|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
|
:: Myšlenky ::
| Ani nevím jaký popis tomu dát. Možná bych to ani sem nedala, ale... |
| |
|
|
Klid, hlavně to chce klid. Vždyť nejsem jediná. Ale co když…? Ne, prostě na nic nemyslet. Jsou příjemnější věci, než tohle. Nemůže mě porazit. Jsem silnější. Mám zbraně a nejsem na to sama. Co má ona?
„To si vážně myslíš? Myslíš si, že nemám nic čím bych tě zasáhla? Ale mám a mám toho víc než tušíš.
„Už tu jsi zase!? Nemáš nic, ten kousek co jsi mi vzala tě nijak neposílí.“
„Tomu sama nevěříš.“
„Proč bych neměla? Věřím a dokud věřit budu, tak nemáš žádnou moc.“
„Ale no tak, nemusím mít vše hned. Stačí, když si budu brát po kouskách.“
„Nic si už nevezmeš, o to se postarám.“
„Že ne? Probuď se už. Vezmu si co budu chtít a ty s tím nic neuděláš. Jsem silnější, mocnější. Dokážu ovládnout mysl kohokoliv. I tohle už bys mohla vědět.“
„Přestaň! Mě neovládneš, mám důvody zvítězit a ty jsou daleko silnější než ty! Jsi tak ubohá!“
„Nerozčiluj se, nezměníš to. Budeš pomalu slábnout a pak se mi sama odevzdáš. Budu tvou společnicí ve dne i v noci. Budu ti pořád nablízku, ať půjdeš kamkoliv.“
„Ty se mnou nikde být nemusíš. Nejsem sama a nikdy nebudu. Je nás na tebe víc a naše síly tě porazí.“
„Nebuď bláhová. Snad si nemyslíš, že to někdo s tebou vydrží. Starat se o tebe, poslouchat tvoje nářky. Dívat se jak slábneš.“
„Tohle poslouchat nebudu, věř si čemu chceš. Já vím, jaký lidi mám kolem sebe. A věřím jim.“
Proč se vůbec rozčiluju, nemá to žádný smysl. Nebo snad má pravdu? Je opravdu tak silná, jak se tváří? Ne, to ne. Určitě si vymýšlí, chce mě zastrašit. Ale… Proč potom tolikrát zvítězila? Proč, proč … musím se přestat ptát a víc myslet na sebe. Tohle je její součástí. Člověka zdeptat a pak si ho vzít úplně. Tak na tohle hodně rychle zapomeň. Nejsem tak slabá a nebudu.
Kolik dní a nocí to ještě potrvá? Ta pachuť v ústech i bolest mě zničí. Co se to děje? Proč je tak zvláštní klid? Zdá se mi to. Je to jen sen, pouhý výplod mysli. Kde vlastně všichni jsou…
„Vidíš, říkala jsem, že si vezmu co budu chtít. Tak už přestaň bojovat. Bude to tak lepší i pro tebe. Věř mi. Nikdo ti nemůže pomoct a nikdo už ani nechce. Nebo si myslíš, že je baví dívat se na tebe? Vidět co dokážeš když ti není dobře? Nebaví je to. Oni to už nechtějí vidět. Pro ně jsi jen troska, bezmocná a slabá. Ale pořád máš mě, já tě neopustím.“
„Jdi pryč, jdi z mého života. Nech mě už konečně aspoň jednou v klidu.“
„Kdepak má milá, odejdu až přiznáš svou prohru. Odejdu, až mi odevzdáš svůj život. Pak teprve budeš mít i svůj vysněný klid.“
„Jak dlouho… jak dlouho to bude trvat, když přiznám prohru?“
„Já nevím. Záleží na tobě, na tom jak upřímně svou prohru myslíš. Může to být pár minut, hodin a nebo taky měsíce. Vyber si sama co pro tebe bude nejlepší.“
„Co mě potom čeká?“
„Jenom klid. Nebudeš nic cítit. Žádnou bolest ani strach. Tak moc se ti uleví. Od všeho.“
„Jak mám vědět, že mi nelžeš?“
„Nemůžu ti to nijak dokázat. Prostě mi musíš věřit.“
„Věřit, jasně. Zavřu oči a nebudu na nic myslet. Nechci už a ani není proč. Vše co mělo smyl je pryč. Chci jen spát, stačí malá chvilička, nepatrná. Proč jsem tu? Ta dlažba na té chodbě je tak studená. Kde mám pokoj, chci do pokoje…“
„Jsem pořád s tebou, tvůj pokoj je tam, vpředu. Vidíš to jasné světlo? Jdi za ním. Nechápu proč jsi odešla z pokoje.“
„Já že jsem odešla? Nepamatuju si. Kdy?“
„Je to pár hodin, řekla jsi, že musíš na vzduch, trochu se projít.“
„Aha, projít. Tak tam u toho světla, tamty dveře. Tam je můj pokoj. Stačí jen pár kroků a … To světlo je tak uklidňující, hřeje a tiší bolesti. Mělo by být všude. Je tu tak zvláštní klid. Proč jsem ho nikdy dřív neviděla?“
„Počkat! To nee! Ty lhářko!“
„Proč lhářka? Jen plním svůj slib a vedu tě ke klidu.“
„Ne! Nikdy mě neodvedeš, ne dokud žiju! Já mám pro co žít! Nevěřím, že by mě všichni opustili. Neudělali by to.“
Jak jsem mohla být tak hloupá a uvěřit jí. Jak jsem mohla propadnout takové slabosti.
„Ještě přeci trochu síly mám a věř, že tu použiju na tebe. Já vyhraju.“
„Jsi si moc jistá, ale nezapomínej na jednu důležitou věc. Já jsem rakovina a se mnou bojovat je těžké. Hodně těžké. A věř, pokud nedostanu co chci teď, pak se vrátím a bude to horší. Mě už neutečeš., budu tvojí noční můrou, tvým přízrakem…“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
96.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.3 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 10 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 19 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
