obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Přítel je ten, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád."
Elbert Hubbard
obr
obr počet přístupů: 2915293 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389842 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Dva koníčci ::

 redaktor čuk publikováno: 06.11.2006, 12:25  
Další příspěvek do série Dva z pouti, pro dospělé i pro děti
 

Dva koníci.
Člověk, který jezdí celej život od štace ke štaci po poutích a všelijakejch zábavnejch atrakcích, začne vidět a slyšet víc než občasnej pouťovej návštěvník. Začne jinak myslet a jinak pociťovat svět než ty lidi mimo plac. Už jim tolik nerozumí, běžnej lidskej život se mu trochu odcizuje. A tak ho považujou za střelenýho, exota nebo dokonce blázna. To je můj případ, vážení.
Miluju kolotoče. Vlastně nejvíc mi k srdci přirost ten jeden, docela malej a hodně starej. S dřevěnýma zvířátkama. Na hřbetě měly měkký sedýlka pro děti, ale to byla jediná nová věc. Původně pestrý barvy vybledly, začaly se se oloupávat na holý dřevo, který z toho nebylo dvakrát nadšený.
Chodíval jsem kolem kolotoče večer do hospody a stejnou cestou se z ní vracel. To už byla tma a všude ticho, a tak jsem mohl poslouchat, co mi zvířátka přimontovaný na točně šeptají. Ale, jo byly spokojený, těšilo je, že mohly pobavit děti a večer si rády schruply a kolikrát už spaly, když jsem šel okolo.
Jenom koník bělouš nespal, už na mne čekával, abych mu utěšil bolavý srdíčko. Dělal mi starosti. On se totiž zamiloval do černohřívý kobylky, co mu byla na točně nablízku. Jenže mezi nima stála vznosná labuť. Náš bělouš by jí hravě přeskočil, ani by se jí kousíčkem kopýtka nedotkl. Jenže problém byl takovej: když kolotoč stál, tak se koník nemohl hnout z místa, když se kolotoč točil a on cválal, tak stejnou rychlostí před ním utíkala ta kobylka.
„Proč na mně nepočká? Vždyť už jsem jí tolikrát vzkazoval po labuti, že ji mám rád.“
„Musí běžet stejnou rychlostí jako točna, na který stojí,“ odpovídám mu konejšivě.
„To já tedy ne. Já cítím, že běžím rychleji, jako na závodech, že mi narůstají křídla.“
„To jsou jen představy, který ti kouzlí tvá zamilovanost.“
Nevěřil mi. Posílal kobylce černohřívce po labuti milostná psaníčka, pěkné básničky o lásce, a dostával nazpátky podobná láskyplná slovíčka. Ale byl to jen papír, jak říkal, sice sladký a potěšující, ale rozněcoval v něm ještě větší touhu. Pak došel k názoru, že si s ním kobylka jen tak pohrává, jak někdy lidi říkají, že flirtuje, a skutek utek. Nepočká na něj a nepočká! Propánajána, že by jí šlo jen o platonickou lásku? Ani trochu pomazleníčka jí nechybělo? Běloušek to pořád přemílal v hlavě, dumal a dumal. Až to vydumal.
Jedné noci, když měsíc krásně svítil, mi řekl:
„Už to mám. Kolotočář pan Houdek je sice hodný, ale nutí mě pořád běhat v závěsu za kobylkou. A dodržovat distanc. Mezi nás postavil labuť. Přelstíme ho. Co kdyby ona kobylička přiběhla za mnou? Tu labuť by taky přeskočila. Máme přece rovnoprávnost, to dneska povídala jedna paní pánovi, když nic od střelnice nepřinesl a ona prý mu ukáže, jak se správně míří.“
Tušil jsem, že v koníčkově vykoumání bude nějakej háček. Čekal jsem, co se z něj pomaloučku potichoučku vyřehtá dál.
„Teď se točíme zleva doprava. Už jsme si na to zvykli. Ale kdybychom se točili v opačném směru, tedy zprava doleva, pak by kobylka mohla ukázat, jak o mne stojí Tím, že mi ke mně přiskočila.“
Ouha! Jejdajejda! Snažil jsem se mu vysvětlit, že by nastala stejná potíž, že by kobylka skočit nemohla, že ji pevné připojení k točně nedovoluje hnout se z místa. A jak by to vypadalo, kdyby zvířata běhala zadečkem dopředu a hlavou vzadu, vždyť by ani oči nemohla otáčet, aby viděly, kam jejich běh směřuje!
Koníček si nedal si řict. No zkuste něco vysvětlit zamilovanejm. Vítězoslavně mi oznámil, že všechny převeze:
„Zapřu se kopýtkami. A počkám si, až černohřívku ke mně doveze ta, jak vy říkáte, točna.“
Věděl jsem, že to bude jako z deště pod okap. Že to prostě nepůjde, že šprajc nebude nic platnej, že ho točna stejně odveze a kobylka ho nedohoní. Pro jistotu jsem zkontroloval, zda je koník festovně připevněnej k podlaze. Byl. Tudíž sebedivočejší běloušovo úsilí, ano, to zapření se kopýtkami, nezpůsobí nijakou škodu.
Koník se už stával dost útočným podle hesla, že účel světí prostředky. Začal familiárně a přitom důležitě: „Pane kolego, nevykládejte mi, prosím, že mechanismu kolotoče nerozumíte. Jen si vzpomeňte, kolikrát jste ho panu Houdkovi spravoval. A dával do pořádku elektrické zařízení. A jak jste mu vysvětloval teorii motorového pohonu. Bylo by vás nedůstojné, kdybyste zapíral, že neumíte obrátit chod motoru.“
Někteří zamilovaní, zvláště jsou-li to koňové, se snaží mluvit vznešeně. To by mi nevadilo, v první chvíli mě však zděsil běloušův požadavek, aby se kolotoč otáčel opačným směrem, a to zděšení jen pomalu vyprchávalo.
Teď se díval bělohřívý koník vysloveně prosebně. Uvažoval jsem o jeho požadavku a rozleželo se mi to: technický problém by to nebyl. Původní zděšení vyprchalo. Může nastat velká legrace, když zvířátka budou poběhávat na kolotoči pozpátku. Nálady se někdy ve mně mění jako dubnový počasí. Rozhodl jsem se.
Potřebnou úpravu jsem za svitu měsíce provedl. Povedla se. Druhý den při spuštění kolotoče se podlážka s připevněnými zvířátky otáčela opačným směrem než před tím a zvířátka běžela pozpátku. Děti vřískaly, nejdřív trochu zděšeně, pak rozverně: je to jako v cirkuse, jako v cirkuse! Fajn krasojízda a jezdecké umění! A považovali se za krasojezdce a krasojezdkyně. Př následující jízdě si do sedýlek na zvířátkách nasedaly obráceně, obličejem k zvířátkovským zadečkům.
Proti této změně se ozvaly i kritické hlasy. Pan Houdek mě dvacet metrů pronásledoval, neboť nebyl na zpětný chod připraven, spadl s točny a natloukl si koleno. Nějak vytušil, že v tom mám prsty. Ten den jsem mu raději nechodil na oči. Většina rodičů byla pobouřena. S takovým způsobem jízdy nebyli páni otcové a paní matky spokojeni a tak celý den brblali. Když jsem se připlížil ke kolotoči z druhé strany, kam pan Houdek nedohlédl, slyšel jsem jejich hlasy: Výsměch jezdeckým sportům! Neúcta k zvířeti jako živému tvoru! Orientace dětí na zadní méně libou část zvířecího těla než na jejich moudré a krásné hlavičky! Novoty tady nepotřebujeme, chceme, aby se děti vozily jako zastara!
Smál jsem se tomu, ale smích mě přešel, když jsem večer viděl našeho bělouše. Byl úplně zdrchán, měl, jak říkává Ferdinand Dlouhý, majitel domu hrůzy, nervy úplně na huntě a v kýblu.
Koník plakal: „Řehtyřehtybůůů! Nedokázal jsem se kopýtky zapřít. Celý den jsem zbaběle utíkal před kobylkou černohřívkou, takže mě nebyla schopna dohonit. Teď už mě nebude mít ráda. Řehtyřehtybůbůbů.“
Až skoro do půnoci jsem koníčka bělouška utěšoval, hladil mu hřívu a masíroval nožky i záda zmožená nezvyklou jízdou s opačnou polohou posedu jezdců.
Pan Houdek na to trucovité chování kolotoče nemohl přijít a tak se v obráceným posedu jezdilo dál po celej den.
Teď v noci jsem za pár minut přepnul motor na původní chod. Zase budou zvířátka běhat vpřed za svou hlavou. Když běloušek konečně usnul, lehl jsem si do trávy a přemýšlel. Neusnul jsem. Snad jsem jen trochu snil.
O půlnoci na mne zakývala kouzelná kulatá tvář měsíce a osvítila mě nápadem.
Až do rána jsem ve své maringotce vyráběl velký barevný plakáty. Ty jsem dopoledne vylepil po celým městečku, na jehož okraji se rozložila naše štace.
Na plákátech bylo psáno: „Hledá se truhlář, který má rád zvířata a umí je vyrobit. Zájemci nechť se hlásí u jistého (teď jsem uvedl své jméno), na place u pultíku s keramikou, hned vedle stánku s plyšovými zvířaty.“
K večeru přišel pan Rostislav Vomáčka, a prohlásil se za ručního a strojního truhláře. Pod placatou čepicí mu šibalská očka jen hrála. Byl ještě ze staré školy, takže se nezaptal: V.c.d?, ale: O co jde?
Vysvětlil jsem mu problém s koníkem a dodal, že pro tyto dva zamilované, bělouška i černušku, by bylo vysvobozením, kdyby byly nahrazeni novými koníky. A oni dva by si mohli jít spolu po svobodě, kam by chtěli.“
Rostislav zamrkal očima a jen se pousmál: „Inu láska. Takový úkol je pro mne ovšem jen pouhá zábavička. Zhotovím neprodleně, v požadované kvalitě a provedení.“
„Kvalita a provedení, prosím, stejné jako u kolotoče pana Houdka. Aby ostatní zvířátka nežárlila, a noví koníčci dobře zapadli do kolektivu.“
„Jak si přejou, vašnosto. Chápu, rozsvěcuje se mi, nechtěl byste, aby to byli individualisti a neupadli znovu do tenat lásky. Nebezpečné, nebezpečné. Jednou se mi to stalo a vězím ve kšírách a pod pantoflí dodnes.“
Pan Vomáčka byl i trochu básník. A mně spadl kámen ze srdce. Naštěstí se mi to stává často, že jako všechno dobře dopadne a nikdy mi dosud ten spadlej kámen nepohmoždil palec v tenisce. Ani tentokrát ne. Vždycky včas uhnu nohou.
Ukázal jsem mu kolotoč páně Houdkův.
Ale i truhlář-básník potřebuje peníze, lépe řečeno, jeho ctná manželka je od něho vyžaduje. Pan Vomáčka se tedy zeptal, trochu rozpačitě: „A co peněžitá úhrada? Jak vidím, pan Houdek asi není zrovna majetný.“
„Myslel jsem, ti koníci. Kdybyste je vzal jako protihodnotu. Vy byste je měl rád. Jsou velice vzácní! Kde dnes najdete tak čistý cit lásky! Škoda, kdyby se roztratil.“
„Pravda, svatá pravda,“ řekl pan Rostislav a smekl čepici. „Mám dva vnoučky, z bělouše a černušky udělám pro ně houpací koně. Já myslím, že se ta nová houpací činnost bělouškovi i černušce bude líbit. Zrovna jsem včera s bábulou při kafči vymýšlel, co dáme těm našim malým čertíčkům k vánocům. Houpací koníčky Takže Mařenka s Pavlíčkem budou rajtovat vedle sebe, houpy hou, houpity hou, a koníčci budou žít spolu a nic nebude jejich lásce bránit.“
Pan Rostislav se teď sám pohupoval na chodidlech při té představě
„Bude to láska ve čtyrech. Pane Vomáčko, smím vám říkat Rostislave? Vy jste opravdu moudrej muž.“
Ale jakpak kolotočář pan Houdek s natlučeným kolenem? Všechno špatný je k něčemu dobrý. Pan Houdek se na úraz vymlouval a do práce k pákám, vstupenkám a na točnu zapřáhl dva svý syny a sám si s kolenem, okázale obvázaným, hověl v maringotce a četl si knihu Cirkus Humberto. Na návrh naší delegace složené ze mne a pana Vomáčky milostivě souhlasně kývl.
Co pan truhlář se srdcem na pravém místě slíbil, tak splnil. Výrobil během dvou dnů téměř nerozeznatelné kopie bělouše a černušky, s tím rozdílem, že noví koníčci byli poněkud hormonálně zpracováni, aby nepropadali milostným citům. Pokud by je osvítila básnická múza, psali by básničky na počest měsíčku a všech děti, které pobavili a předali jim radost.
Výměnu jsme provedli za noci, ještě pořád svítil měsíc a ostatní dřevěná zvířátka tvrdě spala. Neboť potomci pana Houdka dávali na počest této obnovovací akce několik jízd navíc a zadarmo a zvířátka byla po prodloužené směně unavena.
Zvířátkovští starousedlící na točně ráno ani ostatní dny nic nepoznali anebo o změně mlčeli. Oba noví, avšak stejně jako ostatní zvířátka starožitně vypadající koníčci, totiž znali spoustu moudrejch vtipů, které pochytili od dobrého pana truhláře Rostislava, když byli ještě, tak říkajíc, v dřevěnejch plenkách.
A kolotoč pana Houdka se otáčel ještě veseleji než před tím.
Rád se vracím na místa, kde jsem potkal dobrý lidi.
Po roce jsem navštívil pana Vomáčku. Pozval mě na kafčo a štamprličku do kuchyně neb manželka zrovna „dlela“, jak básnicky vyjádřil, na nákupech obživy.
„Tak se koukněte,“ řekl: „Vnoučkové ode mne nechtějí zpátky k rodičům. Vaši koníčkové bydlejí tady u mne. No, jen se koukněte.“
A pan Rostislav se významně pohupoval na židli, až vrzala jako cvrček.
Kouknul jsem se. V obýváku se na běloušovi houpala vnučka s mašli, na černohřívce vnouček v husarských kalhotkách. A mezi nimi rajtovalo roční vnouče v dupačkách na malinkém koníčkovi s dvoubarevnou hřívou. Pramínky černé a bílé hřívičky se koničíčkovi navzájem proplétaly.
A ze všech šesti obličejů, tří dětských a tří koníčkovských, zářila radost.


 celkové hodnocení autora: 98.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 5 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 23 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 kity 16.08.2007, 11:36:32 Odpovědět 
   To bylo krásný... Jako pohádka... Šupičky šup s tím do oblíbených... :o)
 ze dne 16.08.2007, 12:31:57  
   čuk: Díky Kity, tyhle povídky mám rád a jsem rád, když se líbí.
 Šíma 08.08.2007, 18:34:53 Odpovědět 
   Hezký zamilovaný kolotoč! ;-) Pardon, zvířátka z kolotoče! Líbílo! :-)
 Eifelovka 11.11.2006, 17:16:53 Odpovědět 
   Nerada se opakuju, ale je to skvělý!
 amazonit 11.11.2006, 6:06:00 Odpovědět 
   opravdu velmi milé vyprávění, s fantazií, poutavé, pohádkové a zároveň s prvky reálnosti-zasazené do dnešních dnů:o)
 Luciena 06.11.2006, 12:25:29 Odpovědět 
   Je to moc milé vyprávění. Oblíbila jsem si všechny ty příběhy dvou z pouti :-) Jen pozor na chybky, které se při psaní vloudily...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Na Šumavě svítí...
fossil
Kapitán Smrt - ...
Siggi
Nový život
walac
obr
obr obr obr
obr

Co se to tu, sakra, děje? III.
Cora
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr