» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska klade odpor jakémukoliv osudu."

Miguel de Cervantes y Saavedra

počet přístupů: 2141692

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 0 ::

:: Fimbulvetr 4/4 ::

Peter Stumpf	publikováno: 21.09.2011, 23:05

Velké finále povídky:)


	Skořepa se v sobotu dopoledne skutečně ozval a stanovil čas schůzky na půl sedmou. Napsal jsem to Kristýně esemeskou. Odpověděla, že souhlasí, že má čas a že se sejdeme přímo na České. Bylo to praktičtější, než kdybych se měl trmácet až k ní domů. Věděl jsem, že tuhle cestu zvládne. Jezdila tak skoro denně do školy. Neměl bych z ní přece dělat nesvéprávnou! Dorazili jsme na čas. Skořepa už na náš čekal. Na sobě měl černou šusťákovou budu a působil znovu dost nenápadně. „Jsem opravdu rád, že vás poznávám.“ Oslovil Kristýnu. „Přesně takovou vás znám.“ „Cože???“ Vyvalila oči. „Odkud mě znáte? V životě jsem vás neviděla!“ Mávl rukou. „Na tom teď nesejde. Zkrátka znám lidi. Pojďme si sednout támhle do té hospůdky přes ulici. Čepují tam skvělé řezané!“ Zapadli jsme do budovy naproti bankomatu a po schodišti vystoupali do lokálu, který se překvapivě nenalézal úplně v přízemí. „Po včerejšku už snat pár věcí chápete.“ Nadhodil Skořepa, jakmile jsme se usadili. „Pobrali jste aspoň trochu, oč tu běží? Cítíte na sobě nějaké změny?“ Zamyslel jsem se. Nevzpomínal jsem si na všechny detaily včerejšího večera, a když jsem se pokusil vybavit si nějakou scénu před očima, rozbolela mě hlava. Přes to všechno jsem věděl, že se včerejší události usadily někde v hlubších vrstvách vědomí, infikovaly mě a teď se mě pokoušejí ovládnout. Bojoval jsem s nimi. Bojoval jsem s nutkáním stát se Pavlinou erotickou hračkou. Viděl jsem svět skrze její brýle, ne Kristýniny. Jen matně jsem vnímal, o čem Skořepa hovoří. „Patříte teď tomu, čemu oni říkají Kosmické vědomí.“ Pokračoval. „Konkrétně jste se stali dělníky Gaiy. Četli jste Lovelocka?“ „Jen letmo.“ Odpovídal jsem nepřítomně. „Dělníci Gaiy“? Co to má znamenat? Skořepa mě nenechal dlouho váhat. „Jako děti Matky Země“, pokračoval, „jste povoláni žít v jednotě. Už žádný zhoubný individualismus! A jako děti Matky Země si také navzájem patříte. Spolu plodíte nové pokolení a spolu se také vrátíte do Matčina lůna. Pochopil jste?“ Pokrčil jsem rameny. Snažil jsem se tvářit jako člověk, který má věci pod kontrolou. Nakolik jsem si troufal odhadovat, moc se mi to nedařilo. „Výborně, takže jste to nepochopil.“ Vytušil správně. „Přijdete sem ve stejný čas ve čtvrtek, jasné? Tentokrát sám. Dostanete poslední instrukce ohledně příštího víkendu. Jste naděje! Možná poslední naděje, která nám zbývá. „Nám?“ Vyptával jsem se. „Jakým nám? Kdo máme být my? Co jste zač?“ Skořepa ale neodpověděl. Namísto toho svedl řeč jnam. Mluvil docela dlouho, jen si už nevzpomínám o čem. Pavla uvnitř znovu získala vrch. Propadl jsem se do noční můry o ženě mnoha tváří a nic nevnímal. Vyrozuměl jsem jen, že ten čtvrtek je vrcholně důležitý. Že musím přijít. A bez Kristýny. Ostatně, za to jsem byl rád. „Děsí mě.“ Obrátila se ke mně, když jsme odcházeli. „Ten člověk je divný. Je...je zlý. Nebav se s ním, prosím! Ve čtvrtek nikam nechoď!“ Byla celá bledá a třásla se. Nepochybně o mě měla vážný strach. Objal jsem ji a políbil ústa Pavly. Už tu nebyl nikdo jiný, než Pavla. xxx Byla i u mě na privátě. Mluvila ke mně a spolu s ní desítky mísících se hlasů. Seděla vedle mě na postali a hladila mě po stehně. Venku se ochladilo a začalo sněžit. Tentokrát už pořádně. Zima letos přišla brzy. Cítil jsem klid, takový podivný klid. Jako řeka před vodopádem. Zkontroloval jsem mailovou schránku. Apep napsal. Vážený pane Šmíde, Věřím, že se Vám práce daří. A přeji Vám také mnoho úspěchů s Vaší novou přítelkyní. Jsem si jist, že Vás už neopustí. Je věrná. Věrnější, než si dovedete představit. Nepochybně budete spokojen. Já se bohužel musím odmlčet. Omluvte mě, ale čekají mě neodkladné záležitosti. Naši spolupráci tedy prozatím přerušuji. Pokud by po delší době zájem o Vaši studii přetrval, neopomenu Vás kontaktovat. S přáním pevného zdraví Frater Apep Neměl jsem sílu odpovídat. Pavla mi mě zezadu hladila po ramenou. Položil jsem se na postel a trávil s ní dny i noci, jako Odysseus s Kirké. Možná mě taky chtěla proměnit ve lva. Těžko říct. Každopádně se blížil čtvrtek a já věděl, že mě čeká rozhodující schůzka. Skořepa mi všechno objasní. Vytáhne mě z toho snu zpátky nad hladinu. Ve čtvrtek v šest jsem vstal, políbil Pavlu na čelo, oblékl si teplou budu s chlupatou podšívkou a vyrazil na Českou. Čas se nachýlil. xxx „Máte kuráž.“ Pochválil mě, jakmile jsme si podali ruce. Na zádech měl malý zelený batoh. „Pojďme si na to sednout. Mám pro vás úkol. Vím, že to nebude jednoduché, ale musíte to zvládnout. Dostanete pár věcí. Bonusovou výbavu nejvyšší důležitosti. Užijte jí s rozvahou.“ Objednal jsem si pomerančový džus. Na pivo jsem neměl náladu a ani na něj nebyla vhodná chvíle. Skořepa si ho ale dal. Řezanou jedenáctku. Zdál se být nad věcí. Aspoň to mi dodávalo trochu víry. „Vím, že to, co musíte udělat, pro vás nebude jednoduché. Jinou možnost ale nemáme.“ „Co udělat?“ Trhl jsem sebou. „A jaké my? Odkdy patříme k sobě?“ Sáhl do batohu, který si před okamžikem odložil pod stůl. Něco mi pod deskou nenápadně podával. „Musíte se rozhodnout: Patříte ke mně nebo k nim?“ Vysvětloval mezi tím. Mluvil skoro ležérně. Uchopil jsem balíček, který mi nabídl. Byla to igelitová taška a v ní zabalené cosi. Chtěl jsem se podívat, co jsem vlastně obdržel, Skořepa mě ale zarazil. „Až doma!“ Sykl. „Poslouchejte: Vím, že vás čeká nepříjemné dilema. Musíte to ale zvládnout. Musíte je zabít. Oba dva.“ Zkusil jsem si balíček aspoň ohmatat a rázem přestal pochybovat o jeho obsahu. Skořepa mě pozorovat ostřížím zrakem a já věděl, že není kam uhnout. Musím zmáčknout spoušť. „Provedete to v hned v pátek večer.“ Instruoval mě. „Při obřadu.“ „Při jakém obřadu?“ Tohle se mi ani trochu nezamlouvalo. „Já se nehodlám účastnit žádného obřadu. Rozumíte?“ „Tiše!“ Napomenul mě. „Jsme mezi lidmi. A pokud jde obřad: Jste přeci religionista! Bude to pro vás poučné.“ Spiklenecky se pousmál. „Zvládnete to. Nebojte se. Jde o pevnou vůli a tu vy máte. Pokud vám mohu poradit, nedívejte se jí do očí.“ „Dobrá“, namítal jsem ještě, „ale proč Kristýna? Mohu to přece provést sám! Mohl bych je zabít i bez ní! Proč ji do toho máme zatahovat? To nedovolím!“ „Ale dovolíte.“ Zmrazil mě ledovým hlasem. Jeho hlava se poněkud naklonila dopředu. „Protože ona je zdroj. Chápete? Zaprvé vás bez ní na tu chatu nepustí. A zadruhé je ona ta, kdo z nás všech ví o Harmonii nejvíc. Jen to z ní dostat. Je nanejvýš důležité, aby prošla tím tunelem až na konec. Potom snad bude sdílná. Nejdřív ale musí být očištěna. Očištěna krví!“ Ta slova mi zněla v ústech celou cestu domů. „Očištěna krví!“ Znělo to zlověstně. Sníh začal padal hustěji. Prohmatával pistoli a pouzdro s náboji. Vyjmout s igelitové tašky jsem je samozřejmě nemohl. A mrzlo až praštělo. Věděl jsem, že tohle je Fimbulvetr. Zima, v níž bratři pozvednou zbraně proti bratrům a bohové i jejich protivníci se hotoví k apokalyptické bitvě Ragnaröku. Zítra odpoledne zatroubí Heimdall na Gjallahorn a ledoví obři přitáhnout k Bitfröstu. Zbývá nasadit přilbu a obrnit se hroší kůží. xxx Je pátek desátého prosince, čtyři hodiny odpoledne. Nastupujeme s Kristýnou do vlaku. Pochopitelně jsem jí neprozradil, co všechno obsahuje moje torna. Zkouším s ní konverzovat. Marná snaha, ve třech to nejde. Tedy, jde, ale není to už tak intimní, spíš hédonistické. Pavla žárlí, kdykoliv se na Kristýnu dívám déle, než pět vteřin. Ona to ví. Nic mi proto nevyčítá. Vagony drkotají po dráze a sem tam nepatrně nadskočí: To když najedou na nerovnost nebo rozestoupený spoj kolejnic. Připadám si jako vezený v dobytčáku. Takhle nějak se museli cítit vězni transportovaní do vyhlazovacích táborů. Železnice se zkrátka občas změní v cestu k ocelové bráně. A dneska je Tišnov Mathausenem. Vystoupili jsme a Pavla nás zavedla k chatě. Stála na mírném kopečku nad městem a už z dálky připomínala strašidelný dům z hororového komiksu. Pravda, okna byla zasklená a komín stál rovně, vysoký živý plot a psí víno pnoucí se po zdech ale dokázaly navodit nepříjemně stísněnou atmosféru. Pomyslel jsem si, že jestli se na začátku Harmonie snažila tvářit jako ostrůvek plný lásky a čirého altruismu, teď si ti lidé už vůbec na nic nehrají. Dům zkrátka nejvíc ze všeho připomínal sídlo Řádu černého světla, jak jsem si ho představoval během rozhovorů s Apepem. Co se s ním vlastně stalo? Vstoupili jsme dovnitř. Nebyli jsme první, spíš naopak. Většina párů už se procházela po domě. Ačkoliv, byly to pořád ještě páry? Míjeli se na chodbách, každý sám, s hlavami svěšenými a zdáli se být přemožení zlou předtuchou. Nechtěl jsem s k nim přidat. Ani jsem nemohl. Musel jsem zůstat bdělý. Nabídl jsem Pavle rámě a odešel s ní do jejího pokoje. „Budeš spát u mě.“ Konstatovala bez nabídky diskuze. „Chci tě mít u sebe. Potřebuju tě. Jsi můj. Jenom můj!“ Složil jsem tornu do kouta a modlil se ke všem Müllerovým slunečním božstvům, aby do ní nenahlédla. To by byla hotová tragédie! Musel bych pak jednat rychle. Hodně rychle. Takhle jsem měl nějaké dvě hodiny času. Nevypadalo to, že by obřad, o němž mluvil Skořepa, měl začít před osmou. A bude vůbec nějaký obřad? Co když se Skořepa mýlil nebo dokonce lhal? Co když patřil k nim? V tu chvíli mi poprvé blesklo hlavou: „Celé je to bouda!“ Nervózně jsem pozoroval krosnu postavenou v koutě. Pavla se k ní zatím ani nepřiblížila. Věděl jsem, že si nesmím dovolit opustit pokoj. Ani na záchod nemohu jít, dokud ceremonie nezačne. Musím zkrátka věřit, že k ní dojde. Že Skořepa mluvil pravdu. Jakkoliv to znělo šíleně, tohle byla jediná šance. Pavla mi sundala tričko a líbala mě na hruď. Snažil jsem změnit v žulovou sochu. Vždyť mám tu holku, to úžasnou bohyni, za pár desítek minut odprásknout! A jejího parťáka zrovna tak. Honzu jsem vlastně ještě vůbec neviděl. Nevěděl jsem ani, jestli už na chatu dorazil. Pavly jsem se na to nechtěl ptát přímo. Pár věcí jsem vyzjistit musel, rozhodl jsem ale jít na to oklikou. „Co dnešní večer?“ Zeptal jsem se, jako by nic. „Budeme moct být spolu? Víš, chtěl bych tě pořád držet za ruce a dívat se ti do očí. Miluju tě. Určitě sis všimla, jak jsem od našeho prvního setkání rudnul. Chvíli jsem se to snažil potlačovat, ale nešlo to. A nemělo to smysl. Jsi jenom moje!“ Byl jsem verbálně dost neohrabaný, v té chvíli na tom ale nesešlo. Potřeboval jsem z ní vytáhnout pár stěžejních informací. Jakkoliv podlé se to může zdát. „Nejsem jenom tvoje.“ Namítla a políbila mě z pravé strany na krk. „Všichni jsme svoji. To jsi ještě nepochopil, blázínku? Ty, já, Honza, Kristýna, Anna...zkrátka úplně všichni. Patříme si. A všichni dohromady patříme Vesmíru. Sdílíme jeho energii. Cítíš ji?“ Necítil jsem nic, a přikývl jsem a položil Pavlu na lopatky. „Jaký je tedy program na večer?“ Zkusil jsem to příměji. „Překvápko.“ Zamrkala a vlídně se usmála. „Uvidíš. Bude se ti to líbit. Kristýna vystoupí v hlavní roli. Máme se všichni na co těšit!“ „Kristýna v hlavní roli?“ Tohle mě zarazilo. Napadlo mě, že bude Kristýna předvádět striptýz nebo něco podobného. Proč mi o tom nic neřekla? A pak mi došlo, že ji také nic neřekl. Třeba má taky svoje instrukce. Třeba mě má – proboha! Trhnul jsem sebou. Pavla to postřehla a něžně mě pohladila po vlasech. „Nemáš se čeho bát.“ Šeptala mi do ucha. „Představ si, že spolu půjdeme do sprchy.“ Zůstali jsme na pokoji do půl deváté. Pak se Pavla rázně zvedla a vybídla mě, abych ji následoval. „Je tady překvápko!“ Zaštěbetala z vesela. „Pospěš si, nebo to prošvihneme!“ „Moment, musím si odskočit!“ Vymluvil jsem se. Schoval jsem pistoli i pouzdro s náboji pod tričko, které na mě naštěstí dost viselo, a proklouzl jí za zády. Odebral jsem se na toaletu, abych zbraň nabyl. Ona místnost byla čistá a pečlivě vytřená, z čehož jsem usoudil, že brali tuhle akci doopravdy vážně. Naládoval jsem do zásobníku všech deset a vyrazil do chodby. Tep mi vyskočil snad na sto padesát za minutu. Držel jsem se za Pavlou. Nesmí si všimnout, co schovávám v levé kapse a zakrývám dlaní! Naštěstí panovala skoro tma a Pavla mě navíc vedla kamsi do suterénu. Do sklepního prostoru osvíceného jen petrolejovými lampami. Vzpomněl jsem si na všechny gotické horory, které jsem kdy viděl, a že jich nebylo málo. Tohle bylo přece absurdní! Stál jsem ve dveřích rozlehlé okrouhlé místnosti. Účastníci kurzu stáli kolem dokola podél stěn. Všichni mlčeli. „Jako vyřezení svatí.“ Napadlo mě. A pak ji předvedli. Vystoupila ze tmy, úplně nahá, a kráčela dost nejistě, jako řádně podnapilá. Pár postav se nepatrně hnulo. Snad vzrušením z pohledu na ní. Nadrženě zavřískla a dala se do obscénního extatického tance. Sledoval jsem tu deviantní scénu s otevřenou pusou. Tohle že někdy bylo moje sluníčko? Vždyť se chová jako protřelá striptérka! Z kruhu vystoupil Honza. Vzal ji za ruce a před zraky všech si sundal kalhoty. Nechal ji, aby ho uspokojovala. Nemohl jsem se na to dívat. Otočil jsem se na Pavlu. „Co tady prokrista děláme???“ Škubla sebou, jako bych se jí dotkl žhavým železem. „Neříkej přede mnou to jméno!“ Vykřikla a silou naprosto neúměrnou její tělesné konstituci mě udeřila do tváře. Spadl jsem na zem. V místnosti to zašumělo. Kristýna se přestala ukájet na Honzově penisu a vrhla se ke mně. A pak si všimla, že se vedle mé levé ruky leskne něco kovového. „Zrádče!“ Zařvala z plných plic. „Ty jede zrádče, jak jsi to mohl udělat?“ Skočila po mě. Připadal jsem si jako myš pod útokem černé kočky se zelenýma očima. Reflexivně jsem sáhl po pistoli. Pozdě. Odkopla ji stranou a klekla si na mě. Oběma palci mi zmáčkla ohryzek. „Pojdi! Slyšíš? Chcípni!“ Házel jsem sebou a vřeštěl jako podřezávané podsvinče. Věděl jsem, že mě zabíjí. O nic jiného jí už nešlo. Nemohl jsem se bránit. Síly mě opustily. Viděl jsem dvojitě. To tím nedostatkem vzduchu v plicích. Přestával jsem klást odpor. Nemohl jsem. Ta bestie mě dostala. Ještě pár vteřin. A pak – rána! Sevření povolilo. Kristýna se svezla po mém těle a zůstala nehybně ležet. Nahmatal jsem cosi mokrého, nějakou divnou kaši, která vystříkla na moji hruď. Byly to kusy jejího mozku. Pavla stála nad ní s pistolí v ruce a mířila přímo před sebe. „Je mi líto, že to muselo skončit takhle.“ Dýchala mělce a přerývaně. „Je tě velká škoda. Vkládala jsem do tebe slušné naděje. Tys ale myslel jenom na sebe! Jsi sobec, obyčejný egoista! Zklamal jsi nás všechny. Včetně Kristýny. A nejenom to. Pokazil jsi její iniciaci! Rozumíš? Ona už byla naše! Neměl jsi na ni vlastnické právo! Doufala jsem, že to pochopíš. Ale protože jsi taková morální kreatura, tak...“ Znovu natáhla zbraň. Mířila přimo mezi mé oči. „Je mi líto.“ Špitla. Zatmělo se mi před očima. „Teď nebo nikdy!!!“ Švihl jsem sebou nejhbytěji, jak to jen šlo, a levačkou ji nakopl pod koleno. Zaječela. Ztratila rovnováhu a spadla vedle mě. Vyšla rána, která se odrazila od betonové podlahy a trefila ji do pravého ramene. Řvala bolestí. Kolem nás všechno vřelo. Postavy se zbrkle hnaly k východu a hrozily nás ušlapat. Já ale myslel na jediné – skončit to. Rozmetat tuhle noční můru na hadry. Podařilo se mi znovu zmocnit pistole. Nebyl to takový problém, Pavla se skoro nemohla hýbat. Natáhl jsem, přiložil hlaveň k jejímu spánku a – stiskl spoušť. Prásk. Část obsahu její lebky vystříkla kolem a smísila se s mozkem Kristýniným. Konečně splynuli v jedno! Natáhl jsem znovu. Rána. A další. Ani jsem nevnímal, koho zasahuji. Pár lidí zařvalo a zhroutilo se na zem. Střílel jsem, dokud zůstávaly v zásobníku nějaké náboje. Některé projektily cíl trefily, něco vyšlo naprázdno. Pár lidí jsem srazil pěstmi a lokty. Byli v takovém šoku, že padali jako na konci srpna. Nikdo se nebránil, všichni jen ječeli a drali se ven. Podařilo se mi dostat na schodiště, pak na chodbu a do hlavních dveří. Venku byla tma a pršelo. Přicházela obleva. Zmatený jsem vyběhl ven a uháněl nejpřímější cestou k lesu. Zbraň jsem zahodil do trní. Nebylo to ani trochu chytré, já ale v těch chvílích vůbec nepřemýšlel. Věděl jsem, že nesmím potkat živáčka. Kdokoliv k nim může patřit! Vždyť jsou všude! Sdílí energii Vesmíru! Vůbec nevím, jak mě to napadlo, ale podezříval jsem v tu chvíli každého. I policii. Nepřijde žádné vyšetřování, jen vendeta! Zmizel jsem mezi stromy. xxx Do Brna jsem se dostal další den dopoledne. Věděl jsem, že nemám moc času. Během pár hodin, nanejvýš dní si pro mě přijdou. Proto jsem vzal zavděk e-mailem od Skořepy. Navrhoval schůzku na podělní podvečer: Zdravím, Stručně a jasně: Blahopřeji ke splnění úkolu. Vaše ex-přítelkyně nám sice už nic nepoví, což je mi líto stejně jako vám, nicméně, to hlavní se podařilo. V pondělí v půl páté buďte na České. Probereme posledních pár věcí. Mějte se, J.S. Věděl jsem, že bych se neměl zdržovat doma, neměl jsem ale kam jít. Nezbývalo, než čekat. Zkoušel jsem pracovat na bakalářce. Ne, že by mi měla k něčemu být. Zkrátka mě nějak přepadlo nutkání něco vykonat. Vždyť já přece, krucinál, nejsem obyčejný vrah!“ xxx „Křehká?“ Skořepu ta slova nadzvedla. „Vy jste ji neviděl? Nevšiml jste si, v co se změnila? Člověče, vzpamatujte se! Tohle už nebyla vaše slečna! Ačkoliv bylo pořád jedním ze dvou lidí, který kvůli vám musel zemřít.“ „Jed-jeden z-ze dvou?“ Z ničeho nic jsem se zadrhával v řeči. Jako děcko! „Jen nehrajte překvapeného.“ Obořil se na mě mentorským tónem. „Tím druhým byl člověk, který si říkal frater Apep. Jo, taky vás zkoušel zachránit! Svým způsobem.“ Vytřeštil jsem oči a spadla mi spodní čelist. „Cože? Apep a zachráňovat mě? Co to plácáte?“ „Nedělejte si iluze.“ Vysvětloval. „Apep nebyl žádný altruista. Viděl ve vás posilu pro Řád misantropních luciferiánů, nebo jak si to vlastně teď říkají.“ „Řád černého světla.“ Opravil jsem jej. „A vůbec, odkud o nich víte? Snad nejste...“ „Ale ano, jsem.“ Mluvil, jako by nic. „Lépe řečeno, byl jsem. Před nějakými sedmi, osmi lety jsem byl misantropní luciferián. A nebyly to právě radostné roky. Nicméně, řeknu vám: Misantropní luciferiání jsou pořád stokrát lepší průser než Harmonie. Jako výstupový poradce o tom něco vím.“ „Výstupový poradce?“ Vyhrkl jsem. „To jako antikultovní aktivista?“ Zacukaly mu koutky úst. „Inu, když tomu tak chcete říkat, budiž. Zkrátka pomáhám lidem dostat se ven z těch sekt, o kterých vy religionisté píšete, jak jsou neškodné. Nemám pravdu? Jen si to přeberte. Kolik vzniklo odborných prací na téma „Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů“? A přitom je to jediná organizace u nás, která s tím morem aspoň něco dělá. „Dobrá,“ odmítal jsem se tak lehce vzdát, „kdo vám ale dal právo sáhnout k násilí??? Uvědomujete si, co jste vůbec udělal? Nechal jste zabít nejmíň tak sedm lidí!“ „To bylo nejtěžší rozhodnutí mého života.“ Povzdechl si. „Kdybyste ale věděl, co byla Harmonie zač...slyšel jste o plzeňské kauze? Zneužívání dětí soukromou vychovatelkou?“ „Jo, jasně. Vím, o čem je řeč.“ „Tak vidíte.“ Pokýval hlavou. „Už to chápete?“ Nereagoval jsem. Skořepa zopakoval otázku důrazněji. „Už to sakra chápete?“ Nevěděl jsem, jak odpovědět. Zavřel jsem proto oči. xxx „Na zem a ruce za záda!“ Dva páry těžkých paží mě srazily ze židle a než jsem se vzpamatoval, už mi zápěstí svírala želízka. „Jménem zákona vás zatýkám pro vraždu Kristýny Vlčkové!“ xxx Tisková zpráva: Dnes (13. prosince 2012) zadržela policie podezřelého z vraždy třiadvacetileté studentky Kristýny V., jejíž tělo bylo nalezeno 30. října ve sklepě domu v Brně – Žabovřeskách. Podle informací policejního mluvčího Karla Macka je zatčeným přítel dívky Tomáš Š., jehož policie podezřívala od samého počátku. „Čekali jsme na analýzu DNA, která se protáhla kvůli technickým potížím.“ Uvádí Macek. „Pohyb podezřelého jsme monitorovali a sbírali proti němu další důkazy. Nyní se odvážím říct, že o jeho vině není sebemenších pochyb.“ Další osud pachatele je nejistý. Podle Macka není vyloučeno, že trpí psychickou poruchou: „Když jsme ho zadrželi, seděl sám v jednom steakovém baru v Brně – Veveří a povídal si pro sebe. Čekáme tedy na výsledky lékařských vyšetření a existuje reálná možnost, že bude zadržený doživotně umístěn v psychiatrické léčebně.“ Rodiče zavražděné považují zadrženého za chladnokrevného vraha žádají pro něho vyjímečný trest. Začátek soudního líčení je očekáván kolem poloviny ledna 2013. (ČTK)


celkové hodnocení autora: 99.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 10		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Siggi	22.09.2011, 9:50:49

Té chyby s nabitím zbraně, jsem si také všiml, a ještě jednoho překlepu. Ale to už bylo řečeno. Příběh se vyvrbil velmi nečekaně. Potěšila mne, jakožto asatruistu, zmínka ze severských legend. Mohl bych se tady rozepsat o jejich aktuálnosti, ale to je nepodstatné. člověk by měl být na pozoru, když si zahrává s nějakými sektami. Obvykle to končí blbě. Na jednu stranu mi je líto, že tenhle příběh je u konce. Jak jsem řekl už na začátku, tak byl mi velice blízký a něco mi velmi připomněl.

Šíma	21.09.2011, 23:04:43

Zdravím. Tak přeci se z Harmonie vyklubalo něco jiného... (lépe řečeno: vyvrbila se). Text je čtivý, napětí se stupňuje, závěr je poměrně nečekaný - náš hrdina se zdá být mentálně narušeným (Co když onen Skořepa neexistoval a byl jen v hrdinově hlavě? Nakonec, nemohl se příběh udát jinak a vše, co jsme jako čtenáři četli bylo jen výplodem hrdinovy fantazie? Kam až může člověka dovést touha po vědění? Nebo se stal náš vysokoškolák přeci jen obětí temných sil?). Po technické stránce pozor na interpunkci na nesprávném místě (za a ne před uvozovkami na konci přímé řeči), mému oku se nevyhnula ani "školácká chyba" (viz nabyl - zbraň), stejně tak, nepíše se(?): za prvé a za druhé (viz zaprvé a zadruhé). Jinak se zdá být text bez chyb a řádně opečován (šotci - stejně jako čerti, nikdy nespí, ovšem život není pohádkou a zlo nemusí být vždy po zásluze potrestáno). Líbilo, není to špatný text, ať už jde o pokus nebo jen psaní pro zábavu (pro potěšení), třeba i pro pobavení čtenáře (a zamotání mu hlavy)... Tož tak!