|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
|
:: Oči dokořán ::
| Na náhody něvěřím... |
| |
|
|
Začalo to nanovo. Přesvědčování, do kolika může zůstat venku.
„Ale babi, bratr může do jedenácti, proč já musím být už v devět doma?“ vztekala se Katka a dál rozčesávala své blonďaté vlasy.
„Protože je mu 16 a tobě 11. I tak bys měla být doma mnohem dřív,“ vysvětlovala babička s ledovým klidem.
Obdivuji trpělivost. Mě samotné se jí příliš nedostalo. Moje babička byla starostlivá a já ji mám za to do dnes ráda.
„Nebudu venku sama, někdo z party mě doprovodí až ke vchodu. Třeba až ke dveřím bytu,“ přesvědčovala ji Katka a nenápadně sáhla pro svoji tajně koupenou řasenku.
Babička měla ale oči všude.
„Pamatuji se, že jsem kradla malovátka své mamince,“ mrkla na mě. „Budeš v devět doma a pokud to dodržíš, můžeme se dohodnout na příště třeba jinak.“
Katka se na sebe podívala do zrcadla.
Jak se tak na ni dívám zpátky, nechápu, že se taková šereda mohla někomu líbit. Malinká blondýna s modrýma očima sice byla fajn, ale ta postava? V jedenácti letech?
Vypadám hrozně, pomyslela si Katka. Ale před rokem bylo hůř, povzdychla si, hodila přes sebe mikinu, popadla klíče a vyběhla nadšená ven.
Ještě nedávno jsem nechápala, proč si ta malá holka dávala rande tak brzo. Ostatní holky v jejím věku ještě řešily vztahy mezi Barbínou a Kenem.
Kousek od domu na Kačku čekal Pavel. Táhlo mu na třináct. Znala ho už pěkně dlouho, ale pořád ji dokázal něčím překvapit.
„Ahoj Kačenko,“ přivítal ji a vlepil ji pusu. Kačenko jí říkal jen tehdy, když měl hodně dobrou náladu nebo se něco stalo. Ale dneska se usmíval.
„V devět mám být doma,“ pousmála se na něj.
Její babička netušila, že nebude venku s partou. Ve svých jedenácti letech už měla mobil a tak vždy stačilo, aby Kačku někdo prozvonil, kdyby se babička blížila, a ona by se vrátila.
Takhle se s Pavlem vždycky vytratila, nejčastěji k blízkému rybníku, kde si sedli na lavičku a pozorovali spolu západ slunce. O prázdninách bylo všechno jinak. O prázdninách bylo všechno jednoduší. Vždycky, když k babičce přijela, mohla se s Pavlem stýkat, kdy chtěla. Pavel byl už léta její kamarád a až před pár dny se začali brát jako pár. Rozhodně si ale naivně nemyslela, že jim to vydrží i přes rok, kdy sem zavítala jen výjimečně. V tomhle byla vyspělá a rozumná.
V jejím věku jsem to chápala. Jediný příklad měla ve svém bratrovi, kterému vztah na dálku naprosto vybouchl.
„Kačenko, chtěl bych, abys věděla, že tě mám moc a moc rád, ale pořád tu vidím jeden malý háček,“ začal zpříma hovořit o tom, co mu leželo na srdci.
Katka mu nechala prostor. Až domluví on, může začít ona.
„Je ti jedenáct, mě teprve bude třináct. Prázdniny s tebou jsou báječný, na posledních pár dní nezapomenu, ale přece jen od sebe nějaký ten kilásek bydlíme a já do Prahy nejezdím a ty se tady ukážeš jednou za uherský rok.“
„Mám tě ráda, ale proč si na rovinu neřekneme, že to nemá cenu?“ otočila se k němu a zahleděla se do těch nádherných hnědých očí. „Tvoje matka mě nemá ráda a moje rodina ani neví, že už si v jedenácti nehraju s panenkama. Já sem budu stále ráda jezdit a kdykoliv sem přijedu, ráda tě uvidím. Pavle, vždyť my jsme byli do teď nejlepší přátelé.“
Poposedl si k ní a objal ji.
Tyhle gesta já miluju. Nedokážu sama dneska ještě říct, proč se všemi kluky, se kterými jsem kdy chodila, jsem i nadále zůstala kamarádka.
Katce zavibroval mobil. Na displeji se objevila nová zpráva.
„To je od Lenky. Babička jde do budky.“
Jediná telefonní budka poblíž babičky domu byla jako na potvoru právě tam, kde se jejich parta každý večer scházela.
Oba se zvedli a rychlím krokem zamířili zpět. Vzali to zadem, aby neupoutali pozornost staré paní, která si zrovna teď vzala za záminku jít telefonovat své dceři, aby mohla zkontrolovat vnučku.
Došli právě včas, aby se vmísili do kroužku různě starých „dětí“. Některým už táhlo na 18, to byli bratrovi kamarádi. Ona tu byla v podstatě nejmladší.
Všimla si někoho, koho ještě neznala.
„Ahoj, ty si tu novej?“ zeptala se Katka.
„Jo, Kačí, já jsem ti zapomněl představit svýho bráchu. To je Patrik.“ Podala mu ruku a nemohla z něj spustit oči. Pavel do ní žďuchl a upozornil ji, že tu má babičku.
Bylo půl desáté.
Ten rok byl pro ni úplně jiný. S nástupem na druhý stupeň konečně začala dýchat. Sundala ze sebe tu masku hodňoučké holčičky a konečně ukázala, jaký je živel. Její nejlepší přítelkyně ji nemohla skoro poznat, jak se přes prázdniny změnila, ale stalo se a tak si okolí konečně zvyklo a začalo ji brát v novém světle.
Sama ze sebou něco udělala, hodila se do gala, začala být více společenská a nebála se projevit svůj názor. V jejich partě u babičky to bylo něco jiného, tam ji znalo dobře jen pár jedinců.
Během roku si ujasnila, jací kluci se jí líbí, prožila několik románků a byla velmi spokojená, když i ostatní začali slyšet na slovo vztah.
Když se na příští prázdniny opět chystala k babičce, těšila se, co na její proměnu řeknou ostatní. Přes rok opravdu neměla moc příležitostí s nimi pobýt, a tak se nikdy nesešli všichni. Teď je zase konečně všechny uvidí.
Takového dne bych se bála i já teď, v mém věku. Ale co se stát mělo, stalo se.
Kačka byla zase o rok starší a proto očekávala, že jí babička jako obvykle prodlouží legální pobyt venku.
„Je z tebe pěkná mladá dáma,“ opřela se babička o hůl. „Ale pořád je ti teprve dvanáct. Honza už je skoro dospělej chlap, tak by nebylo fér, kdybych tě k němu přirovnávala. Ale bohužel musím. V tvém věku musel být do deseti doma.“
To bylo víc, než čekala. Celá hodina navíc! Připadala si fantasticky. Ale stejně z toho chtěla vyždímat, co se dalo. „A babi, nemůžu ještě o kousek víc?“
„Ne, v deset tady budeš stát v pozoru.“
A tak si vzala klíče, mobil a mikinu a odešla do letního podvečera.
„No Kačko, co to máš s vlasy?“ přivítala ji Lenka, o rok starší kamarádka.
„Hezkej vohoz,“ ocenila Magda. „Počkej, ty si nějaká pohublá,“ začala si z ní dělat srandu. To by řekla Magdy babička.
„Já si myslím, že ti to sluší,“ uvolnil jí vedle sebe místo Patrik, bratr Pavla, který ji právě objal na přivítanou.
„Díky,“ pousmála se a nenápadně se dotkla jeho nohy, když si sedala. Se svým bratrem měla velmi dobrý vztah a naučila se od něj takových věcí, že by ho za nic na světě nevyměnila. Jo, kdyby tohle věděla babička…
V polovině července odjela Katka na tábor. Měla sice plnou hlavu Patrika, ale i přesto neodolala večerním diskotékám a romantickému ježdění na loďkách na zdejším rybníku s pěknými kluky. Když se ale na konci července vracela k babičce, měla jasno, s kým by se ráda procházela za ručku.
A vypadalo to, že i starší bratr Pavla je na tom stejně.
„Těch 14 dní bez tebe byl jako rok. Kačenko, mám tě rád,“ zašeptal jí jeden večer do ouška, když se už parta rozcházela domů.
A šlo to ráz naráz.
Na její věk to byl opravdu rušný život. Někdo je v patnácti stále nepolíben čekajíc v naději, že přijede princ na bílém koni, ona ale takové romantické představy neměla. Ráda poslouchala, co k ní kluk cítí, sama se ale vyjadřovala hůř. Musela si být stoprocentně jistá.
Zbytek pobytu u babičky se chýlil ke konci. Musela ještě zvládnout dovolenou v zahraničí. A co čert nechtěl, ona se tam zamilovala.
Zamilovat se ve dvanácti? Proč ne, já si pamatuju, že už ve školce jsem plánovala svatbu. A mimochodem, celé tři roky jsem chtěla být ředitelkou banky.
Katka se nad sebou zamyslela. Proč si vždycky najde někoho, s kým by třeba i chtěla být, z daleka? Ano, její ctitel byl až z Izraele.
Poprvé se pokusila udržet vztah na dálku. Jak? Přes e-mail. Naivní? Vůbec. Srdci se přece nedá poručit.
Stejně se to nakonec vyřešilo „samo“. Když si jednoho dne Kačka vybojovala místo u počítače a přihlásila se do své schránky, překvapilo ji, že jí píše Anvar, Ahsanův bratr. „Je mi líto, Ahsana postřelili. Nepřežil.“
Svět se jí zbortil pod nohama. Nikomu to neřekla, koho by také zajímal výlev dvanáctileté holčičky, která přišla o naprosto bezcenný vztah? Možná, že někoho přeci jen ano…
Že by se uzavřela do sebe? Ne doslova. Začala randit dvakrát tolik. Nezapomněla na Patrika, jen měli tichou dohodu. Dávno už spolu nechodili, ale stejně jako předtím s Pavlem, zůstali výbornými kamarády.
Bylo jí 13, když přestala u babičky chodit s partou ven. Dávala přednost osobním a nikým nerušeným návštěvám. Dokonce odmítla něco pro sebe udělat a neodjela do léčebny na odtučňovací kůru, co jí byla nabídnuta. Místo toho často chodila za Pavlem i Patrikem, jen neměla ráda návštěvy u nich doma. Kvůli jejich matce. Patrik a Pavel byli názornou ukázkou toho, jak by se k sobě měli bratři chovat. Jeden byl jako druhý, neustále se v něčem doplňovali, prostě dokonalí sourozenci.
Přes rok zase nebylo příliš příležitostí k návštěvě. Jenže se stejně nakonec Katka rozhodla přijmout nabídku na návštěvu v oné léčebně.
Ano, Katka už je skoro stejně stará jako já a tak jí konečně začínám trošku rozumět. Sice bude ještě chvilku trvat, než se s ní ztotožním, ale blížíme se ke konci. (Nebo to teprve všechno začíná?)
Pět týdnů s naprosto cizími lidmi? Proč ne, řekla si Katka nakonec a na celý červenec odjela na místo kousek od babičky. Z čehož vyplívalo, že obě návštěvy během měsíce budou stráveny právě u ní. Aspoň se zase pořádně nají.
„Kačko, ty si nějaká pohublá,“ přivítala ji babička.
„Vždyť to je účel,“ dala jí pusu. „Mami, já jdu… za Martinou, dlouho jsem ji neviděla,“ zalhala a už byla na cestě za kluky.
Celý proces v lázních se jí tak líbil, že si ho musela příští rok zopakovat. A navíc, pochopila, že vztah na dálku cenu má. Zamilovala se až po uši. A byl to už rok.
A co návštěvy u babičky?
„Ty jsi pořád hubenější, Kačko, doufám, že si s tím nezahráváš a jíš, anorexie se tomu říká, nechci, abys měla nějaké problémy!“
Poté, co babičku ujistila, že jí tak, jak se má a že jen trošku zhubla, si vynutila další návštěvu u Plaváčků.
Celou cestu k nim přemýšlela, jak by se mohla vyhnout rozhovoru s jejich matkou. Pavel měl mobil vypnutý a Patrik ho nezvedal.
Když zatočila za roh a prošla kolem lavičky, kde s kluky občas sedávala, málem se zakuckala. Na první pohled onu osobu nemohla poznat, ale po bližším prozkoumání poznala v jeho unavené tváři Pavla. Co se stalo?
„Kačenko“ vykřikl, když ji uviděl a snažil se odpoutat pozornost od svých prořídlých vlasů širokým úsměvem.
„Pavle,“ vytřeštila oči a přisedla si k němu. „Co je, proč máš vyplej mobil a brácha mi ho nezvedá? Kde vůbec je?“
„No, on…“ nevěděl, co má říct.
„Pavle, co se stalo?“ kroutila hlavou Katka. „Pavle, řekni mi to!“
„Nic se nestalo, Kačenko, nemusíš mít strach, jen jsem byl u doktora a jsem trošku nemocný, nic víc.“
„A Patrik je kde?“
„Šel mi pro nějaké léky.“
„Když si nemocný, proč si venku? Co je ti?“
„Jen… rýma,“ zalhal.
„Pavle, nelži mi,“ začala se trošku Katka rozčilovat.
„Kačenko, nelekej se, ale mám rakovinu. Je to-“
Katka ho přerušila. „Co? Ty máš rakovinu? Jak dlouho? Kde? Kdy? Proč?“
„Kačenko, uklidni se, doktor mi na to nepřišel, měl jsem bolesti břicha, střídavé bolesti, někdy to bolelo, někdy ne, tak si myslel, že to nic není, ale když se to začalo stupňovat, zašel sem si jinam a zjistili mi nádor v žaludku.“
„Jo? A proč si mi to neřekl? Jak je to dlouho?“
„Asi měsíc, co to vím.“
„Měsíc? Celý měsíc a já nic nevím? To sis myslel, že to přede mnou utajíš? Pavle, pojď ke mně,“ odejmula ho.
Když viděl, že už se z toho nevykecá, řekl jí všechno. Chodí na ozařování, čeká ho pravděpodobně v nejbližší době operace. Šance na přežití? 25%.
Každý den ale končí a tak musela Katka odjet zpátky do léčebny. Celý zbytek pobytu myslela na to, jestli se Pavel uzdraví.
Katka je již skoro stejně stará, jako já. Ale ať by byla stará jakkoliv, jak by reagovala na smrt blízkého?
„Kačenko, bráška zemřel, nepovedlo se to,“ řekl jednoho dne do telefonu Patrik a obrátil jí svět vzhůru nohama. Čím si to zasloužil? Co komu provedl? Co jeho bráška? Teď bylo ale na čase se postarat o Patrika. Byl pro něj nejlepší brácha na světě. Nemohla za ním jezdit, kdykoliv si vzpomněla, ale aspoň ten debilní vynález 20.století, mobil, jí trošku pomohl.
„Patriku, tenhle víkend budu s tebou, neboj se, nebudeš sám!“ zněla Katky večerní smska pro něj. Odpověď přišla brzy. „Kačenko, těším se na tebe a chci, abys věděla, že tě mám strašně rád!“
V pátek 13. se nic významného neudálo. Cesta k babičce proběhla hladce, snad jen zácpa na dálnici je trochu zdržela. Přijeli hodně pozdě, takže si šla Katka rovnou lehnout.
Ráno vyrazila za Patrikem. Ach jo, zase ta jeho matka… Ale co by pro něj neudělala. Teď ji potřebuje.
Co bylo na dnešku tak zarážejícího a zneklidňujícího? Snad to, že když se představila do mikrofonu, paní Plaváčková na ni nevyjela. Omluvným tónem jí sdělila, že Patrik včera, 13., spáchal sebevraždu.
Totálně se zhroutila. Po návratu domů si chtěla podřezat žíly, ale nakonec si „jen“ pořezala nohy. Takhle na dně nebyla poprvé. Ale když se to všechno posčítalo…
Teď je Katka stejně stará jako já a konečně jí plně rozumím. Dýchá, žije a stále věří na vztah na dálku. Je to přece pořád „jen“ vztah, s jediným malým rozdílem – ti dva od sebe hold bydlí trochu dál.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 7 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.4 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 15 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 32 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
