» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Na lásku není jiný lék než ještě víc lásky."

Ludovico Ariosto

počet přístupů: 2141691

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 0 ::

:: DEVONINY KAMENY - 23. + 24. kapitola ::

Solitaire	publikováno: 20.09.2011, 18:38

***


	kapitola 23. Duše jako motýli Lidské duše připomínají pestrobarevné motýly. Neexistují dva úplně stejných barev a tvarů. Ti z nich, kteří příliš nevěří síle svých křídel, poletují jen nízko nad zemí. Jejich život je bezpečný. Má své mantinely, za které už se nelétá, neboť tam čeká neznámo. A v neznámu, jak všichni dobře víme, se může stát cokoliv. Může tam číhat nebezpečí, šílenství, smrt. Odvážnější motýli ale vědí, že když se budou bát vzlétnout o něco výše, nikdy se pravdu o neznámu nedozví. A proto i přes jisté riziko ty hranice překračují a posouvají. Odměnou jsou jim nádherné obzory duhových barev, vzdálené vrcholky hor i nesmírná a majestátní hladina oceánu. A konečně existují i takoví, kteří jsou nadmíru pyšní, nadutí a sebestřední. Domnívají se, že je o něco pestřejší barvy křídel opravňují k létání ve výšinách tak závratných, aby mohli zastínit i samotné slunce. Jenže slunce je silné, silnější, než všichni motýli světa a nelítostně trestá chvástavou domýšlivost. Žárem barvy zčernají, křídla ztratí sílu a jako kousky zuhelnatělého pergamenu se snášejí k zemi, která je pohltí. I lidské duše, které zčernaly a přišly o svou sílu, čeká podsvětí. Marbax byl jednou z nich. Před mnoha lidskými lety i on býval obyčejnou duší v obyčejném lidském těle. Ale příliš toužil ostatní lidi ovládat, manipulovat jimi, zneužívat je. Vlastnit to, co mu nepatřilo. Ničit, co nestvořil. Zastínit slunce. Jeho duše přestala být svobodnou. Byl svržen tam, kde se hranice bolesti posouvají do nekonečna, kde čas postrádá význam, kde slunce nesvítí, ale požírá zaživa. Tam, kde vládnou bytosti chaosu a apokalypsy a s nimi nekonečný zástup jejich služebníků. I on se stal jedním z nich, ovšem až poté, co dokázal, že je toho hoden. Po nekonečném období utrpení a zocelování. Teprve potom byl představen svému Pánu a stal se zlým duchem, Marbaxem. A sloužil dobře. Až do svého selhání... do chvíle, kdy se nechal zahnat a tím ztratil právo nazývat se Nepolapitelným. Nyní tedy přijímal svůj trest. Nevadila absence tělesné schránky, utrpení bylo stejné, možná dokonce intenzivnější. Cítil ho v každé buňce svého neexistujícího těla, stejně jako mrzák vnímá bolest v amputované končetině. Jeho nenávist tím sílila, bytněla, vzdouvala se touhou po odplatě. Až posílen dostane druhou šanci, už ji nepromrhá. Dokáže, že si místo u nohou svého Pána zaslouží. A jednou možná i statut Vyššího, nezávislého na hostiteli. Více moci, více síly. Brzy na to bude připraven. Už brzy! *** kapitola 24. Pohled za oponu Za výlohami obchodů se už dávno zabydlela vánoční atmosféra, ačkoli bylo teprve druhého prosince a počasí se přímo zbláznilo. Jako by se do kraje vrátilo babí léto. Kromě všudypřítomných vran nic nenasvědčovalo tomu, že zima už pomalu klepe na dveře. Lidé ochotně odložili zimní kabáty, čepice a šály a bláhově vyrazili do ulic jen tak nalehko. Jenže takové vrtošivé, pozdní slunce bývá zrádné a iluze léta, i když lákavá, zůstává pořád pouhou iluzí. V odlehlé a tiché Jasmínové ulici, před úpravným jednopatrovým domem, obklopeným rozlehlou a pěkně udržovanou zahradou, zastavilo jednoho takového krásného, slunného dne kolem třetí hodiny odpoledne legrační, miniaturní vozítko bonbonově růžové barvy. Z něho ležérně vystoupila maličká osůbka. Zdálky by si ji možná leckdo spletl s dítětem, jelikož nemohla mít víc než metr padesát. Ovšem už na druhý pohled a z větší blízkosti bylo jasné, že je to dáma takříkajíc v nejlepších letech. Další pozoruhodnou věcí bylo její oblečení. Hýřilo tak pestrými, výraznými a křiklavými barvami, že připomínalo velikého papouška. Vrstvení v kombinaci s volným střihem se asi nejvíc blížilo stylu hippies, čemuž by nasvědčovaly i obrovské dřevěné náušnice, změť barevných korálků, splývajících na hruď a v neposlední řadě dlouhé, havraní (podle všeho barvené) vlasy, spoutané kolem čela indiánskou čelenkou. Jak bylo toto stvoření maličké, tak bylo nepřehlédnutelné. Žena ledabyle zabouchla dveře autíčka a zapálila si tenoučkou dámskou cigaretu, zasunutou v dlouhé špičce. Přitom nespouštěla temné, divoce podmalované oči z domu před sebou, jako by ho odhadovala. Zhluboka potáhla, oblak kouře vyfoukla někam nad svou hlavu a konečně vyrazila kupředu. U branky si ještě ověřila adresu z lístku, který držela v levé ruce. Zřejmě souhlasila, protože spokojeně pokývala hlavou, bez dalších okolků branku otevřela a už cupitala zahradní cestičkou, vysypanou drobným, žulovým štěrkem. Jakmile dorazila k domovním dveřím a přitiskla ukazováček s tmavorudě nalakovaným nehtem na tlačítko zvonku, její pečlivě vytrhané a s naprosto stejnou precizností opět vykreslené obočí se překvapeně pozdvihlo, když z nitra domu zazněla poněkud neobvyklá zvonkohra. Pak ale pokrčila rameny a hned, jak odbíjení doznělo, bez okolků zmáčkla zvonek znovu. Nahoře v prvním patře se pohnula záclona. Majitel domu chvíli nechápavě zíral na růžové autíčko před svým domem. Nakonec vyšel na balkon, aby se podíval, který nečekaný host to tu vyzvání jako na lesy. Jakmile návštěvnice zaslechla shora zavrzání otvíraných dveří, poodstoupila dál od domu a vzhlédla. Zamávala na zvědavce útlou ručkou, jejíž zápěstí zdobila spousta různorodých náramků, které při tom pohybu zachřestily a sjely až kamsi k lokti, a zvolala pronikavým, vysoko položeným hlasem: "Haló...vy jste pan Alexandr Kvapil? Šel byste, prosím vás, dolů?" "Co si přejete?"- Alex netušil, která bije. "Povídám, pojďte dolů... nebudeme tady na sebe halekat!"- tón jejího hlasu byl nekompromisní. Vplula do Alexova domu jako plachetnice do přístavu. Ten byl neznámou, výstředně oděnou a výrazně nalíčenou dámou poněkud zaskočen. Nepřekvapovalo ji to. Byl to průvodní jev všech jejích nových seznámení. Velice ji to bavilo. Když Alexe při vcházení do domu míjela, obdařila ho širokým, zářivým úsměvem. Bezradně sledoval, jak po zběžném vizuálním zmapování terénu mizí v obývacím pokoji. Zavřel tedy dveře a rezignovaně ji následoval. Zatímco postával u dveří a urovnával si myšlenky, stačila si v jeho obýváku udělat pohodlí. Našel ji usazenou na pohovce, jak se s nohou přes nohu líčí za pomoci kapesního zrcátka výrazně červenou rtěnkou. Když s tím skončila, spokojeně na sebe našpulila rty, zaklapla kulaté víčko a usmála se na Alexe. Blahosklonně mu pokynem ruky naznačila, aby se posadil do křesla. "Děkuji..." Za co? že mu dovolila posadit se do vlastního křesla? No páni, to je ale psycho! Cizí žena na něj upřela zářivé oči: "Tak mě tady máte, drahoušku." "No ano, ale...," teprve nyní mu v hlavě něco sepnulo. Že by to byla... no to snad ne! "Odetta Kaminsky,"- vztáhla k němu ruku hřbetem nahoru, jako by po něm chtěla, aby ji políbil. Neohrabaně rukou potřásl. "Moc mě těší,"- dodal po chvíli. "Alexandr Kvapil." "To já přece vím, miláčku. Ale nebyl jste to vy, kdo volal, že?" "To byl můj kamarád. Já... v první chvíli jsem si neuvědomil, kdo jste. Omlouvám se." "Ale jděte, nic se přece neděje. Důležité je, že jsme se nakonec domluvili, no ne?" Madam Odetta vstala z pohovky a začala korzovat po pokoji. Občas vzala do rukou nějaký předmět, na chvíli ho se zavřenýma očima přidržela u svého čela a potom s pokývnutím hlavy vracela zpátky. Alex ji zmateně sledoval. Vycítila jeho pohled a přes rameno mu ho oplatila. "Jen taková malá rozcvička..."- zamrkala na něj. Chápavě přikývl. Po počátečním šoku se mu pomalu začínala líbit. Měla dobrácký výraz a živé, jiskřivé oči. Nabídl jí kávu, ale poprosila o sklenici vody. "Kofein se s mou prací příliš neslučuje. Působí rušivě," vysvětlila. Opět se posadila a sepjaté ruce způsobně položila do klína. „No, formality tedy máme za sebou, takže přejdeme přímo k jádru věci. Cyril...ehm...docent Bělohlávek už mi zběžně situaci nastínil, ale já potřebuji slyšet důležité informace přímo z první ruky!" Alex jí tedy vylíčil anabázi s náhrdelníkem, včetně svých obav a pocitů. Naslouchala pozorně, s přimhouřenýma očima a pohrávala si přitom s jednou ze svých dlouhých náušnic. Když skončil, ani nevypadala překvapeně. Napadlo ho, jaké asi budou její ostatní případy, když s ní tohle ani nehne. Napjatě očekával jakoukoli reakci. Upřela na něj tmavé oči a její hlas zněl vážně, když na něj promluvila: "Než přistoupíme k další fázi té naší záležitosti, musím vědět jednu věc. Věříte v boha? V nadpřirozeno?" "Abych byl upřímný, tyhle věci jsem nikdy neřešil. Nějak mě to míjelo. Ale ne, asi ne. I když poslední dobou už popravdě nevím, co si myslet." Alex netušil, k čemu takové otázky. "Asi je vám divné, že se na to ptám, ale věřte mi, je to docela důležité. Člověk bez víry je totiž jako prázdný dům. A opuštěné domy mohou lákat nezvané hosty." Odetta se zvedla z pohovky a tleskla dlaněmi o sebe: "Je čas, Alexi! Ukážete mi teď předmět naší malé seance? Už jsem na něj velice zvědavá." Alex přinesl z ložnice rodičů dřevěnou kazetu s náhrdelníkem. Položil ji na stůl. Odetta se nad ní sklonila a lehce se prsty dotkla víka. Potom ho odklopila a vyňala stříbrný šperk z jeho skrýše. Zavěsila ho na prsty levé ruky a sledovala, jak se pohupuje. Pak si omotala hadí řetízek kolem zápěstí a samotný baziliščí přívěsek uzavřela do svých sepjatých dlaní. Připomínala ženu s růžencem při modlitbě. Jenže tohle mělo do modlitby daleko a předmět v její ruce nebyl růženec. Nebylo to nic svatého, spíš naopak. Alexe zaskočil náhlý záchvěv strachu. Ne o sebe, ale o tu ženu, Odettu... Zavřela oči a hlavu mírně sklonila ke svým dlaním, které pořád držela sepjaté kolem přívěsku v úrovni prsou. Dech se jí prohloubil a zpomalil, nádechy byly naprosto pravidelné. Jako dech spícího člověka. Alex ani nedutal. Bál se, aby ji nevyrušil. Stála nehnutě ve stejné pozici nekonečně dlouhou dobu. Tak mu to alespoň připadalo. V jednu chvíli se jejího těla zmocnil intenzivní třes, jenž po chvíli zmizel. Všiml si, že pohybuje rty, ale slova nezaslechl. Teprve když si všiml, že se venku začíná stmívat, uvědomil si, jak dlouhou dobu už se nepohnula. Nevěděl, co má dělat. Zatřást s ní? Co když je to nebezpečné? Byl nervózní čím dál tím víc. Konečně se trochu pohnula. Dýchání se zrychlilo a vrátilo do normálu. Pohnula hlavou, potom ji zvedla a krouživým pohybem protáhla ztuhlou krční páteř. Pak teprve otevřela oči. Opatrně odmotala řetízek ze svého zápěstí a odložila šperk nazpět do schránky. Zavřela víko a pohybem ruky naznačila Alexovi, aby ho odnesl, což bez prodlení učinil. Cestou z ložnice se stavil v kuchyni a nalil jí čerstvou vodu z plastové láhve. Seděla na pohovce a vypadala vyčerpaně. Posadil se zase naproti ní a vyčkával, až bude mít sílu mluvit. Ta chvíle mu připadala nesmírně dlouhá. Vypadalo to, že už se trochu vzpamatovala. Rukama si promnula obličej a potom se zhluboka napila vody, kterou jí Alex donesl. Pak na něj konečně pohlédla. "Je to mnohem silnější, než jsem myslela," hlas měla trochu ochraptělý, jako by se probudila z hlubokého spánku a byla ještě částečně pod jeho vlivem. "Viděla jsem strašné věci, Alexi! Nemáte ani tušení, jaké zlo se za tím šperkem skrývá!" "Vy mě děsíte," v pokoji už se šeřilo a Alexův bledý obličej v tom šeru vypadal jako tvář nějaké záhrobní bytosti. "Ne, já vás nechci děsit, ale ta věc děsivá je, o tom žádná. Od Cyrila vím, co všechno povídal vašemu příteli, takže komu ten šperk patřil, už jistě víte. Ale nevím, jestli je vám známo, že ten muž byl obdařen velmi silnou mocí, kterou ovšem využíval hlavně k nekalým účelům a to je velice mírně řečeno. Byl to nesmírně inteligentní člověk. Charismatický. A také velký manipulátor, bezskrupulózní ničema a... vrah, ano! Sice mu nikdy žádnou z těch vražd neprokázali, ale jsem si naprosto jistá, že je stejně vinen, jako kdyby držel v ruce nůž či pistoli!" "Mohu se zeptat, co..." Alex nevěděl, jak to formulovat. "Co jsem viděla? Nic souvislého, bývají to spíš jen útržky obrazů či dějů, pocity, atmosféra, vibrace... člověk ty věci skládá jako puzzle. Jenže to, co bych složila dnes, by byla čirá noční můra." Madam Odetta náhle vypadala velice sešle. Schoulená na pohovce byla tak maličká a zranitelná, že se nad ní Alexovi sevřelo srdce. "Přiznám se vám, můj milý, že už jsem toho viděla hodně, ale tohle bylo i pro mě nové. Myslím, že ten náhrdelník je ještě něco víc, než jen věc, ve které je koncentrovaná zlá síla. Podle mého názoru plní i funkci nějakého portálu. Nejsem si sice jistá úplně stoprocentně, ale domnívám se, že se k němu něco blíží. Něco, co nemá tvar, tělo ani tvář, ale o to víc je to nebezpečné. Možná jen nehmotná energie, ale mocná a vražedná. Jednou věcí si však stoprocentně jistá jsem. Není to poprvé, co sem tou branou vstoupí." "Jak to myslíte... vstoupí?"- bál se domyslet. "Alexi, říkal jste, že nevěříte v nadpřirozeno. Věřící jsou podle vás možná naivní, ale víte... oni mají vůči lidem, jako jste vy, obrovskou výhodu. Mají štít. Dokáží odrážet útoky. Jejich duše není prázdná. Řekněme, že je obsazená. Ale vy... vy jste, Alexi, ideální hostitel!" "Takže je to pravda? To, čeho jsem se bál, je pravda?" Alex byl nyní bílý jako stěna. Bylo mu mdlo. Odetta se zvedla a tentokrát mu vodu přinesla ona. V jejích očích byl soucit. "Drahoušku, je mi to líto." "Co když ten náhrdelník zničím?"- zhrouceně sedící Alex se napřímil, jako by mu svitl paprsek naděje. "Což o to, zkusit to můžete, ale já se obávám, že ten, kdo přichází, už se možná obejde i bez něj. Pokud prošel transformací, k průchodu už by bránu nemusel potřebovat." "To jste taky viděla?" "Spíš jsem to cítila. Říkala jsem vám, že jde o směsici všeho, od obrazů po pocity. Samozřejmě, mohu se mýlit. Ale nemyslím si to." "Co mám dělat?"- Alex byl zoufalý. "Tak to netuším... s tím zkušenosti nemám. Možná by se mohlo zkusit vymítání, co já vím. Ale dokud jste čistý, je to nejspíš zbytečné a potom... bude bojovat. A je nesmírně silný. Ani nevím, jestli to bude zvenčí možné." "Zvenčí? Co to znamená?" "Myslím, že si rozumíme, i když je pro vás těžké to přijmout. Já vám mohu jen popřát štěstí." Odetta ztěžka vstala, vypadala unaveně a taky unavená byla. Unavená a smutná. "Obávám se, že jsem vám příliš nepomohla. Je mi to líto! Moc líto."


celkové hodnocení autora: 98.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 7		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 19		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Siggi	28.02.2012, 14:51:16

Tak uvidime, co nas demon zase vyvede. Jinak ta vedma mi trochu pripomela jednu znamou. Jedna.

Radmila Kalousková	26.09.2011, 10:59:26

Ahoj, jojo, první část je opradu moc dobrá (mě motýli nevadí :-)). A ta druhá začíná trošku zdlouhavě. Než jsem se prokousala prvním odstavcem a těmi dlouhými větami, tak jsem se úplně zpotila. Také mi trvalo dost dlouho, než jsem si ujasnila, jak madam Odetta vůbec vypadá. Ale jinak jsem napnutá jako kšandy a posílám jedničku (i když s malým cancourkem :-)) RK


ze dne 05.10.2011, 22:15:32
Solitaire: Ahojky... díky za hezký komentář i za ten cancourek, to se mi líbí :-) Občas se nechám poněkud unést a pak mi ty věty tak nějak bobtnají, nebo co. Je to nešvar a já se vynasnažím ho pokud možno eliminovat... :-)

maja52	21.09.2011, 12:41:28

Miluji tvé popisy, dokážeš je probarvit krásnými výrazy, to se mi líbí. V druhé části je zase notná dávka tajemna a napětí, dokážeš vtáhnout do děje. Bojím, bojím. Jasná jedna a spokojenost z mé strany. Zdravím tě, kvalitní prozaičko.


ze dne 05.10.2011, 22:11:44
Solitaire: Děkuji, Majko. Moc mě těší, že se stále líbí a doufám, že to se mnou vydržíš i nadále :-)

Ekyelka	20.09.2011, 18:38:20

Zdravím. První část se mi celkem líbila, i když popravdě tolik motýlů a poetiky mi zrovna nesedlo. Mohlo to být dnešním počasím, možná rozpoložením. Nevadí. V druhé části (tedy v další kapitole) jsem narazila na jeden tvůj nešvar: dlouhé a komplikované popisné věty. Především mne zarazila věta "V odlehlé a tiché Jasmínové ulici..." Chápu všechny myšlenky, motivaci a nutkání, ale vkládat další a další vedlejší věty do hlavní části, jen aby to zaznělo, to mi nepřijde jako dvakrát šťastné. Před publikací bych osobně ještě podobná místa prošla a podívala se na dlouhé věty, zda by jim jisté zkrácení a převedení do menších celků neprospělo. A samotný příběh se zkrátka odvíjí dál. Alex musel být hodně překvapený, že madam Odettu vpustil jen tak dál, ale očividně je jiné nátury než já. Toť vše.


ze dne 05.10.2011, 22:08:37
Solitaire: Ahojky, zdravím a se zpožděním (technické problémy:-)) děkuji za publikaci a jako vždy výstižný komentář. Vím, že ty dlouhé věty by snesly razantní redukci, postupně se to snažím korigovat. A pokud se mi podaří dobrat nějakého konce, určitě to vezmu pěkně od začátku a budu škrtat a škrtat a škrtat... :-)