obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Na lásku není jiný lék než ještě víc lásky."
Ludovico Ariosto
obr
obr počet přístupů: 2915289 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39391 příspěvků, 5727 autorů a 389816 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: A smočila v louži své ocelové drápky 3 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Povídky z okurkové lahve
 redaktor Šíma publikováno: 09.09.2011, 22:45  
Další část rychlovky o kočkoženě. Nečekejte žádnou šímovinu. Své šotky i múzy však zdravím i tentokrát. ;-)
 

      Zase jsem měl ten hrozný sen. Takovou malou noční můru. Kdosi mě honil zatuchlými a špinavými uličkami našeho města, které nikdo nespí. Velké jablko, tak říkají Novému Yorku, městu, které se za tu dobu od svého vzniku pěkně rozrostlo. Jeho zakladatelé by jej dnes nepoznali. Na jedné straně neskutečný luxus a na druhé... Bída a utrpení.

      Kam patřím já? Nemám o peníze nouze. Od doby, co jsem začal pracovat u jedné blíže nejmenované zbrojařské firmy mám účet naditý penězi. Nemusel bych do smrti pracovat. Vlastně už u nich nepracuji. Ano, u nich. Kdybych komukoliv řekl, kde a co jsem dělal, byl bych nejspíš synem smrti a nedožil bych se nového rána. Svět se změnil. Možná i mým přičiněním.

      Venku zase prší. Není divu. Období dešťů ještě nějaký čas potrvá. Počasí... zemské klima se změnilo a to co platilo kdysi, dnes již neplatí. Dokonce i New York ohrožuje prales. Vědci tvrdili, že přijde nová doba ledová. Nejdřív se zvednou hladiny oceánů a pak... Pak zamrzne půlka světa. Namísto toho přišly roky tak horké, že se svět rozhořel válkami o zdroje vody a potravin. Stará mapa světa už dávno neplatí.

      Ale mi je to všechno jedno. Žiju si svůj život v přestrojení a doufám, že mě má minulost nikdy nedohoní. Pořád na ni musím myslet. Na ni. Byla tak krásná. Žádná žena se jí nevyrovná. Kdykoliv potkám na ulici toulající se kočku, musím na ni myslet. Podvědomě po ní stále toužím, přestože vím, že ji nejspíš už nikdy neuvidím. Od posledního setkání v Brazílii jsem ji neviděl. Slehla se po ní zem a možná je to dobře. Šéfové sice chvíli vyváděli, že přišli o projekt za miliardy, ovšem... Copak jsem je nevaroval? Není radno si hrát na bohy.

      Venku přeletěl hlídkový vrtulník. Odněkud se ozývaly sirény. Nejspíš hasiči, policie, nebo záchranná služba. Ulice byla hluboko pode mnou. Život v jednom z mrakodrapů, který se tyčí do výšky bezmála jednoho kilometrů má své stinné i světlé stránky. Dobré je, že nikdy neokusím, jaké je to žít ve smogu, tou špatnou stránkou - ačkoliv to může znít jako klišé -, že se cítím tak trochu jako křeček v kleci. Mrakodrapy, které vyrostly po celosvětové krizi jako odpověď na oživení ekonomiky Spojených státu severoamerických byly vlastně městem samým pro sebe. Obchody, parky, nemocnice, kina a divadla. Nic tu nechybělo.

      Nikdo však netušil, co nosím ve své hlavě. Kdo ví, co musím každý den prožívat? Neustále se otáčet přes rameno. Smrt může číhat za rohem. Může se mi vysmívat z vyšších pater, nebo na mne čekat v mém bytě, který by mi mohl závidět i prezident. Jsem zajatce svého vlastního života. Vlastně už nežiju, jen přežívám. Toužím už jen po jediném, znovu ji spatřit. Pohladit ji po její hedvábné srsti, pohlédnout jí do očí a zaposlouchat se do jejího hlasu. Bůh ví, kde je jí však konec. Kdybych byl sarkastický, nejspíš bych si řekl, že se s mou maličkostí nadobro rozešla. Nezavolá, nenapíše...

      A k tomu ty neustále se opakující noční můry. Stále mě někdo ve snech honí dolním městem, jak našinci říkají starému městu, nad kterým se tyčí do výše se vypínající mrakodrapy nové éry. I New York se změnil. Na výsluní a žumpu. Sice patřím k těm šťastnějším, kteří na samotné dno nikdy nezavítají, ale jeden nikdy neví, kam jej zavanou cesty Osudu. A já cítil, že se blíží můj konec, nebo předěl. Osudová změna, která můj život posune docela jiným směrem.

      Po půl roce, kdy mne ony noční můry stále neopouštěly, jsem zašel za psychiatrem, kterého mi doporučil jeden můj známý. Neřekl jsem to? Ano, mám přátele, kamarády, ale pro ně se stávám pomalu docela jiným člověkem. Jako bych patřil tam dolů a ne mezi sto tisíc vyvolených. Kdysi byla pro Ameriku svoboda vším. Dnes se svět stal místem kast, jak tomu bylo za koloniálních dob v Indii, než přišla díky druhé světové válce Anglie o své zámořské državy. Tedy o většinu z nich. Dnes není po Velké Británii ani vidu ani slechu. Bůh ochraňuj královnu. Kdo bude ochraňovat mne?

      Psychiatr mi nepomohl. Před týdnem jsem jej našel mrtvého v jeho pracovně. Přišel jsem na smluvenou schůzku, jeho sekretářka měla nejspíš volno, zatímco on ležel na svém mahagonovém stole s prostřelenou hlavou. Řekl jsem mu v hypnóze něco, co jsem neměl? O ní? O firmě? O své práci? Kdy přijdu na řadu? Rozhodl jsem se vzít si dovolenou. Nikomu jsem nic neřekl a sjel výtahem do dvorany, abych se vydal skrze nepoužívané chodby k jádru, skrze které vedly zdviže až na samotné dno lidské společnosti. Do světa smogu, lidského utrpení a nikdy nekončící bolesti.

      Měl jsem na sobě obnošený kabát, trochu peněz a lahev zabalenou v papírovém pytlíku. Všem známým jsem řekl, že jsem se dal na umění. Každý o mně věděl, že celý život tíhnu k divadlu. Proč jsem se dal k armádě a tajným projektům? Protože umění tolik nevynášelo. Nejspíš jsem i já propadl mamonu. Když jsem vystoupil ze svého dosavadního života skrze vrátnici se stěnami z betonu, neprůstřelného skla a ocelových mříží, dýchl na mne docela jiný svět. Otřásl jsem se. Tady byl skutečný život, ne tam nahoře ve světle pomyslného bohatství a pozlátek.

      Celou cestu jsem měl pocit, že mne někdo sleduje. Nejspíš oni. Tak přeci na mne Firma poslala své zabijáky. Byl jsem nepohodlný. Nadbytečný. Nebezpečný!? Já? Zamilovaný blázen, jehož láska mu zmizela kdesi v džungli. Vlastně byla džungle všude okolo nás. I samotné město se stalo pralesem z ocele, betonu, skla a spousty odpadků. Lidé se proměnili ve zvířata. Avšak nikdo z nich nebyl jako ona. Kde jsi má lásko? Zahnul jsem do jedné z temných uliček, které se klikatily podél hlavní tříd. Neustále jsem se obracel, zda mne někdo nesleduje.

      Nyní jsem vše pochopil. Ony noční můry mě měly varovat před touto realitou. Nikdy jsem sem neměl chodit. Opustil jsem pomyslný Olymp a stal se dobrovolně vyděděncem. Pro společnost jsem se stal nepohodlným. Persona non grata. Cosi se mi prosmyklo okolo nohou. Kočka? Pes? Nebo velká krysa? Lidé zde žili v určitém souladu se zvířaty. Stěny domů byly porostlé břečťanem. Občas bylo vidět i strom vyrůstající z asfaltu v nepoužívané ulici. Odněkud se ozval rachot padající popelnice. Žádné kočičí zavřeštění, psí štěkot, nebo nadávky. Polil mě studený pot. Jak vypadá smrt? Nadešel můj čas?

      Když jsem zahýbal do další ulice, strhl mne kdosi k sobě. Na hlavě jsem ucítil hlaveň pistole. Tak přeci. Stanu se bezejmennou mrtvolou na samotném dně lidské společnosti. Teď to přijde? Jaké to je pohlédnout smrti do tváře? Muž s pistolí se tiše zachechtal a zapálil si cigaretu, kterou vytáhl z balíčku v kapse svého pláště. Nic neříkal. Stále mi tiskl zbraň k hlavě a vychutnával si pocit vítězství. Dostali mě. Firma si oddechne. Možná poslední svědek nepodařeného experimentu zmizí v propadlišti dějin.

      Pak se to stalo. Zaslechl jsem výstřel a ucítil na sobě horkou krev. Něco však nebylo v pořádku... Stále jsem žil. Zbraň s rukou, která ji držela se svezla k zemi i s tělem, kterému patřila. V ulici byla dost velká tma na to, abych neviděl, kdo odpravil mého útočníka, který usiloval o můj život. Potil jsem se strachy. Nikdy jsem se tolik nebál.

      „Takového tě neznám...“ řekl mi kdosi jemně zvonivým hlasem. Vsadil bych celý svůj roční plat, že vím, o koho jde.

      „Jak jsi mě našla?“ polkl jsem nasucho.

      „Jsem jediná svého druhu, pamatuješ?“ olízla mi pravou tvář, kterou jsem měl od krve.

      „Co když tě tu najdou?“ otřásl jsem se. Přitiskla se ke mně a tiše zavrněla.

      „Nenajdou,“ řekla suše. „Prales jako prales... Váš svět se stal divočinou... Stali jste se zvířaty i bez genového inženýrství... Jaké to je?“

      „Miluji tě,“ řekl jsem jí namísto odpovědi. „Stále na tebe musím myslet...“

      „Přišla jsem si pro tebe,“ řekla mi. „Odejdeme spolu?“

      „Nikdy nám to nedovolí...“ kývl jsem hlavou k mrtvole muže, který měl nyní podobu pytle s pískem a ne živé bytosti.

      „Nikdy jsem se nikoho na nic neptala...“ zavrčela. „Dokaž, že mě stále miluješ...“

      Je krásné znovu cítit na sobě její doteky. Sametové tlapky s drápky ostrými jako břitvy. Byla dokonalou zbraní. Měla tlamičku plnou ostrých zubů a dvacet nožů ve čtyřech tlapách. Moje milovaná kočkožena. Tiskla se ke mně. Měla vše pod kontrolou. Všichni člověčí i zvířecí dravci zmizeli do okruhu dvou bloků a nikdo se neodvažoval přiblížit. Vždy měla okolo sebe onu zlověstnou auru. Možná se boží zloba přeměnila do její podoby. Možná se stala nástrojem pomsty. Stvořil jsem ji, pak jsem i já pravou rukou boží. Ovšem, stále jsem byl člověkem.

      „Mám to sérum...“ řekl jsem jí.

      „To, které mě proměnilo ve zvíře?“ zamračila se, pokud to tak lze nazvat a byla-li toho jako kočka schopna. „Opravdu to chceš udělat? Stát se kočkomužem?“

      „Chtěla jsi důkaz mé lásky...“ řekl jsem a vytáhl z vnitřní kapsy pneumatickou pistoli s dávkovačem. „Ty budeš mou kočkoženou a já tvůj...“

      „Nevíš jaké to je,“ řekla mi a olízla mi znovu obličej. „Co když se budeš chtít znovu změnit?“

      „Nechci být člověkem...“ řekl jsem a pohladil ji po hřbetě. „Bez tebe nemá můj život smysl.“

      Opustil jsem svět lidí a stal se něčím jiným. Nikdo z vás to nepochopí. Ano, stal jsem se někým jiným, kam se hrabe Frankenstein. Nejsem zrůda. Jsem něčím víc. Jsem dalším ze zástupců tvorů, kteří vytvořili odrazový můstek mezi člověkem a zvířetem. Evoluce naruby. Já však na evoluci nevěřím. A co je hlavní, můžu mít jako kočkomuž se svou kočkoženou děti. Ona mě naučí žít po svém a jednou, jednou možná naplníme Zemi jako nový druh, abychom lidstvo odstavili na smetiště dějin.

      Pokud... Pokud nám to bůh dovolí. Nakonec máme na vše dost času. Vedlejším produktem onoho stavu na pokraji lidství je i dlouhověkost. A já mám tak na svou lásku moře času. Neděsí vás to?


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.3 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 16 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 33 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 2:29:27 Odpovědět 
   30. 07. 2014
Krásné zakončení. Konečně se dočkal!
 ze dne 01.08.2014, 13:03:27  
   Šíma: Jaké to je, být vědcem a zamilovat se do svého projektu? Nebe a peklo... Nejspíš! ;-)
 Kondrakar 15.09.2011, 16:38:49 Odpovědět 
   Zdravím,

tak takhle jsi to tedy nakonec dovedl do konce? Povedené a předpokládám, že je to poslední díl.
 ze dne 15.09.2011, 20:23:38  
   Šíma: Je, chvíli jsem laškoval s "pohledem z druhé strany", jak by všechny tři díly - v jednom (3v1) asi viděla naše kočkožena. Uvidím, co řeknou múzy a šotci.
 Radmila Kalousková 14.09.2011, 14:49:51 Odpovědět 
   Ahoj,
přiznám se, že předchozí díly mi nějak unikly, takže se k nim asi rychle vrátím, protože se mi to dost líbilo.
Posílám jedničku pro hezký den
RK
 ze dne 14.09.2011, 21:04:42  
   Šíma: Díky, jsem rád, že se tato "rychlovka" líbila! ;-)
 salvator 11.09.2011, 0:37:49 Odpovědět 
   Šímo, Šímo, tak tohle je to, co by jsi skutečně chtěl! Chápu.
Takhle elegantně zmizet z tohoto světa a zároveň tu zůstat, se svou láskou a se snem o přetvoření světa na lepší.
Konečně, proč ne. Je to moc pěkný a příjemný...sen.
A já ti ho přeji, skutečně.
Nebo, že by to nebyl jenom sen...??
 ze dne 11.09.2011, 11:14:17  
   Šíma: Nejspíš jen sen! ;-) Dík za zastavení a komentík!
 Sakora 10.09.2011, 21:42:40 Odpovědět 
   Zdravím, rozuzlení a závěr příběhu se mi moc líbily, hrdina konající skutky ve jménu zamilovanosti - to mě nikdy neomrzí :-)
Fakt je, že první polovina textu mi přišla příliš vysvětlovací, popisná, oznamující - nevím, jak přesně to říct - zdlouhavé odstavce spojující ne zcela související informace, nepřerušené nějakým třeba dialogem, dějem...

Těch hrdinových úvah (posuzování klimatu, růstu města, smog, politika, katovnictví apod.) mi přišlo neúměrně více než děje, nebo akce. Skoro by se tento díl dal rozepsat na víc částí - např. události kolem psychiatra (aspoň by se oddělil ten náhlý přechod z přítomnosti do děje před půl rokem), situace kolem zbrojařské firmy (víc akce - sledují ho? odposlouchávají telefon? volají mu a vyhrožují? ... tím myslím použít dialogy).

... prostě to jsou jen takové mé dojmy, co mě napadly při čtení - a teď si jdu přečíst ty minulé dvě části :-)
 ze dne 11.09.2011, 11:13:46  
   Šíma: Díky za zastavení, jde o rychlovku - všechny tři příběhy jsou jen rychlovkami, které by si možná i zasloužily rozepsat do delšího příběhu...
 Siggi 10.09.2011, 21:14:43 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Siggi ze dne 10.09.2011, 16:00:37

   Ne, proč?
 ze dne 10.09.2011, 21:37:28  
   Šíma: - a chybí mi tam tečka a uvozovky na konci! Hihihi...
 ze dne 10.09.2011, 21:36:30  
   Šíma: Jen jsem měl obavy, aby můj komentář nevyzněl jako podbízivá reklama (jak to řekl Ivánek? "Když mě nikdo nepochválí, pochválím se sám)... ;-)))
 Siggi 10.09.2011, 16:00:37 Odpovědět 
   Žádné šotky komentovat nebudu. Nehledal jsem je. Kočkožena. Vzpoměl jsme si na Batmana, pak na kočičí lidi. Ale tohle je pěkný příběh. Lidé se oz odpradávna snažili přiblížit svým tvířecím vzorům. jen my jsme na to nějak zapoměli. No, třeba se to jednou stane právě takhle.
 ze dne 10.09.2011, 20:55:35  
   Šíma: P.S. Nevypadá to z mé strany jako "vtíravá reklama"? Hm...
 ze dne 10.09.2011, 18:37:39  
   Šíma: Zdravím, je to zatím poslední (třetí část), zkus dvojku a jedničku! Hezký den přeji! A díky za zastavení. ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
obr
obr obr obr
obr
Vyznání
Járuš
Proč Ježíš nemů...
PavelKastl
ŽRÁDLO
Tilda
obr
obr obr obr
obr

Profesor John
Pavel D. F.
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr