|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
|
:: V jiném světě XIII. kapitola - Královna ::
Najde Klára královnu? A pokud ano, dokáže ji přesvědčit, aby se vrátila k Aluškům?
Přeji hezké počteníčko a jako vždy děkuji za komentík.
RK |
| |
|
|
XIII. Královna
Zůstala jsem stát před schody a váhala. Bezradně jsem pohlédla na oba Alušky a hledala nějakou oporu alespoň v jejich pohledu. Ani jeden z nich se na mě nepodíval. Každý seděl z jedné strany schodiště a žvýkali jakési duté stéblo. Jako bych byla vzduch. Jako by se jich to vůbec netýkalo. Dovedli mě sem a tím to končí a víc je nezajímá. Vážně divný přístup. Myslím, že zrovna jich se to týká naprosto nejvíc!
Trochu jsem se snažila zklidnit dech. Pomalu a opatrně jsem začala stoupat po schodech. Pečlivě jsem vybírala místo, kam šlápnout. Nerada bych, aby se se mnou ulomil kus zchátralého zarostlého schodu a já si zlomila nohu těsně před cílem. To by se mně fakt podobalo! Pod nohama mi chroupaly vydrolené kamínky a šustily seschlé listy opadané z okolních stromů. U vchodu na mě dýchl ještě znatelnější chlad a těžká vlhkost. Na těle mi naskočila husí kůže. Hlasitěji, než bych si přála, jsem polkla a pohmatem se ujistila, že mám stále na okolo zápěstí spleteným páskem omotaný kožený váček, který mi dala Izien.
Vešla jsem dovnitř.
Přede mnou se otevřela úzká místnost. Po obou stranách se ve tmě rýsovaly silné sloupy podpírající strop. Myslím, že je to památka po nějaké vstupní hale. Vzduch čpěl vlhkou půdou a po stěnách světélkoval mech. Jen jemně, ne jako v jeskyni, ale i tak to pomáhalo mému zraku. Zdálo se, že tam vládne jakési napětí. Ale možná se do tmy jen odrážely mé skutečné pocity a vkrádaly se do každé spáry vlhkostí, kořeny a kdejakou ponravou porušené kamenné stavby. Slyšela jsem odněkud kapat vodu. Pravidelné táhlé kapaní, kap, kap, kap. Vybavil se mi špatně dovřený kohoutek v koupelně. Kap, kap. Ale ne, takový zvuk to nebyl, dopad kapek byl daleko tlumenější.
Uvnitř se mi srdce sevřelo a musela jsem se zhluboka nadýchnout, aby náhlý a silný projev bolesti ustoupil. Byl to zvláštní, nepříjemný pocit. Jakoby se mi vrátily vzpomínky na něco dávného, co sem uzavřela kdesi v mysli, utlumila a vymazala, abych se k tomu už nemohla nikdy vrátit.
Ne, ne, nesmím na nic myslet, jen na královnu a na Nika. Jo, musím myslet na Nika, s ním chci být a zůstat napořád.
Pokračovala jsem dál.
Do druhé místnosti dopadalo daleko více světla. Když jsem vstoupila, pochopila jsem proč. Téměř celá levá stěna byla zhroucená. Mezi rozvalinami zalévaly namodralé paprsky vzrostlý keř. Další dvě obvodové stěny držely nějakým zázrakem i část stropu. V zadní části zůstávaly trosky po stupínku a na nich stál veliký trůn, zarostlý hustými pavučinami. Jedna noha byla vyvrácená, ale trůn stál v rovině. Určitě by nikoho neunesl. Udělala jsem několik kroků a z tmavého koutu se proti mně rozletěl pták podobný sově. Instinktivně jsem si rukama zakryla obličej. On mě však minul a co nejrychleji vyletěl ven. Možná byl i vyděšenější než já. A proč ne? Něčím se musím uklidnit!
„Halo?“ zašeptala jsem do tmy. „Halo, slyšíte mě?“
Naslouchala jsem, jestli nezaslechnu nějaký zvuk. Nic, než kapání vody za zády. Kap, kap, kap. Tak jo, zkusila jsem to a můžu jít, pomyslela jsem si. Stejně jsem věděla, že je to nemožné! Ještě jednou jsem se rozhlédla.
Všimla jsem si, že na zemi vedle trůnu se cosi leskne. Copak to asi je? Chvíli jsem váhala, zda se otočit a odejít nebo jít prozkoumat tu třpytivou věcičku. Ale zvědavost byla přeci jen silnější než strach. Přiblížila jsem se k tomu a rozpoznala dýku vykládanou barevnými kameny. Z větší části byla zasypána zbořenou zdí. Dřepla jsem si, abych si ji mohla lépe prohlédnout.
„To je nádhera,“ vydechla jsem a chtěla ji zvednout.
A najednou, v tom naprostém tichu, jsem ucítila něčí přítomnost, něčí pohled. To vědomí mě přimrazilo k zemi. Nejistě jsem zvedla hlavu. Vedle mě stála štíhlá vysoká žena. No, žena, byla spíš něco jako éterická bytost. Růžové pocuchané vlasy jí splývaly po pás. Jejich konečky však měly tmavě fialový odstín. Obličej měla jemný, ale bez jakéhokoli výrazu či emocí. Připomínala mi voskovou figurínu, šla z toho až hrůza. Jen její oči byly temné, plné beznaděje a smutku.
„Královno,“ vydýchla jsem překvapením. Bez váhání jsem pokorně sklonila hlavu.
Já ji našla! Žasla jsem. Našla jsem ji! Nikdo nemohl pochybovat o tom, že ona je královnou. I přes vyhublý obličej, neupravené vlasy a potrhané zašpiněné šaty, ona je královnou. Vyzařovalo to z ní. Královská modrá krev, ladné pohyby a tak.
„Dovol, abych s tebou promluvila.“
Dlouhou téměř průhlednou rukou mi pokynula a dál se na mě dívala zkoumavýma očima.
„Jmenuji se Klára a … rozumíš mi?“ zarazila jsem se a čekala na nějakou reakci.
„Jistě, rozumím,“ odpověděla bezbarvým hlasem. I tak se v něm odrážely jemné tóny kostelních zvonů.
„Přišla jsem tě poprosit, aby ses vrátila a pomohla Aluškům, svému lidu,“ pokračovala jsem zdvořile, jak nejlépe jsem uměla. Popravdě jsem netušila, co dál říkat. Nikdy jsem nemluvila s nikým důležitým a vůbec.
„Víš, že jsou ve velkém nebezpečí a bez tebe je čeká jen smrt. Nájezdníci jsou již blízko.“
Královna stále jen stála a zdálo se mi, že mě nevnímá. Začala se dívat kamsi za mě a slova se snad od ní jen odrážela.
„Smrt?“ zareagovala nakonec a usmála se. „Na všechny čeká smrt, tomu nikdo neuteče,“ zatočila se a nahlas se zasmála. Zvonivě a drsně zároveň.
„Královno, rozuměla si? Všichni zemřou, když se nebudou bránit!“ trochu jsem zvýšila hlas. Ona však dál udělala několik piruetek a vlasy se roztočily s ní. A já opět zaslechla smích. Ale bylo v něm tolik smutku, až se mi sevřelo hrdlo.
„Klára?“ zeptala se pojednou.
„Ano, Klára.“
„Nikdo jim nepomůže,“ promluvila pevným hlasem a oči jí snad ještě více ztmavly. „Já to udělat nemohu a nikoho jiného neznám.“
„Jak nemůžeš, stačí, když tam budeš s nima. Potřebují tvoji oporu, potřebují vědět, že tu stále jsi a jsi tu pro ně. Nic víc, nic míň. Už se pracuje na zbraních a zabezpečení vesnice, teď už Nik s ostatními určitě vše udělali a Aluškové pomáhají, jen musíš jít se mnou,“ vychrlila jsem ze sebe a už jsem neřešila, kdo má vyšší postavení nebo tak.
Královna se na mě dívala a já z ní cítila zmatek.
„Aluškové nebojují,“ řekla krátce.
„A co? Tak je necháš zemřít?“ vyjela jsem na ni.
„Ničemu nerozumíš.“
„Možná ne, ale určitě je nenechám pobít jako zvířata!“
Královnina tvář se změnila. Zdálo se mi, že nabírá od svých vlasů nafialovělou barvu a jestli mě zrak nešálil, tak i trochu zářila. Bylo to pěkně děsivý. Každý druhý by možná utekl, ale bohužel, to nebyl můj případ, že. Tak jsem tam stála jak přikovaná a čekala na svůj zasloužený trest. Asi bych si vážně měla dávat větší pozor na pusu.
Nic se ale nestalo. Chvíli tak zůstala, ale potom se opět vrátila do původního stavu.
„Nechci po tobě zázraky, ani oni ne. Chtějí jen tvoji podporu,“ pokračovala jsem už jemně. „Nevadí, jestli máš nebo nemáš svoje schopnosti, stačí jen, abys tam byla.“
„Schopnosti?“ zopakovala opět zvonivým hlasem. „Odejdi,“ usmála se.
A zase začala ladně tančit okolo trůnu a broukat si nějakou melodii. Měla tak tiché a dokonalé pohyby, ale byl to zoufalý pohled. Myslím, že byla jaksi zlomená. Zlomená uvnitř a uzavřela se do svého světa, aby jí už nic neublížilo. Mezi jednotlivými otáčkami jsem zaslechla smích. Nebylo lehké od ní odtrhnout zrak. Ani se nedivím, jak mohli lidi podlehnout bludičkám, které vábily své oběti do močálů. Jestli měly podobné schopnosti druhého očarovat, tak je to jasné.
Ale dost! Musím se vzpamatovat. Musím se vrátit a oznámit jim, že jsem zklamala. Nějak se nájezdníkům postavíme! Otočila jsem se a už jsem byla na odchodu, když jsem si vzpomněla na Izien.
„Královno?“ otočila jsem se k ní a natáhla zavřenou ruku. „Mám pro tebe malý dárek.“
Nedůvěřivě ke mně připlula a dívala se na zavřenou pěst. „Co je to?“ zeptala se.
„Dárek. Neboj, natáhni ruku a já ti ho předám,“ pokračovala jsem.
Chvíli váhala, ale nakonec ke mně natáhla ruku a nastavila dlaň. Otevřela jsem pěst, a aby váček nespadl, dotkla jsem se zlehka její. Celá ruka mě ztěžkla a začala mravenčit. Ztrácím se! Zděsila jsem se a netušila, zda jsem to vykřikla nahlas nebo se to odehrálo jen v mé mysli. Byla jsem vyděšená. Proč teď? Teď ne! To nemůžu Nikovi udělat!
Ale nezačala jsem blednout či přestat cítit svoje tělo. Jen se mi zdálo, že jsem se s královnou nějak spojila. Dívaly jsme se na sebe a obě jsme se cítily zmatené a vyděšené! Ano, cítila jsem to, co královna. Dívala jsem se do těch černých očí a nebyla schopná cokoliv říct či udělat. Naplnily celý prostor a nebylo nic jiného, než ty oči a já. Snad mě hypnotizovaly. Jako zákeřný virus do mě přímo pronikly a šířily ty negativní pocity do mojí mysli a do zbytku celého těla. Celou mě pohltily. Celým mým tělem se začal rozlévat takový žal a bezmoc, kterému snad nebylo ani možné jakkoli čelit. A potom zase vlna odhodlání a síly. Byly to jako gejzíry emocí, které se v nás mísily a přelévaly se z jedné na druhou.
Cítila jsem, jak se spojily i naše myšlenky a vzpomínky, ale nedalo se to slovy popsat. Vím, co ji trápí, vím, co ji zahnalo až sem, ale nedokážu to vyjádřit slov, ani teď. Byl to velice zvláštní pocit a už bych ho asi nikdy nechtěla zažít.
A v tom mě v mysli vytanul ten obraz, který jsem viděla v kouři. Dvě postavy, které splynou v jednu… a potom…potom obraz při přijímání, byla tam jen postava muže a ženy, která se rozplynula z jeho náruče. Ano, teď už jsem věděla, co to znamená. Už ano. Bolelo to. Zjištění, že se Nikovi opravdu ztratím, tak nesmírně bolelo, že jsem si přestala uvědomovat, kde a s kým jsem a co se vlastně nyní se mnou doopravdy děje. Slzy mě začaly stékat proudem a já se nezmohla na nic. Jen jsem stála a plakala. I královna plakala, ale nebyla jsem si jistá, jestli to byl její pláč nebo můj. Ale bylo mi to jedno. Nechtěla jsem dojít k takovému poznání! Chtěla jsem jen splnit úkol a vrátit se k němu!
A v tom, jako by mě vosa bodla, pustila jsem královninu ruku a vyběhla z chrámu. Hnala jsem se po nerovném terénu bezhlavě vpřed a nečekala na Alušky. Stejně mě doženou, když budou chtít. A potom, když už jsem si myslela, že jsem od chrámu dost daleko, donesl se ke mně z dáli mučivý výkřik Královny. Ustrnula jsem a nemohla jsem v tu chvíli popadnout dech.
Vykřikla: „Izien!“
Bolestně a trpce, a potom pokračovala cizí řečí. Nerozuměla jsem, ale nebudu daleko od pravdy, že to bylo něco jako „proklínám tě“. Doufám, že stále proklínala Izien a ne mě, mám už svého prokletí až nad hlavu!
Nenávidím to! Nenávidím všechno! To bylo to jediné, co se mi honilo hlavou! Snad to byly jen moje myšlenky nebo i její? Nechci být vyvolená, nechci nic řešit a nechci, aby se mi vraceli vzpomínky na můj předchozí život! Jak jsme vstoupili do vesnice, zcela jsem vše vypustila a teď se to ke mně vrací jako bumerang. Obří a těžký, kterého se nedá zbavit.
Tam, kde jsem se zastavila, jsem klesla na zem a zůstala sedět. Chtělo se mi řvát a bušit do všeho okolo mě. Přesto jsem tam jen tiše seděla na patách a opět se mě zmocnil pláč. Slzy! Zase ty hořké teplé slzy! Jakoby nestačilo, že jsem brečela v tom chrámu. Nenávidím svoje slzy! Ale jim to bylo úplně jedno a vesele si tekly po tvářích a soutěžily, která se dokutálí nejdál.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 12 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
