obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je jako Opera. Člověk se tam nudí, ale vrací se tam."
Gustav Flaubert
obr
obr počet přístupů: 2915549 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39820 příspěvků, 5772 autorů a 391814 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: V jiném světě XII. kapitola ::

Pro hlasování musíte být přihlášen(a)!
 autor Radmila Kalousková publikováno: 07.09.2011, 16:03  
Takže v této kapitole se Klára vydá na cestu za královnou. Kdo se ale postará o bezpečnost vesnice a kdo Aluškům pomůže, když Klára královnu nepřesvědčí, aby se vrátila?
Příjemné počteníčko a díky za jakýkoli komentík. RK
 

XII. Cesta

Ráno jsem se cítila mnohem lépe. Nik vedle spokojeně oddychoval. Otočila jsem se k němu a dala mu lehkou pusu na špičku nosu. Usmál se, aniž by otevřel oči.
„Jsi tady,“ zašeptal. Teprve potom se na mě podíval a oplatil mi stejně.
„Jsem tady.“
A to ráno jsme si vynahradili tak špatně využitou noc. Strašně ráda bych dál poznávala jeho tělo a vlastně tak trochu i svoje, ale měla jsem jistý plán. A pokud to neudělám teď, možná k tomu už nebudu mít odvahu. Začala jsem se oblékat.
„Kam se ženeš?“ zeptal se otráveně.
„Ty víš, kam. Ale před tím musím ještě něco udělat.“
Nik zakroutil hlavou. „No jo, já už jdu.“ Vzal si kalhoty a já zezadu objala jeho polonahé tělo. Přitiskla jsem se k němu, jak nejvíc jsem mohla.
„Já půjdu, ale sama.“
„Kam sama?“ otočil se prudce.
„Za královnou.“
Hlasitě se zasmál. „Tak na to zapomeň,“ řekl ostře a svaly v jeho obličeji ztuhly.
„Neblázni. Půjdou se mnou Aluškové. Ty musíš zůstat tady a postarat se o ostatní věci.“
„Jaké věci?“ nechápal.
„Mám takový plán. Set večer přišel z obchůzky a zjistil, že nájezdníci se zase pohnuli o kus blíž.“ Povytáhl obočí. „Kdybys byl večer přítomný, tak bys to věděl.“ Nečekaje na jeho reakci jsem pokračovala dál. „Myslím, že oba víme, že ta moje výprava bude k ničemu. Nájezdníci mohou mezi tím kdykoliv zaútočit. Proto bych chtěla, abys tu zůstal a postaral se o přesun Alušků a hlavně o zabezpečení vesnice.“
Nik si prsty protáhl obličej a jen nevěřícně dál kroutil hlavou. „Zabezpečení vesnice?“ snažil se pobrat vše, co jsem na něho chrlila.
„Jasně, ale chce to pomoc od všech i od Alušků. Chci, abyste kolem osady upevnili ostré bodce, tak ve třech řadách,“ a začala jsem mu vše prstem malovat do udusané hlíny. „Dál by to chtělo vykopat mělké jámy, do kterých se schovají takové jako plotové dílce, ale s ostrými hroty. Budou zakryty a vzájemně propojeny provazy.“
„Ježíši, ty si o tom ale hodně přemýšlela, co?“
„Měla jsem na to včera spoustu času!“ neodpustila jsem si. „Ty se potom po napnutí provazů zvednou a kdokoli bude sjíždět dolů, tak to odnese.“
„Jak tě to vůbec napadlo, to všechno?“
„Tys neviděl Troju, Posledního samuraje a tak?“
„No, asi tu jsem už moc dlouho, ale film je film,“ upozornil mě. Rukou jsem mávla, že mě to ani trochu nezajímá a pokračovala.
„A uměli byste udělat katapulty?“
„No, Armien byl nějaký technik a matematik, ale katapulty? To přeháníš.“
„Ne, vždyť se na to podívej, jsme tu jako v pasti.“
„Asi ano, ale…,“
„Tak dobře. Jsme domluveni,“ ukončila jsem hovor a rychle vyšla ven, aby nemohl nic namítat a já o tom pak přemýšlet.
Aluškové i ostatní se už pomalu scházeli uprostřed vesnice. Nechala jsem tam Nika, ať si to přebere a šla k ostatním.
„Ahoj, Kol,“ mávala jsem na ni už z dáli.
„Hezké ráno?“ odtušila.
„Jo,“ špitla jsem. „Hele, budu potřebovat pomoc, kde jsou všichni?“ V otázce zvedla obočí a čekala, s čím přijdu.
„Nikovi jsem nastínila, co mám v plánu, ale budu potřebovat pomoc vás všech. Všechno vám povím, ale nejdřív potřebuji, aby mě někdo překládal.“
„Překládal?“
„Pro Alušky.“
„Tak to řekni Nikovi nebo Armienovi, ti jsou nejlepší.“
„OK,“ přitakala jsem a začala jsem svolávat ostatní. Nik dorazila za chvíli. To už tam byli všichni i Ramina.
„Už se vám pochlubila?“ zeptal se dost otráveně Nik.
„Ne, co se děje?“ zeptal se Dizí.
„Tak to si poslechněte,“ odvětil mu. Zilva také nechyběl. Měl nateklé oko a dost se mračil, ale neměla jsem čas s ním promluvit. Musela jsem to udělat hned, než o tom začnu pochybovat.
„Budeš mě překládat?“ otočila jsem se k Nikovi.
„Když chceš,“ prohodil.
„Díky.“
Podívala jsem se po ostatních, kteří se tvářili dost zvědavě. Vylezla jsem na větší kámen, abych viděla na všechny přítomné. Aj jaj, tak to asi nebyl dobrý nápad. Uvízl mi knedlík v krku a vytratila se ze mě veškerá odhodlanost. Zmateně jsem se dívala po ostatních, jak napjatě čekají. Armien mi naznačil rukou, abych začala a Trimi se zase tvářila tak klidně, jak to snad umí jen ona. Ona a Izien. Ne, já to nedokážu. Dělalo mi problém i přečíst něco před třídou a tohle… tady jde o tolik… Už jsem se chystala slézt, když Nik začal mluvit k Aluškům. Nerozuměla jsem tomu, ale byl to asi slušný úvod, protože se všichni začali dívat na mě. No, to bylo ještě horší. Představ si všechny ve spodním prádle, říkala jsem si, to prý zabírá. Když ale oni jsou všichni skoro jen ve spodním prádle! Copak to je nějaké oblečení, co mají na sobě. Zavřela jsem oči a začala ze sebe soukat jednotlivá slova.
„Všichni víme, co se ode mě čeká.“ Nik mluvil plynule, jakoby to byla jeho mateřština. „Neznáte mě a já neznám vás. Přesto vyšlo na mě, abych se vydala za královnou a zkusila ji pomoci. Jsem součástí vašeho světa a chci vám pomoci. Ale za královnou nepůjdu,“ řekla jsem důrazně a čekala, až to Nik přeloží. Ten však přestal mluvit a zmateně se díval na mě i na ostatní.
„No tak,“ popohnala jsem ho. A tak pokrčil rameny a přeložil zbytek věty. Aluškové se po sobě začali dívat a myslím, že přemýšleli, zda tomu dobře rozuměli. Zahlédla jsem Izien, která postávala stranou a vše poslouchala. Vůbec se nezdála vyvedená z míry.
„Musíte mi slíbit, že nám pomůžete zabezpečit vesnici a pokud selžu, vydáte se s našimi za novým domovem. Slibte to!“ zakřičela jsem.
Aluškové si začali šeptat mezi sebou, ale nikdo nereagoval. Na to vystoupila Izien, mávla rukou a všichni zmlkli. Řekla jen několik vět, ale řeč se mi zdála odlišná, než kterou mluvil Nik. Alespoň myslím.
„Slibte to!“ zopakovala jsem rázně.
„Puera si!“ začalo se ozývat z davu. „Puera si.“
Podívala jsem se na Nika a ten na mě pokýval hlavou. Ostatní se nevěřícně usmívali a Dizí se hnal ke mně, aby mi pomohl dolu. Nohy i ruce se mi třásly a já mu za pomoc byla vděčná.
„Jak se ti tohle podařilo?“ poklepávali mě po zádech.
„Co jim řekla?“ zeptala jsem se Armiena.
„Nerozuměl jsem jí,“ zavrtěl hlavou. „Ale na tom nezáleží, hlavně, že souhlasili.“
„Snad slovo dodrží,“ vzdychla jsem.
„To určitě, oni nikdy nelžou,“ pronesla Trimi.
„A co čekáš od nás?“ zeptal se pohotově Set.
Vše jsem jim podrobně vysvětlila a nikdo se ani trochu nesmál. Cítila jsem z nich jakýsi nový náboj. Všichni přidávali svoje nápady a nabízeli své služby. Vypadali tak dychtivě a odhodlaně. Měla jsem z toho dobrý pocit. Až na Nika. Ten se mračil.
„Co je? Ty nemáš radost?“ zeptala jsem se.
„Půjdu s tebou,“ řekl bez rozmyslu.
„Ne, Niku, chci, abys tu zůstal a na vše dohlédl.“
„Bude tu Zilva, Set, Krenel i ostatní. To ti nestačí?“
„Ne,“ usmála jsem se a pohladila ho po tváři. Nabručeně uhnul.
„Nelíbí se mi to a ty to víš.“
„Vím, ale respektu mě stejně, jako já respektuju tebe.“
„A kdo s tebou půjde? Zilva?“
„Nezačínej zase. Nevím, třeba sebou vezmu Dizího.“
„Jo, tak ten ti bude tak platnej.“
„Nech toho. Tady budeš potřebnější. Znáš to tu nejlépe za všech a víš, kam dát pasti a jak nejlépe je zakrýt.“
To už k nám ale přišli dva Aluškové s Izien a řekli Nikovi, že je čas vyrazit. Nik jen pokýval hlavou a smutně se na mě podíval.
„Chci jít s tebou. Co když se ztratíš jako to ráno, kdo s tebou bude?“
„Vrátím se,“ objala jsem ho. Stiskl mě tak pevně a nechtěl pustit. „Měl jsem ti nasekat,“ políbil mě na rozloučenou.
Potom se se mnou rozloučili i ostatní. Izien mi vložila do dlaně malý kožený váček a zavřela prsty.
„Je pro královnu?“ zeptala jsem se šeptem. Jen přikývla. Jak to jen dělá, že jí rozumím i bez řeči? No nic, teď není čas to řešit.
Vydala jsem se za oběma Alušky. S sebou si nesli jen oštěp a za pasem měli zastrčený nůž. Cestou mě další Aluškové přáli štěstí a dostala jsem i několik náhrdelníků. Také mi někdo přes ramena přehodil lehkou kožešinu, která mi sahala téměř až k patám. Než jsem vykročila z vesnice, naposledy jsem se rozhlédla a zhluboka se nadýchla. Byl čas vyrazit na cestu.

Jo, na cestu. To se lépe řekne, než udělá. Následovala jsem lesem Alušky, kteří se chovali snad ještě tišeji, než Nik a určitě byli rychlejší. Přesněji řečeno o dost rychlejší. Snažila jsem se s nimi udržet tempo, ale brzo jsem to vzdala. Připadala jsem si jako buldozer. Na krku se mi houpala spousta ručně vyrobených náhrdelníků a amuletů, cinkaly o sebe. Určitě jsem musela vypadat jako pouliční prodavač talismanů štěstí, kterému se na každé ruce pod rukávem skví alespoň desatero hodinek, zaručeně značkových a nekradených. Nevěděla jsem ale, zda si je mohu sundat. Abych se jich nějak nedotkla. Proto jsem funěla, uháněla vpřed a doufala, že si mě Aluškové nějak hlídají. Kruci, co mě to jenom napadlo, vydat se na cestu a navíc sama. No jo! Vždyť já jsem úplně sama a s Alušky nemohu ani promluvit. To sem ale blbec. Blbec! Blbec! Blbec! To jsem nemohla někomu říct? Ale vše se událo v takovém neskutečném chaosu, že mě to ani nenapadlo. Blbec jsem! Jak asi teď královnu k čemukoli přiměju, když mě nebude rozumět? To se můžu rovnou vrátit. Ale nemůžu, to by byla zbytečná ztráta času, musí to nějak jít. Snad mě porozumí jako Izien.
Připadalo mi to tak správně, nechat tam Nika a vydat se na cestu sama. Ale teď nevím, co budu dělat. Prodírala jsem se stále houstnoucím pralesem. Boty na nohou jsem už měla dost rozervané, ale ještě držely. Díky Bohu za to, bosa jako oni bych jít nedokázala. Měla jsem hlad, byla jsem unavená a Alušky jsem nikde neviděla. Prostě všechno naprd. Proč jsem se do toho vůbec pouštěla? Dětinská! Jsem tolik dětinská. Dusila jsem v sobě slzy a snažila se zachovat klid. Trochu se setmělo. Zatím cesta probíhala bez komplikací, jako je plameňák a klofan, ale přesto to bylo ubíjející. Příliš rychlá chůze neznámým terénem, hlad a žízeň. Byla jsem ráda, že mě Nik něco přiučil a já si alespoň trhala nějaké bobule a pila z kořene. Děs a běs. Ticho a na první pohled nikde nikdo.
Ještě chvíli jsem vydržela šlapat, ale pak jsem ztrácela víc a víc na tempu. Zaslechla jsem nějaký šramot a z vysokých zelených kapradin se prodral jeden s Alušků. Naznačil mě, že tu zůstaneme, snad jsem to správně pochopila. Sesula jsem se vyčerpaná k zemi a zkřížila nohy. Už by se mnou nikdo ani nehnul. Aluška rozdělal oheň a za chvíli se připojil i druhý, který nesl podivný úlovek. Byl to obří šnek s celkem pevnou ulitou. Raději jsem se nekoukala, jak ho vytahují ven, ten mlaskavý zvuk mně bohatě stačil. Ještě teď mě překvapí, co všechno je člověk schopen sníst, když má hlad. Přestože Aluškové vypadali, jako když si dávají největší delikatesu na světě, mně se hrůzou zvedaly chlupy na těle. Ale když člověk překoná ten první odpor, tak to nakonec celkem jde. Hlavně, když je to pořádně opečené. Nejvíc mě však oslovily ty nakyslé listy, co jsme jídali s Nikem. Ty byly vynikající. Co asi dělá? Ach jo. Ne, nechci na to myslet, nechci na něho myslet a na to co, kde a s kým tak dělá.
Tma se snesla neuvěřitelně rychle a Aluškové uhasily oheň. Zcela splynuly s tmou, jeden si zalezl pod kapradí a zakryl se popadanými listy a ten druhý zmizel. Asi šel hlídkovat. Já jsem zvolila sice nepohodlný místo, ale připadala jsem si aspoň trošku chráněná. Ve větvích na stromech se ležet nedalo, protože stromy byly stále příliš vysoké a větve vyrůstaly až někde od poloviny kmene. Využila jsme dvou stromů, které rostly blízko u sebe, a doslova jsem se zapasovala mezi ně. Netuším, jak ráno vstanu a zda se na mě můj nynější věk nějak nepodepíše, ale to jsem vůbec nechtěla řešit. Usnula jsem bez problémů.
Nevím, kolik mohlo být hodin, když mne probudily nějaký zvláštní zvuky a šimrání na dlani. Otevřela jsem oči a dívala se do dvou světélek tmavé barvy. Ještě, že při úleku nevykřiknu, někdy se to i hodí. Byly to zvířecí oči. Ne žluté či zelené, které mívají šelmy. Ruku jsem ve spánku spustila a teď mi dlaní vzhůru ležela na zemi. Celkem velké čtyřnohé zvíře mi dlaň očividně olizovalo a vůbec jsem si nebyla jistá, zda mě jen zkoumá nebo koštuje. Z hlavy mu vyrůstaly mohutné ploché parohy, jaké můžeme vidět u losa, a srst měl dlouhou jako jak. Třebaže má kopyta, co já vím, zda tu není také za masožravce. Dívala jsem se střídavě na ruku a na něho a horečně přemýšlela, zda se mám odvážit, schovat ruku k sobě. On ze mě také nespouštěl zrak. Měřili jsme se navzájem a odhadovali, zda někdo z nás nemá v úmyslu udělat nějaký nepředvídatelný a podezřelý pohyb. Zvíře nakonec asi uznalo, že mu z mé strany nic nehrozí, odfrkl a v klidu pokračoval ve své cestě lesem. Ruku jsem rychle schovala a přitiskla na hrudník. Podívala jsem se směrem, kde spal jeden s Alušků a vsadila bych se, že se na mě díval. Vjel do mě mráz a já si uvědomila, že mi je zima. Ještě, že jsem dostala tu kožešinu, jinak bych asi umrzla. Strašné počasí, jak se to mění.
Ráno jsme vstávali brzo. Jeden z Alušků mě probudil a vyzval, že budeme pokračovat. Ach jo, ani jsem se nestačila rozkoukat a už zase jdeme. Toužila jsem si obličej umýt ve studené vodě u umyvadla a vyčistit si zuby mentolovou pastou, která brání v usazování zubního plaku a neutralizuje kyselost v ústech. Ještě jsem si ani v hlavě neprobrala to noční dobrodružství a už zase pochod! Bez snídaně. Strašně mi chybí hudba. Dala bych si do uší sluchátka a nechala se konejšit Edith Vrabčákem.
Les se začal měnit. Stromy byly nižší, za to jim větve rostly už od země. Kam nesahaly větve, místo si urvala křoviska, kapradiny a přibylo kamení. Hrozná cesta. Obličej, ruce a vlastně celé tělo jsem měla poškrábané a z ran mi nepříjemně krvácelo. Aluškové byli zase někde kdesi a zdálo se, že ostré trny a větve se jim cestou vyhýbají. Několikrát mi ujela noha po kluzkých kamenech a jednou jsem tak spadla, že jsem si pěkně natloukla koleno. Seděla jsem na zemi, držela se za koleno a v duchu klela. To bude modřina jak hrom! Sakra. Jak dlouho ještě?
Už moc dlouho ne. Spolu s kameny jsem začala rozeznávat rozvaliny a zbytky zříceniny. Některé kameny byly ozdobně opracovány. Že by? Ale kde jsou ty Aluškové a kde je ten chrám? Rozhlížela jsem se okolo a opatrně našlapovala. Stromy se rozestoupily a já konečně zahlédla drolící se zdi nějaké stavby. Z kamenů zšedlých dobou a zezelenalých vrostlým mechem čpěla vlhkost a chlad. Teď jen stačí najít vchod. To snad není možné, že tady někdo žije? Vždyť je to tu zcela…no…nezabydlené, studené, bez topení a světla! Možná to ani není ono.
Bylo to ono. Aluškové už seděli u vchodu na poničených schodech. Žádná brána či vrata tam dávno nebyla, jen nějaká tmavá rozlehlá místnost či dvě, které byly nějakým zázrakem ušetřeny před zkázou času.


 celkové hodnocení autora: 97.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 5 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 9 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 07.09.2011, 16:01:58 Odpovědět 
   Zdravím.

Zdá se, že jde do tuhého, nepřátele se pomalu přibližují a osud Alušků visí na vlásku. Kde v sobě naše hrdinka našla tolik síly? Její proslov (včetně překladu) se mi zdál malinko nejasný ("zmatený" by bylo silné slovo). Kdo komu nerozuměl? Nebo řekl ostatním překladatel i něco navíc, co ona sama neřekla? Popřípadě: neřekla před tím něco královna svému lidu? Musel jsem se nad tím pozastavit...

Pozor na:

-- Tma se snesla neuvěřitelně rychle a Aluškové uhasily oheň. Zcela splynuly s tmou, jeden si zalezl pod kapradí a zakryl se popadanými listy a ten druhý zmizel. -- uhasili -- splynuli -- (TI Aluškové)
 ze dne 08.09.2011, 20:12:47  
   Šíma: Potom se není čemu divit, že to neví ani šíma! ;-)))
 ze dne 08.09.2011, 15:32:47  
   Radmila Kalousková: Aha, díky. Jednalo se o to, co řekla Izien a co to bylo, to nikdo, krom Alušků, neví.
:-)
Hezký den
RK
 ze dne 08.09.2011, 9:00:43  
   Šíma: Zdravíčko.

„Jak se ti tohle podařilo?“ poklepávali mě po zádech.
„Co jim řekla?“ zeptala jsem se Armiena.
„Nerozuměl jsem jí,“ zavrtěl hlavou. „Ale na tom nezáleží, hlavně, že souhlasili.“

-- zmátlo mě ono: "Co jim řekla?" ;-)
 ze dne 08.09.2011, 7:32:40  
   Radmila Kalousková: Ahoj a díky za bleskové uveřejnění i komentík.
Ach, ty I - takové primitivní chyby, jen to vidět (se teda stydím... :-))
Malinko nerozumím, čemu nerozumíš nebo čemu nerozuměli Aluškové. Pozastavili se nad tím, když řekla, že nikam nepůjde, to si možná mysleli, že špatně rozumí, protože, koho by to napadlo, že? Jinak nevím, co může být nejasné? Co? (jako autor mám skreslené představy, mě je jasné vše... :-))
A je jasné, že proslov byl trochu nejasný, protože mluvit jen tak před tolika lidmi..., není jednoduché dát dohromady holou větu, aby dávala hlavu a patu (tedy alespoň pro moji hrdinku). Takže se nedivím, ale myslím, že nakonec řekla to podstatné.
Díky moc a hezký den
RK
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
Poslední sbohem
Saskie Enkeli
....ŽE
ZILA78
4
cokoliv
obr
obr obr obr
obr

Krychle
Alan de la Pont
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr