obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kdo žije z naděje, zemře hlady."
Walter Benjamin
obr
obr počet přístupů: 2915143 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39112 příspěvků, 5704 autorů a 388219 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Fimbulvetr 2/4 ::

 autor Peter Stumpf publikováno: 08.09.2011, 22:43  
Druhý díl (z celkových čtyř) thrilleru z vysokoškolského prostředí.
 

Zatímco jsem tedy brouzdal na více či méně, většinou ale více pochybných stránkách zasvěcených knížeti temnot, přemýšlel jsem o té prezentaci a nevěděl, co tam u všech svatých budu říkat. Tedy mimo toho, že mám Kristýnu strašně moc rád. Že je tak citlivá. Mé mínění o samotné Harmonii se poněkud zlepšilo. Nejspíš půjde o nějakou skupinovou terapii spojenou se zážitkovým programem, nic tak mimořádného. Doma jsem ale taktně mlčel. Živě jsem si dovedl představit matčinu reakci: „Do čehos to duši dal!“
Ještě v pátek dopoledne jsem odesílal e-mail s dotazníkem české pobočce Chrámu černého světla, kontroverzní mezinárodní sítě míchající dohromady spirituální satanismus s gnosticismem. Ptal jsem se jich na pár formalit, na jejich postoje k jiným náboženským směrům, případné politické zaměření a tak podobně. Závěrem jsem navrhl schůzku s někým z jejich vedení, moc jsem ale nedoufal, že přijmou. Tyhle skupiny se většinou moc neukazují. Nemají rády, když jim někdo vidí do talíře. Vlastně je to pochopitelné. Neměl jsem jim to za zlé. Ve vlastní kuchyni má každý rád trochu soukromí a novináře ani badatele nevidí moc rád. Většinou mezi nimi ani nedělá rozdíl. Je to zkrátka nějaká svoloč, která kouká přes rameno.
O půl osmé večer jsme už s Kristýnou seděli v šalině a mířili na Královo pole. Samozřejmě, že jsme si cestou povídali o tom, co nás asi čeká. Snažil jsem se jí dodat kuráž. „Četla jsi přece, co nám psali.“ Konejšil jsem ji. „To s tou prezentací a tak. Vypadají slušně. A jestli to bude nějakej podfuk, tak prostě už příště nepřijdeme. Já se kvůli těm čtyřem litrům nezcvoknu.“ Navzdory těmhle a podobným řečem jsem přeci jen cítil podivný neklid kolem žaludku, když jsem stiskl tlačítko zvonku u dveří domu, v němž Harmonie sídlila.
Nejednalo se o žádnou luxusní vilku, ale o obyčejný činžák. Harmonie měla pronajaté prostory ve druhém patře. „Aspoň to nebude vypadat jak nějaká seance“, pomyslel jsem si.
Přešlapujeme nervózně na mříži k očištění bot, držíme se za ruce a čekáme, kdy se z druhé strany dveří konečně ozvou kroky. Uvítali bysme je už proto, že dost studeně fičí. Naštěstí to netrvá dlouho: Ani ne po minutě a půl slyšíme, jak kdosi sbíhá po schodech. A za dalších deset vteřin už nám otevírá pohledná brýlatá brunetka v džínové sukni a světle modrém přiléhavém tričku. Vypadá v něm moc hezky. A zároveň slušně. Jeden by jí půjčil korunu. Ideální hosteska na slavnostní recepci. Znovu začínám přemítat, co jsou ti lidé z Harmonie vlastně zač.
„Slečna Vlčková, pan Šmíd?“ Dotáže se a hned nám podává ruku. „Následujte mě prosím nahoru. Už na vás čeká čaj. Musíte být vymrzlí!“ Švitoří vysokým, skoro nesmělým hláskem. A cupitá jako tanečnice. My stoupáme po schodech o poznání volnějším krokem.“
„Spoléhám na tebe. Nenech mě v tom!“ Kristýna mi šeptá do ucha a usmívá se. Konečně se usmívá! Konečně je to zase moje sluníčko. Na chvíli se zamyslím, jestli na té pozitivní energii fakt nemůže být kus pravdy, hned si ale vrazím neviditelnou facku.
„Nefantazíruj, Tome!“
První dojem, kterého jsem z prostor Harmonie nabyl, říkal, že se jedná o celkem normální byt s nepoměrně velkým obývacím pokojem. Právě v něm byly do kroužku rozestavěny pohodlné polstrované židle. Celkem čtrnáct lidí, tedy sedm párů, už sedělo na svých místech, my byli osmý.
„Moc si teda nevydělaj.“ Zamumlal jsem si pro sebe a zakroutil hlavou. „To bude dvaatřicet tisíc. Asi jsou to fakt úplný nadšenci.“
Brýlatá slečna nás uvádí dovnitř. Usazujeme se vedle vysokého, dlouhovlasého kluka s bradkou a jeho drobné partnerky, její hlavu pro změnu zdobí extravagantní nafilalovělý melír. „Nějakej hippie páreček.“ Zhodnotím pro sebe. „Co ty tady k sakru dělaj?“
Po naší levici zůstávají ještě dvě židle volné. „Čekáme ještě na slečnu Schwarzovou a pana Jánského.“ Vysvětluje sympatický brýlatá brunetka. „A samozřejmě na Honzu, mého kamaráda. Zatím si udělejte pohodlí, hned roznesu čaj.“ A lehkými krůčky odcupitá do kuchyně. Bedlivě pozoruji Kristýnu. Sedí jako na jehlách. Snad ji čaj trochu uklidní. Je výborný, šípkový. Vypije jej nejrychleji ze všech. Nejspíš to potřebovala. Asi byla trochu dehydratovaná. Určitě jí to udělalo dobře. A určitě se uvolní, až budeme mít prezentaci za sebou. Vysvětlují nám, že přijdeme na řadu předposlední. Všechno se odbývá v pořadí, v jakém jsme přišli. Pěkně zprava do leva. Pokusím se pohodlně opřít. Je to trochu lepší. Jenom Kristýna se pořád divně hrbí. Měl bych jí dodat ještě trochu sebedůvěry. „No, vidíš, nebyli jsme poslední. Nejsme tady největší looseři!“ Pokusím se zazubit, vypadá to ale spíš křečovitě. Kristýna mi opětuje podobně nepřesvědčivý úsměv. A mezi tím přichází v doprovodu druhého instruktora poslední pár. Oba jsou trochu při těle a oba mají brýle. Vypadají, jako by se sem vůbec nehodili. Slečna v ústech žmoulá žvýkačku. Zdá se být nervózní. Vlastně, oba jsou trochu vyklepaní. Usadí se vedle nás, ten podsatitý klučina hned vedle Kristýny, a nejistě přijímají své šálky s čajem. Jako by se báli, že je otrávený! Naštěstí se v nesmělém tichu nemusí červenat dlouho. Oba instruktoři se postaví do středu kruhu, na tvářích úsměvy od ucha k uchu, a muž v batikovaném tričku, představený jako Honza, se ujímá slova. Vypadá tak na třicet a mluví hlubokým, uklidňujícím hlasem.
„Tak tedy, ahoj vám všem! Předpokládám, že jste tu všichni dobře na kurzu pro rozvoj partnerského soužití, pořádaném centrem Harmonie. Jak již tady Pavla“ - pootočí se ke své kolegyni - „stačila prozradit, jmenuji se Honza společně vás budeme provázet našimi večery, které se pro vás, jak doufáme, stanou příjemným zpestřením závěru týdne a později i obohacením do dalších let. Jak jste byli informováni prostřednictvím elektronické pošty, první večer je věnován především vzájemnému seznámení se. Bez důvěry se totiž žádný vztah ani přátelství neobejde a úsměv je nekratší cestou k lidem. Tak tedy, nejprve o sobě něco povíme my dva a pak dáme slovo postupně každému z vás. Přesněji řečeno, každému páru. Dohodněte se mezi sebou, kdo z vás chce být tiskový mluvčí.“
Vyzývá nás bodře a kamarádsky, jako bychom se dávno znali. „To je na takových akcích normální.“ Šeptám Kristýně. „Oni takhle začínají, aby se vyhnuli dlouhým formálním řečem. Nic indiskrétního v tom není.“
Honza se rozvyprávěl o svých studenstských letech strávených na fildě, o tom, jak tam studoval hudební vědu a kolikrát se při tom nešťastně zamiloval. Připadalo mi zvláštní mluvit takhle bez rozpaků o svých intimních zážitcích, mlčel jsem ale. Koneckonců nás nikdo nenutí, abychom se chovali stejně. Nakonec Honza představil Harmonii. To proklamované „duchovno“ se skutečně pohybovalo v intencích vlažné spirituality pozdního New age. Míchal dohromady jablka, hrušky i pár švestek, tedy jógu, tantru, nějaký ten západní hermetismus. Odvolával se na Blavatskou a Steinera, prostě klasika. Zdálo se, že originální přídavek Harmonie představovalo zaměření na studentské vrstvy a vztahovou problematiku, jinak to byla taková Walfsdorská škola pro dospělé s příměsí rádoby orientální pseudo-mystiky. A já přemýšlel, jestli mám při prezentaci řict, že píšu bakalářku o satanistech.
Pavla se oproti tomu zdála být dost nesmělá. Trochu jako Kristýna. Napadlo mě, že to možná mají takhle secvičené. Že Honza hraje toho otevřeného a Pavla stydlivku. Překvapilo mě, že pořád ještě chodila do školy. Studovala biologii na fakultě přírodních věd. Nemít vedle sebe Kristýnu, docela se mi líbila. Byla můj typ. Za daných okolností ale samozřejmě na žádný flirt nebylo pomyšlení. Jen jsem si ji prohlédl a byl jsem rád, že vedle sebevědomého Honzy povede kurz taky někdo takový.
Jakmile instruktoři usoudili, že na sebe prozradili dost, vybídli k představení první pár. Překvapilo mě, že za něj mluvila dívka, jakási Anna. Poměrně dlouze hovořila o svých starých rodinných problémech, které si chtě nechtě přenáší i do vztahu s drobným, rachitickým Petrem. Zarazilo mě, že takové věci tahá na světlo. Mě kdyby otec co týden opilý seřezal, nikdy bych se s tím nesvěřil osmnácti úplně cizím lidem. Anna se ale asi chtěla vypovídat.
Já si mnul dlaně o sebe, což byla moje osvědčená obrana proti nervozitě při zkouškách, a čekal, až na nás přijde řada. Nepřipadalo v úvahu, že by za nás mluvila Kristýna. Ta seděla nehybně jako socha a sem tam špitla něco jako „co tady děláme?“ To ve chvílích, kdy se některý z mluvčích rozpovídal o problémech toho nejintimnějšího rázu.
„Chci jít!“
Štouchala do mě.
„Nemůžeme se jen tak zvednout.“
Pokoušel jsem se jí vysvětlit, že něco takového se prostě nesluší.
Ona se ke mně ale naklonila zašeptala mi do ucha:
„Proč bysme nemohli? My dva přece můžeme všechno!“
Pohladil jsem ji po tváři. V panující atmosféře na tom nebylo vůbec nic divného. Všichni se objímali a tulili se k sobě skoro jako na obskurním hippie mítinku. Jen s tím rozdílem, že se tu vzájemně dotýkaly jen páry. Dvojice mezi sebou automaticky vytvořily poněkud širší mezery a naopak židle partnerů se k sobě dostaly tak těsně, jak to jen bylo možné. Snad i kvůli tomu sem někdo přišel. Kvůli tomu pocitu volnosti. Potřeboval dát veřejně najevo svůj cit. Moc jsem to nechápal, ale snažil se odlišnost respektovat.
Konečně došlo na nás. Teď už nebylo kam utéct. Věděl jsem, že musím působit jako mistr světa v nejmíň deseti různých sportech, aby ve mně mohla Kristýna cítit skutečnou oporu. Postavil jsem se, pákrát se zhluboka nadechl a spustil.
„Jmenuji se Tomáš. A má přítelkyně je Kristýna. Oba studujeme religionistiku na filozofické fakultě Masarykovy univerzity a...“ potřeboval jsem si odkašlat. Mluvím až moc formálně měl bych se trochu uvolnit, být přirozený. „A chodíme spolu dva a půl roku. Máme se moc rádi.“
Přeci jenom jsem to řekl. Rozhlédl jsem se po kroužku a shledal, že se na nás všichni vlídně usmívají. Odvážím se dokonce říct, že zářili štěstím. Vyprávěl jsem o tom, jaký je lásky mezi spolužáky někdy kříž, snažil se trochu odlehčit atmosféru. Ne, že bych se pouštěl do nějakého vtipkování. Zkrátka jsem se snažil vypadat jako optimista.
„Do kurzu jsem nás přihlásil já, protože jsme oba poznali, že potřebujeme změnu.“
To byla taková mantra, kterou během představování vyslovili snad všichni. Jako by změnu vzývali, modlili se k ní. „Doufáme, že tu zažijeme příjemné chvíle, trochu dobrodružství a samozřejmě potkáme spoustu nových přátel.“
Pavla se na mě zadívala skoro vyzývavě. Okamžitě mě napadlo, že se nesmím začít červenat. Z toho by koukal pořádný trapas. Odfoukl jsem si a posadil se. Tohle tedy máme za sebou a snad to nebylo tak úplně nejhorší. Určitě se našla i větší paka. Nechci říkat, že jsme zazářili, ostudu jsme si ale netrhli a to bylo hlavní. Vykročili jsme, pokud jsem se odvažoval soudit, správnou nohou.
Večer se nesl na vlnách poměrně sympatické společenské konverzace, kterou Honza s Pavlou ani příliš nemuseli moderovat. Seznámili jsme se rychle. Hlavně Anna s Petrem, kteří se představovali jako úplně první, působili sympaticky a Kristýna si s Annou hodně povídala. Říkal jsem si, že je to dobře. Že tu snad potkala spřízněnou duši. Anna vystupovala jako silná osobnost; nevím, jestli taková doopravdy byla nebo to jen zdatně hrála. „Každopádně on ní Kristin může chytit trochu zdravého sebevědomí“, doufal jsem. Věřil jsem, že se kurzy Harmonie Kristýně začnou líbit. Že aspoň pro páteční večery zapomene na tu nešťastnou bakalářku o letničních křesťanech a Whitehousových kocepcích. Nic jsem si nepřál víc. Vždyť to byla Kristin, moje Kristin! Taková citlivá dívka.
Následující týden jsem plně zasvětil práci na bakalářce. Českou pobočku Chrámu černého světla se mi podařilo kontaktovat a dokonce jsem si domluvil schůzku s jedním z jeho členů, v což jsem sice ve skrytu duše doufal, realisticky jsem to ale považoval za bláznivý sen. Jméno mi nesdělil, představil se toliko jako frater Apep. To mi vcelku stačilo, vzhledem k tomu, že by jakékoliv jméno nikomu z ústavu religionistiky neřeklo zhola nic (nikdo se tam podobnými věcmi nezabývá) a navíc, z důvodu praktické neověřitelnosti pravosti rozhovoru, by to ani nehrálo roli. Bral jsem to jako zpestření. Připravil jsem si pár otázek, nakonec jsme ale stejně víceméně improvizovali. Šlo hlavně o to, jak se členové Chrámu černého světla dívají na antický gnosticismus a do jaké míry se jím inspirují. Pochopil jsem, že poměrně značně. Ztotožňují dosažení mystického Chaosu s osvobozením z vězení kauzality, ze zajetí archontů hmotného světa. Poměrně mě to zaujalo a říkal jsem si, že jsem po všech těch blogových kecech o vyvolávání Satana a genialitě cirkusáka La Veye konečně narazil na něco zajímavého. Pravda, Chrám měl na hlavě i nějaké to kriminální máslo. Konkrétně šlo o vraždu homosexuála spáchanou ve švédském Göteborgu dvěma hudebníky, která s Chrámem, tehdy nazývaným Řád misantropních Luciferiánů, přímo nesouvisela. Našlo se ještě i pár méně závažných trestných činů. Rozhodl jsem se, že to do bakalářky poctivě uvedu, před svým informátorem jsem se ale raději o podobných věcech nezmiňoval. Řekl jsem mu zkrátka, že píšu akademickou práci – a on to vzal.

xxx

Nechal jsem se natolik strhnout studiem, že mě pátek devatenáctého listopadu zaskočil skoro nepřipraveného. Úplně jsem zapomněl na otázku pro druhý večer, která zněla:
„Kdy jste se vzájemně cítili sobě nejblíže?“
Asi by bylo hloupé přijít tam a říct, že při sexu. Musím si vybavit nějakou hodně pěknou chvíli, třeba podařený společný výlet. To bude ono. Loňské sjíždění Vltavy. Vláčeli jsme se tam v půlce srpna přes půl republiky, abychom stihli vyšší hladinu. A nelitovali jsme. Sice jsme se na onom slavném jezu pod krumlovským zámkem cvakli způsobem, ze kterého měli turisté nahoře na hradbách srandu ještě po čtvrt hodině, večer jsme si to ale bohatě vynahradili posazením se staročeské hospůdce. A bylo zas dobře.
Kristýna se rozhodla, že mi tentokrát s otázkou pomůže. Svědomitě si připravila několik historek z našich prvních rande a těšila se, jak jimi pobaví Annu. Na jednu stranu jsem měl radost, že pookřála, zároveň jsem ale věděl, že rezignovala na školu, a z toho mi dobře nebylo. Snažil jsem si ji povzbudit, dodat ji sebedůvěru i v téhle oblasti. Chtěl jsem, aby aspoň ona věřila, že bakalářka ještě není ztracená. Sám jsem si zkoušel toho Whitehouse znovu pročíst, i když jsem věděl, že nic nového k vymýšlení se tam už nenajde. Asi to přepálila. Dědek byl zkrátka skálopevně přesvědčen, že jakékoliv velké monoteistické náboženství spadá podle Whitehousovy kategorizace pod doktrinální mód, a pokusy přesvědčit jej o opaku byly předem odsouzeny k nezdaru. Vzala to za špatný konec. Nejspíš nezbyde, než ten satanismus rychle sfouknout a pak napsat bakalářku i za ni. Pro Kristýnu to rozhodně udělám. Udělal bych pro ni cokoliv na světě.
Cestou na druhý večer Harmonie jsme se ale o škole nebavili. Probírali jsme naše společné chvíle, o kterých bychom mohli vyprávět, trochu se smáli a bylo nám dobře. Přivítala nás znovu Pavla. Tentokrát na sobě měla černé tričko, vůbec ale nevypadala smutně. Snad to bylo i oranžovou šálou kolem krku. Měl jsem pocit, že na mě zamrkala. Nejspíš to byl jenom klamný dojem. Jinak bych nechápal, co tím sleduje. Vždyť vidí, jak se máme s Kristýnou rádi! Usadil jsem se na stejné místo jako při prvním večeru. „Zasedací pořádek se asi měnit nebude“, usoudil jsem. Kristýna ještě chvilku postávala s Pavlou a Annou v kuchyni. Pak přinesla čaj. Byl tentokrát černý a neobvykle silný. Chutnal mi. Přivřel jsem oči a užíval si každý doušek.
Jako poslední znovu přišel Honza. Polohlasně prohodil s Pavlou pár slov a už se usmíval na všechny kolem. Ne, že bych tyhle manifestace povinné radosti zrovna zbožňoval, tohle ale vůbec nevypadalo křečovitě. Všichni se zdáli být zcela přirození a upřímní. Zkrátka jen naladění na pozitivní vlnu. Pavla si vzala úvodní slovo.
„Ahoj!“ Zašvitořila. „Vítáme vás na naše druhém společném večeru. Jsme doopravdy rádi, že se tu znovu setkáváme v plné sestavě.“
Hovořila slabým, vysokým hláskem, takovým, který probouzí v mužích zaprášené ochranitelské sklony. Stále jsem si netroufal odhadnout, nakolik je doopravdy taková a nakolik si nasazuje masku. Mluvila o kouzlu prvních schůzek a já si říkal, že má naprostou pravdu, protože to bláznivé opojení popsala tak výstižně, jak jen to jde. Pak nás vyzvala, abychom vyprávěli o svých zážitcích tak, jak jsme už byli vybídnuti skrze elektronickou poštu.
Jako první se znovu postavila Anna. Suvérenně a s úsměvem vyprávěla, jak ulovila Petra na nějakém studentském večírku.
„Neustále se na mě díval, a pokaždé, když jsem mu pohled opětovala, strašně ho zaujala sklenička s Tonicem. Ale nebylo to nepříjemné.“
Jemnně do svého partnera šťouchla.
„Myslím, že jsme spolu oba hráli takovou hru. A užívali jsme si ji. Když jsme pak poprvé stáli přímo proti sobě, bylo to nejkrásnější vyvrcholení, jaké hra může mít. Chvěla jsem se a zároveň pociťovala katarzi. Petr nic neříkal, jen se mi dlouho díval do očí. Pomalu jsme se k sobě přibližovali. Jeho modré oči byly jako magnety. Takové bystré a plné vtipu! Přiznávám, že jsem mu úplně beznadějně propadla. Ale bylo to krásné.“
Pro sebe jsem se ušklíbl a zařekl se, že něco tak hloupého určitě nevypotím. Snažil jsem se vybavit si ten vodácký výlet do nejposlednějších detailů. Jak jsme večer kousek od Zlaté Koruny opékali buřty. Jak jsme na sebe cákali vodu. Jak Kristýna zavřela oči a já jí dávál napít. Všechny tyhle zážitky jsem chtěl vylíčit a byl jsem si jist, že ostatní zaujmou. Když je zaujalo vodění se za ruku a první polibek!
Pravda, Adam, vytáhlý, hubený kluk s dredy, zalovil v trochu pikantnějších vodách a vykládal o svých postelových dobrodružstvím se slečnou Jitkou tak naturalisticky, až mi to příjemné nebylo, jinak šlo ale vesměs o první schůzku. Vsadím se, že si ji nikdo z nich pro nervozitu pořádně neužil, vzpomíná se na to ale dobře. Konečně přišla řada na nás.
Postavil jsem se a znovu se nedokázal zbavit dojmu, že se na mě Pavla dívá víc, než na ostatní. Nenápadně jsem na ni kývl, jako že začnu. Chtěl jsem ji odbýt. I kdyby se sebevíc podbízela nesmělostí, neměla šanci. Musím nicméně přiznat, že jednoho docílila – přece jenom se mi trochu stáhlo hrdlo.
Popsal jsem důkladně celou naší jihočeskou anabázi a když jsem skončil, celý kroužek dobrých dvacet vteřin tleskal. Bombardovali mě úsmevy a já se rozpakoval je opětovat. Nechtěl jsem vypadat namyšleně nebo samolibě. Tak jsem klidně seděl a hladil Kristýnu po stehně.
Přišel čas na další čaj. Znovu to byl ten silný černý. A pak oznámila Pavla, která tentokrát vedla kurz spíš, než Honza, pravidla další aktivity. Musím přiznat, že mi trochu vyrazila dech.
„Teď si prosím přesedněte tak“, začala, „aby muž seděl vždycky mezi dvěma slečnami a obráceně. Zkrátka na střídačku.“
Zadíval jsem se na Kristýnu a pokrčil rameny. Vypadalo to jako nějaká hloupá táborová hra. Kam tím asi míří?“
„Zkuste si představit“, pokračovala, „ sami sebe vedle muže nebo slečny, zkrátka toho, kdo sedí vedle vás a není to váš partner. Co cítíte?“
Na pár vteřin se rozhostilo nechápavé ticho. „Děláme to proto, abychom si uvědomili opravdovou jedinečnost vašeho partnera.“
Dodala, když si prohlédla překvapené tváře kolem.
„Opravdu v tom nic není, nemusíte se bát. Nikdo přece nepodvádíte.“ Usmála se a pár otrlejších jedinců úsměv opětovalo.
Já ne. Seděl jsem vedle trochu přihlouple vyhlížející baculky a fakt si nechtěl představovat, že bych se s ní někdy líbal. Prostě ne. Pozoruji dlouhovlasého habána po Kristýnině pravé ruce a říkám si, jestli by to s takovým byla schopná dělat. Jestli by mi s ním zahla, být trochu opilá. Snažil jsem se tu myšlenku vytěsnit, zůstávala ale přichycená jako bodlák na kalhotech. „S kým mi to asi Kristin udělala?“ Palčivá otázka se vracela znovu a znovu, zatímco jsem levým okem občas zkontroloval baculku, která nenápadně přisunula svou židli nepříjemně natěsno k té mé. Čekal jsem, kdy tahle hra skončí, trvalo to ale snad deset minut. Potom konečně promluvil Honza.
„Tak vážení a milí“, tleskl do dlaní, „doufám, že jste nechali svou fantazii pracovat naplno – a teď si dáme další kolečko. O slovo tentokrát poprosím každého z vás. Včetně pana Petra a slečny Kristýny.“ Kývl hlavou naším směrem.
„Hm, slečna Kristýna.“
Pomyslel jsem si.
„Další Eliadeho věc, kterou jsem nečetl. Protože mám svoji Kristýnu u sebe! A určitě se o ni nebudu s nikým dělit.“
To už ale Anna začala vyprávět. Znovu sebevědomě, jako by se nechumelilo. Povídala o tom, jak by dokázala Filipa – tak se ten kluk jmenoval – věrně milovat, jak by s ním dělala všechny ty věci, co holka se svým klukem dělá, ale ať se Filip nezlobí, že je sice krásnej a úžasnej, a její srdce zůstalo jinde. Jinými slovy, zase celkem bezduché plácání much.
Ostatní se ostýchali poněkud víc, až na dredatého Adama, který bez uzardění prohlásil, že by špinavě blonďatou Jitku klidně pozval na trojku, z čehož se určitě nejen mně zvedl žaludek. Zapřemýšlel jsem, jestli by nestálo za to požádat o jeho vyloučení z kurzu, nakonec jsem se ale rozhodl nědělat problémy.
Dlouhán sedící vedle Kristýny, který se představil jako Štěpán, toho naštěstí moc nenapovídal a já nervózně čekal, s čím přijde moje sluníčko.
Postavila se, zavřela oči spustila: „Je to pěknej kluk. Myslím, že bych s ním chodit mohla, kdybych chtěla.“ Krev se ve mně vzpěnila. Být o kousek větší, na místě tu máničku složím. Co si to o sobě vůbec myslí? Jak si dovoluje líbit se mojí Kristýně? Hajzl s hajzlem!“
Moje sluníčko mezi tím párkrát polklo na prázdno. „Ale já nechci.“ Vyhrkla nakonec. Trochu jsem si odfoukl, zdaleka se ale neuklidnil. „Nechci, protože mám Tomáše, kterýho miluju a se kterým jsme byli loni na Vltavě. A za nikoho ho nevyměním. Je to ten nejlepší kluk na světě.“
Moc mě neuklidnila. Jak si může dovolit říct, že si umí představit sama sebe vedle někoho jinýho? Takhle se přece moje sluníčko nechová! Já ten kurz odhlásím. Prostě a jednodušše. Přístě už nepřijdeme. Postavil jsem se a rezolutně vypálil: „Miluji svoji Kristýnu a nebudu si představovat, že bych někdy měl nějakou jinou. To je všechno.“
Řeknu-li o následujícím potlesku, že byl vlažný, pořád budu hodně přehánět. Pár lidí dvakrát, třikrát pláclo do dlaní – a to bylo všechno. V tu chvíli jsem byl pevně rozhodnut s Harmonií jednou pro vždycky skončit.
Zbytek večera znovu připomínat spíš nezávazný čajový dýchánek. Kristýna se očividně dobře bavila a já jí to tentokrát tak moc nepřál. Celou dobu jsem hledal příležitost zatahat ji za rukáv a pošeptat, že odcházíme. Jenže ona byla zabraná do rozhovoru s Pavlou a hlavně s Annou. S tou drzou, protivně suverénní Annou! Není to pro ni dobrá společnost.
Po zbytek večera jsem nepromluvil slovo, jen seděl stranou od ostatních a tiskl rty k sobě. A to přesto, že se na mě Pavla sem tam moc hezky zasmála. Chtěl jsem být doma, natáhnout se na postel a nechat si všechno rozležet v hlavě.
„Co to jako mělo znamenat?!“ Obořil jsem se na Kristýnu, jakmile jsme se octli na ztemělé ulici. „Jaký že by sis dokázala představit...takový věci? Co to do tebe vělo? S tím kurzem končíme, je ti do doufám jasný.“
Přitiskla se ke mně a přiložila ruce na mé boky. „Lásko!“ Vydechla zasněně. „Neměl by ses tak nervovat a už vůbec ne dělat takový ukvapený soudy! Vždyť vlastně o nic nejde!“
„Tak o nic nejde?!“ Vyjel jsem na ni podruhé. „Vždyť po nás chtěli, abychom si představili sami sebe, jak saháme na úplně cizí lidi! A ty mi řekneš, že o nic nejde? Vždyť to je dekadence! Tohle je odporný! Copak to nevidíš?“
Políbila mě na tvář. „Dobře víš, že jsem to tak nemyslela. Říkám ti, že o nic nejde, ne o nic vážného. Vůbec jsem si nedovedla představit, že s tím maníkem dělám věci, co spolu děláme jenom my dva...“
„Tak jenom my dva“. Kysele jsem se ušklíbl a představil si Kristýnu, jak souloží s anonymním svůdcem v mrtvolně bílé masce. Ji však moje poznámka nerozhodila.
„Budeme pokračovat, to je jasná věc. Už jsem Anně i Pavle slíbila, že příště přijdeme. A pak, bylo by neslušný zabalit to jako první! Jedna hloupá hra přece nic neřeší! Uvidíš, že příště to bude úplně o něčem jiném. Pavla mi něco prozradila. Je to tajemství, nemůžu ti to říct. Ale bude se ti to líbit. Zkrátka a dobře, nenecháme propadnout tvoje čtyři tisíce! Prosím tě, zkus to ještě. Minimálně jednou – a pak se rozhodneš. Bude to na tobě. Tak co? Uděláš to pro mě?“
Už jsem na sebe prozradil, že bych pro Kristýnu udělal cokoliv na světě. Účast na pitomém pátečním večeru byla to poslední. Zapřísahal jsem sám sebe, že to na celý týden pustím z hlavy a budu se věnovat svým satanistům. Ani ten e-mail si nepřečtu. Nechám všechno na Kristýně. Ona tam chce dál chodit, tak ať se stará. A jestli to bude i příště pokračovat v tomhle duchu, na rovinu jí to zakážu. Prostě to řeknu a jí nezbyde, než poslechnout. Kristýna je totiž moje sluníčko. Jenom moje.
Přes víkend jsem se marně pokoušel dokončit další kapitolu práce. Týkala se specifik náboženskosti v kontextu internetového prostředí. Dost jsem tápal. Popravdě jsem dvakrát neholdoval ani samotnému pojmu „náboženskost“. Podle mého skromného názoru nic takové neexistuje. Máme jen velké množství náboženství v množném čísle, které dohromady nespojuje víc, než fakt, že jsme je pro přehlednost shrnuli do jedné kategorie.
V pondělí se znovu ozval frater Apep. Měl pro mě nějaké další materiály ohledně Chrámu černého světla, které by rád představil veřejnosti. Nedělal jsem si iluze, že jde o víc, než poněkud neohrabané public realitons, při zoufalém nedostatku zdrojů jsem však vzal zavděk i tím. Sešli jsme se ve čtyři odpoledne v jednom baru na Černých polích.
„Doufám, že vaše práce bude tak seriózní, jak se tváříte.“
Nepřímo vyjádřil své přání.
„Během posledních pár dní jsem si udělal čas a prošel si pár diplomových prací, které se nějakým způsobem otřely o satanismus. Prakticky pro všechny jsme psychopati, okolo nichž vyvstává jediná otázka: Míra nebezpečnosti. A pak nás mějte za elitáře! Divíte se, že s takovými vlčáky mravnosti nechceme nic mít! Vždyť je to verbež!“
„Tohle chci právě změnit.“
Pokoušel jsem se jej uklidnit.
„Má práce se zabývá satanismem jako jakýmkoliv jiným náboženským hnutím, bez hodnotících aspektů a ideologické předpojatosti. Abyste rozuměl, já proti satanismu vůbec nic nemám.“
„Byl jste někdy satanista? Aspoň chvíli. Klidně takový ten pubertální šášula, cokoliv. Zkusil jste si to někdy? Opravdu v jakékoliv formě.“
Trochu jsem podobnou otázku čekal. Frater Apep se patrně domníval, že ne-satanista zkrátka nemůže jeho doktrínu plně pochopit. Zkusil jsem se usmát.
„Promiňte, nikdy jsem nebyl satanista a ani to nemám v plánu. Jsem, tedy snažím se být, nezaujatý badatel. Na osobní rovině se raději náboženstvím moc nezabývám. Dělalo by mi to při práci bordel v hlavě. Určitě by se objevila spousta dilemat, kterým je lepší se vyhnout. Dá se tedy říct, že jsem agnostik.“
„A nepřipadá vám to jako nejhorší možná volba?“
Mrkl. Působilo to na mě skoro rozpustile. Nečekal jsem, že by ten člověk mohl mít nějaký smysl pro humor. Popravdě jsem si vůbec nebyl jistý, jestli tohle měl být nějaký humor. Možná mě chtěl napomenout. Považuje se snad za mého učitele? To by bylo směšné. Jsme dospělí lidé! Přešel jsem jeho grimasy bez komentáře. Mám důležitější věci na práci.
„Pokud máte zájem, tu práci vám pošlu, až bude hotová.“
Kývl.
„Proč ne. mě tím rozhodně neurazíte. Pošlete ji. A dokonce mě napadla ještě jedna věc. Myslíte, že by se případně mohla objevit na našich stránkách? Přeložil bych ji do angličtiny a poslal na templeoftheblacklight.com. Klidně tu adresu zkontrolujte. Rádi bychom představili názor seriózního experta na náš řád. Samozřejmě, až bude schválen vaší akademickou komisí.“
Trochu jsem se začervenal.
„Víte, nejsem žádný expert. To vážně ne. Pořád se učím dělat vědu. Nečekejte zázraky. Půjde o základní nástin, opakování známého. Neplánuji bourat mantinely religionistiky.“
„Co je pro vás známé, o tom široká veřejnost nic netuší!“
Oponoval mi.
„Na naše stránky denně zabloudí spousta úplných neználků. Netuší, o čem skutečný satanismus vlastně je. Taková pěkná přehledná práce jim pomůže se zorientovat.“
„Pak tedy jsem potěšen, pane...“
„Nechme Apepa.“
Reagoval pohotově.
„Jméno by nadělalo jen zmatek. Ostatně, ani v řádu si neříkáme občanskými jmény. Je to takový zvyk ve většině uzavřených společností, což asi víte.“
„Samozřejmě.“
Cítil jsem se o něco lépe. Proti Apepovi byla celá parta kolem Harmonie prototypem transparentnosti. Práce s lidmi jeho typu bývá ale celkem zábavná. Zvlášť pokud si od nic člověk udrží zdravý odstup. A to vědec musí!
Čas do dalšího pátku jsem proležel v knihách. Ven jsem se nedostával a domů také ne. Pendloval jsem mezi archivy a kabinety vyučujících. Potřeboval jsem ještě spoustu podkladů. Přece tu práci neodbydu s nějakými mizernými patnácti prameny!
S Kristýnou jsme si vyšli dvakrát: V úterý a ve středu. Zdála se být veselejší. Několikrát zavedla řeč na Harmonii. Zajímalo ji, jak asi bude vypadat ten závěrečný víkend.
„Mohlo by to být vzrušující!“
Oči jí jen zářily. Nesdílel jsem její nadšení, destrukce jejích iluzí byla ale tím posledním, čeho bych se chtěl dopustit. Jen ať neprší, prosím!
A nepršelo. Až do pátku bylo krásně. Dali jsme si sraz na České a do Harmonie jeli znovu společně. Kristýna mi musela slíbit, že ať se uvnitř bude dít cokoliv, nás to nerozdělí. Nerozeštve nás to. Budeme dál svoji. A tak dále, jak se podobné věci říkají...


 celkové hodnocení autora: 99.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 8 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Siggi 09.09.2011, 18:23:00 Odpovědět 
   Líbilo, jsem zvědav, jak to všechno dopadne.
 Peter Stumpf 09.09.2011, 0:02:18 Odpovědět 
   Tady jde fakt o "béčko" pro pobavení, nečekejte žádnou hlubokomyslnou zápletku (i když drobný náznak myšlenky jsem se tam snažil dostat). Je to taková hříčka, k jejímuž napsání mě vlastně inspiroval vysokoškolský život a strasti s profesory:)
 Šíma 08.09.2011, 22:42:10 Odpovědět 
   Zdravím.

Nechci být za bubáka, nakonec pokud se budu zmiňovat o nějakém tom překlepu, chybějící čárce, nebo interpunkci na nesprávné straně na konci přímé řeči, nebo velkého písmene na začátku uvozovací věty za přímou řečí, která končí otazníkem, nejspíš bych se jen opakoval. Také mě napadlo: pozor na odstavce, nějaké výraznější prostříhaní by textu prospělo (aby nebyl víceméně v jednom bloku a oči čtenářů měly na chvíli čas si odpočinout). Jsem zvědavý, jak se ona "Harmonie" vyvrbí a o co tam skutečně jde. Také seznámení s oním satanistou může být ještě zajímavé. Zdá se, že ve víru dnešního světa to nikdo z nás nemá jednoduché (ani povídkové postavy). Držím palec.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Adel1518
(22.4.2019, 14:53)
Cindy Michelle
(15.4.2019, 13:19)
Banhoff
(13.4.2019, 11:10)
Luigi 69
(9.4.2019, 14:33)
obr
obr obr obr
obr
Orloj a hvězdy
Betwithell
Jednou
Petr polák
HLEDÁ SE SKY WA...
Danny Jé
obr
obr obr obr
obr

Muž v zrcadle
Najla
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr