|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
|
:: Plyšák ::
 Šíma |
publikováno: 04.10.2011, 0:00
|
Chvátám a nemám čas. Málem by mi utekl i termín tohoto workshopu a proto narychlo vkládám svou "rychlovku". Snad se vám bude líbit. Původně měla být krvavější, ale nejspíš by se pak ozvali nejen ochránci zvířat, ale i dětí! ;-)))
Šotkům a múzám zdar. A ještě, nejspíš jsem také mírně (ale velmi mírně) přetáhl rozsah povídky, budiž mi dopředu odpuštěno! Někomu se možná bude zdát i úvod poněkud delší, než obvykle, ale znáte to: "Když musíš, tak musíš!" |
| |
|
|
Být domácím mazlíkem není žádná sranda a kdo tvrdí opak je buďto bláznem, nebo sadomasochistou! Ano. A já vím své, to mi můžete věřit. Narodil jsem se bůh ví kdy a bůh ví kde. Matku ani otce si už nepamatuji (vím jen, že matka byla šlechtična a otec nějaký pobuda). Že byla má matka kurva? To netvrdím, ne nadarmo se kdesi píše: cti matku svou... Na otce kašlu, beztak jsem po něm podědil jen ty nejhorší vlastnosti. Jak říká má tetička: „Geny nepustí!“
Ale k věci. Že nevíte co jsem a čí jsem? Tak já vám to tedy povím – leč nerad – jsem pes, napůl čistokrevný a napůl parchant (trefit na fotra, tak ho zabiju). Jsem pes menšího vzrůstu, patřičně huňatý, hrdého vzhledu a... Rasu vám říkat nebudu, stejně byste mi nevěřili a taky se stydím! Když jsme u toho, občas mě ti lidi štvou. Ano, jsem pes, domácí mazlíček a podle toho se ke mně chovají.
Už mi to leze krkem! Copak? To neustále hraní si, šišlání, usmívání a rozmazlování. „Ťuťuťu, na vezmi si piškůtek! Je, jak jsi slaďoučký! Hele, jaké má kukadla? A tu tlamičku? Pejsánek k sežrání...“ No, nedostali byste z toho psotník? Ono i ta přílišná pozornost škodí! Jeden se v klidu nenažere, nevydělá, ba ani neodpočine. Berou si mě i na záchod a poslouchat, jak přitom ti lidi sténají, jaké zvuky vydávají když prdí a ten zápach. I pes by z toho pošel. Koupání mi nevadí, ale odmítám se koupat spolu se svými pány. Jedou prováděli ti dva psí kusy a div jsem se přitom neutopil.
Ano, zapomněli na mne a skočili na sebe. Hned jsem si vzpomněl na svou matku, dej ji pánbůh dobré nebe a otce, ať se smaží v pekle, jak si to kdesi rozdávali v parku. A co z toho vzešlo? Já a mých sedm bratrů. Ještě teď se třesu vztekem. Kdo ví, kde mí bratři skončili. Snad nezůstali v útulku. No řekněte, kdo by si takové levobočky vzal? Bez papírů? Bez rodokmenu? Avšak, hodina mé pomsty se pomalu blíží a jak praví zákon vendetty: pomsta se nejlépe servíruje za studena!
*****
„Mamí,“ volala dcerka na svou matku. Jakou jinou, že ano? Matku má jeden většinou vždy jistou, jen ten otec bývá občas nejistý.
„Co je zase?“ ozvala se její hlas z kuchyně.
„Plyšák se mi zase vykakal na postýlku!“ zavolalo lidské mládě na matku plačtivým tónem.
„Už zase?“ zhrozila se matka. „A nabacala jsi mu?“
„Ne, on utekl... Bůůů!“
„Tak víš co...?“ objevila se ve dveřích do dětského pokoje nazlobená člověčí máma s vařečkou v ruce. Hned jsem věděl, která bije. Rychle pryč. Vše jsem měl promyšlené a naplánované dopředu, ale ouha, všechny únikové cesty byly zatarasené. Ta mrcha pozavírala dveře v bytě, abych se nemohl svobodně přesouvat z místnosti do místnosti. Co bude následovat? Nejspíš výprask, jak ponižující!
„Vylez!“ křikla na mne. „Kde jsi? Zase pod postelí?“
Měla pravdu. Ležel jsem až v samém koutku pod postelí a naoko se třásl strachy. Dospělá lidská samice si musela kleknout, pak i dokonce lehnout, aby na mě dosáhla. Vzala mě za krk a zvedla ze země.
„To se dělá? Srát té malé holce do postele? Čuně? Prase! Víš, co tě čeká? Že jo?“
Souhlasně jsem nasadil psí oči a olízl si tlamu. Zatím vycházelo vše podle plánu. Dostal jsem nařezáno vařečkou a byl jsem hozen do komory. Do špajzu už mě nedávají, jednou jsem jim tam sežral, na co jsem přišel. Sice mě chvíli bolelo břicho, ale stálo to za to. Dveře se za mnou zabouchly a já si olizoval bolavý zadek. Slyšel jsem, jak člověčí matka chlácholí svou dceru a uklízí po mně ten nepořádek. No a co? Pro pár bobků... Pak třískly dveře a v bytě se objevil pán domu.
„Proč zase ta Eliška pláče?“ zeptal se své ženy.
„Plyšák se jí opět vydělal na postel!“
„A to ho nemůžete jít vyvenčit?“
Ha, zastává se mě, jako vždy. Ne nadarmo mě našel v útulku a díky pocitu viny, že nemá pro svou dceru žádný dárek ke jmeninám, jsem vystřídal trvalé bydliště z útulku přímo do tři plus jedna v paneláku. Králikárna, tak tomu domu říkají a opravdu, lidi v něm bydlí jako ve velkých kotcích. Proč vůbec kadím tý holce na postel? Pořád by mě jen hladila a nedá mi pokoj. Ani chvilku. Obléká mě do oblečení pro velké mrkací panny a neustále mě pusinkuje. Jeden by z toho zcepeněl. Jen se na mě usměje a je mi na umření. Fuj! Copak jsem ulítlý na lidi? A šahá mi na zadek. Pořád. Připadám si jako nějaký... Tento, bojím se to i vyslovit.
Jak se říká: akce střídá reakci, nebo je to naopak? Prostě už toho mám dost. Tohle si nemůžu nechat líbit. A tak jsem začal kout pikle a spřádat svůj plán. Sice spím jen v noci a to se ještě budím strachy, zda mě ta malá náhodou nepřilehne. Tušíte správně, nemám svůj vlastí pelíšek, musím spát s tím nepodařeným lidským dítětem! A proto na ni házím bobek. Do slova a do písmene! I pohár mé trpělivosti občas přeteče, proč jí ten život trochu nezpříjemnit, když mi jej ona zpříjemňuje každý den? Co jsem komu udělal?
„Malá s ním byla, prý udělal jen loužičku a víc nic!“ řekla svému muži dospělá samice zvýšeným hlasem, aby hned na to odběhla do kuchyně se slovy: „Proboha, pálí se mi řízky!“
„Eliško?“ zavolal otec na svou dceru. Čekal jsem, co z toho bude.
„Ano tati?“
„Byla jsi s Plyšákem venku?“
„Ano, byla!“ souhlasilo děvče.
Nastražil jsem uši, sice my psi slyšíme o mnoho lépe, nežli lidé, ale skrze ty dveře nebyl jejich rozhovor příliš výrazný, nehledě na to, že se asi oba vydali do dětského pokoje.
„Kam se ti zase vykadil?“
„Do postýlky!“
„A nedělá ti to naschvál? Neubližuješ mu? Žes ho zase oblíkala do šatů pro panenky a na krk mu vázala růžovou mašli? Víš, že se to nemá! Pejsek není na hraní...“
„Já vím, když on je tak sladký a miloučký...“ začalo děvče a na mě šly mrákoty.
„Dobře, ale už to nedělej, buď ráda, že ti jen sere na postel a nekouše tě za to, jak mu ubližuješ!“
„Ale já si s ním jen hraju!“ bránilo se lidské mládě.
„Tak si s ním takhle nehraj!“ řekl muž rezolutně a odešel do kuchyně.
„To snad nemyslíš vážně?“ slyšel jsem velmi slabě hlas lidské samice. „Ty toho psa ještě pochválíš?“
„Mám ho odnést zpátky do útulku? To chceš?“ zeptal se jí její muž. „Dobře víš, jak je na něj Eliška vysazená! A oblíkat do těch šatů pro panenky by jej taky nemusela...“
„Haf!“ souhlasil jsem nesměle.
„Kde je vůbec ten pes?“ zeptal se vůdce lidské smečky.
„V komoře,“ řekla mu jeho žena.
Hned na to se otevřely dveře a její muž mě zase zvedl za krk až do výše svých očí. Pohlédl do mých a zeptal se mě: „Tak co? Ještě budeš Elišce kadit na postel?“
Olízl jsem mu nos a udělal psí oči. Věděl jsem dobře, že toho Eliška nenechá, pro ten případ jsem měl plán B. No ano, jen u plánu A zůstat nemůžete, proto potřebujete plán B, někdy i C.
„Tak dobře, padej do obýváku, můžeš se dívat na televizi...“ řekl mi a postavil mě na všechny čtyři. Nejistě jsem se na něj podíval. Pokynul mi hlavou, ať jdu z komory. Čekal jsem, že mě nakopne, nebo tak nějak, prý to lidi dělají, ale on ne. Byl charakter, na rozdíl od matky a dcery.
„Jé, Plyšáčku!“ slyšel jsem hlas Elišky a rozběhl jsem se bytem jako pes napříč somálskou vesnicí. Jednou jsem slyšel o tom, jak se tam v tom chudém světě lidé mají a tomu psovi bych se vůbec nedivil. Běžel jsem jako o život. Proběhl jsem kuchyní, prokličkoval mezi nohama lidské samice, která vytahovala řízky z pánve. Lekla se a jeden upustila na zem. Na nic jsem nečekal a ještě horký jej ukořistil, jeden neví, nebude-li toto poslední oběd v psím životě.
„Plyšáku, necháš to! Adame, ten čokl mi ukradl řízek!“ zařvala na svého muže.
„Byl malý, nebo velký?“ zeptal se jí.
„Malý, ale...“
„Tak ho nech, Eliška mu stejně dává zbytky od oběda!“
„Zamastí nám zase parkety v obýváku!“ křičela ještě chvíli. „Budeš to po něm uklízet...“
„To víš, že jo!“ pokynul muž hlavou a sedl si na gauč, zatím co jsem mezi gaučem a stěnou potichu žral ten ukořistěný řízek a vrtěl přitom ocasem. Jo, když se daří, tak se daří.
„Plyšáku, kde jsi?“ volala na mě Eliška.
„Co to máš?“ pohlédl její otec od novin. „Co máš za zády?“
„Nic?“ řeklo děvče nevinně. Tušil jsem zradu.
„Ukaž!“
„Ale!“
„Tak honem, jestli jsou to...“ trval její otec na svém.
„Ale tati,“ bránilo se děvče.
„Víš, co jsi mi slíbila?“ řekl jí otec přísně. Eliška však byla rozmazlená a tvrdohlavější než já.
Dojedl jsem řízek a vykoukl ven, to jsem neměl dělat. Lidské mládě radostně zavýskalo a hnalo se ke mně se šatečkami v rukou.
„Eliško!“ napomenul ji otec. "Jestli toho nenecháš, ty šaty ti vezmu!"
„Co to zase...?“ nakoukla do obýváku lidská matka, když uslyšela radostný výkřik své dcery a můj naoko ustrašený štěkot. Právě včas, aby viděla, jak se po mně Eliška sápe s chtivým výrazem v obličeji. Myslel jsem, že je to má smrt. Ano, trochu jsem strach měl, ale můj zvířecí pud - spolu s psí hrdostí - zvítězil.
„Haf, haf...“ já na to a vyrazil jsem jako ohnivá střela. Podrazil jsem Elišku, pro jistotu ji kousl do ruky, jen tak, aby se neřeklo. Proběhl obývákem, kuchyní a zastavil jsem se až před nedovřenými dveřmi na schodiště. Ucítil jsem vůni dálek a dobrodružství. Na chvíli jsem zůstal stát u dveří a poslouchal brekot Elišky a nadávky její matky. Otec mlčel, jen prohodil něco v tom smyslu, že si to jako pes nemusím nechat líbit a že jsem očkovaný.
Ještě na chvíli jsem nasával vůni řízků, abych se otočil ke přivřeným dveřím a čumákem je otevřel. Svoboda. Volnost. Bratrství. Konečně život bez oblečků pro panenky. Bez neustálého ošahávání a pusinkování. Ty řízky už nějak oželím... Jsem přece pes! Vyběhl jsem ven po schodech dolů, kde jsem tušil hlavní vchod do lidské králíkárny. Naneštěstí také byly otevřené, tentokrát dokořán. Na Elišku jsem již nemyslel, teď vím, jak se cítil můj otec, když potkal mou matku. Kdo ví, třeba si i já narazím někde v parku nějakou tu kněžnu a udělám jí hromadu štěňátek...
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 11 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 22 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 34 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
