obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Sen je sůl bez chleba."
Ramón Gómez de la Serna
obr
obr počet přístupů: 2915617 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39716 příspěvků, 5788 autorů a 392121 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Napříč horami a časem 2/2 ::

 autor Matylda Kratinová publikováno: 20.09.2011, 19:30  
Minule jsme se v poválečné Bosně seznámili se Šefikem, který se dostal do pořádného maléru. Možnost záchrany mu nabídl Muradif, muž z dávné minulosti, v níž měl mocné nepřátele a proto pro něj nebylo v této časové vrstvě dvakrát bezpečné cestovat. Šefik měl přes horské hřebeny převést Muradifova služebníka Desána a vyhnout se tak pronásledovatelům, pro něž podle slov mladého pobočníka není pár století žádnou překážkou.
 

K poledni Šefika probudilo ostré slunce. Řekl si, že by mohl vyhrabat nějaké travní kořínky, aby měli alespoň něco k jídlu. Podíval se na Desána, jen aby zkontroloval, jestli je v pořádku. Ostré ranní slunce mu posvítilo přímo do očí. Zaclonil si je pravou rukou, když tu mu jedna věc přišla nesmírně podivná. Byl to plnovous. Jen ten do celkového obrázku nezapadal. Šefik si plně uvědomil to, co v něm hlodalo už delší dobu. Kdyby Desán žádné vousy neměl, vypadal by úplně jako žena. Přikradl se k muži co nejblíže a opatrně se dotkl okraje jeho ozdoby. Hlavou mu proběhla myšlenka na to, aby vousisko zmizelo. A najednou skutečně bylo pryč. Neodpadlo, jako po úhledném tahu břitvou, což dělávalo vždycky, když se Mehmedović kouzlem sám holil. Prostě zmizelo, tudíž to musela být dokonalá iluze. Desán teď nade vší pochybnost opravdu vypadal jako dívka.
Šefik se štípl se do ucha, aby si potvrdil, že je bezpečně vzhůru a při smyslech. Vzápětí ho napadl, že z něj Muradif udělal totálního pitomce. Šefikova ješitnost se cítila uraženě, byl podveden. Chtěl tu ženu vzbudit a z očí do očí si to s ní vyříkat, ale pak usoudil, že by se snadno mohl stát terčem jejího hněvu a být proměněn třeba ve shnilý pařez. Že to je možné, si ověřil kdysi dávno na Smailovi, kéž ho Alláh přijme do ráje.
Kousek poodešel a začal se vrtat v hutném travním drnu. Bylo to pracné, vydobýt z něj něco k snídani.
„Heh!“ uslyšel za svými zády. V mžiku se obrátil a jeho pohled zůstal viset na Desánovi, který marně hledal ve tváři svůj bujný plnovous. Muradifův služebník se zaskočeně díval na zelenáče, protože tu nebyl nikdo jiný, kdo by mu od jeho mužné ozdoby pomohl.
Šefik, který se mezitím postavil, provinile sklopil pohled do země. Očekával, že se na jeho hlavu snese trest za takovou drzost.
„Vidíš správně,“ řekl Desán odměřeně. „Jsem žena, ale roste mi plnovous. Tedy pokud se nenajde někdo, jako ty,“ zapíchla svůj pohled do mladého čaroděje, „kdo zkouší, co si může dovolit.“ V očích se jí zablesklo pár zlobných světýlek. „Mezi Osmany nejsou čarodějky vítány, čáry jsou určeny jen mužům,“ odpověděla mu na otázku, kterou mladík nestihl ani vyřknout. „Proto ten mužský zjev. Muradif to ví. Jmenuji se Desanka,“ přejela si dlaní po hezky tvarované bradě. Dojem z její krásy kazil lehce nasupený výraz obličeje.
Šefik si přehodil hrst kořínků z pravé ruky do levé, otřel si ji o kalhoty a chtěl čarodějce potřást rukou. Pak si najednou uvědomil, jak hrubé nezdvořilosti se dopouští. Rozpačitě stáhl paži zpět a místo toho nabídl Desance kořínky. Zdálo se, že její hněv v tu chvíli vyprchal a odplata byla odložena na neurčito.
Museli z výživných výhonků stáhnout slupku, špinavou od hlíny. Šefik si pomáhal dvěma kameny a Desanka se to od něj snažila odkoukat.
„Poslyš, proč vlastně Muradifovi tak záleží na tom, aby ses nepozorovaně dostala do Jajce?“ Šefik měl pocit, že má právo vědět víc, než jen několik útržků.
Dívka spolkla těžce rozžvýkané sousto. „Víš, jak jsem ti říkala, že cestovat v mé původní časové vrstvě je nebezpečné?“
Její společník přikývl.
„Tak,“ usadila se pohodlněji, „jsem nemanželská dcera sarajevského paši. Muradif potřebuje, abych dohlédla na samosprávu v Jajce, ale otec právě čelí komplotu jemu nepřátelsky naladěných čarodějů, říká se o nich, že uctívají ďábla,“ naklonila se k němu důležitě. „Poznáš je podle černých turbanů a dlouhých plnovousů. Velice by se jim hodilo, kdybych jim padla do rukou,“ dodala.
Potom, co posnídali, se vydali na další pochod. Cítili žízeň, ale na hřebeni žádnou studánku nenašli. Bylo léto a hory vyschly na troud. Šefikovi se jazyk vehementně lepil na patro a rty mu popraskaly.
Asi po hodině pochodu slezl z hřebene po stráni o pár metrů níž. Všiml si totiž vlhké skvrny v trávě, což mohlo znamenat, že tam ze země vyvěrá voda. A nespletl se. Hltavě pili, aby utišili žízeň. Šefik si nadšeně opláchl obličej i svůj krátký plnovous. Desanka nabrala i do téměř prázdné kožené čutory. Vůbec jim nevadilo, že díky kousíčkům vápence tekutina trochu skřípe mezi zuby.
Po krátké přestávce pokračovali dál. Horký horský vzduch se tetelil nad kameny a stával se téměř nedýchatelným. Pozdě odpoledne dusno vystřídal prudký vítr. V Desančině tváři se poprvé objevil náznak starostí. Neměla proměnlivé horské počasí v lásce.
Obloha se zatáhla a zapadající slunce zmizelo za černými mraky. Rychlost větru se pořád stupňovala. Za chvíli už živel řval tak, že téměř nebylo slyšet vlastního slova.
„Hele, musíme se schovat!“ zahulákal Šefik Desance do ucha. „Musíme si lehnout, nebo do nás sjede blesk!“
Ta nesouhlasně stáhla obličej a zakroutila hlavou. „Sotva bychom lehli, démoni by nás našli! Má moc není tak veliká, aby mohla odporovat síle zla za bouře! A blížíme se k Čarnovaru, to je magické místo, musíme se ho zmocnit dřív!“ Odhodlaně kráčela dál, i když do ní mohlo každou chvíli uhodit.
Šefik jen naštvaně zalomil rukama a následoval ji. Jestli se něco stane, vyčte to Muradifovi…
Její krok se čím dál víc zrychloval, za chvíli už téměř běžela. Neomylně poznávala siluetu hory, která před nimi vyvstávala ze tmy. Mladý čaroděj nepříliš nadšeně pospíchal za ní. Zkušenost mu velela schovat se a nehrát si na hromosvod. Při těchhle bouřích na sebe blesky a hromy nikdy nenechaly dlouho čekat.
Najednou se prudce zastavila a očima otevřenýma dokořán prohledávala zamračenou krajinu. Vzduchem se neslo táhlé, zoufalé zakvílení. „Tam,“ hlesla, když se zadívala směrem, odkud přišli. Vytáhla zpoza opasku svoji šavli a kouzlem ji rozdvojila.
„Tu máš,“ vrazila mladíkovi do rukou dvojče své zbraně. „že na démony platí výborně, poznáš už za chvíli.“
Šefikovi se roztřásly ruce. Démoni? Jen to ne…
Na hlavy jim dopadly první kapky deště. V dáli se nejdřív zablesklo a potom zahřmělo. Na horském hřebeni směrem k Šefikově vesnici se objevilo zvláštní světlo, které snad ani světlem být nemohlo, protože bylo úplně černé a jen tu a tam se bíle zalesklo. Na tmavém pozadí bouřící oblohy vypadalo jako dehtový mrak. Šejtanovy síly nastupovaly do boje.
Mehmedović cítil, jak kulky, které mu před nedávnem uvízly v hrudi a končetinách, zběsile pulzují. Celým jeho tělem procházela zvláštní energie, která vytryskla ze zjizvených rukou do osmanské šavle. Měl pocit, jako by vysával sílu země a bouře, aby se mohl postavit ďáblovým mocnostem. Strach z monster už ho naprosto přešel. Najednou nebyl tím malým vesnickým kouzelníčkem, ale mágem, který musí doprovodit Desanku do cíle.
Se žhnoucíma očima se rozkročil a čekal na úder protivníků. Déšť mu úplně promáčel šaty, ale zimu necítil. Oblohu ozářily blesky.
V kvílení větru zaslechli šustot, jak se vzduchem řítí přízračné tělo satanova sluhy. Vzápětí Šefik uviděl mlžnatou hlavu, rozšklebenou jak posmrtná maska. Ucítil mrazivý dotek na levém zápěstí, jak se o něj démon otřel. Odhodlaně stiskl šavli a začal do bytosti sekat.
Protivník se po něm ohnal a tvrdou ranou do břicha čaroděje odhodil ze svahu dolů. Šefik zády přistál na ostrém kamení, ale hbitě se zvedl a několika skoky se ocitl zpátky na hřebeni hory, kde se Desanka bránila hned dvěma dotírajícím démonům. Bolest z pohmožděných zad vůbec nevnímal.
Bleskově se zaclonil kouzlem a útočící satanášův poskok se od bariéry neškodně odrazil. Šefik využil jeho nechráněné polohy a z domova nacvičeným kouzlem zasáhl jeho hruď. Přízrak se zapotácel. Mehmedović si sáhl na záda pro kalašnikova, jeho hlaveň přetřel dlaní, v níž měl smrtící zaklínadlo a pokropil protivníka jednou dávkou. Démon upadl na zem, kde se rozplynul.
Jeho druhové, očividně rozzuření ztrátou dalšího z bratrů, své paže proměnili v meče. Desanka se přimkla k Šefikovi, aby si mohli navzájem chránit záda.
Jejich šavle se střetly s pažemi démonů, ostrými jak břitva. Zakrátko Šefik ucítil několik ran, ale dál se jimi nezabýval. Jen mu něco lepkavě teplého stékalo po kůži. Zažíval extázi.
Znovu sekl a tentokrát ucítil říznutí v rameni. Něco ve tmě bolestně zavylo. Na zlomek vteřiny uhnul pohledem k levé paži a uviděl ošklivý krvavý šrám. Zamrazilo ho. Některý z běsů se mu musel nepozorovaně dostat skrz ochranná zaklínadla přímo na tělo.
Najednou se mu Desanka ztratila z dosahu. Snažil se k ní prosekat přes houštinu ostří nepřátel. Zablesklo se a on ji uviděl, jak se obklopila bariérou a ruce vzepjala k obloze. Ještě víc si pospíšil. Když tu jeho hrudník zasáhlo přízračné ostří a nechalo v něm hlubokou ránu. Několik žeber tím nárazem prasklo a propíchlo levou plíci. Šefik padl na kolena a snažil se popadnout vyražený dech. Vší silou donutil plíce k nádechu a zařval jako rozzuřený tur. Zvedl se ze země a napřáhl šavli do výše.
Tělem mu projel obrovský žár. Všechno kolem něj bylo osvíceno tak, až málem oslepl. Jako by se mu do těla zařízly miliony droboučkých čepelí. Jeho poslední nezakalená myšlenka patřila tomu, že do něj sjel blesk.
Upadl na záda a poprvé pocítil bolest. Otevřely se mu všechny staré rány. Hrudník měl znovu plný děr po Halidových kulkách, nemohl pohnout prsty, protože drobné kůstky v dlaních projektily ze samopalu rozdrtily také. Čelist měl opět zlomenou a na zbylých částech těla se pálením ozýval bezpočet oděrek a odřenin z předešlých let. Krev se mu valila do plic a jeho napadlo, že z tohohle ho může vysvobodit jedině zázrak. Vítr se přeměnil ve vichřici a řval tak, že nic jiného nebylo slyšet.
Pak se bouře náhle utišila, démoni zmizeli, ale Desanka také. Zůstal na hřebeni úplně sám. Nakonec přišla tma, ticho a jeho mysl se propadla do agonického bezvědomí.
...
Když přišel k sobě, cítil se zvláštně. Nic ho nebolelo a přitom si připadal tak podivně volný. Zvedl omámeně ruku a dotkl se čela, aby povzbudil váznoucí myšlenky. Hned ho zarazilo, že na omak necítí žádné teplo, jakoby sahal jen na kus kamene. Podíval se na dlaň a strnul. Byla šedá jako mlha a lehce průsvitná.
Posadil se a v tu chvíli si uvědomil, že jeho tělo zůstalo bezvládně ležet. Ohlédl se a zachtělo se mu křičet, ale hrdlem neprošla ani hláska. Díval se do své vlastní tváře, ze které liják ledabyle spláchl krev, do přivřených očí, v nichž však nebyl sebemenší náznak života. Polkl.
Několik hodin jen seděl na místě a pouze pohyboval rty, zděšením neschopen vyslovit žádné slovo. Zabil ho blesk a on tu zůstal sám. Pohledem přejížděl sem a tam. Pravá ruka stále křečovitě držela dvojče Desančiny šavle, z druhého, zkrvaveného ramene klouzal řemínek kalašnikova. Šefikova bílá, modře vyšívaná čapka ležela v moři kamenné suti hluboko pod hřebenem Čarnovaru.
Aby zabil čas, vypravil se pro ni. Opatrně slézal po balvanech dolů. Jenže čím víc se vzdaloval od vrcholku hory, tím se mu šlo hůř. Nohy mu dřevěněly a po nějaké době se nechtěly ohýbat vůbec. Tehdy pochopil, že ho k místu vlastní smrti pojí jakýsi řetěz, který mu nedovolí odejít. S vypětím všeho důvtipu však nakonec na milovanou čepičku nakonec dosáhl. Když ji znovu držel mezi prsty, vzpomněl si na matku, která mu ji dala, když byl ještě kluk. S povzdechem si ji posadil na temeno přízračné hlavy a začal se drápat zpátky k hřebenu. Jakmile překonal štítivý odpor, vyprostil ze ztuhlých prstů svého těla šavli, svlékl kalašnikov a mrtvolu zaházel kamením, aby se na ni nemusel dívat.
Seděl na balvanu a pozoroval okolní krajinu. Dělal to tak již několik dnů v kuse, čas pro něj ztratil hodnotu. Všiml si, že mračna nemají nikdy dvakrát stejný tvar. Že po ránu a po dešti z lesů vystupuje pára ve zvláštních obrazcích. Po delší době si uvědomil, že lesy se v horách rozkládají v jiné podobě, než jak je znal. Spala jeho duše tak dlouho, nebo se snad ocitl v jiné časové vrstvě?
Našel si vhodný úlomek skály a z nudy jím přejížděl po ostří šavle, dokud nebylo ostřejší než břitva, kterou si zaživa upravoval svůj kratičký plnovous. Pak rozebral a vyčistil kalašnikov.
...
Jednoho rána zaslechl ve skalách ozvěny hlasů. Založil do kalacha zásobník a zaměřil pohled ke stezce z Jajce. Kdo přišel rušit jeho klid?
Mezi balvany se vynořil zástup mužů v černých turbanech a s plnovousy temnými jako smůla. Šefik zpozorněl, o těchhle lidech mu už jednou někdo vyprávěl. Mehmedović takticky ustoupil a skryl se za balvanem na okraji hřebenu.
Sotva zástup dorazil na vrcholek hory, všiml si kamenné mohyly, která tam dřív nebývala. Muži mezi sebou začali vzrušeně hovořit, někteří dokonce začali rozhrabávat rov.
Sotva narazili na rozkládající se tělo, začali hučet jako úl. Šefik měl neodbytný pocit, že zaklínají a líbilo se mu to čím dál míň.
Opřel hlaveň samopalu o skalní výstupek. Stiskl spoušť a vzduchem zahvízdaly kulky.
Někteří z účastníků pouti padli rovnou, jiní se skrčili k zemi a snažili se krýt zaklínadly. Šefik na ně poslal několik svých osvědčených formulí proti démonům a pak ze zálohy vyrazil dokonat své krvavé dílo. Desančina šavle se nenechala dvakrát pobízet. V nastalé chvíli překvapení byl pánem situace. Používal svá vlastní zaklínadla, která ho nikdo neučil a tím se stal nevyzpytatelným.
V poledním slunci se na kamenech Čarnovaru leskla usychající krev. Horští běsové by se jí rádi nasytili, ale ve spalujícím světle se neodvážili vystrčit nos z lesů a suťových moří. Šefik seděl na balvanu a u nohou se mu krčil poslední přeživší čaroděj.
„Odvolej to, dělej!“ přikázal mu a pohledem přitom ukazoval na velké rohy, které po přerušeném zaklínání vyrazily z lebky jak tlející mrtvole, tak jeho duši.
Mág se třásl strachy, protože vůbec nechápal, co tu ten mladík, mluvící zvláštně zkomolenou bosenštinou, vlastně dělá.
„Tak bude to?!“ přitlačil duch až příliš skutečnou šavli zajatci ke krku.
Protivník chvíli něco mumlal a Šefik pocítil o něco lehčí hlavu. Přitiskl zajatce šavlí k balvanu a volnou rukou si ohmatal spánky. Potom, co zjistil, že je vše zase v pořádku, poslednímu přeživšímu bez milosti podřízl krk. „Parchanti,“ odplivl si, „dělat ze mě satanáše se jim zachtělo...“
S příchodem noci se vzdálil, protože nechtěl překážet temným silám noci v hostině na mrtvých tělech. S ránem poklekl na kamenitou půdu a otočený čelem k vycházejícímu slunci se pomodlil.
Vousatí muži v turbanech přišli ještě několikrát, ale Šefik se pokaždé postaral, aby se nikdy nikdo z nich nevrátil. Pak na vrcholku hory na dlouhou dobu osaměl. Nemohl se z toho prokletého místa ani hnout a tak čím dál častěji ulehal mezi balvany a upadal do podivného spánku. Neměl tušení, jaký čas takhle strávil. Jestli to byly roky, nebo snad staletí.
Těla mrtvých mágů, vystavená na milost a nemilost počasí, dravcům i běsům, se dávno rozpadla na prach. Jen Šefikovy kosti, zakryté kamenným rovem, stále zůstávaly. Jejich dřívější majitel ale už nějaký čas pozoroval, že se podoba jeho duše rozpadá.
Ztrácel rysy v obličeji i kontury přízračného těla tak dlouho, až připomínal jen neurčitý šedý oblak. Čepička od matky dávno vzala za své, stejně, jako Halidův kalašnikov. Zůstala jen Desančina šavle, jejíž ostří se neustálým broušením opotřebovalo do délky nože.
Okolní krajina začínala vypadat tak, jak ji Šefik za svého života dobře znal. Během dlouhé doby, kterou měl na přemýšlení, usoudil, že se musel posunout zpátky v čase o několik set let. Z toho logicky vyplývalo, že jednou přijde chvíle, kdy jeho živé já v Desančině doprovodu na Čarnovar dorazí. Mnohokrát se opájel tím, co podnikne, jak zabrání tomu, aby ho zabil blesk a aby nedopadl tak, jak dopadl.
Věděl, že přijde den, kdy se dostane zpátky na začátek celého svého utrpení.
...
Obloha se zbarvila do olověna a v sousedním sedle se objevily dvě utíkající postavy. V dáli se ozval hrom a začalo hustě pršet. Oba uprchlíci se kvapem blížili.
Ve tmě uviděl sama sebe. Poznal ty hrůzou rozšířené oči. Zakřičel, aby své nešťastné já varoval, ale z úst se mu vydral jen táhlý kvil.
Mladý mág s čarodějkou po boku zastavil a pevně se rozkročil, s šavlí v rukou. Proti němu se řítil téměř černý oblak. Čím byl blíž, tím konkrétnější dostával rysy. Šefik vyrazil sám sobě na pomoc. Opřel se do běsa zaklínadlem, ale ke svému zděšení zjistil, že vůbec neúčinkuje. Vzápětí byl pohlcen masou útočících démonů, takže musel uskakovat před výpady svého vlastního, nic netušícího já.
Pověsil se na pěst dorážejícího přízraku, ve snaze ji strhnout stranou, ale nic nezmohl. Šejtanův sluha udeřil do mladíka takovou silou, že se skutálel z úbočí hory. Za chvíli byl ale zpátky a podařilo se mu odrazit dalšího protivníka.
Šefikovi kolem hlavy hvízdla dávka z kalacha a jeden z běsů po jeho boku klesl k zemi. Živému Šefiku Mehmedovićovi v očích hořel oheň a nedbal na to, že ošklivě krvácí z roztržené paže. Sekl do skrumáže útočících těl šavlí a zasáhl své přízračné já.
Ten Šefik, jehož kosti ležely v mohyle, na níž právě s démony bojovala Desanka, zakvílel bolestí, jakou od smrti nepoznal. Útočníkovi se na rameni okamžitě otevřela ošklivá rána. Vyvedlo ho to natolik z míry, že ztratil přehled o dění kolem a mezi něj a čarodějku se dostali další z bratrstva šejtanových sil. Snažil se k ní prosekat zpátky, ale bylo pozdě. Dostal ránu přímo na solar a padl na kolena.
Dívka měla zvednuté ruce k nebi a hlasitě zaklínala.
Mladík se postavil, zvedl zbraň a v tu chvíli do ní sjel blesk. Obklopil ho výboj nesmírné síly, vichřice zařvala nebývalou silou. Když boží posel zmizel v hlubinách země, nebylo po mladém průvodci ani stopy. V tu chvíli se bouře znatelně utišila.
Šefikův duch se s bezmocným výkřikem vrhl k místu, kam před chvílí uhodilo. Kameny byly sežehnuté a spečené jako sklo. Ve chvilkovém zkratu se je pokusil rozhrabat a všiml si při tom, že jeho ruce opět nabyly původní podobu. Dotkl se obličeje a nahmatal nos, bradu, čelo... Jakoby v okamžiku vlastní smrti, kdy už v tomto čase nebyla jeho existence zdvojená, znovu mohl vypadat tak, jako kdysi.
V tu chvíli mu někdo položil ruku na rameno. Byla příjemně teplá. Ohlédl se a uviděl Desanku. Za jejími zády byla otevřená mohyla a na kosti teď padal déšť.
Stoupl si a nebyl schopen říci jediné slovo. V očích se mu zračila jediná otázka. Proč? Díval se jí přímo do očí. Desanka měla v očích výraz hluboké omluvy.
Snažil se pochopit význam toho všeho.
„Děkuji ti, že jsi zničil nepřátele mého otce,“ řekla měkce. „Teď se s Muradifem můžeme bez obav vrátit do naší časové roviny.“
„Vy jste se tu před nimi schovávali?“ vykulil bledé oči.
Lehce přikývla.
„To byla bouda!“ vyjekl a chytil se za hlavu. „To byla bouda, to byla bouda,“ opakoval pořád dokola.
„Byl jsi velmi schopný. Navzdory všemu, co ti Muradif řekl, o tobě měl vysoké mínění. Tvůj čas se tehdy naplnil, ale rozhodli jsme se ho ještě pozdržet,“ podívala se mu do očí.
Měla nádherné černé oči, hluboké jako tůně pod vodopádem řeky Plivy v Jajce. Byly téměř bezedné a Šefik měl pocit, že se v nich snad utopí. Najednou jím projela hrozná bolest, už podruhé během krátké doby. Podklesl a všiml si šavle, trčící z jeho přízračné hrudi. Držela ji Desančina hrubá a žilnatá ruka.
Zvedl k ní hlavu. „Za co?“ uniklo mu mezi rty.
Z oka jí ukápla slza. „Pomáhám ti do ráje. Teď už tam bez obav můžeš.“


 celkové hodnocení autora: 94.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 16 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Ekyelka 20.09.2011, 19:29:41 Odpovědět 
   Zdravím.

Platí totéž, co jsem napsala v předchozím komentáři. K tomu přidám ještě jedno velké díky - za pointu. Někomu se může zdát nespravedlivá vůči Šefikovi, ale já ji vítám. Pro jednou někdo napsal konec, který respektuje život a myšlení postavy, nejen autora. :)
 ze dne 20.09.2011, 20:00:37  
   Ekyelka: Er, já nebrala ohled na něj jako na osobu, ale líbilo se mi tvé tolerování faktu, že je muslim. Ten poslední řádek to zcela vystihuje.
 ze dne 20.09.2011, 19:57:39  
   Matylda Kratinová: Mně naopak přišlo sprosté nechat ho v tom zase máchat, když už jednou umřel málem a podruhé doopravdy. Nehledě, že by to vyznělo nelogicky a trapně. Takhle byla jen oddálena jeho smrt, aby byl ještě chvíli užitečný. =-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Virgoacp
(8.8.2020, 09:18)
Magdaléna Verneová
(5.8.2020, 19:54)
Vopica
(28.7.2020, 10:58)
jeewangarg
(27.7.2020, 13:46)
obr
obr obr obr
obr
Moje první trof...
VcelaMarla
POCHÁZÍM Z YKKH...
Danny J
Víš jaký to je?
Jo-y
obr
obr obr obr
obr

Recyklace tvého dechu
synthetic darkness
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr