obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Přítel je ten, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád."
Elbert Hubbard
obr
obr počet přístupů: 2915778 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39713 příspěvků, 5825 autorů a 392910 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Panenky - 3. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Panenky
 autor Amater publikováno: 04.09.2011, 19:37  
Erik se nevzdává. Přece získal vždy, co chtěl. někdo z vesnice a samotář musí být nadšdený výstavou v Praze. Ale Richard to vidí jinak.
 

Panenky 3

Už se chce na to optat, když vidí, jak muž pracně vykládá krabice.
„Nenapadlo mě, že píchnu. Už tu stojím nějakou dobu.“ Popravdě tu stojí příliš dlouhou dobu. Nejdřív si myslel, že mu někdo zastaví a on požádá, zda by nemohl zavolat odtahovou službu, ale auta, kterých moc nebylo, vždy profrčela dál. Jen jedno zpomalilo, ale když ho vidělo, jelo dál. Nakonec usedl, protože nechtěl stát. Jít přes les pro pomoc a pořád zkoušet mobil se mu nechtělo, i když nakonec by to musel. Už to chtěl vzdát, když zastavilo modré auto.
„Dnešní lidé,“ zabručí, ale cítí, že i on by jel dál.
„Ano. Tak tu je. Děkuji moc, že mi ji vyměníte.“
Erik vytáhne rezervu a hever. Nasadí hever a nadzvedne auto. Richard se lehce opírá o auto a zvědavě pozoruje muže. Je z města, obchodník, úspěšný, odhaduje. Takový byl i on. Mimoděk si pohladí nohu a jizvy, které mu zůstaly. Mohl by být rád, že žije, ale popravdě není. Nějaký čas se nenáviděl za to, že nezůstal v autě. Tenhle život, co vede, je jen přežívání. Nebýt panenek…
„Není za co. Myslím, že dřív byste to zvládl pravou zadní.“
„To ano.“
„Tak hotovo. Víte, mohu se optat, nejsem zdejší, ale není tu nějaký motel?“ Doufá, že mu nabídne ubytování u sebe doma. Určitě bydlí někde blízko. Za tu výměnu kola by si to zasloužil.
„Tady? Tady chcípl pes, ale v městečku směrem, odkud jste přijel, je penzion a hotel. Myslím, že i motel. Hádám tak v okruhu sedmdesát kilometrů jediní. Není to atraktivní kraj pro turisty, i když město se snaží. “
Sakra! Převezl mě. No co se dá dělat. Nebude na něj tlačit. Pozoruje, jak skládá krabice dovnitř. Opatrně jednu po druhé a vsadí se, že jsou v tom panenky. Spoustu panenek. Nejraději by se na to vrhl, ale ovládne se. „Nechcete pomoci?“
„Ne, děkuji. Zvládnu to.“ Podívá se do lesa. Po dlouhé době bude opět řídit ve tmě, ale je blízko domova, dokáže to. Tam si odpočine. Dnes ho to nějak zmohlo. „Promiňte, budu muset jet a děkuji za pomoc.“
„Není za co. Dobrou jízdu.“ Snaží se zjistit o něm něco víc, ale klobouk stíní jeho rysy. Jedině co je vidět, je hůl. Jinak černý obrys. Ani se nediví, že nikdo nezastavil. Sám by se bál. Co kdyby to byla léčka. Měl být opatrnější. No, risk je zisk.
„Ještě jednou děkuji a vám taky.“ Dvířka se zavřou a auto velmi opatrně vyjede.
Vleče se jako šnek, ale pokud měl nehodu v autě… Nebo že by od narození? Kdo ví. S povzdechem otevře kufr svého auta a utře si ruce do hadru. Bude muset zpět. Otočí auto a jede nazpět do města. Je invalidní, bude si chtít přivydělat. Bude to snadné. I když… Kdo ví.

Richard dojede domů v pořádku. Je rád, že to zvládl. Nejdřív vynese krabice. Zítra bude muset jet k pumpě dát si zkontrolovat rezervu a koupit někde novou. Tolik starosti. Nevybalené krabice uloží na kuchyňském stole. Vezme si včerejší rohlík a namaže škvarkovou pomazánkou. Ujídá a sleduje krabice. Zvláštní muž. Do obličeje mu nijak neviděl, ale cítil jeho temperament. Kdysi by byl celý žhavý ho získat, ale dnes - nic. Jen nostalgie na to, co mohlo být a není. Zítra je vybalí, ale dnes půjde spát. Zívne se a odštrachá se do ložnice. Chtělo by to masáž, ale nemá na nic náladu. Odstrojí se a zvažuje, zda se vykoupat nebo ne. Nějak nemá chuť dojít do koupelny. Lehne si a přitáhne pokrývku přes tělo. Už usíná, když natáhne ruku a nahmatá prášky na spaní. Jednu si vezme a bez vody ji spolkne.
Spokojeně se přetočí. Dnes ho můry nebudou trápit a zítra v klidu dojede k benzínce.

Ráno sebou trhne, jak ho probudí cinkot. Uvědomí si, že je to zvonek. Měl ho už dávno vyhodit. Přetočí se na druhou stranu a spí dál.
Erik dole se dívá do oken. Zmáčkne ještě jednou zvonek. Ještě spí? Snad ne? Možná ano. Sice se vykládá o ranních venkovských ptáčatech kde co, ale jeho loutkář zřejmě k nim nepatří. Co teď? Už i tak všechny plány se mu sypou. Místo, aby byl v galerii, visí tam cedulka: Zavřeno. A to vše kvůli jeho sestře Lucii. Zabít ji je málo. Příště ji nechá na krku někomu jinému. Opře se o auto, potom otevře dveře a posadí se. Prohlíží si okolí. Neřekl by, že bude bydlet v takovém zapadákově. Dá mu ještě hodinu čas, potom vtrhne do domu. Usměje se. Kecá. Nic takového neudělá. Bude trpělivě čekat, dokud nevyjde.
Po chvilce vstane, opět zazvoní.
Richard nahoře sebou trhne. Opět zvonek? Uvědomí si, že zřejmě ho někdo chce vidět. Tvář se mu zkřiví nevolí.
„Ať si trhne hnátou!“ zabručí, ale nakonec vstane. Při vstávání se trochu zapotácí. Jde k oknu a odtrhne závěs. Modré auto. Chvilku přemýšlí, kdo to je. Nějaký zbloudilý cizinec. Ať si počká. Možná mu rupnou nervy a odejde. Dopajdá do koupelny, vykoupe se a nahý přejde do ložnice. Obleče se do volných tepláků a vytahaného trika. Dnes půjde na procházku a večer bude šít, i když ještě nemá představu co. Taky by se mohl podívat na burzu. Přece jen starých návyku se člověk nezbaví snadno, zjistí, když mu v hlavě naskakují čísla z jeho možných zisků. Musí investovat. Zatím se má dobře, ale kdo ví, co bude v budoucnosti.
V kuchyni vyndá z lednice dvě vajíčka. Zaváhá. Nejdřív vyřídí toho ňoumu. Na chodbě si vezme slamák a otevře dveře.
„Halo!“ zařve nespokojeně, když ho nikde nevidí. Má tu čekat.
„Dobrý den! Jmenuji se Erik Reček.“ Podává mu se širokým úsměvem ruku.
„A co má být?“ Když se mu rozsvítí. „Oh bože, omlouvám se, ale nepoznal jsem vás hned. To jste vy! Děkuji za pomoc. Co potřebujete?“
„Jsem rád, že jsem vás našel. Jak jsem řekl, jmenuji se Erik Reček a mám v Praze malou galerii Noční stíny. Rád bych vystavoval vaše panenky.“ Zaúpí. Tohle bude těžký oříšek, když vycítí nesouhlasnou vlnu.
„Je mi líto, nevystavuji. Potřebujete ještě něco?“
„A prodej? Prosím, ty vaše panenky jsou nádherné. Bylo by škoda, kdyby zůstaly neviděny. Měl by je každý vidět, obdivovat, ocenit jejich dokonalost. Prosím!“ napadne ho, že Japonci úklonu nevymysleli jen tak.
„Je mi líto, ale já je dělám pro potěšení a spousta z nich nejde vystavit. A neprodávám!“
„Proč?“ vyhrkne.
„Protože jsou inspirovány anime.“
„Aha.“ To je fakt ošemetné. Bude si to muset zjistit, ale podle něj to půjde. Přece je nebude vyrábět masově! „Ale všechny ne. Malou výstavu. Budete slavný.“
„Nijak mě to neláká. Omlouvám se, ale právě snídám.“
„Počkejte!“
Richard zaváhá. Přece jen se k němu zachoval hezky.
„Já se vrátím, já…“
„Nechcete se nasnídat? Nebo jste jedl?“
Jedl, ale… „Ne.“ Richard počká, až kolem něj projde. Mimoděk zachytí jeho svěží vůní a vůní máty. Miluje ji. Zavrtí v duchu hlavou. Richarde, vyžeň si ty myšlenky. Takový jako on není pro tebe. Už nikdo není pro tebe.
„Mám jen vajíčka a ne příliš čerstvý chleba,“ říká bez ostychu. „Nestihl jsem nakoupit a v neděli jsou krámy stejně zavřeny. Co budete pít? Mám mléko, vodu a džus. Nebo dáváte přednost kávě nebo čaji?“
„Kávu. Děkuji.“ Zašilhá po krabicích.
Richard to zpozoruje. „Chcete je vidět?“
„Mohu?!“ Nevěří svému štěstí. Konečně se jich dotkne.
„Jistě.“ Obejde ho a vezme jednu krabici. Otevře víko a odhrne bílý tenký papír. Vytáhne ji na světlo a posadí na okraj stolu. „To je Suzaka, rychlejší než světlo.“
„Z anime?“
„Ano. Před několika lety jsem měl nehodu a potom jsem viděl dokumentární snímek o loutkáři. Zaujalo mě to a zkusil jsem to. Mám čas a…,“ otevře další krabici. „To je zabiják a jeho partner. To je Shaia s Dharii… jsou milenky. Moje vlastní návrhy a viděl jste tuhle?“ Otevře další a vyndá sexy sestřičku. Naaranžuje ji do svůdné polohy.
„To nejde!“
„Prosím?“
„Musíte, musíte je vystavit. Prosím. To musí vidět svět. Já - co chcete za výstavu?“ V hlavě se mu honí plány, jak je naaranžuje ve své galerii. Už vidí i plakát, pozvánky poslané těm správným osobám. Přijdou, to ví. Stačí jedna lesklá fotografie…
„Ne, je mi líto.“ Začne je uklízet. Erik drží Suzaku v rukou, svírá ji. Chce ji domu, chce se dívat ji do obličeje, upravovat šaty…
„Dovolíte?“ vezme ji z ruky, ve vlasech jemně upraví jehlici ve tvaru malého vějíře. Dalo mu šílenou práci ji sehnat. Proto každá panenka je neopakovatelná. „Kolik chcete vajíček?“
„To nemůžete. Kolik chcete peněz?“ Ale sotva to vypustí, uvědomí si, že majitel jich má víc než on. Sevře ruce. Co má udělat, aby povolil?
„Nepotřebuji peníze.“ Udělá smaženici a chleba ohřeje v mikrovlnce. „Dělám to pro potěchu.“
„V tom případě, proč nechcete, aby to viděli ostatní? Jsou nádherné. Mistrovské dílka.“
„Zas tak dokonalé nejsou. Nebude vám vadit, když si sundám klobouk?“
„Ne… jistěže… ne?“ Nechápe, proč se ptá. Richard s úlevou ho odloží a otočí se k Erikovi. Ten polkne. Doprdele, v duchu řekne, když vidí jeho nehybné oko. Tvář je krásná, ale ty jizvy okolo nehybného oka.
Richard se usmívá. Každý tak reaguje. S úlevou se posadí. „Dobrou chuť. Oh, káva.“ Vstane a dojde ke konvici. Ještě jednou ji zapne a zalije rozpustnou kávu. „Smetanu? Mléko?“
„Smetanu.“ Richard ji vyndá a položí na stůl.
„Nepřemluvím vás.“
„Ne. Nechci se ukazovat jak nějaký papoušek. S tím jak vypadám? Ne,“ odmítne. Na jedné straně ho jeho tvrdohlavost baví, na druhé straně dráždí.
„To je mi líto. Měl byste úspěch. Velký.“
Richard pokrčí rameny. „Za ten chleba se omlouvám. Už jsem uvažoval, že si koupím malou pekárnu, takže budu mít vždy čerstvý chleba, ale zas na druhou stranu, hosty moc tu nemám.“
Erik uvažuje. Vajíčka jsou dobré a chleba taky, i když je zvyklý na celozrnný. „Nemusíte tam být!“
„Co… Cože?“ Zakucká se kusem vajíčka.
„Nemusíte tam být. Jestli cokoliv chcete… dám vám to.“
Richarda to pobaví. Už ví. „I sex?… S vámi?“
Erik zrudne. Ošije se. Tak potom zrovna nijak netouží. Neví, co na to říct. Nikdy by neřekl, že tento nahánějící hrůzu muž je na muže. Nebo to řekl jen tak? Aby se ho zbavil?
„Vy to myslíte vážně, že?“
„Jistěže. Nehonil bych se za vámi tak daleko. Tady je moje vizitka.“ Dá se na strategický na ústup, ale objeví se tu. „Můžete si zjistit o mně všechno. Galerii mám už deset let a má výbornou pověst. O špatné nevím,“ zašklebí se rozpustile.
„Ani byste mi o tom neřekl. Musím se omluvit, ale…“ zvedne se. „Děkuji moc za pomoc.“
„Jak jsem řekl: Není za co. Víte, já se tu stavím.“
Richard se usměje. Pochybuje, ale zkusit to může. Vyprovodí ho ven.
„Víte, mám přítele, který má chovnou stanici vlčáků.“
„K čemu?“
„Být na samotě s vaším postižením… Nashledanou.“ Richard zaskřípe zuby, ale po chvilce ho to přejde. V první chvílí měl chuť po něm chodit konvičku na květiny, ale možná má pravdu. Už i babička Bořetická do něho hučela, zda nechce psa. Ale to by se musel o něj starat a… kašle na to. Odnese krabice do místnosti k ostatním panenkám.
„Víte, máte dalšího obdivovatele. Je moc milý, hezký, krásně voní a pomohl mi, starému mrzákovi. Už se nevrátí,“ pronese s jistotou. „Dnes budeme odpočívat.“ Zavře místnost a sejde dolu. Obleče se do přírody, zavře dveře. Představí si vedle sebe psa. Zavrtí hlavou. Bláznivý nápad.


 celkové hodnocení autora: 95.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 6 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 04.09.2011, 19:36:42 Odpovědět 
   Zdravím.

Osudy našich hrdinů zvolna pokračují a příběh se pomalu sune vpřed. Každý z nich má svou hlavu a nikdo z nich se také nemíní vzdát. Panenky jsou zatím určitým spojovacím článkem, musí být kouzelné (anime mám rád). Uvidíme, jak se příběh vyvine, napadlo mě... Byl to jen záblesk, třeba se ti dva dají dohromady. Nebo také ne. Přeci jen, ne všichni jsou stejní... Držím palce Tvým múzám. Styl je zvláštní, osobitý, ale líbí se mi. Všiml jsem si nějaké nadbytečné mezery, na čárky jsem nekoukal (stejně tak na překlepy, nebo nedoklepy). Myslel jsem na příběh, který je na první pohled obyčejný, alespoň co se prvního dojmu tyče, ovšem pod povrchem toho může být mnohem více! Těším se na pokračování...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Mr Solaiman
(15.1.2021, 11:53)
VNVNVNM
(8.1.2021, 09:15)
albert lisy
(8.1.2021, 06:41)
andrerushell
(7.1.2021, 12:46)
obr
obr obr obr
obr
Pomsta je sladk...
Mejla
Přístav
Suneatress
Pokojná, chladn...
RiderOnTheCobweb
obr
obr obr obr
obr

Děda
SiLK
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr