» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Múzy přejí těm, kteří je prohánějí po lesích, lukách a kopcích. Ne těm, co na ně čekají se založenýma rukama."

Gandalf

počet přístupů: 2141692

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 0 ::

:: Co vše odnesla voda ::

Proby	publikováno: 17.09.2011, 7:38

Má první povídka, na kterou jsem si troufla a do které jsem se pustila. Je trošku pesimistická a zakončena nešťastným koncem, ale veselé neumím.


	Byl to den jako každý jiný, přeci ale cítila, že je něčím zvláštní, nemohla si však vzpomenout čím. Nepátrala ale dál, sebrala tašku do školy, vlasy stáhla do culíku, vzala si rychle něco do ruky k snídani, nazula boty a vyběhla na ulici, kam právě k nedaleké zastávce přijížděl autobus. Nastoupila po krátkém stání ve frontě, koupila si lístek a rozhlédla se po autobusu. Bylo sice plno volných míst, ale i tak se zasekla a rozpačitě přešlápla. Po chvíli stání si povytáhla brašnu na rameni, strčila si pramen svých dlouhých, havraních vlasů za ucho, vykročila a prošla uličkou mezi sedadly až do zadní části autobusu, kde se posadila a přesunula se k oknu, tašku položila vedle sebe, směrem do uličky. Opřela se loktem o okno, dlaň opřela o stěnu a poté na ni položila tvář. Její křišťálové oči hleděly ven, ale i tak se v nich zračil smutek a osamělost. Ostatně jako v každý jiný den. Neměla důvod se radovat, či dokonce usmívat. Pro ni to byl luxus, na který neměla nárok. Už si za těch pár let zvykla, že ji okolí bere jinak. Ona BYLA jiná, byla...neviditelná. Nebyla pro ni povinnost a činnosti, pouze běžné části každého dne, kterými musela projít, aby večer spočinula v posteli a utekla od toho všeho, co ji tížilo a rmoutilo. Po chvíli rozjímání nastoupili poslední cestující, autobus zavřel dveře a po krátkém hrknutí se rozjel. Její pohled však stále směřoval ven, snad bez hnutí. Zavřela oči-neusínala však, nýbrž přemýšlela a toulala se daleko od tohoto světa, v myšlenkách a vzpomínkách, snech a přáních… Na zastávce počkala, až všichni vystoupí a slezla pomalu schody. Zatímco odjížděl autobus za jejími zády pryč a do školy plynuly studenti, ona stála na zastávce a hleděla za mizícími obrysy jejího trápení, nad kterými se rýsovala černá mračna. Dnes bylo zataženo, každou chvíli se mohl spustit déšť. Ale i tak znovu povytáhla tašku na rameni a vydala se plouživým krokem, s velikým opožděním za ostatními studenty. Už zvonilo, když vešla do třídy. Ani se nerozhlédla po třídě a už usedala do své lavice, v rohu místnosti. Měla to tam ráda. Nebyla tolik na očích a nikdo si jí tam moc nevšímal, ba ani učitelé ne. Rozepnula tašku a vyndala si z ní pár učebnic na první hodinu, na což položila ještě propisku a tužku. Jak probíhal celý den ani sama nepostřehla. Ve třídě se střídali učitelé, čas se prolínal s různými tématy daných profesorů, ale ona byla stále zabrána do svých myšlenek a snů. Její oči směřovali ze třídy ven, z okna, sledovaly mračna. Déšť se spustil krátce po poledni. Kapky bubnovali na okenní parapet a čas dále plynul za rytmu deště. Při posledním zvonění se opět všichni vyhrnuli ven ze školy. Celý dav studentů se ploužil ven hlavními dveřmi. Jen ona zůstala pozadu a loudala se prázdnými, školními chodbami, ve které již nebylo živé duše. Nahlížela pomalu do jednotlivých tříd proskleným oknem v horní části dveří. Přejela prsty přes zeď a ucítila na konečcích prstů hrubý povrch zdi. Rozhlížela se kolem svýma obvyklýma, smutnýma, křišťálovýma očima, ale i přes obvyklost v nich bylo něco neobvyklého, Věděla totiž, že je to dnes naposledy, co zde je a chtěla si zapamatovat každý detail, každý záhyb stěny, který její prsty ucítily. Vyšla ze školy pomalým a loudavým krokem, mračna nad ní byla stále zatažena a prudký déšť neutichal, ba právě získával na síle. Nevnímala studivé doteky kapek stékajících po jejím obličeji. Byla duchem stejně nepřítomna, jako jindy. Chlad a vlhkost okolí se pomalu prodíral skrze její oblečení až na kůži. Vlasy měla pomalu splyhlejší a splyhlejší. Přesto se v jejích očích ale rýsovala mírná naděje, jelikož věděla, že už se dlouho trápit nebude. Vydala se pomalu zmáčenou silnicí a liduprázdným městem, avšak opačným směrem, než byl její domov. Nemířila domů, mířila někam úplně jinam. Jak tak procházela šedavými a zmáčenými ulicemi, hlavou se jí honila pouze myšlenka na to, až bude konečně volná a nebude ji nic tížit, jako do teď. Déšť jí i nadále máčel vlasy a ona šla, nevnímala své kroky, jen věděla, že míří tam, kde bude spokojena. Doplížila se, jako promáčený stín městem, došla až daleko za to vše, domy, lidi... dokud nedošla až k řece. Uprostřed toho všeho nečasu, deště, jejího snění, přání a zármutku, který ji tížil snad už věčnost. Věděla, co chce, nyní, chtěla toto, skončit se vším, co ji tak urputně pronásledovalo, aniž by ji to nechalo svobodně dýchat a žít. Její kroky směřovaly k nedalekému mostu, pod kterým proudila neméně ledová voda, která nemilosrdně unášela vše, co jí zkřížilo cestu. Jí to ale nevadilo. Došla doprostřed mostu, rukama se opřela o jeho chladnou zídku a nahlédla dolů. Věděla totiž, že za chvíli voda unese i ji, neznámo kam. Ačkoliv nyní hleděla dolů, do propasti, nebála se. Ba právě naopak, začínal ji pohlcovat, u ní, nezvyklý klid, vyrovnanost a snad i vlna štěstí. Sáhla do kapsy a vytáhla to, co celý den pečlivě skrývala, batoh položila před zídku a dále si jej nevšímala. Nebyl to nyní sen, její snění a představy, věděla, že toto je nyní skutečnost a ona zde opravdu stojí. Ta věc v její ruce, jí připomínala i proč zde stojí a popoháněla ji vpřed. Malá, ostrá, na pohled bezvýznamná věcička, která je schopna vše změnit. Byla to žiletka, co nyní třímala v ruce. Dívala se na tu věc uchváceným pohledem, jako zhypnotizovaná. Vzala ji do ruky beze strachu a vylezla pomalu na zídku. V dešti to klouzalo, ale jí to nevadilo. Věděla, že již to dlouho klouzat nebude. Pohlédla naposledy na řeku a přiložila žiletku k zápěstí. Bylo chladno, stále pršelo, ale ona to nevnímala, myslela jen na jedno. Udělala prudký řez žiletkou podél zápěstí. Rukou jí projela ostrá, bodavá a zároveň i řezavá bolest. Z rány se jí vyvalily pramínky krve, které se měnily ve větší a větší proudy. Rudé kapky mizely dole v ledové řece a uháněly pryč. Její oči se začaly pomalu zavírat a nabývat nepřítomného výrazu. Nakonec oči zavřela úplně a nechala se unášet v dešti vánkem, který vál a cuchal jí vlasy, na které dopadaly kapky krve a cuchaly je. Letěla vzduchem, vlasy jí kryly její blednoucí a bělavou tvář, ze které se pomalu vytrácel život. Její tělo nakonec dopadlo do ledové řeky, ale nevnímalo, kde se nachází. Věděla jen, že už je to vše za ní, vše, co ji trápilo, vše, co ji tížilo a pronásledovalo, nyní odplavila řeka, ve které zmizí postupem času i ona sama. Její bledé a krve zbavené tělo, které je nyní lehké jako pírko, ničím netížené. Bledá tvář pomalu přecházela do klidného a spokojeného výrazu. Ano, zračilo se v ní štěstí. Poprvé za celý svůj život se v ní zračilo štěstí a splněné přání, zhmotněná touha a splněné sny, které již nejsou pouhým snem, ale skutečností. Vypadala, jako by jen pouze spala, ale byl konec. Pro ni to ale bylo vysvobození a úleva od zla, každodenní osamělosti a jejího stínu-strachu. Její bolest právě odplouvala pryč, se vším co se stalo. Most se vzdaloval a vzdaloval, až zmizel za obzorem. Její tělo bylo unášeno řekou dál a dál. Vlasy jí pluly kolem tváře, kolem hlavy, z části jí zakrývaly tvář, jako při letu vzduchem. Bylo to vše pryč, byl konec a ona byla někde daleko a byla šťastná, opravdu šťastná.


celkové hodnocení autora: 86.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.7		uložit příspěvek

známka poroty: 2.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 6		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 16		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Lišák	22.09.2011, 11:25:16

No, čte se to docela lehce, to je pravda. Dokonce si myslím, že bych tam dokázal najít i ten motiv co tam ostatní postrádají. Jen mi přijde poněkud úsměvný způsob sebevraždy. Jednak si nemyslím, že žiletkou se dá podříznout jedním rychlím řezem, na to jsou břitvy... A druhá věc... ten řez podél zápěstí. Uvědomuješ si, že cévy, které něco znamenají jsou ukryté mezi loketní a vřetení kostí? A abys je přefikla řezem "podél zápěstí" musíš přeříznout dvě docela tlusté šlachy? Troufám si tvrdit, že člověk který to dokáže, navíc jen s obyčejnou žiletkou, rozhodně nebude stát klidně na místě a čekat na smrt. Bude řvát bolestí a možná mu dojde, že udělal slušnou koninu. Nicméně jestli bys hrdince chtěla opravdu pojistit smrt a kromě skoku do ledové řeky (který tedy mě osobně připadá dostačující a poetický) přidat ještě podřezání žil, doporučuji tu břitvu a řez od zápěstí směrem k loktu. Když bude dost šikovná tak se trefí pravě mezi ty šlachy a nebude to tolik bolet. Toliko k morbidnostem, jinak to není špatná povídka.

Peter Stumpf	17.09.2011, 22:33:11

Trochu "emo," ale tématům beznaděje rozumím.

lotty	17.09.2011, 20:35:30

Ahoj, vítám tě tu. Co se tvého dílka týče, povětšinou odkazuji na to, co napsali kolegové. Nicméně přidám i svou trošku do mlýna. Poslední dobou jsem se naučila číst texty nezaujatě. Atmosféru jsem vnímala v textu spíše jen náznakově. Jistě, něco na tvém textu bude, když jsem ho dočetla až do konce ;) Gramatika tu již také zmíněna byla. Dávej si pozor na shodu přísudku s podmětem. Dál se vyhýbej dlouhým souvětím. Zahradník má v tomhle naprostou pravdu. Chvílemi mě dílko nudilo. Motiv. Už jsem to dnes psala na jiném literárním serveru a napíšu to i sem. Zdá se mi, jako by téma depresivní tvorby bylo nějak IN, což rozhodně není. Popisovat něčí smrt je jako pohřbívat část své duše. Tím chci naznačit, že bys měla psát něco veselejšího, například fantasy, pak až bys pokročila sci-fi nebo pokud si na to troufneš už teď, tím lépe. Existují různé žánry literatury a depresivní tvorba si v nich stojí tak, že se dobře píše, ale vycházejí z toho spíše pocitovky, což svojí hodnotou nijak neohromí. Co se hodnocení dílka týče, dnes to bude Dvojka. Přeji ti hodně múz do další tvorby. lotty

jessie	17.09.2011, 18:19:38

Teda trochu jsi mě zaskočila...mám nachystanou básničku o sebevrahovi...dala jsem tam jinou, tahle raději počká, aby toho depresivna nebylo moc. Ale píšeš pěkně, řekla bych, že by se mi líbil motiv,ale v té své básničce ho taky nemám. Ona se těžko hledá odpověď na otázku "Proč???" A nejen v tomto tématu.

zahradník	17.09.2011, 13:15:33

No teda. Strašně smutný, ale moc krásně napsaný text. Ta forma je opravdu moc pěkná a vytříbená - nato, že je to Tvoje první povídka, tak je to skvěle napsané. Kromě několika gramatických nepozorností (viz čuk) je to gramaticky a hlavně slohově čisté a vytříbené. Má to docela silnou a hlubokou atmosféru, až z ní mrazí, čtenáři to jde až pod kůži, máš talent vylíčit atmosféru pěkně plasticky, že je z textu cítit ten déšť, chlad, vlhko. Všímáš si v popisu detailů a to je fajn. Možná jsem si všiml tak dvou míst, kde by byla potřeba příliš dlouhá souvětí rozdělit na několik kratších vět - na to si dávej pozor - příliš dlouhá souvětí čtenáře umoří, občas nějaké být může, ale ne příliš dlouhé a je dobré střídat souvětí s krátkým větami, čte se to pak svižněji. Tak, a co vytknout? Atmosféru umíš, jen co je pravda. Ale mohlo tam být trochu více psychologie té hrdinky, je to popisováno především zvenčí, ale méně se podíváme do jejího nitra, což je škoda - chybí zde její motiv, proč to udělala, s čím uvnitř sebe zápasila, konkrétní útržky vzpomínek, nějaká retrospektiva všeho co vedlo k jejímu činu, popsání nějakého vnitřního boje atd., více jí prostě nahlédnout do duše - to vše by dalo povídce mnohem větší výpovědní hodnotu, takhle je to jen pocitovka s atmosférou, sice moc pěkná, ale jen pocitovka. I když něco tam naznačeno je - že motivem byla samota apod., ale mohlo to být více analyzováno. Závěr je těžko uvěřitelný - v tom smyslu, že smrt přece není nic krásného a nikdo asi při umírání necítí štěstí, to mi přijde trochu klamavé, že to čtenáře nepravdivě manipuluje a může směrovat určitým směrem... A dále mohla povídka obsahovat nějakou tu přímou řeč - ta je velmi důležitá a dá příběhu další rozměr, více by to hrdinku přiblížilo, čtenář by se s ní mohl lépe ztotožnit. Stačilo by málo - nějaký útržek rohovoru ve vzpomínkách, krátký rozhovor ve škole, nějaký krátký monolog hrdinky pro sebe samu apod. Každý prozaický text by měl mít tyto složky: popis vnějšku (prostředí, atmosféra) a popis vnitřku (psychologie postavy) + popis děje + přímá řeč - a všechny tyto složky by měly tvořit jakousi fungující harmonii. Tak, to bylo ode mě jen několik malých postřehů (dobře míněných) co by snad šlo zlepšit. Každopádně talent určitě máš, piš dál, také hodně čti (tím se spisovatel nejrychleji posune kupředu), určitě se budu těšit na další povídky. Nemáš nějakou milostnou zaláskovanou? - a nemusí skončit dobře, tragické příběhy v literatuře jsou fajn, jsou v nich hlubší a silnější emoce (viz velká řada klasiků). PS: a jen doufám, že to není nic autobiografického - takový konec nikdy nic neřeší - Ty bys přišla o všechno, o schopnost být šťastná, cítit, milovat - tohle vše je dar pouze života, ve smrti nic takového není. Ano, někdy ten život a samota strašně a neúnosně bolí, ale to jen proto, že to stojí za to žít, je to jakási výkupní cena za to, že jednou v budoucnu v životě určitě přijdou nádherné okamžiky, které pak budou o to krásnější, čím víc bolesti člověk předtím vytrpěl. A udělat něco takového demonstrativně nemá taky žádnou cenu - ostatní lidé by třeba jen mávli rukou, každý člověk si hledí především sám sebe a osud druhého člověka ho příliž netrápí a nezatěžuje. Víš, co je mnohem lepší? Z takových nálad se vypsat, vylít to ze sebe do povídek, příběhů (ale tak, aby to nepřešlo zas na druhé ;), pro spisovatele mohou být depresivní nálady požehnáním, protože dostává potřebu psát - tam kde se jiní lidé hroutí a neví si rady, tam spisovatel ožívá a dostává sílu, motivaci a zápal do psaní, můžeš tak všechno utrpení zúročit a přetavit do umění. Než utéct ze života je mnohem lepší utéct se do literatury, utéct se do fantazie a snů - tam můžeš prožít, co budeš chtít, stačí jen začít snít a nechat fantazii běžet, osvobodit ji z pout reality. Já jsem taky ze života zlomený, a kdybych se měl zabývat jen realitou a pořád na ni myslet, už dááávno bych z toho dnešního světa skončil na psychiatrii. Ale utíkám se do literatury, tam je mi krásně, tam prožívám alternativní životy (mnohem hodnotnější a krásnější než je ten můj skutečný) a jsem šťastný a nepotřebuji k tomu realitu a je to přitom tak jednoduché - lidé dnes zapomínají snít, nechají si fantazii sešněrovat tíživou realitou, což je chyba a jejich škoda. Než skočit z mostu, je lepší přečíst nebo napsat nějakou knížku, ta realita odpluje, přestane bolet, přestane být tak důležitá. Co voda jednou odnese, to už nikdy nevrátí, to je definitivní, to není sranda ani nic na zkoušku, to už nejde vrátit. Jsem se nějak rozepsal :) Třeba to někdy někomu pomůže, kdyby ho náhodou přepadaly podobné myšlenky, jako hrdinku tohoto příběhu.

čuk	17.09.2011, 7:37:40

Buď vítána na saspi Dovedeš psát, líbí se mi souřadné řazení detailů dobře odpozorovaných. Problém je v tématu. Vytváří schéma vyjímečné depresivní samotářky bez kontaktů s lidmi, postavu abstraktní, jako by se do ní vlila depresivnost autorky. Zlom k sebevraždě není motivován. Postava nemá tužby, je vyprázdněná, je to jen schéma bez života (byť vnější projevy, téměř automaticé a bez odezvy, jsou popsány dobře). Je to zřejmě zveličená duševní depresivní úchylka - s tímto tématem není radno si zahrávat. Chtělo by to více přemýšlení o motivaci i zablokovaných možnostech, které jsou zablokovány jen zdánlivě, pro postavy bez síly. V textu jsou chybky: studenti plynuly? oči směrovali? kapky bubnovali? splyhlý? Nelze jen podlehnout emoci bez udání důvodů a racionálního zdůvodnění. Anebo příběh posadit víc absurdně. Text může působit, nepřesvědčí, snad zahraje na skryté struny, ale píseň nedobrou.