obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele."
Francis Bacon
obr
obr počet přístupů: 2915371 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39507 příspěvků, 5743 autorů a 390396 komentářů :: on-line: 4 ::
obr

:: Záležitost s duchem Kapitola 9. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Záležitost s Duchem
Pro hlasování musíte být přihlášen(a)!
 autor Maria M publikováno: 10.09.2011, 20:54  
Získají dívky deník, který by jim měl pomoci zachránit Lorda uvězněného mezi dvěma světy?
 

Když jsem probudila, přepadl mě divný pocit, že mě někdo pozoruje. Rychle jsem si sedla a rozhlédla se po pokoji, nikdo tu však nebyl. Už asi trpím přehnanou paranoiou. Není se čemu divit, v poslední době jsou moje nervy napnuté na nejvyšší možný bod. Sedla jsem si tureckého sedu a chvíli jen tak rozjímala. Měla jsem zavřené oči a zhluboka dýchala. Pak mě vyrušilo odkašlání. Otevřela jsem jednoho oko. Damon na mě ostýchavě zamával. Usmála jsem se na něj.

„Kam si včera zmizel?“ zeptala jsem se. Znovu jsem zavřela oči a ospale se protáhla.

„Dole čeká Lizzie,“ nechal moji otázku naprosto bez povšimnutí. Podezřívavě jsem si ho měřila.

„Tys ji pustil dovnitř?“ divila jsem se. Nicméně jsem se zvedla, přehodila jsem si přes sebe župan a hlemýždím tempem se přesunovala do přízemí.

„Ne, jak bych to asi udělal, to bych tě ve spánku musel dotáhnout dolů, abych jí mohl otevřít,“ uchechtl se a přitom kráčel vedle mě.

„Dotáhnout? Říkáš to, jako bych vážila tunu,“ na oko jsem se urazila.

„Tak jsem to nemyslel!“ vykřikl rozhodně, až jsem musela při pohledu na něj, vyprsknou smíchy. V záchvatu smíchu jsem otevřela Lizzie. Nemohla jsem přestat, protože se teď pro změnu uraženě tvářil on. Nechtěně byl vtipný.

„No teda, na to, že jdeme dneska na hřbitov, máš skvělou náladu,“ jen, co mi to řekla, úsměv mi slezl ze rtů. To zas vyprsknul Damon. Zuřivě jsem se na něj podívala. Začala jsem do něj bušit pěstičkami. No opravdu to byli jen ranky, protože jsem oproti němu byla celkem drobná. Pokaždé, když jsem mu jednu dala, tak se na chvíli vyjasnil. Byl jak blikající vánoční stromeček.

„Co děláte?“ divila se Liz, když se Damon při každém dopadu mé ruky objevil a hned vzápětí zmizel. On tomu, ale udělal přítrž, chytil mě pevně za obě zápěstí, takže jsem měla ruce v poutech jeho prstů. Výmluvně se mi zahleděl do očí, věděl moc dobře, že teď se kvůli němu nemůžu ani hnout. Byl silnější. Ale moc se mi líbilo, jak mě držel. Měl tak jemné ruce a já jsem pod nimi roztávala na nejasně myslící hmotu. Kdžy si položil mé ruce na svou hruď, byl to pro mě konec. Úplně jsem zapomněla na přítomnost, Liz. Utápěla jsem se v jeho očích a hledala známky jakéhokoliv citu. Nic jsem, ale nenašla, v očích mu stále jiskřilo pobavením, až po tom, co prozkoumával můj obličej. Jeho bezvýrazná maska se na okamžik vytratila. On pootevřel krásně tvarované rty, které jsem neustále obdivovala. Vzpomněla jsem si na jejich hebkou sladkou chuť. Proti své vůli jsem se zachvěla. Neuvědomila jsem si, jak blízko mu jsem, dokud mě neovanul jeho teplý dech. Chtěla jsem věřit, že ke mně cítí víc, než jen pouhé přátelství, ale nejsem z těch optimisticky naladěných. Povolil stisk a já jsem mu okamžitě vytrhla ruce ze sevření. Nahodila jsem klidnou masku, ale uvnitř jsem šílela.

„Neřeš ho,“ promluvila jsem na Liz. Šlehla jsem po něm pohledem. Liz nade mnou zakroutila hlavou a následovala mě do kuchyně. Zrovna jsem se k ní otočila, když prošla skrz vykuleného lorda. Vybuchla jsem smíchy. Kdybych to chtěla udělat já. Tak by to prostě nešlo. Vrazila bych do něj a pravděpodobně bych spadla na zem a rovnou na zadek.

„Co je zas? Připadáš mi jak sjetá!“ zvedla obočí, ale usmívala se. Sedla si naproti mně na stoličku.

„Právě se ti podařilo vyvést z míry, našeho ubohého lorda,“ oznámila jsem jí.

„Cože?“ divila se. Vrtěla hlavou a rozhlížela se kolem sebe. Zapomínám na to, že ona ho vidět nemůže.

„Právě jsi prošla skrze něj,“ mile jsem se na ni usmála. Ona se vyjeveně podívala na místo, kde před chvílí stál. Teď už seděl vedle mě. Nevím, proč mám dnes chuť se jen smát. Když jsem se podívala na ty dva.

„Ehm, tady je,“ zasmála jsem se. Ukázala jsem napravo od sebe.

„Ježíš. Nemohli byste se chytit?“ rozčilovala se s úsměvem. Věděla jsem přesně, o co jí jde. Zpražila jsem ji varovným pohledem. Ucítila jsem na ruce v klíně dotyk. Koukla jsem se na něj.

„Nevyhovíme tvé kamarádce?“ zabroukal melodicky. Přeběhl mi mráz po zádech. Povzdechla jsem si a propletla s ním prsty.

„Spokojená?“ zasyčela jsem na Liz. Ta rozhodně byla. Culila se na mě. Protočila jsem oči.

„Takže, Lorde? Tak to si byl ve své době skvělá partie, co?“ vyzvídala Liz. Damon se na ní kouzelně usmál, až jsem jí to záviděla.

„Zajisté. Než jsem byl zavražděn, měl jsem chvíli před svatbou s tou nejúžasnější dámou,“ rozplýval se. Já jsem zrudla a upřeně se koukala do své misky s cereáliemi. Nějak jsem se Liz zapomněla zmínit, že moje pra, pra, pra nevlastní sestra si měla brát fešáka sedícího vedle.

„Vážně? To je hrozné. Tedy, je mi to líto,“ promluvila k němu Liz. Střelila po mě pohledem. Představila jsem si ten krásný obličej jeho už dávno mrtvé snoubenky. Snažila jsem se, ale žádnou lítost nad jeho ztrátou jsem necítila. Tušila jsem totiž, že ta žena nebyla taková, jaká se mu jevila. Ale byl to jen vnitřní pocit. Nechtěla jsem se jím nechat ovlivnit. Do mého přemýšlení proniklo odkašlání. Otočila jsem k němu hlavu.

„Drtíš mi ruku,“ oznámil mi Damon. Zmateně jsem zvedla obočí a okamžitě jsem uvolnila sevření. Asi jsem se nechala unést. Omluvně jsem se usmála. Naházela jsem do sebe zbytek snídaně. Vymanila jsem se z Damonova držení a šla se převléci. Pak jsem se vrátila dolů a Damon se mě zase chytil.

„Tak asi vyrazíme,“ řekla jsem přiškrceně. Táhla jsem za sebou Damona, jelikož se mě nechtěl pustit.

„Budu tu čekat,“ zamumlal Damon. Upřeně se na mě díval, ale já se mu vyhýbala pohledem. Liz se s ním chvatně rozloučila a vyklouzla z domu. Proč mi to dělá? To mi vážně pomůže, když mě tu s ním nechá samotnou. Hrozilo nebezpečí, že jestli na mě bude ještě chvíli tak koukat, tak se mu vrhnu kolem krku.

„Kdybys tu nečekal, tak by neměl smysl náš malý výlet na hřbitov,“ prohlásila jsem ironicky. Podívala jsem se mu do očí. Vnímala jsem jeho pevný stisk. Měl tak jemné ruce, zatraceně. Jeho rty se rozvlnily do půvabného úsměvu.

„Tak zatím,“ vymáčkla jsem ze sebe a spěšně odlepila pozronost od jeho očí.
Neotočila jsem se na něj a rychle zavřela dveře. Tam jsem si nahlas oddychla. Byla jsem v jeho přítomnosti moc roztržitá a nervózní. Je to na mě moc vidět. Seběhla jsem k Liz.

„Nic neříkej,“ zarazila jsem ji, když se nadechovala k nějaké moudré poznámce.

„Já nic říkám. Jen tohle si neodpustím, neměla by si tak ztrácet kontrolu. Je to tak do očí bijící,“ řekla přesně to, čeho jsem se tak obávala. Zoufale jsem zasténala.

„No jo jsem ujetá na mrtvý kluky,“ zasmála jsem se s menším nádechem hysterie. Liz mě konejšivě pohladila po ruce. Ucítila jsem, jak se mi žaludek samou úzkostí stáhl na klepající se uzlíček nervů. Blížili jsme se k hřbitovu. Mlčky jsme došli k velké železné bráně. Až moc mi to připomínalo scénu z nějakého hororu. Mohla jsem být jedině ráda, že je den a hezky slunečno. Jinak bych nepřekročila práh. Proč musím být tak bojácná? Jediné co mě drželo trochu nad vodou, bylo přesvědčení, že když jsem si udělala přítele z ducha, tak už mě nic hroznějšího nečeká. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nevypadalo to vůbec strašidelně. Byly tu úhledně upravené štěrkové cestičky, které tu vedly kolem náhrobků. Kousky travnaté zeleně byly posekané, všechno tu vypadalo tak hezky, poklidně. Tak jak to má být. Ale pořád se tu vznášela neustálá přítomnost smrti. Byla všudypřítomná a to stačilo k tomu, aby se mi zase začal žaludek převracet. Když jsem se rozhlédla podruhé, hledala jsem. Moje oči zkoumaly v nejvzdálenějším koutě hřbitova. A našla jsem. Za alejí nově vysazených mladých stromků jsem viděla sešle vypadající budovu.

„To je ono,“ Liz se podívala směrem, kterým jsem ukazovala. Odvážně jsem vykročila po nejširší cestě. Očima jsem celý čas sledovala ponurou stavbu. Pomalu jsme se k ní přibližovali.

„Úplně jsem zapomněla, vzala jsem páčidlo. Myslím, že se bude hodit,“ vyrušila mě Lizzie z mého přemítání. Nechápavě jsem se na ni otočila. Na co nám bude páčidlo… pak mi to došlo. Udělalo se mi zle. Představila jsem si hrobku a v ní rakev. Samozřejmě, že budeme potřebovat něco, čím bychom otevřeli ten poklop.

Pak jsme konečně došli k něčemu, co připomínalo malou kapličku. Už byla ve velmi špatném stavu. Namalovaná už vybledlou žlutou barvou. V některých místech byla omítka otlučená. Vpředu byl vchod a v něm dřevěné dveře. Hledala jsem nějakou kliku, ale našla jsem jen starý rezavý zámek. No a jsme nahraný. Podívala jsem se bezradně na Liz. Ta se na mě smála. Zase jsem to nepobírala, dokud si nestáhla z ramen baťoh. Ona měla batoh? Jsem dneska moc nevšímavá. Pozorovala jsem ji, jak rozepnula zip a vytahovala si vercajk.

„Ty si vykradla tátovi celou garáž s nářadím, ne?“ žasla jsem nad tím, co všechno vytáhla z útrob tašky. Dvě velká páčidla, šroubováky všech druhů a nevím, co všechno. Moc se nevyznám v těchto maličkostech. Divila jsem se, že by se tam nenašla nějaká zbíječka.

„Já myslím na potřebné, Chels. Ještě, že mě máš,“ mrkla na mě a bez řečí se dala na vloupačku do hrobky. Vypadala jak profesionální lupič. Já jsem měla za úkol koukat, kdyby náhodou někdo šel. Ale bylo tu vylidněno, nikde ani noha. Poslouchala jsem zvuky, které vyluzovalo šťourání a škrábání páčidla o kovový zámek.

„Hele, proč jsme nešly za tmy. Pod rouškou noci se dobývá do hrobky líp. Takhle nás může někdo načapat,“ mumlala si Liz pod vousy. Dívala jsem se, jak vyplázla jazyk a zatvářila se soustředěně.

„Vážně se mě na tohle chceš ptát? V noci mě sem nikdo nedostane. Už teď z toho mám nehnáno,“ obezřetně jsem pohledem projížděla okolí, aby mi neunikl sebemenší pohyb. Jen jsem si v duchu přála, aby sem nenaběhnul nějaký hlídač. Pak jsem uslyšela křachnutí. Obrátila jsem oči k její ruční práci. Celý zrezivělý zámek, ležel na zemi. Ve dveřích byla poměrně velká díra.

„No teda. Klobouk dolů,“ zapískla jsem uznale. Ale neplýtvala jsem časem a začala jsem ji strkat dovnitř.

„Radši zavři, aby si toho někdo nevšimnul,“ zašeptala jsem. Vklouzla jsem dovnitř a Lizzie za mnou. Když zabouchla, nastala tu tma jak v pytli. Takže jsem viděla velký kulový. Natož nějaké hroby. Pustila se do mě zima, když jsem pomyslela na to co, nebo spíš kdo, v nich leží.

„Hádám, že teď vytáhneš baterku,“ valila jsem oči, jak jsem snažila něco vidět. Najednou se mi něco otřelo o ruku. Vykřikla jsem dřív, než mi došlo, že to byl Liz. Která vzápětí rozsvítila. Konečně jsem si oddychla.

„Co řveš,“ smála se mi. Do ruky mi vtiskla baterku a sama si jednu zapnula. Pak jsem se teprve rozhlédla kolem. Očima jsem následovala kužel světla, který klouzal po stěnách místnosti. Měli žlutě vybledlou barvu a někde byly i mokře vypadající skvrny. Bylo to celkem odporné a to jsem se nezmínila, ani o tom hnilobném zápachu. Štípalo mě z toho v nose.

„Proboha, to je teda šílenej puch,“ zamumlala Liz. Obrátila jsem se k ní. Zacpávala si nos.

„Co bys tu taky čekala, že to tu bude vonět po fialkách?“ odpověděla jsem, když jsem je najednou viděla. Uprostřed byly čtyři hroby. Chvíli jsem na ně koukala a pak jsem sebrala všechnu svou odvahu a šla k nim. Bylo to divné, ale jak jsem ocitla u nich, připadala jsem si zvláště v bezpečí. Jako bych to tu znala a věděla jsem, že se mi nemůže nic stát. Vezmu si jen to, čím zachráním jejich syna ze zajetí. Vlastně jen zapůjčím.

„Kde myslíš, že bude?“ zaslechla jsem Liz vedle sebe.

„Damon říkal, že u otce v hrobě,“ šla jsem se podívat na vyryté nápisy náhrobků. V tom jsem si uvědomila, že já vlastně nevím, jak se jeho otec jmenuje. A podle všeho tu musí ležet i jeho bratr. A musí tu ležet i on. Přeběhl mi máz po zádech.

„Tady je ženské jméno. Hraběnka Lydia,“ řekla Liz. Stála u vedlejšího hrobu. To musela být jeho matka. Podívala jsem se na ten, u kterého jsem stála já.

„Hrabě Ralph James z Wussexu,“ nevím jak a proč, ale okamžitě jsem věděla, že je to otec. Možná na mě zapůsobilo to majestátné jméno. Položila jsem ruku na špinavý a zaprášený povrch. Najednou jsem byla dojatá. Bylo mi to líto. Že musel ztratit svého nejstaršího syna, dědice titulu, už tak mladého. Vždy jsem si říkala, jak musí být pro rodiče hrozné, přežít své dítě. Mlčky jsem došla k hrobu vedle lordovy ženy. Jak jsem tušila. Byl Damonův. Vzedmula se ve mně vlna zármutku. Nakonec mi unikl hlasitý vzlyk. Lizzie mi položila ruku na rameno a konejšivě stiskla.

„Určitě se to podaří, pomůžeš mu,“ zamumlala. Já jsem natáhla ruku a prsty přejela po vyrytých písmenech jeho jména. Očima jsem ještě zavadila o poslední místo odpočinku. Zajisté jeho mladší bratr. Ze zvědavosti jsem chtěla vědět jeho jméno. Stálo tam jen, sir Rhone Nilles z Wussexu. Netušila jsem, že to ve mně probudí tolik pocitů. Jakoby mi to bylo všechno známé. Jako bych tu byla. Jako bych byla s touhle celou situací spřízněná, ještě dřív než… než jsem se narodila. Zhrozila jsem se. Ještě, že je taková tma. Určitě jsem zbledla a kamarádka by si toho hned všimla. Což jsem v danou chvíli nechtěla. Radši jsem se vrátila k tomu, kvůli čemu jsme sem přišli.

„Tak radši jdeme na to, než si někdo všimne, že tu narušujeme ten hrobový klid,“ přesunula jsem se k onomu místu.

„Jen přemýšlím jak se dostat dovnitř. Ten poklop, musí být hodně těžký,“ přemýšlela nahlas Liz. Zadívala jsem se na špínu, co ulpívala na povrchu. Trochu jsem smetla a pak jsem poznala, že jsou udělané z mramoru. Dříve se musely desky lesknout a vypadat honosně. Stále to nic neměnilo na to, že budou těžké.

„Možná bude stačit, když to odsuneme tím páčidlem,“ navrhla jsem jednu možností. Ale nijak zvlášť jsem nevěřila tomu, že budeme mít dost sil s tím vůbec pohnout.
Zasvítila jsem jí baterkou do obličeje, abych zjistila, jak se na to tváří. Vypadala jak číňan. Měla nakrčený nos a z očí se jí udělali jen tenké linky. Navzdory tomu, kde jsme byli, jsem vybuchla smíchy.

„Nesviť mi s tím přímo do obličeje,“ vykřikla. Rychle jsem se stáhla.

„Kdyby ses viděla,“ kuckala jsem smíchy. Ona mě šťouchla rukou do ramene.

„Klid,“ zaprskala. Vrazila mi do ruky druhou baterku a pokoušela svoje štěstí. Já jí k tomu svítila. Stačilo jenom zasunout jeden konec páčidla do škvíry, pak už jen vyvinout trochu síly. Chvíli to vypadalo, že se jí to nepodaří. Ale Lizzie se projevila, jako učiněný rambo, když jsem zaslechla zvuk šoupání kamene o kámen. Sice oddrolila část ze strany, ale toho si nikdo nevšimne. Sem stejnak nikdo nechodí. I když Damon, sem bude možná chtít jít. Spíš určitě. Myslím, že mu to ale nebude vadit, i kdyby si toho vůbec všimnul.

„Jsem tam, teď mi pomož,“ zaradovala se. Položila jsem baterky na hrob Lady Lydie, tak aby svítili na nás. Klid její duši a všem v téhle hrobce. Když už je tady, tak nevybíravě rušíme. Chytila jsem konec nástroje a Liz hned za mnou. Vyměnili jsme si pohledy, znamenající podporu a dali se do práce. Pověsila jsem se na páčidlo, jak nejvíc jsem mohla. K mému překvapení, to šlo dost dobře. Pomalu a jistě jsme odsouvali poklop. Děsila jsem se toho, co bude pod ním, ale těšila jsem se na tu knihu. Takže jsem do toho vkládala hodně energie. Jediný zvuk, co jsem slyšela, bylo tlukot vlastního srdce a zrychlené dýchání. Už jsme byli tak daleko, že jsme nepotřebovali nástroj. Zapřeli jsme se dlaněmi. Šlo to už rychleji.

„To bude stačit, jinak to spadne na zem,“ zavelela jsem. Oddechli jsme si. Vzala jsem baterky a jednu jí podala. Na chvíli jsem si všimla jejího ustrašeného pohledu, ale hned to zamaskovala.

„Sviť dovnitř,“ zamumlala jsem. Ztěžka jsem polkla. Zamžourala jsem do vnitřku hrobu. Chvíli jsem nic neviděla. Až po chvíli ano. Potřebovala jsem chvíli, abych si navykla. Nezdálo se to, ale byla dost hluboká. Jak jsem si myslela, že pohled na mrtvého člověka mě nadosmrti traumatizuje. Pohled na kosti, mě nijak nedostal. Nepřipouštěla jsem si, že to byl opravdový člověk a už vůbec ne, že to byl jeho otec. A když jsem tohle zahnala, nic tak nepříjemného na tom nebylo. Když jsem si zvykla na tu skutečnost, začala jsem prozkoumávat prostor. Ale po celkové prohlídce jsem nic neviděla.

„Vidíš to?“ optala jsem se Liz, jestli náhodou nemá lepší zrak. Chvíli se mračila do vnitřku. A pak se rozzářila. Nechápavě jsem se znovu podívala dovnitř a pak jsem to uviděla.

„Tamhle,“ vydechla. Očima jsem zamířila na místo, kam koukala. Kdyby tam byl člověk s kostmi obalenými masem, tak bych řekla, že ta kniha ležela na jeho hrudi a tu by objímaly ruce. Teď tam ležela jen hromádka kostí, pár pavučin a spousta prachu.

„Tak dobře, doufám, že se na mě nesesype strop, nebo se nepropadnu, když ji teď vyndám,“ vážně jsem doufala, že mě nepostihne nějaký boží trest. Rychle jsem tam strčila ruku. Nevšímala jsem si toho pocitu, co mě ovládl. S odporem jsem obtočila prsty kolem špinavé vazby knihy a bleskově ji vytáhla.

„A je to,“ zajásala Liz. Zářivě se na mě usmála a já na ní. Ani jsem se neobtěžovala si prohlížet ten deník a vrazila ho do otevřeného batohu. Beze slova jsme obešli hrob a během chvíle jsme ho zavřeli.

„Teď co nejrychleji pryč odsud,“ zavelela jsem. Liz přikývla. Hodila si tašku na záda a rozrazila dveře od hrobky. Na chvíli mě ochromilo, venkovní světlo. Urputně jsem mrkala a snažila se zahnat slzy. Pak jsem vyšla ven za Liz a zavřela, za sebou.

„Nebylo to nějak moc snadný?“ vypadlo z Liz.

„Taky mě to už napadlo. Ale nepředbíhej, tohle nic nebylo, čeká nás, tedy mě ta nejtěžší část,“ postěžovala jsem si.

„Budeš si zahrávat s magií. To bude síla. Už se těším na zítřek,“ mrkla na mě. Já jsem cítila všechno možný, jen ne radost z toho, co budu muset udělat. Co, když se něco zvrtne. Neumím si představit rozměry následků, které by pak následovaly.

„Tak víš co, přijď tak kolem 11 ráno. Musím se na to vyspat,“ navrhla jsem

„Co budeš dělat dneska celý den?“ zeptala se mě najednou. Otočila jsem se na ní a zamračila se. Horečně jsem přemýšlela nad tím, na co naráží.

„Co tím jako myslíš?“ utrhla jsem se na ní.

„No jestli třeba náhodou nemáš v plánu něco s Damonem?“ řekla jakoby nic.

„Proboha, Liz!“ vykřikla jsem pohoršeně. „Já ho jen přivedu k životu a tím pro mě celá záležitost končí. Ty se pak můžeš pochlubit svým dohazovačským umem,“ zasyčela jsem jedovatě.

„No jak myslíš. Jsi hrozně tvrdohlavá, víš to?“ zaprskala. Aspoň mě ta moje tvrdohlavost zachání před jistým zklamáním. Naštěstí, už jsme se o to nebavili. Rozloučila jsem se s ní na konci ulice, kde jsem jí ještě poděkovala, za její účast a dál pokračovala sama. Ještě před tím mi svěřila svůj batoh. Ta kniha mě tížila, jako balvan. Nepříjemně jsem se ošila. Už jsem viděla jeho vítězný výraz, až přijdu domů a položím před něj deník. Zase bude opakovat, jak strašně moc mi je mi zavázán a neví, jak by mi to měl oplatit. A já zas budu vědět milion způsobů jak, ale nebudu mu to moct říct. Příliš by ho to ohromilo. A jsem si celkem jistá, že by mi nevyhověl. Ani bych neměla dost odvahy mu cokoliv z toho, co by mě napadalo, říct. I kdyby jednu z těch divokých fantazií. Kdyby dokázal číst myšlenky, nestačil by se divit.

Ach. Nechávám se unášet emocemi a vším tím okolo. Vždyť kolikrát už jsem to nevydržela a dala tomu volný průběh, skončilo to tak, že jsem vybuchla a byla na něj naštvaná. A on chudák ani nevěděl proč. Kluci, přece tohle nevycítí. Nezazlívám mu to. Ne teď, ale až budu mít zas nějaký záchvat zuřivosti, neručím za sebe. Musím to přece na někoho svést.

Tím svým přemýšlením jsem málem přešla dům, kde bydlím. Rychle jsem zabrzdila a neslyšitelnými krůčky vyšla kde dveřím. Možná když budu hodně potichu, ani si nevšimne, že jsem se vrátila.
Co si to namlouvám, stejnak na mě vybafne hned na prahu. A měla jsem pravdu. Zabouchla jsem za sebou a zčista jasna se přede mnou objevil. I když jsem ho viděla, dřív než jsem si to uvědomila, leknutím jsem vyjekla


 celkové hodnocení autora: 73.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 14 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Radmila Kalousková 13.09.2011, 11:40:29 Odpovědět 
   Ahoj,
trošičku jsem čekala nějaké to strašení a tak, hrobka je hrobka. Ale tohle je spíš takové love-story, že? Takže raději rozechvělé dotyky, než děsivé mrtvé nevěsty a tak. Nevadí, jsem zvědavá, zda se kouzlo podaří a zda ten dlouhý čas nezanechá na našem krasavci nějaké stopy!
RK
 Šíma 10.09.2011, 20:54:10 Odpovědět 
   Zdravím.

Jo, duchařský příběh se pěkně "vybarvuje". Dnes bylo pokračování spíše v humorné formě (čekal jsem více tajemna, děsu a tak), ale co... ;-) Dialogy i popisy se mi líbily, Liz mě překvapila! ;-) Co dodat? Jsem zvědavý na pokračování, ono vyjeknutí na konci mělo zřejmě svůj důvod...

Co mi padlo do oka:

-- jen, co mi to řekla, úsměv mi slezl ze rtů. -- (čárka před "co" se nemusí vkládat vždy, zde je nadbytečná)

-- Kdžy si položil mé ruce na svou hruď, byl to pro mě konec. -- Kdžy (pěkná přesmyčka)

-- Neuvědomila jsem si, jak blízko mu jsem, dokud mě neovanul jeho teplý dech. -- (jak může mít duch "teplý dech" ??? no, ducha jsem ještě neviděl, že ano?)

-- No jo jsem ujetá na mrtvý kluky, -- (co takhle čárku před "jsem"?) -- No jo, jsem ujetá na mrtvý kluky,

-- Jsem dneska moc nevšímavá. -- (stylistika) -- Dneska jsem dost roztěkaná.

-- Radši jsem se vrátila k tomu, kvůli čemu jsme sem přišli. -- přišly (dvě dívky?)

-- Beze slova jsme obešli hrob a během chvíle jsme ho zavřeli. -- obešly -- zavřely (pořád jde o dvě dívky, kdyby šlo o "ženu" a "muže", pak by to šlo)

-- Pak jsem vyšla ven za Liz a zavřela, za sebou. -- (nač ta čárka před "za sebou"?)

-- Co, když se něco zvrtne. -- (čárku pryč)

-- Tak víš co, přijď tak kolem 11 ráno. Musím se na to vyspat, -- ... kolem jedenácté ráno.

-- No jestli třeba náhodou nemáš v plánu něco s Damonem? -- (čarka za "No" chybí, viz oslovení a zvolání, jako určitá proluka) -- No, jestli...

-- Naštěstí, už jsme se o to nebavili. -- nebavily + o tom ???

-- Kluci, přece tohle nevycítí. -- (bez čárky a s otazníkem na konci, jde o otázku?) -- Kluci přece tohle nevycítí?

Tož tak...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Livinginthedream
(7.12.2019, 22:31)
Antonio
(25.11.2019, 23:53)
Albína Alba
(25.11.2019, 01:02)
Amy
(23.11.2019, 22:43)
obr
obr obr obr
obr
POTWORA
Danny Jé
Dejte hlt a špe...
Centurio
Doslova na růžo...
Majrenka
obr
obr obr obr
obr

Tydlibrky čuli brk
Centurio
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr