i ona sama. Hbitě vyskočil a svůj skicák přitiskl na prsa. Byl o dost vyšší, než ona, štíhlý a ... hezký! Moc hezký. Upíral na ni tmavohnědé oči a ona se od nich nemohla odtrhnout. Ztěžka polkla, neboť jí náhle vyschlo v krku. V zádech ucítila jemné mravenčení. Po nekonečně dlouhé chvíli se na ni usmál.
"Ahoj..."- ten úsměv mu rozsvítil celý obličej. A v tu chvíli Eliška z gruntu přehodnotila svůj více než skeptický postoj k výrazu "zamilovat se na první pohled". Protože jestli se jí to nepřihodilo právě teď, měla k tomu slušně našlápnuto.
"Já...omlouvám se za to leknutí!"- našla konečně řeč a provinile se na něj usmála, "to jsem nechtěla!"
"Nic se nestalo, bylo to docela příjemné leknutí," upíral na ni hřejivý pohled a jí se podlomila kolena. Páni, co se to s ní děje?
"Nechceš se na chvíli posadit? Je tady pěkně." Úplně obyčejná slova, ale srdce se jí z nich zatetelilo.
"Díky," uvelebila se vedle něj na druhý pařez. Vzápětí k němu natáhla ruku :"Já jsem Eliška."
"Alexandr," jeho ruka byla teplá a měkká a ta její do ní vklouzla jako do pelíšku. Vydržela by tak napořád... Nakonec se začervenala a ruku stáhla. Vypadalo to, že ji pouští nerad. Usmáli se na sebe, oba v rozpacích.
"Ukážeš mi svůj obrázek?" - vrátila se k zámince jejich seznámení.
Očividně zaváhal.
"No, já myslím, že by se ti to nelíbilo... je to jen takové cvičení!"
"Prosím..."- upřela na něj pohled, který na jejího tátu vždycky zabíral nejvíc. A úspěch s ním slavila i tentokrát.
"Tak dobře, ale nebudeš se mi smát!" Podal jí náčrtník a odvrátil pohled stranou, jako by se za něco styděl.
"Proč bych se ti smála? To si o mně myslíš pěkné věci," naoko se na něj zamračila a potom už upřela pohled na kresbu. Její reakci tak trochu předvídal. A opravdu, slyšel, jak překvapeně zalapala po dechu. Podívala se na něj, nevěřícně a tak trochu v šoku.
"To...to jsem já!"- bylo to prosté konstatování, bez otazníku. "Ale jak..."
"Asi jsem si tě vysnil," malinko se usmál, "a teď i přivolal."
Nenapadala ji žádná odpověď, nenacházela slova, která by vystihovala její pocity. Naprosto ji ohromila ta prostá skutečnost, že ji nějaký kluk dokázal takhle rozhodit. Rychle sklopila oči, aby neprozradily její zmatek.
Zahleděla se opět na obrázek ve svých rukou. Bylo vidět, že tužku vedla ruka zkušeného kreslíře. Úsporně, ale věrně na ní bylo zachyceno právě toto místo, zátiší u lesního jezírka. Na jednom z pařezů seděla dívka s baretem na kratičce ostříhaných vlasech a ohlížela se přes levé rameno ke skupině vzrostlých stromů, stojících opodál. Koho kresba znázorňuje, nebylo pochyb. Podoba byla velice věrná.
"To je úžasné," - v jejím hlase se mísil údiv s obdivem. "Jsi skvělý malíř!"
Myšlenky se jí opět začaly urovnávat a dokonce našly logické vysvětlení. Musel ji tady prostě vidět, žádná záhada. Přesto jí ani toto odhalení nezpomalilo splašený tlukot srdce a nezklidnilo její dech.
"To bych taky měl být, a i když ne třeba přímo skvělý, tak dobrý určitě. Živím se tím." Usmál se na ni.
"Opravdu? Ty maluješ obrazy?"
"Ne tak docela. Jsem grafik a kromě toho vymýšlím design pro webové stránky. Mám štěstí, že mě vlastně živí můj koníček."
"Takže to asi pracuješ doma, ne? To musí být bezva, nemuset brzy vstávat, pracovat, jen když se ti chce..."- Eliška se trochu zasnila.
Zasmál se : "To si představuješ moc idylicky. Je to normální práce, jenom nemusím nikam chodit. Ale nějaký režim se dodržovat musí. V něčem je to dokonce horší, než chodit do práce."
"A v čem, prosím tě?"
"Zkus se vykopat z postele, když víš, že tě nečekají píchačky a postihy za pozdní příchod. To pokušení je ďábelské. Takže vstávám na šestou, pěkně od pondělí do pátku, jako jiní smrtelníci. Jinak bych se naučil lenošit."
"Tak to tedy smekám před tak pevnou vůlí!"- z jejího hlasu znělo uznání.
Pak se ale vrátila k obrázku: "Tys mě tady viděl, viď? Kolikrát?"
"Jenom jednou, vážně!"
"A proč ses schovával?"
"Nechtěl jsem tě vyděsit, už byl skoro večer... a stejně jsi byla na odchodu."
"No páni! A takhle sis mě zapamatoval? To tedy klobouk dolů...," tohle myslela naprosto upřímně.
Přemýšlela.
"Takže to bylo minulý pátek, když jsem byla za knihovnou", došlo jí za malou chvilku.
"Prosím?"
"No, někdo chodí za školu a já chodím občas za knihovnu, abys věděl". Eliška se hořce usmála. "Táta mě nerad pouští někam samotnou a někdy to už není k vydržení. No a tak sem tam trochu podvádím..." Eliška se podívala na svého společníka, ten ale nic neříkal. Zamyšleně si ji prohlížel.
"Proč tě nechce pouštět? Něco jsi provedla? Nevěří ti? Nebo tě má pořád za malou holčičku?"
"Víš, on... on se o mě hrozně bojí", pohrávala si s třapcem baretu, který měla položený na klíně.
"V naší rodině se nedávno stalo neštěstí," - vzhlédla, a to, co spatřila v jeho očích, ji přesvědčilo, aby mu pověděla všechno. Byl v nich soucit, něha, trpělivost a ona se rozhodla mu důvěřovat.
Mluvila tiše, neplakala, ale všechny ty slzy, které už prolila, byly v jejím hlase zřetelně znát. Ještě žádnému cizímu člověku neřekla to, co teď Alexovi. A on to poznal. Položil ruku na její rameno a jemně stiskl. Nic víc... To úsporné gesto bylo účinnější než tisíce slov útěchy. Teprve teď se rozplakala a on ji nechal. Věděl, že tyhle slzy jsou dobré.
Že se jimi z duše vyplavuje beznaděj.
***
kapitola 22.
Tajemství náhrdelníku
"Hej, co je to s tebou? Jsi tady?"
Alex hrál to odpoledne jako ponocný. Míče odpaloval ledabyle, kazil podání, dokonce mu dvakrát raketa vyletěla z ruky. A co bylo nejhorší, vůbec ho to netrápilo. Toma ale taková hra nebavila.
"Hele, necháme toho... očividně nejsi ve své kůži a já mám z toho akorát nervy. Co ty na to?"
"Jo, v pohodě... už jsem na to taky myslel. A co teda podniknem?"
"Stavíme se v Regině, dáme kafe a já ti konečně řeknu, co jsem se dozvěděl na fakultě u docenta Bělohlávka."
Alex jakoby ožil. V jeho očích se dnes snad poprvé objevily jiskřičky zájmu: "Cože? Ty máš novinky a nic jsi mi neřekl? Ty bídáku, já tě snad uškrtím!"
"To není vyprávění na kurt. Čekal jsem na tu správnou chvíli", mrkl na něj Tom.
Za chvíli už seděli u svého oblíbeného stolku v kavárně a když odešel číšník, který je právě obsloužil, Tomáš začal se svým vyprávěním.
"Kdo je docent Bělohlávek, jsem ti myslím říkal, že jo? Je to na naší fakultě vedoucí katedry historie. Docela známá osoba."
"Počkej... máš pravdu, někde jsem o něm četl, ale už si nevzpomínám, co..." Alex pohlédl zvědavě na Toma.
"Jo, loni na jaře byl celkem dost propíraný místním tiskem. Říká ti něco Klub Sisyfos?"
"Počkej... není to ten spolek novodobých inkvizitorů?" Alex se ušklíbl.
"Tahle formulace by se jim asi moc nezamlouvala. Ale máš pravdu, ve středověku by určitě upalovali kacíře."
"No a co má s nima být?" Alexe to začínalo zajímat.
"Pan docent není zrovna moc ortodoxní akademik. Představ si, že ho zajímá to, co ti Sisyfové nazývají pavědami. Samozřejmě ryze soukromě, ve škole to moc neventiluje. Na to je moc velký profesionál. Mimo fakultu je to ale zapálený badatel v oblasti paranormálních jevů a záhad vůbec. Má dost široký záběr, trochu jsem se už stačil s jeho prací seznámit. A teď se podrž: je taky vydavatelem a šéfredaktorem časopisu "Mezi nebem a zemí". A právě to mu vysloužilo cenu "Bludný balvan"- to je taková anticena, kterou uděluje ten klub skeptiků každoročně někomu, kdo podle nich nejvíc mate myšlení veřejnosti a káže bludy a nesmysly. No a letos na jaře to schytal náš docent."
"Teda... chudák!"
"On si z toho zas tolik nedělal, bral to jako reklamu pro ten svůj časák, sice trochu negativní, ale lepší nějaká, než žádná, ne?" Tom vypadal, že je celkem v obraze.
"Tome, a to on může takhle skloubit? Myslím tím, že má přece jen nějakou prestiž a ty jeho aktivity by ho mohly docela znemožnit, nemyslíš?"
"No právě, že má prestiž, tak už si může dovolit ledacos, co by třeba jinému neprošlo. A on je zkrátka svůj, nenechal by si nic diktovat. A taky ví, že by se za něj hledala jen těžko náhrada. Je to chodící zásobárna vědomostí... a studenti ho milujou. Ten náš náhrdelník ho hodně zaujal. A hodně v jeho případě už něco znamená."
"Tak mluv a přestaň napínat!" Alexe se zmocnila nedočkavost.
A Tomáš začal.
***
"Tak copak jste mi přinesl, mladý muži?" Poté, co mu na přivítanou potřásl rukou, zůstal stát docent Bělohlávek zády k oknu a s rukama založenýma na prsou zvědavě vyčkával.
Tomáš vytáhl ze staré kožené brašny pouzdro s náhrdelníkem a otevřené je položil na veliký psací stůl. Docent se okamžitě odpoutal od okna a posadil se. Opatrně vyndal stříbrný šperk z pouzdra a zavěšený na prstech levé ruky si ho dlouze prohlížel.
"Pozoruhodné!"- pronesl zamyšleně, "velice pozoruhodné. Co si o tom myslíte vy, kolego?"
Tom si připadal jako žák při zkoušení u tabule. Nervózně pohlédl na šperk a potom na docenta.
"Vypadá to na nějaký amulet. Precizně vypracovaný, efektní. Dost děsivý, člověk z něj má tísnivý pocit... možná nějaký kult? Sekta? Nevím. Každopádně vypadá starobyle... ale já nejsem historik, je to jen čistě laický pohled."
Docent Bělohlávek byl šperkem plně zaujat. Dokonce si rozsvítil halogenovou lupu, kterou měl neustále po ruce, aby mohl klenot prozkoumat ještě důkladněji.
"Hm...co myslíte, že má znázorňovat?"
"Baziliška?"
"Velmi správně, kolego... přesněji řečeno středověkou interpretaci. Je to vlastně jakýsi chimerický kříženec kohouta a hada. Tradovalo se, že jeho přímý pohled je smrtelný, takže podobně jako v antice u Medúzy bylo pro boj s ním třeba použít odrazu v zrcadle. Ale je spousta výkladů a verzí... jak jeho příchodu na svět, tak schopností a magické síly. Baziliščí popel prý dokáže přeměnit stříbro ve zlato."
Tom fascinovaně poslouchal. Docentovo zaujetí bylo nakažlivé. "Takže pochází ze středověku?"
"Nikoliv, je to pouze napodobenina práce středověkých mistrů, dovolím si dokonce hádat, kterého konkrétně. Pokud se nepletu, takovéto umělecké bizarnosti byly specialitou zlatnického mistra jménem Mathieu Rinaldi, který žil někdy kolem roku 1460 v Brestu. O jeho výrobky byl veliký zájem u všech panovnických rodů napříč Evropou. Jeho umění bylo fascinující."
"A tohle je tedy jen padělek jeho práce? Mohu se zeptat, jak jste to zjistil?"- otázal se Tomáš.
"Tady, na zadní straně... vidíte? Jsou tam miniaturní značky. Pokud je přímo nehledáte, s velkou pravděpodobností je přehlédnete. Také bych je nenašel, kdybych neměl jisté podezření," docent označil prstem místo na zadní straně baziliškova ocasu a půjčil Tomovi svoji lupu.
Byla to písmena. Jenže ne latinka, nýbrž jakési znaky, připomínající geometrické obrazce. Tom se podíval na docenta a mírně zavrtěl hlavou. Vrátil mu lupu a s pohledem upřeným na něj očekával vysvětlení.
"Fénické písmo... velmi staré, pochází ze 14.-11. století před Kristem. Z něj se potom vyvinula například starořečtina, starohebrejština nebo staroaramejština. Znaky, které vidíte zde, jsou ekvivalentem souhlásek S a M. Je to zašifrovaný monogram autora. Ke své vlastní škodě to byl totiž veliký ješita a pozér. Ale rovněž špičkový falzifikátor. Salvatore Marcuzzi z Florencie. Žil na přelomu 19. a 20. století. Takže žádný středověk... Škoda, že tenhle umělec svůj nesmírný potenciál promrhal na padělky. Sice velice žádané a ceněné, ale přesto pouhé kopie. Ovšem naprosto dokonalé. Nebýt jeho marnivosti, nevím, jestli bych rozeznal toto dílo od originálu."
Docent Bělohlávek se dramaticky odmlčel a potom triumfálně prohlásil: "A já dokonce vím, milý mladý příteli, kdo si u něho tenhle klenot objednal!"
Popošel několik kroků k rozsáhlé knihovně, zabírající komplet celou stěnu pokoje vlevo od dveří. Police se tyčily až ke stropu a obsahovaly stovky odborných publikací a skript. Celé jedno oddělení bylo vyhrazeno časopisům. Docent se v nich chvíli přehraboval, až s vítězoslavným úsměvem vytáhl ten, který hledal. Nalistoval příslušnou stránku a rozevřený časopis položil před Toma.
Z barevné fotografické dvoustrany, patrně doplňující nějaký článek, na něj znepokojivým, zvláštně živým pohledem shlížely temné, uhrančivé oči vysokého, holohlavého muže. Byl oblečen v nějaké dlouhé, černé sutaně, zpod které vykukovaly bosé nohy. Na hlavě kolem čela měl něco jako korunu, nebo spíš diadém, znázorňující dva propletené hady, kteří se nad obočím křížili a zvedali proti sobě hlavy s rozeklanými jazyky. Muž stál u stolu, na němž leželo dlouhé ostré kopí, křišťálová koule a jakási vysoká, nahoře zaoblená nádoba, která vypadala trochu jako urna. Jedna jeho ruka spočívala ledabyle na té nádobě a druhá... Tom přimhouřil oči, jako by si nebyl jistý, co vidí. Ale bylo to tak. Druhá ruka svírala štíhlými dlouhými prsty stříbrný přívěsek náhrdelníku, spočívající na jeho hrudi.
Tom vydechl překvapením. Docent Bělohlávek ho sledoval napjatým pohledem.
"Tak co tomu říkáte, kolego?"
"To je... " Tomáš vzhlédl a jeho oči byly jeden velký otazník.
"Samozřejmě. Kolem tohoto náhrdelníku bylo vždycky rušno, ovšem v tom nejhorším slova smyslu."
"Kdo je ten muž?"- Tom se znovu zahleděl do černých očí a otřásl se, jako by na něho sáhla smrt.
"Je to jeden z nejproslulejších okultistů nového věku. Jmenoval se Samuel Berry. Pocházel z rodiny fanatických sektářů a to ho zřejmě předurčilo pro jeho pozdější dráhu. Začínal totiž jako vizionář. Hlásal příchod soudného dne a otevírajících se bran pekelných. Od toho už byl krůček k temným okultním naukám a rituálům."
Docent se odmlčel. Došel až k oknu a chvíli zamyšleně vyhlížel ven.
"Říkalo se," pokračoval po nějaké době, "že se pokoušel evokovat několik démonů a nejméně v jednom případě se prý částečná materializace podařila. Tyto zvěsti pocházejí z celkem důvěryhodných zdrojů a byli přitom i očití svědci. Existují o tom záznamy v dobovém tisku. Vím, že to zní asi bláznivě, ale jak zajisté víte, já osobně věci mezi nebem a zemí nezavrhuji jako absolutně nemožné."
Tom naslouchal velmi zaujatě a docent pokračoval po kratší odmlce:
"Údajně si nechal tento náhrdelník vyrobit na zakázku z jednoho důvodu. Měl v úmyslu koncentrovat v něm sílu, která by z něho učinila mocného a obávaného okultistu, velmistra černé magie. Podle některých pramenů měl přidat Marcuzzi do slitiny stříbra a mědi několik kapek čerstvé krve oběti satanského rituálu, pro znásobení jeho moci.
Berry náhrdelník téměř nesundával z krku. Velice na něm lpěl, věřil tomu, že díky němu dokáže být v neustálém spojení s temnými silami. Že skrze ten šperk přichází cosi z jiného světa. Nějaká entita, s jejíž pomocí dokáže vše, co si jen zamane. Zda se mu to podařilo, nevím... co je ale nesporné, je spousta bizarních úmrtí v jeho okolí. Nikdo mu nikdy nemohl nic dokázat, i když podezření bylo velmi silné.
On sám však skončil podobně. Ne nadarmo se říká "kdo s čím zachází, tím také schází"! Někde musel udělat chybu. Říká vám něco termín SHC? Ano, správně, Spontaneous Human Combustion. Spontánní samovznícení člověka. Podobně jako předešlé oběti Berry uhořel bez jakékoli zjevné příčiny. Požár strávil většinu těla, přičemž oděv zůstal téměř neporušen, jak už to u těchto případů bývá. Náhrdelník u něho nenašli. Ten se objevil až několik let poté a dostal se do jistého soukromého muzea, odkud ovšem po dvaceti letech opět záhadně zmizel.
A teď ho tedy vidím na vlastní oči. Povím vám, milý příteli, je to rozporuplný pocit!"
"Tak to po tom všem, co jste mi vyprávěl, zcela chápu." Tomáš si nějak nedokázal představit, že by měl vzít náhrdelník zase do ruky, teď, když znal jeho pohnutou minulost, začal mu připadat nečistý, poskvrněný, zlověstný... i když to jsou jenom legendy, jak se v duchu ujišťoval. Je to pouhý neživý předmět, žádný zlý duch v něm nesídlí.
"Pane docente, jak to, že toho o této věci tolik víte? Skoro to vypadá, že to pro vás znamená něco víc, než jen obyčejný tajemný příběh. Musíte podobných znát stovky!"
"Víte, tyhle příběhy k nám promlouvají z krajiny mimo naši logiku a chápání, ale to ještě neznamená, že to, co nechápeme, nemůže existovat. Skeptici na tom nemohou změnit absolutně nic, ani kdybych si těmi jejich balvany vydláždil dvůr. Za tu spoustu let jsem byl obeznámen s neuvěřitelně velkým množstvím tajemných historek, ale tenhle konkrétní příběh je stále tak živý a sugestivní, že mě nepřestává fascinovat. Vlastně už od mládí. Můj dědeček se totiž s Berrym osobně setkal. Plavil se s ním na jedné zaoceánské lodi, na níž jako mladík pracoval. Nikdy na něj nezapomněl, ten muž byl abnormálně silná osobnost. Často o něm vyprávěl a já si představoval Berryho jako čaroděje z pohádky. Ta fascinace mi už zůstala."
Docent se na Toma usmál a pokrčil rameny: "No a to je vše, co vím o baziliščím náhrdelníku. Doufám, že jsem alespoň trochu uspokojil vaši zvědavost, příteli."
"Více než dostatečně, pane docente. Jsem vám velice vděčný. Ale ještě jednu věc. Vy si tedy myslíte, že je ta věc... prokletá? Nebo dokonce posedlá zlým duchem? Že nosí neštěstí?"
Docent Bělohlávek se pousmál: "Já se mohu jen domnívat a dohadovat, jistého není nic. A pravdu zná jen bůh. Anebo ďábel. Myslím, že by nám toho mohl tento předmět hodně povyprávět, kdyby mohl mluvit." Zarazil se, jako by ho právě něco napadlo, ale pak pokračoval: "Víte, mě by moc zajímalo, kde k tomu náhrdelníku přišli rodiče vašeho přítele, říkal jsem vám, jak dlouhou dobu byl nezvěstný. Myslíte, že byste se mohl poptat a dát mi vědět? Já jsem totiž velmi zvědavý člověk a toto by mi zřejmě neustále vrtalo hlavou," s mírným úsměvem se podíval tázavě na Toma.
"Můžete se spolehnout, pane docente, i mě to totiž začalo dost zajímat, musím přiznat, že vaše nadšení pro věc je dost nakažlivé."
"Máte v sobě zvídavého ducha, nezkaženého předsudky, milý hochu. Takové lidi mám rád."
Upřel na Toma oči: "Víte, příteli, že na světě existuje určité procento lidí, kteří mají mimořádné schopnosti? Psychotronické, telepatické, věštecké... Vůbec nezastírám, že valná většina takovýchto lidí jsou šarlatáni, ale nepatrný zlomek z toho celkového počtu tvoří lidé skutečně obdaření. Znám jednoho takového člověka. Možná by vám mohl pomoci."
"Ano? Ale jak?"
"Ta osoba dokáže skoro z každého neživého předmětu velmi úspěšně vyčíst jeho historii. Nejen živé bytosti, ale i věci neživé mají údajně svou paměť, kterou si uchovávají a nějak konzervují. Toto je dobře patrné třeba v případech strašidelných domů, většinou těch, kde se odehrála nějaká tragédie. Traumatický prožitek, emoce, nečekaná násilná smrt... to všechno je silný zdroj náhle ventilované negativní energie, která může zůstávat zakódovaná a koncentrovaná v místech i věcech a při vhodných podmínkách se může za pomoci média, neboli prostředníka, či obzvláště vnímavého jedince projevit, někdy dokonce i materializovat.
Některé vybrané předměty mohou být touto energií vědomě naplněny a používány k nekalým praktikám. Plní potom funkci jakéhosi zářiče nebo přenašeče energie. Možná by to mohl být případ našeho náhrdelníku. Ty tragédie, které ho vždy provázely, by tomu celkem odpovídaly, pokud to ovšem nebyla neobvyklá souhra nešťastných, ale vysvětlitelných náhod... čemuž já osobně příliš nevěřím. Pokud to náhody nebyly, osoba, o které jsem vám povídal, to pozná, to vám mohu zaručit. Já sám jsem byl původně také nedůvěřivý, ale již mnohokrát mi vyrazila dech."
Toma to zajímalo stále víc a víc: "Kdo je ten člověk? Myslíte, že by si na nás udělal čas?"
"Udělala, příteli... je to dáma. Uznávám, že může na první pohled působit poněkud... ehm... výstředně, ale první dojem často klame. V jejím případě možná dvojnásob. Však uvidíte sám, pokud budete mít zájem o její služby. Pro svou práci používá jméno Odetta Kaminski. Je tak trochu obestřena tajemstvím. Zakládá si na tom. Přesto se odvažuji tvrdit, že je mojí přítelkyní a já si toho velmi vážím, a to nejen kvůli jejím schopnostem."
Docent něco napsal na kus papíru: "Tady máte... ostatní už je na vás, mladý příteli. Já vám mohu pouze popřát hodně štěstí!"
***
"No a tady je to telefonní číslo," ukončil Tomáš své dlouhé vyprávění, které jeho kamarád vyslechl s naprosto soustředěným výrazem v obličeji. Alex zběžně přelétl očima číslo se jménem a schoval složený papír do náprsní kapsy. Pak se konečně trochu usmál:
"Díky, kamaráde, ani nevím, co bych si bez tebe počal. Tak doufejme, že to všechno k něčemu bude."
Dopíjeli kávu v tichosti a hlavou se jim honily všelijaké myšlenky.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 20 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
