» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"V knize osudu jsme všichni zapsáni v jednom verši."

William Shakespeare

počet přístupů: 2141692

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 0 ::

:: Hra osudu - kapitola 10 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Hra osudu

Carolina	publikováno: 24.09.2011, 7:41

Sára je šokována příběhem, který slyšela a Tomovou lží o své identitě a zaměstnání. Neví, jestli má přijmout nabídku volavky a nebo od všeho jít pryč. Dostane lhůtu na rozmyšlenou do druhého dne a při rozhovoru s Peterem, aleas Tomášem, si uvědomí, že je něco jinak než jak by mělo být. Rozhodnou se proto ještě v ten den navštívit Lavaletta avšak osud chtěl jinak a nastavil jim do cesty jisté překážky...


	Peter prstem poklepával do volantu a každou chvíli sledoval provoz ve zpětném zrcátku. Nějakou dobu projížděl ulicemi než vyjel správným směrem k Lavalettovi. Husté sněžení komplikovalo jízdu. Nerada jsem jezdila autem v takovém počasí, ale teď nebyla jiná volba. Peter byl zamlklý. Jeho chování se po posledním rozhovoru zcela změnilo. Jakoby dostal strach. Doufala jsem, že u Lavaletta se to všechno vysvětlí. Zadívala jsem se z okna na zasněženou krajinu. V dálce byly vidět kopce a já si představila, jak jsme s tátou a Stefany na horách. Tak moc se mi po nich stýská. Pomalu jsme vyjížděli z města. Projížděli jsme kolem cedule s názvem města… Malakoff. „My jsme ve Francii?“ zeptala jsem se překvapeně a podívala se na Petera. „Ano, jsme ve Francii. DCRI je francouzská složka.“ Vypadal naprosto klidně, i když nejistota, zda nás někdo nesleduje, byla cítit už i z jeho hlasu. Nevěděla jsem co bude následovat. Budeme dál hledat mámu a Stefany? Je Malmedy skutečným místem kam jsme měli jet od Stuarta? Na povrch vyplouvala jedna otázka za druhou. Snažila jsem se na nic nemyslet, ale nešlo to a tak jsem jen sledovala z okna krajinu. „Za necelou hodinu jsme u Lavaletta. Myslím, že by sis měla vzpomenout, jak ten muž co ti dal pistoli vypadal.“ Upřeně sledoval silnici před sebou a přitom kladl důraz na právě vyslovenou větu. „Vím jak vypadal, na takového člověka se dá jen těžko zapomenout. Ostatně, viděl jsi ho taky.“ Podívala jsem se na něj a sledovala jeho reakci. „Cože!?“ vykřikl a prudce dupl na brzdu, až nás zachytily bezpečnostní pásy když se naše těla tou setrvačností blížily k přednímu sklu. Reflexivně jsem natáhla ruce před sebe, abych se zachytila o palubní desku a vztekle na něj zakřičela. „Jsi normální!? To nás chceš zabít!?“ „Jak to myslíš, že jsem ho viděl?“ zeptal se už o něco klidnějším tónem, avšak pořád v něm byla stopa překvapení a současně i vzteku. „V té knihovně. Vzpomínáš na toho chlápka, co tam seděl celou dobu kousek od nás? To od něj mám tu zbraň.“ „Kdy ti ji dal? Co všechno ti řekl?“ Vzdychla jsem si a provinile si začala hrát s prsty na rukou a přitom na ně upírala pohled. „Tehdy v té půjčovně. Když jsem čekala na tebe, tak se tam objevil. Pořád se na mě díval a čekal, až půjdu k němu. Řekl mi jen, že jsem v nebezpečí a až bude čas, objeví se. Taky mi řekl, že nejsi novinář. Nevím odkud to věděl, ale jak vidíš… měl pravdu. Aspoň v tohle ji tedy měl.“ „Chápeš jak si riskovala!? Mohl tě klidně zabít, nebo někam odvézt. Cokoliv… Máš aspoň trochu rozumu!? Přemýšlíš vůbec!? Proč jsi mi o něm neřekla!?“ Peter se začal rozčilovat, rukama pevně svíral volant, až měl klouby na rukou bílé a upřeně se na mě díval. Nemohla jsem už snést tón jeho hlasu a obořila jsem se na něj taky. „Jistě že přemýšlím, každou minutu, hodinu. Není dne, abych nepřemýšlela. A víš ty co, už tehdy mi něco říkalo, že ti nemám věřit. Po dnešku se mi to potvrdilo. Lhal jsi mi. Lhal jsi pořád. Proč bych ti já měla říkat všechno. Proč bych ti zrovna teď měla věřit. On mi nic neudělal, vypadal neškodně a kdyby mě chtěl zabít, udělal by to už dávno. Už když byl v knihovně. Určitě jsou místa, kam se tam dá schovat a pokud ne, tak jak mi potom vysvětlíš, že nás našel v půjčovně. Ve stejnou chvíli kdy jsme tam byli my!? A neříkej mi, že nemám křičet, vím sama dobře co mám nebo nemám dělat! Nejsem žádné dítě, abys se mnou takhle jednal!“ Zhluboka jsem se nadechla, a snažila se zklidnit tep. Srdce mi tlouklo jako na poplach a celá jsem se třásla. „Jak jsi přišla na to, že mi nemáš věřit?“ zeptal se skoro tichým hlasem. Zalitovala jsem toho, že jsem mu to řekla, ale už to ven jít muselo. Nedokázala bych dál tajit co jsem slyšela a co mi nedávalo spát už několik dní. „Slyšela jsem, jak s někým mluvíš po telefonu. Část rozhovoru. Já… nechtěla jsem poslouchat a normálně to nikdy nedělám, ale byly otevřené dveře. Když jsem zaslechla jak říkáš něco o nějaké ženě, jak se o ní postaráš a … “ „To stačí,“ skočil mi do řeči, odvrátil hlavu k oknu a chvíli nic neříkal. Pak se nadechl a znova zopakoval tichým hlasem co řekl. „To stačí. Ta žena, o které jsem mluvil, byla členkou řádu. Sledovala tě až do toho parku, kde jsem tě našel. To proto věděli, kde tě najdou a viděla jsi je na tom náměstí. Nic jsem ji neudělal, nemusíš se bát. Je u nás, na ústředí. Zatím nepromluvila, ale Lavalett si myslí, že dřív nebo později promluví. Jakmile zjistí, že je sama a nikdo jí nepomůže, tak mluvit bude.“ „To jste si nějak moc jistí,“ zaznělo ironickým tónem. „Psychika dělá hodně, to bys už mohla vědět.“ Najednou utichl a zamyslel se nad právě pronesenou větou. V autě zavládl zvláštní klid. Ani jeden z nás nedokázal promluvit a jen jsme tam tak seděli a sledovali jeden druhého. Jako by se všechna vyřčená slova vytratila do ztracena a mělo to být jenom výplodem naší fantazie. Abych přetrhla napětí pobídla jsem Petera, že bychom mohli pokračovat v jízdě. Aniž by cokoliv řekl, otočil klíčkem a vzápětí se rozsypalo okno na jeho straně. Vykřikla jsem a vyděšeně se dívala ven. Peter se chytil za rameno a podíval se na něj. Svetr se začal barvit do červena. Sešlápl plyn a prudce vyrazil dopředu. „Kruci, co má být zase tohle! Vyndej pistoli, je v přihrádce před tebou!“ křikl na mě a aniž bych čekala na další příkazy, vytáhla jsem ji a opět se mi v tu chvíli sevřel žaludek. Doufala jsem, že už nikdy zbraň v ruce držet nebudu. „Dej mi ji a chytni volant.“ Jednou rukou jsem držela volant, a druhou podávala pistoli Peterovi. Ozvala se silná rána a auto se prudce stočilo doleva. S vyjeknutím jsem strhla volant na svou stranu. Než se auto stačilo srovnat, Peter si vzal zpět řízení, hned poté, co zbraň ukryl na zádech pod svetrem. Měl co dělat, aby ho udržel na silnici. „Máme v háji pneumatiku, ten šmejd ji prostřelil!“ Zmateně jsem se dívala na Petera a zpět na silnici. Vypadalo to, že nás nikdo nesleduje a jsme na ní sami. „Co budeme dělat?“ začínala jsem panikařit, a strach mě pomalu a jistě začal ovládat. „Zkusíme dojet kam to půjde. Kousek odsud je lesní cesta a dá se tam schovat auto. Dál už pak budeme muset jít pěšky. Máme výhodu, že tu jsou lesy a dobře to tu znám.“ Ještě dlouhou chvíli se snažil ovládnout auto, než stočil na lesní cestu a sjel ze srázu dolů. Sotva jsme vyběhli z auta, začal na něj házet větve, kterých tam bylo dost na to, aby se dalo aspoň trochu ukrýt. „Poběž!“ křikl na mě a rozeběhl se hlouběji do lesa. Sotva jsem mu stačila, nohy mě pálily a měla jsem pocit, že nevystačím s dechem. Větve mě šlehaly do tváří a na jedné straně jsem cítila jak mi z ranky teče krev. Sníh z větví mi padal přímo za krk a už jsem ani nevnímala jeho chlad. Potřebovala jsem si odpočinout, ale jak se zdálo, Peter neměl v úmyslu zastavit. Po téměř hodinovém běhu jsem už nemohla a zastavila se, abych nabrala dech a trochu si odpočinula. Zavolala jsem na Petera aby stál a nechal mě vydechnout. „Ještě ne,“ řekl udýchaným hlasem a rukávem si otřel pot z čela. „Jestli nechceš aby tě chytili tady, tak musíš běžet. Už to není daleko. Tam za tím kopcem je lovecká chatka, do setmění tam budeme a budeš si tam moct odpočinout.“ Nečekal, jestli něco řeknu nebo ne a znova se rozeběhl směrem ke kopcům. Jen nerada jsem běžela za ním a měla jsem pocit, že přestávám mít vládu nad svým vlastním tělem. Nohy se mi pletly, co chvíli jsem zakopla o větev a pokaždé spadla na zem. Chtělo se mi křičet, zastavit čas a už se nezvednout ze země. Bylo to čím dál těžší, ale strach o život mi dodával potřebnou sílu, abych se opět zvedla a běžela dál. Začínalo se už šeřit, když Peter ukázal na malou dřevěnou stavbu ukrytou mezi stromy. „Jsme tady, uvnitř se zahřeješ a odpočineš. Snad tam najdeme i něco k jídlu.“ Prohlížela jsem si tu malou dřevěnou chatičku a byla jsem šťastná, že už nebudu muset běžet dál. Pomalým krokem jsem se k ní vydala a přitom doufala, že pro dnešní nastávající noc bude klid. *****


celkové hodnocení autora: 96.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 5		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 12		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Sidonie Kermack	29.09.2011, 11:28:14

Odpověď na příspěvek od uživatele: Sidonie Kermack* ze dne 29.09.2011, 11:19:10* Tak to zírám, i Motto je dobré vydavatelství. Tak Ti držím palečky a těším se, že uspěješ.

Sidonie Kermack	29.09.2011, 11:19:10

Tak jsi mě opět navnadila a jen doufám, že tohle vyjde brzy knižně - v TIŠTĚNÉ podobě, ne elektronicky:-) a já si to koupím. Až román dopíšeš, obrať se na vydavatelství Akcent, třeba Ti to také tak vyjde jako mně. Už mám náznak, že uvažují o vydání 2. dílu. A jinak? K tomu, co jsem přečetla, není co dodat, je to napínavé, líbí se mi to.


ze dne 29.09.2011, 11:25:41
Carolina: ahoj Sid, díky za návštěvu i koment. Jsem ráda, že se líbilo. Někam to nejspíš pošlu, projevily zájem z Motta a chtějí zaslat ukázku s anotací:)

čuk	24.09.2011, 7:40:10

Tento díl přichází ve chvíli, kdy předchozí děj je již zapomenut. Akční příběh s psychologickým pohledem je psán dobře, dobře se čte, v rámci svého žánru. Stylu nelze toho příliš vytknout. Jak dalece je příběh promyšlen, to nelze posoudit, ale knížka by asi zaujala- Ovšem je obtížné hodnotit výsledek v tomto okamžiku, či jednotlivou kapitolu, když nevíme, co se z příběhu nakonec vyklube. si riskovala?


ze dne 24.09.2011, 8:33:57
Carolina: Děkuji za publikaci i hodnocení. Je fakt, že tento díl je po hodně dlouhé době, ale byl útlum a přesto že vím jak to má pokračovat, nešlo psaní a pokaždé to vypadalo divně. Múza mě jaksi opustila a nebylo ani tolik času, kolik bych potřebovala. Příběh promyšlen je, doufám dobře, a už čeká i další díl. Stejně jako akční scény již budou součástí každého dílu. Tak chybička... nu, vloudila se a ani jsem si ji nevšimla, díky za upozornění:)