» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Svolného osud vede, vzpurného vleče."

Seneca

počet přístupů: 2141691

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 0 ::

:: Fimbulvetr 3/4 ::

Peter Stumpf	publikováno: 14.09.2011, 22:07

Tak, a tady to začíná být trochu perverzní čtení pro puberťáky. Tak to, prosím, berte s nadhledem. Nejde o umění:)


	Pavla nás uvítala s lahví bezové šťávy v ruce. Nikdo jiný ještě nedorazil, byli jsme první. „Dneska nebude čaj?“ Nadhodil jsem otázku. „Nene.“ Zašvitořila. „Čaje už bylo dost. Přece neustrneme na jednom místě! Dneska jste tady brzy. Vy jste nedostali vzkaz?“ „Cože, vzkaz?“ Zatvářila se překvapeně. „No jasně! Dnešní sezení se o hodinu posouvá. Já to tady zatím chystám. Muselo se něco pokazit při odesílání zprávy. To ale vůbec nevadí. Stejně máme trochu individuální program.“ „Cože? Individuální program?“ V souvislosti s Harmonií jsem si nic indviduálního nedovedl představit. Kdyby se stádnost dala měřit, tady by přístroje vysadily. „O co teda půjde?“ Pokusil jsem se z ní vypáčit víc. Opravdu bych nerad strčil hlavu do konopné oprátky. „Uvidíte.“ Zazubila se a já jistojistě věděl, že se se mnou snaží navázat oční kontakt. Pokusil jsem se pohledem uhnout. „Honza tu bude co nevidět.“ Pokračovala. „Taky už se dost těší. Bude to zábava, uvidíte. Spousta zábavy!“ Něco jsem zabručel, co, na to už si ani nevzpomínám. Určitě nešlo o nic důležitého. Takové bezvýznamné zafrflání. Honza se dostavil asi deset minut po nás. „A vida!“ Začal rozšafně. „Už tu máme první pár! Pavlo, řekla jsi jim něco o tom, o co dneska půjde?“ „Jen trochu.“ Špitla nesměle. Tvářila se přitom víc, než tajnůstkářsky. „Dneska máme v plánu,“ vysvětloval, „takovou hru ve dvojicích. Ovšem zase v trochu jiných dvojicích. No nelekejte se. Půjde o tohle: Vezmeme si vás po jednom do pokoje a probereme něco mezi čtyřma očima. Nic v tom není! Kdo z vás si troufá jako první? Rozhodl jsem se bez váhání. „Já půjdu!“ Musím přece Kristýně prošlapat cestičku! Pokud půjde o něco nekalého, hned ji odtud vezmu. Obhlédnu terén a uvidím. Zatímco jsem tak přemýšlel, vzala mě pavla za pravé nadloktí a nedočkavě mě vedla do přítmí pokoje. „Uvolni se.“ Šeptala. „Jsi úplně vystresovaný.“ Posadili jsme se do křesel naproti sobě okolo nás hořely svíčky a atmosféru dotvářely vonné tyčinky. „O co jde?“ Zkusil jsem začít. „O čem si budeme povídat?“ Pavla si ale vůbec nechtěla povídat. Objala mě kolem krku a než jsem se stačil vzpamatovat, poctila mě francouzským polibkem. Ani jsem se nestačil bránit. A možná, že jsem se ani nechtěl bránit. Mohly za to ty vonné tyčinky. Určitě jo. Dočista mě omámily! Leželi jsme spolu na koberci a váleli se po sobě. Vůbec jsem nepřemýšlel o tom, co dělají ve vedlejší místnosti Kristýna s Honzou. Že nejspíš taky šustí. Někde vzadu jsem se cítil strašně provinile, zároveň jsem ale výčitky odkopával. Zajímaly mě hlavně Pavliny rty. Líbal jsem ji znovu a znovu. Vůbec jsem netušil, co to do mě vjelo, a zjišťovat jsem to nechtěl. Vždyť je to holé šílenství! Vyvracím hlavu. Padám na záda a Pavla po mě leze jako jaguár po kmeni stromu. Ne, tohle přece nejde! Nesmím! Jo, věděl jsem, že nesmím. A přesto jsem ji opíchal. Jakmile jsem se konečně vymanil z jejího sevření, v rychlosti jsem na sebe hodil šaty a vyběhl do kuchyně. Vůbec jsem se nepodivoval Kristýně bez podprsenky a Honzovi, který si polekaně natahoval trenky. Nedivil jsem se vůbec ničemu. „Byl jsi zkrátka úžasný!“ Slyším ještě Pavlin udýchaný hlas. Sbíhám ze schodů s jedinou touhou: Co nejrychleji vypadnout na ulici. Nechci už tenhle barák v životě vidět. V hlavních dveřích málem srazím postarší paní vedoucí bicykl. Běžím k zastávce tramvaje a neohlížím se. Harmonii už nechci v životě vidět. Ani Kristýnu. Ne, ani Kristýnu! Chci spát. A ve spánku umřít. Už mě nic nezajímá. Jakmile jsem dorazil domů, vrhl jsem se k počítači a smazal všechny koncepty bakalářky. Nebyly už k ničemu. Žvásty a zase jenom žvásty! Praštil jsem sebou do postele a spal. První část mé touhy se naplnila. Usnout a na nic nemyslet. Přál jsem si bezesný spánek, místo toho jsem ale objímal Pavlu. Něco mi šeptala do ucha. Moc jsem tomu nerozuměl, nejspíš ale šlo o něco na způsob vábení jelenů. Byla to popravdě dost hrozná noc, kterou bych snad radši strávil se živou Pavlou. Její snová projekce byla tak dokonalá, až oči pálily! A uspokojit ji bylo zatraceně těžké. Dělal jsem co mohl a opíchal ji hned čtyřikrát, stejně ale neměla pořádný orgasmus. Zatrachtilá práce. Jo, práce! xxx Ráno jsem se vzbudil celý rozlámaný. Pomalu mi docházelo, co jsem udělal. Nejen, že jsem někde na podlaze osouložil cizí holku. Taky jsem v návalu frustrace smazal svoji práci! Připadal jsem si jako Bulgakov, který pod tlakem spálil koncepty toho, co se pak stalo Mistrem a Markétkou. Když dílo napsal po paměti znovu, vložil do něj mimo jiné poznámku o tom, že rukopisy nehoří. Možná, že nehoří. Z disku se ale dají smazat zcela určitě. Sedám si k počítači. Čeká na mě elektronická pošta. Dvě položky. První je krátká. A píše se v ní... „Sakra!“ Vážený pane Šmíde, S několika bratry jsme probírali otázku naší další spolupráce. Po pečlivé úvaze jsme se rozhodli v ní pokračovat. Pod jednou podmínkou. Chceme zcela soukromě vidět její výsledek. Zajímá nás, jak bude nakonec studie vypadat a jakým způsobem v ní náš řád bude prezentován. Dejte tedy prosím vědět, jakmile ji dokončíte. O zveřejnění na stránkách se samozřejmě ještě pobavíme, poskytnutí práce k soukromému pročtení je ale podmínka, ze které nemůžeme ustoupit. Děkujeme za pochopení. Se srdečným pozdravem Frater Apep Praštil jsem hlavou o desku stolu. Co teď? Mám mu napsat, že jsem celý koncept smazal? Byl bych za debila. Ne, to neudělám. Zkusím na to jít jako ten Bulgakov. Když to dokázal on, já taky! Je tu ještě druhý mail. Od nějakého Skořepy. Jiřího Skořepy. Takového chlápka vůbec neznám. Jakto, že ta zpráva prošla přes spamový filtr? Otráveně na ni kliknu. Nemám čas se rozepisovat. Jestli chcete zachránit vaši přítelkyni, buďte dnes v šest večer na České. Jinak vám mohu garantovat, že je s ní ámen. Berte nebo nechte být. J.S. Do půl šesté jsem seděl jako na trní a chodil jako po žhavých uhlících. Párkrát jsem se pokusil zavolat Kristýně – marně. Nebrala mi telefon, na ICQ ani Skype se neukázala. Nezbývalo, než vložit všechny naděje do Jiřího Skořepy. Na Českou jsem dorazil s přesně šestiminutovým předstihem. Vím to, protože jsem celou cestu skoro neodtrhl oči od hodinek. Měl jsem pocit, že sedačka pode mnou hoří. Uvažoval jsem, jestli nebylo na místě vzít si aspoň nůž. Musel jsem si vrazit facku: „Kdo by na tebe útočil na nejrušnějím place v Brně?“ Vystoupil jsem a prodíral se hloučkem lidí na nějaké viditelnější místo. Neměl jsem tušení, jak mě Skořepa pozná. „Když zná moji adresu a věděl o mé nezáviděníhodné situaci, nejspíš má dobré zdroje informací.“ Říkal jsem si. Třeba o mně ví všechno. Třeba je to policejní agent. „Zdravím vás, pane Šmíde.“ Otočil jsem se. „Jiří Skořepa?“ Popravdě jsem nečekal chlápka kolem třicítky. Spíš nějakého starého šedého vlka. Nevypadal ani bůhvíjak nápadně. Nejspíš to pro jeho práci bylo lepší. „Dostal jste se do pěkné polízanice, pane Šmíde.“ Pravil nenuceně. Odfoukl jsem si. „Kolik chcete?“ Zaťukal si na čelo. „To pokaždé hned přemýšlíte v téhle rovině? Neřešme teď peníze. Ty nejsou důležité. Podívejme se na váš problém. Vaše přítelkyně se zapletla do ošklivých záležitostí. O tom určitě víte. Sám jste byl u toho. Ani vy sám nejste úplně bez škraloupu, ale s tím, do čeho se namočila ona, se to vůbe nedá srovnat. Takže, k věci: Chcete ještě někdy vidět tu samou Kristýnu, jakou jste znal?“ Nic jsem nechápal. „K-Kristýna je přece moje holka!“ Koktal jsem. „Dal bych za ni vlastní život. Tak jak se můžete ptát -“. „Pomalu.“ Zarazil mě. „Nemluvte hned o obětování života. Někdo by vás mohl vzít za slovo. Třeba vaše přitelkyně. Máte vůbec tušení, komu teď patří?“ „Ne a ani to nechci vědět!“ Vypěnil jsem. „Jde mi jen o to, jak ji z toho perverzního spolku dostat! Jak ji přemluvit, aby tam už příště nešla! Jestli máte nějaké informace, které by ji mohly přesvědčit, sem s nimi!“ Varovně vztyčil prst. „Naopak.“ Opáčil klidně. „Vy na tu příští schůzku půjdete. Oba dva. Dohrajete tuhle hru do konce. Protože oni ji s vámi chtějí dohrát. Klidně proti vaší vůli. Vy jako osoby je vůbec nezajímáte. Chtěji vás vlastnit. Oba dva. Mýlím se snad, když řeknu, že vás jistá cizí dívka svedla k sexu?“ Vztekle jsem dupl nohou. „Jak tohle do prdele víte??“ „Uklidněte se!“ Okřikl mě. „Buďte trochu soudný, člověče!“ Měl pravdu. Rozhodně nebylo taktní působit rozruch na veřejném místě, když hovoříme o choulostivých věcech.“ „Svedla mě.“ Přiznal jsem se. „Měl jsem sex s úplně cizí holkou. Nechápu, co to do mě vjelo.“ „Nechápete?“ Zadíval se mi do čí. „Pochopíte. Všechno pochopíte! Teď jde o to, abyste pokračoval v kurzu. Kontaktujte Kristýnu. Sejdeme se spolu znovu v sobotu, tentokrát i s ní. Přiveďte ji pod jakoukoliv záminkou. Musím s ní mluvit! Rozumíte? Je životně důležité, abyste nepřerušili účast v kurzu. Dám vám vědět, kdy přesně se v sobotu uvidíme. Zatím, opatrujte se!“ Než jsem stačil cokoliv říct, otočil se a zachvíli mi zmizel. Ani jsem si nevšiml kam. xxx Pitomý týden! Napsal jsem Apepovi, že potřebuji trochu víc času, a znovu se pustil do práce na bakalářce. Šlo to ztuha a strašně jsem se při tom nudil. Nadával jsem na páteční večer a nával vzteku, ve kterém jsem to všechno smazal. Byl jsem přesvědčený, že skočím se životem. Nic pro mě nemělo cenu. Během pár hodin se mi ale myšlenky rozležely v hlavě. Jak bych mohl nechat Kristýnu na holičkách? Je potřeba pokračovat, jak řekl Skořepa. Nezbývá, než mu věřit. xxx V úterý se mi konečně podařilo kontaktovat Kristýnu. Zašel jsem za ní osobně. Nemohl jsem pokračovat v pokusech o telefonát a škemrání do hlasové schránky. Vydal jsem se tedy všanc realitě, i když jsem se osobního setkání bál jako čert kříže. K mému překvapení vypadala docela v pohodě. Dali jsme si čaj a ona povídala, jak se jí podařilo hnout z bakalářkou a jak i dědek uznal, že by to nemuselo být tak úplně špatné. Měl jsem z toho radost. Věděl jsem ale, že téma Harmonie nesmí tak úplně zapadnout. Musíme si ty věci vyříkat. Mezi námi by neměla zůstat žádná bariéra. „Co kurzy?“ Zeptal jsem se. Rozesmála se. „Jasně, kurzy. No, těm za to všechno vlastně vděčím. Trochu mě mrzelo, jak jsi ten poslední ukončil. Byla to docela sranda. Ale přimluvila jsem se za tebe. Můžeš příjít znovu. Honza s Pavlou všechno pochopili. Dostal ses do emočního vypětí. Kdybys tam ale vydžel, určitě by ses toho stresu zbavil. „A co příště?“ Vyzvídal jsem. „Co si na nás nachystali?“ Dvakrát rychle mrkla. „To je zase překvapení. Ale půjde o společnou aktivitu. Jen trochu uvolněnější. Zvládneš to, neboj. Teď už jsi připravený. Pavla se na tebe moc těší.“ Byl jsem ze všeho poněkud přepadlý. Pavla, ta svádivá mrcha, se na mě těší? Dopili jsme čaj a ještě si chvíli povídali. Věděl jsem, že musím vybalit i Skořepovu nabídku. „V sobotu po večeru Harmonie máme schůzku s jedním chlápkem.“ Prohodil jsem, jako by nic. „Vlastně se to Harmonie týká. Nejspíš to je člověk, co jejich kurzy prošel, a chce nám s něčím poradit. Docela bych tam šel, už ze slušnosti.“ „Proč ne.“ Zašveholila a přitulila se ke mně. Bylo mi dobře. xxx Dny zbývající do pátku ubíhaly dost stereotypně. Zůstal jsem v Brně. Od rána do večera jsem seděl u počítače a datloval na klávesnici. Potřeboval jsem dohonit skluz, který jsem vlastní hloupostí zavinil. Apep se zdál být nedočkavý. Chtěl vidět výsledek do měsíce. Jinak prý nedá svolení s publikací našich rozhovorů a to by byla pořádná škoda. Procházel jsem tedy v rychlosti knihu za knihou. Naštěstí jsem měl dost citací zaškrtaných. I tak mi ale málem praskla hlava. xxx Přišel pátek třetího prosince. Ochladilo se a napadl nesouvislý sněhový poprašek. V ulicích se udržel asi do druhé hodiny odpoledne. Pak se změnil v trochu bláta. A tou břečkou, zatím celkem snesitelnou, jsme se s Kristýnou brodili na poslední sezení Harmonie. Jamile mě Pavla uviděla, tleskla a rozesmála se. „Návrat ztraceného syna! Líbím se ti, viď?“ Zrudnul jsem až po uši. „Promiň, já...nevím, co na to říct.“ Vykrucoval jsem se. „Odpověz!“ Vybídla mě překvapivě panovačným hlasem. „Líbím se ti?“ Přikývl jsem. „Jsi moc hezká.“ „Výborně.“ Pohodila vlasy a očí jí zazářily. „Tak se svlékněte. Oba!“ Pohlédl jsem na Kristýnu a viděl, jak si rozepíná podprsenku. Nemohl jsem si dovolit zaváhat. „Jestli ji chci zachránit, musím se teď zapřít!“ Blesklo mi hlavou. Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti a já teď před vlky utéct nemohl. Nemohl jsem jim dovolit, aby Kristin sežrali! A pak, ač jsem se tu myšlenku snažil potlačit, tady byla Pavla. Už jednou jsem to s ní dělal a nemohl tu chvíli dostat z hlavy. Za nesmělou fasádou se skrývala dračice, která člověka uchvátila do spárů – a nepustila. Záměrně píšu člověka, protože si nejsem jist, zda by se nechovala stejně i k dívce. Přistoupil jsem zkrátka na tu úchylnou hru a rozhodl se dohrát ji do konce, stůj co stůj. Svlékl jsem si bundu a tričko. Popsat, co se dělo dál, představuje úkol, na který si tak úplně netroufnu. Vím jen, že jsem nejdřív ošoustal Kristýnu. Bylo mi hloupé rozdávat si to na začátek s někým jiným. Navíc, když tak nadrženě vřískala. Zarývala se nehty do mých předloktí. S vytřeštěnýma očima vypadala jako sjetá. A přitom byla ojetá. Nevnímal jsem páry, které to dělaly vedle. V tu chvíli jsem chtěl ji a ona se mi odměnila. Jakmile jsme skončili, střihla si s Annou menší lesbické představení. Přímo před mýma očima. Po mně mezi tím lezla Pavla. Olizovala mi obličej jako pes a nakonec mi strčila jazyk do krku. Byl jsem celkem regulérně vyšťavený, takže jsem přijal submisivní roli. Válela se po mně a hrála si s mým rozkrokem. Nepřitomně jsem civěl do stropu. Věděl jsem, že dělám šílené věci a nijak mi to nevadilo. Pavla to uměla. Dovedla si pohrát i s úplně bezvládným tělem. Možná byla nekrofilní, co já vím. Kristýna mezi tím ležela u stěny a někdo se tam na ní ukájel zezadu. Nezajímalo mě, kdo to byl. Všichni jsme byli součástí Harmonie a patřili si navzájem. Naše osobnosti se rozpustily v kyselině. Když seance skončila, zůstal jsem ležet na zemi pod zhasnutým lustrem. Byl jsem spocený a svaly se chvěly vyčerpáním. Pavla mě hladila jako roztomilého poníka, na kterém se právě báječně projela. „Byl jsi skvělý.“ Chválila mě. „Zkrátka úžasný.“ A Kristýna se přidala: „Jsem na tebe moc, moc pyšná.“ Nepoznával jsem ji. Vždyť byla tak citlivá! Co to z ní udělali? A co udělali ze mě? Štípal jsem se, abych se ujistil, že se mi to všechno nezdá. Pořádně to zabolelo. Jsem tedy vzhůru. A situace je doopravdy vážná. Nebyl jsem připravený na takový gejzír šílenství. Zvykl jsem si sedět u počítače, vedle sebe dvě otevřené knížky, a sepisovat odborná pojednání. Jedinou povolenou emocí byla láska ke Kristýně. A teď tahle chaotická porno groteska! Vzpomněl jsem si na Kubrickův film „Eyes wide shut“ a děkoval kognitivnímu Bohu, že Pavla je (snad) jen studentka a ne zástupkyně mocných, tahajících za nitky světového dění. Vzal jsem Kristýnu za ruku a vedl ji domů. Za žádných okolností bych ji nepustil samotnou. Takovou chybu jsem udělal jen jednou. „Zítra ti dám vědět, kdy půjdeme na tu schůzku.“ Oznámil jsem direktivně. „Ten chlápek se mi ještě ozve. Neboj se, my to zvládneme!“ O čem jsem to blábolil? Co že zvládneme? Vždyť už nebylo co zvládnout! Vždyť už jsme to ani nebyli my.


celkové hodnocení autora: 99.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 9		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Siggi	15.09.2011, 12:17:30

Tak teď mne mrzí, že se dá vkládat jen jedno dílo za týden. Tohle mne chytlo a těším se na ten poslední díl. Co za tím je? Otázky se hrnou. Jen nějak nevím, proč mi to vše připomíná dobu počátku devadesátých let. nebo alespoň té první poloviny. I když to je asi můj subjektivní dojem pramenící z vlastních zážitků a zkušeností.

Šíma	14.09.2011, 22:07:12

Zdravím. Ano, puritán nejsem! ;-) Harmonie se "vyvrbila" docela zajímavým způsobem. (Nejde o sektu? Ovšem... o dvou členech? Nejspíš ne...) Rozhovor s onou neznámou osobou (J. Skořepa) čtenáře nejspíš utvrdí, že je něco shnilého v království Dánském. Po pravdě jsem zvědavý na vyústění povídky... Co se nedostatků týče, všiml jsem si malého písmenka u vlastního jména, interpunkce až za uvozovkami na konci přímé řeči a jedné chybějící čárky. Avšak, text se mi zdá uhlazenější a vypadá, že se na něm pracovalo více, nežli obvykle (myslím to tak, že občas člověk píše "rychlovky" a své práce také opravuje jako "rychlovku", občas takto dopadnou i mé texty). Těžko se pak vymlouvat na "šotky"... Dám něco mezi (1-2) a počkám si na pokračování. Hezký večer přeji. P.S. Ano, povídka si na nic nehraje, ale dokáže i svým způsobem zatáhnout do děje. I ten nudný život studentský (viz učení-mučení) může být zajímavý (pro druhé)...