obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Mnohem lepší je žít bez štěstí než bez lásky."
William Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915325 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39443 příspěvků, 5736 autorů a 390023 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Arn Dresko: Příběh z-nouze mstitele ::

 autor jindra publikováno: 08.09.2011, 22:23  
 

I. První probuzení hrdiny

Myslím, že to všechno začalo tím, že jsem se vzbudil na balkóně. Takovej balkón je dost hodně významná část bytu. Můžete být už venku a zároveň ještě doma – pokud teda na rozdíl ode mě nějakej byt máte.
Balkón, na kterým jsem se vzbudil, patřil k bytu, který patří mýmu kamarádovi – vlastně spíš tehdejšímu lepšímu známýmu. Byl to takovej ten typickej panelákovej balón v prvním patře. Že je v prvním patře, je ale nejspíš jasný, protože kdybych se měl šplhat někam výš, nejspíš bych tohle se sraženým vazem a rozšmelcovanou lebkou jen dost těžko vyprávěl. Takže ten balkón od bytu dělí velký okno, který se otvírá zatlačením na jedný straně, aby se vytočilo kolem středu, kde je spojený se zdí no a pak jsou samo sebou ještě prosklený dveře. Mezi tabulemi skla jsou žaluzie. Jak jsem řek – typickej panelákovitej balkón.
Svítalo a já se probral ve střepech a zvratcích. Opatrně, celej rozlámanej, jsem se sesbíral z toho marastu, posadil se a promnul si oči, abych z nich oddrobil krustu zaschlý krve. Prošacoval jsem si kapsy, jestli mi náhodou ze včerejška nezbyla nějaká cigareta a ona hustě haluzově vážně zbyla! Zapálil jsem si, přestože jsem věděl, že se nejspíš po prvním šluku zase pobliju, ale to mi bylo v daný situaci dost u prdele. Nakonec jsem zvládnul dokouřit ji celou. Přelezl jsem zábradlí a skočil do trávy, která byla naprosto bezpečně vláčná.
Ráno bylo vážně krásný. Až moc. Jakoby se mi - čubka – vysmívalo, když sem si to sral kolem baráku k hlavnímu vchodu a přitom drolil zvratky od vlasů.
Z botníku na chodbě jsem vzal klíče, odemknul a šel si řádně vyčistit zuby, abych mohl jít spát s dobrým pocitem. Jak jsem dofrčel do koupelny, přihlásila se o slovo ta první ranní cigaretka a já se vyzvracel do vany, načež jsem odvrávoral do ložnice a tam se vysílenej zhroutil na podlahu.

No a následující se stalo večer před oním probuzením na balkóně, takže to možná vlastně všechno začalo ten večer, ale já nechtěl začínat tím večerem. Byl to svým způsobem pro mě naprosto běžnej večer. Nejspíš už je zřejmý, že nevedu tak docela úplně spořádanej život. Každopádně na ten balkón jsem se dostal tak, že si to prostě sedím na baru - už zase - a kouř z cigarety od napravo ode mě sedícího chlapíka mě dráždí v očích. Cigaretu drží v levý ruce, kterou se opírá o bar. Ke mně je stočenej zády. Ten kouř mě maličko sere, tak mu seberu to cígo a típnu mu to do pití, který má před sebou. Toho chlapíka – řekněme si to narovinu – můj poměrně neuváženej čin nasere tak, že má chuť prokopnout mi lebku. Jasně mohl bych vymyslet lepší přirovnání. Něco jako, že by mi z hloubky celýho svýho náckovskýho srdce nejraděj vyvrtal pořádnou díru do palice a típnul mi moji vlastní cigaretu o šedou kůru. Jenže to nejde, protože tohle by reálně nemohla bejt jeho tužba, protože nepůsobil ani maličko kreativně.
Každopádně tenhle frajer je větší než já - jako ostatně většina lidí – a já se mu to nesnažím ani nějak vysvětlit. Myslím, že je lepší nechat se statečně zmlátit, než se z toho zbaběle vykecávat. Díval se na mě tím vzteklým pohledem, jakým už se tak tihle opilí chlapíci bez vlasů, s kšandama a nevkusnou černou bundou s úpletem nad zadkem, dívávají. A já mu ten pohled oplácel. Díval jsem se mu upřeně do očí takovým tím pohledem, kterej říká, že si stojím za tím, co jsem udělal a nebudu se za to omlouvat a že je na něm, co s tím udělá. Působí to na ně jako na psy.
Za tohle mi přirozeně a samo sebou zaslouženě přerazil čelem nos.
Jsem na sebe pyšnej, protože nejenom, že jsem nešel k zemi, ale chtěl jsem se na něj dál vrhat - ale to dost možná jen kvůli tomu, že se kolem nás okamžitě utvořil hlouček lidí a po tom, co mě napálil čelem do nosu, nás okamžitě odtrhli od sebe. Nejspíš by mě dost rozbil na hadry, kdyby mě nechytili a nechali mě vrhnout se na něj. Snad bych ale přece jenom šel k zemi, aby mě zakrvácenýho, s centimetr dlouhou a na půl centimetru rozšklebenou ránou na nose vyhodili na ulici - jak se nakonec tak jako tak stalo.

Došel jsem ke dveřím od bytu a nemůžu najít klíče. Bydlím v prvním patře. Obejdu proto barák, vyšplhám se na balkón a zatlačím na pravou stranu okna, protože někdy není zevnitř zatažená klika, jenže to zkurvený okno se neotevře.
Když jsem opilej – tak kromě děsně rychlýho, někdy i během desítek vteřin, zapomínání událostí nebo souvislostí mezi nima - zpravidla ulpím na první myšlence. No, a jelikož mi byla maličko zima, napadlo mě, že jestli se nedostanu dovnitř, chcípnu, což jsem nemohl dopustit. Mám děsně vyvinutej pud sebezáchovy. Napřáhnul jsem se, že prorazím sklo v balkónovejch dveřích na úrovni, kde je zevnitř klika, ale neprošel jsem skrz ty dementní žaluzie. Já vím, že nechat si od střepů rozsekat žíly tříštícím se sklem, není tak nějak vůbec evolučně adaptivní, ale komu by se o tom chtělo v tom mraze a s mírnější otravou alkoholem přemejšlet. Žíly mi to teda nakonec vůbec neposekalo a já se zhroutil na podlahu balkónu a spal a neměl vůbec žádný sny. A díky bohu za to, že se mi nic nezdálo, protože když už se mi něco zdá, je to pekelná divočina.


II. Druhé probuzení hrdiny

„Dělej hovado! Zvedej se! Slyšíš, ty jedna zkurvená píčo!“ jasně že kurva slyším, když tady vřeštíš jak vykastrovaná opice. Jo, slyším ho, ale nějak se mi prostě nechce zvedat.
„Jestli fofrem nevstaneš, ty zmrde, dokopu tě jak psa!“ jenže mně se prostě vůbec ani maličko na nohy nechce. Ještě chvíli na mě ječí nějaký sprosťárny - a já jsem si skoro jistej, že tomu opičákovi chvístaj sliny od držky jako když se otřepe mokrej pes – a pak přijde první kopanec do žeber a já se ani malično nesnažím nepozvracet, ale naprosto odevzdaně to klopím na ten jeho zkurvenej koberec, zatímco do mě dál zuřivě kope. Pak mě čapne za vlasy a začne mi mlátit hlavou o zem přesně tam, kde jsem zvracel, než mě kopnul do břicha a já se začal spíš dusit. Všude po ksichtě mám zvratky a krev, protože se mi samozřejmě rozklížil šrám ze včerejška a na víc mi už stihnul stejně natrhnout obočí.
Myslel jsem, že mě vážně zabije, ale mile překvapil, protože najednou přestal, čapnul mě za kabát a beze slova odtáhnul ven z bytu a prásknul dveřma. Pomaličku jsem se sesbíral a posadil na schody, abych si ubalil cígo. Nebylo to vůbec snadný, jak se mi třásly ruce a navíc jsem byl taky dost vyčerpanej. Každou chvíli jsem rozškubnul papírek nebo rozsypal tabák. Bylo mi zlostí málem do breku. Nejenže nemám, kurva, kde bydlet, ale navíc si ani nezakouřím. Do prdele.
Já tam nechtěl sedět před těma jeho dveřma jakobych čekal, že každou chvíli otevře a veme mě na milost. To vůbec. Jednak by to tak jako tak neudělal, a i kdyby jo, já bych se mu na to stejně vysral. Ne, že bych byl nevděčnej nebo tak něco. Já mu vlastně naprosto schvaluju, že mě takhle seřezal. Je jasný, že jsem si to zasloužil. Vrátit jsem se k němu, ale nechtěl, protože mi došlo, že takhle to už dál nemůžu táhnout. Každej den jsem si říkal, že se dám do pořádku, že se sebou něco udělám. Jenže jak jsem si dal tohle předsevzetí, řek jsem si, že bych to měl ještě naposled oslavit a vyrazil do města. Ono se to pak sebou těžko něco dělá, když jste ráno a vlastně celej zbytek dne nepoužitelnej.
No a jak si takle při marnejch pokusech ubalit to dementní cígo, abych už moh konečně někam vypadnout, přemítám, otevřou se najednou dveře od sousedního bytu a v nich starší ženská – takovej ten úřednickej typ s krátkejma vlasama a melírem. Bylo jasný, že mě sledovala minimálně celou věčnost, jak se tam seru s tím cígem.
“Když vám dám cigarety, seberete se a okamžitě odejdete?“ povídá tahle ženská a já, že jako samozřejmě ano a že je velmi laskavá. Takže mi vlepila skoro plnou krabičku cigaret a já vypadnul.
Cestou do jednoho místního baru jsem si konečně zapálil. Vím, že zapadnout do baru hned takle z kraje není úplně dobrý, jenže já neměl kam jít a stát někde na mraze se mi vůbec nechtělo. Věděl jsem, že mi tam nalijou i na sekeru, protože ať už jsem sebe větší zvíře, tak dluhy poctivě platím a právě tady to mně vědí.
Cestou na záchod, abych se omyl, jsem si rovnou objednal skleničku červenýho. Většinou piju bílý, ale dneska jsem se cítil tak nějak výjimečně dekadentně.


 celkové hodnocení autora: 93.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 20 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Radmila Kalousková 14.09.2011, 14:52:25 Odpovědět 
   Ahoj,
no, tak jak začít. Příběh je dosti děsivý a také se v něm trošku ztrácím. Možná se k němu ještě vrátím a v klidu se nad ním zamyslím. Jen doufám, že můj syn takhle nikdy nedopadne!
RK
 Šíma 08.09.2011, 22:23:00 Odpovědět 
   Zdravím.

Po pravdě (a bez mučení) musí říci, že se mi text líbil až po ono upadnutí do bezvědomí v pokoji (tedy první blok textu). Ono vysvětlování, co se stalo a proč bych ještě dopiloval. I to přílišné vysvětlování škodí (lépe řečeno: může textu uškodit). Jinak je text docela drsnějšího ražení a vypráví syrově a bez příkras o dobrodružství mladého pařana, který si rád vyjde zařádit do baru (což se zdá prozatím jeho jedinou smysluplnou činností). Napadlo mě, kde asi bere prachy na ty nekonečné noční jízdy a proč jej kámoš už konečně nevyhodil? Text si na nic nehraje a netváří se jako psychologická sonda do života mladého člověka, spíš jde o jakousi zpověď, vypsaní se, aby měla dušička pokoj (nebo o určité konstatování, že je ten život docela všivej pes a jeden neví, jak z toho ven, popřípadě to neřeší).

Co dodat více? Našel jsem několik maličkostí, dovolil jsem si je vypsat níže.

Všeobecně:
=======

- pozor na opakování slůvek ve větách (i přesto, že chceš tímto vytvořit určitý důraz, ne vždy to funguje),

- střídání času (viz čas minulý a přítomný), také to nemusí být to pravé ořechové,

- nejspíš jde o první část delší povídky, jinak by tento text postrádal smysl (nikam neústí a nemá pointu), po druhé a třetím pročtení jsem si řekl, že nějaký závěr by tu i mohl být, prostě je náš hrdina nepoučitelný a zdali bude pokračování, necháme se překvapit (prostě jsi nás čtenáře hodil do příběhu, ať si "plavem", jak umíme, abys nás na konci - opět nečekaně - vytáhl na břeh).

Co mi padlo do oka?
=============

-- Přelezl jsem zábradlí a skočil do trávy, která byla naprosto bezpečně vláčná. -- vláčná tráva ??? (neznám, ale možné to je)

-- ... když sem si to sral kolem baráku k hlavnímu vchodu a přitom drolil zvratky od vlasů. -- z vlasů (dokážu si to představit, nad použitou předložkou jsem se musel pozastavit)

-- ... a kouř z cigarety od napravo ode mě sedícího chlapíka mě dráždí v očích. -- stylistika (souhlasím, že alkoholem zmožený člověk nad stylistikou příliš nepřemýšlí, nehledě na fakt, že může jít o vyjádření určité autenticity)

-- návaznost přímé řeči a popisného textu (nějak se mi nezdá, že by šlo o uvozovací věty, viz níže):

-- „Dělej hovado! Zvedej se! Slyšíš, ty jedna zkurvená píčo!“ jasně že kurva slyším, když tady vřeštíš jak vykastrovaná opice. Jo, slyším ho, ale nějak se mi prostě nechce zvedat. -- „Dělej hovado! Zvedej se! Slyšíš, ty jedna zkurvená píčo?!“ říká mi. Jasně že kurva slyším, když tady vřeštíš jak vykastrovaná opice. Jo, slyším ho, ale nějak se mi prostě nechce zvedat.

-- „Jestli fofrem nevstaneš, ty zmrde, dokopu tě jak psa!“ jenže mně se prostě vůbec ani maličko na nohy nechce. -- „Jestli fofrem nevstaneš, ty zmrde, dokopu tě jak psa!“ kříčí jako oficír na cvičáku, jenže mně se prostě vůbec ani maličko na nohy nechce.

(jen návrh)

-- a já jsem si skoro jistej, že tomu opičákovi chvístaj sliny od držky jako když se otřepe mokrej pes -- (schází čárka před "jako" - dvě slovesa vedle sebe)

Tož tak. Možná jsem i něco přehlédl, ale pro orientaci to jistě postačí...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
Faithy Rocks
(7.10.2019, 15:24)
obr
obr obr obr
obr
Noční den
kimberly1995
Krvaví koně
Fuxik(5)
Rezonance
Khalia Jasnozraká
obr
obr obr obr
obr

Sestře a nám
Fantagiro
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr