obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je svátost, kterou je potřeba přijímat na kolenou."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2915540 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39802 příspěvků, 5772 autorů a 391726 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Mrchožrouti ::

 autor tynuska37 publikováno: 29.09.2011, 23:00  
Jedná se o další školní sloh, tentokrát o povídku, která musela obsahovat zadaná slova: svůdník, brečet, ráno, najít, závist, psík, rukojeť, pistole, hedvábí, umyvadlo. Příběh samotný je krátkým pohledem do blízké (nebo snad raději ani ne tak blízké) budoucnosti.
 

Pozoroval jsem Svůdníka, jak v pomalých kruzích víří po parketu a v jedné chvíli zastrčí tmavovlasé ženě ve svém náručí za ucho krvavě rudou růži. Okamžitě mě v duchu napadlo, kde sebral umělou květinu, protože upřímně – kde by tak asi mohl přijít k pravé růži? Dokonale sehrané drobné romantické gesto ovšem svůj účel splnilo tak jako tak, i z povzdálí bylo vidět, jak se žena (které tou dobou už notnou chvíli bez jejího vědomí v žilách kolovala značná dávka drogy) ještě více uvolnila a natiskla se těsně k němu. Nevěděl jsem, zda se mi chce při tom pohledu smát, nebo brečet, když jsem si uvědomil, že podobnou moc má nad námi nade všemi. Právě tohle bylo totiž důvodem, proč byl pro nás tak nepostradatelný. Díky němu a jeho působivým schopnostem gang stále ještě přežíval.
Znuděně jsem do sebe obrátil zbytek svého pití (a že se tomu tady, v baru pro vyšší vrstvy, do kterého jsme se dnes večer vetřeli, skutečně dalo říkat pití) a rozhlédl se kolem sebe. Do rána zbývalo ještě daleko a uspěchat se nedalo nic. To, pro co jsme sem dnes v noci přišli, bylo zásadní. Pro mě rozhodně.
U dveří jsem koutkem oka zahlédl dva svalnaté muže oblečené v černých uniformách, jak vlečou za paže ven mladou dívku, která velice okázale křičela a škubala sebou na všechny strany. Nikdo jim nevěnoval pozornost. Dívka v exkluzivním klubu očividně neměla co dělat a to se jí nyní stávalo osudným.
V duchu jsem zapřemýšlel, zda bych měl cítit alespoň nepatrný osten závisti. Ta holka už se rána rozhodně nedožije. A možná že křičela, v duchu ovšem zároveň zatraceně dobře věděla, že smrt jí nemůže přinést nic jiného než úlevu a vysvobození. Koneckonců to věděli všichni. A přesto nás stále ještě všechny doprovázela všudypřítomná zbabělost jako otravný věrný psík, aby nám bránila sáhnout po rukojeti pistole.
V duchu jsem se hořce ušklíbl. Obecně panoval názor, že onu památnou třetí světovou a první nukleovou válku neměl přežít nikdo. A přesto jsme tu byli, přežívající ze zbytků dřívějšího světa jako mrchožrouti
„Rozjímáš, Slepče?“ zabroukal mi do ucha tichý hlas a já se otočil, abych spatřil Svůdníka, jak se na mě mnohoznačně uculuje s rukama zabořenýma v kapsách a víčky vyzývavě přivřenými. Přelétl jsem ho pohledem od hlavy až k patě, než jsem se očima ustálil na těch jeho, kouřově šedých a nebezpečně vypočítavých. Na krátkou chvíli jsem zaváhal, proč právě tomuto muži tak bezmezně důvěřuji. Nakonec jsem se rozhodl, že podobná úvaha je zcela bezpředmětná. Mezi námi dvěma zkrátka bylo pouto.
Byl to také právě on, kdo dal kdysi dávno vznik mojí současné přezdívce. Slepec. Ostatní si vždy mysleli, že tím poukazuje na mou údajnou bezohlednost vůči ostatním, když se rozhodnu jít za svým cílem. Pouze nám dvěma bylo jasné, že tím referuje ke vzpomínce, kdy málem přišel o svůj překvapivě atraktivní obličej díky jednomu z mých výbuchů vzteku. Jeho ublížené „Jsi snad slepej? Proč ničíš vždycky ty nejhezčí věci?!“ mé budoucí jméno zpečetilo jednou provždy.
Zamračil jsem se a přimhouřil na něj oči. „Tak máš?“ zeptal jsem se a zvedl se z barové stoličky.
Svádivý, jak hedvábí měkký úsměv po mých slovech okamžitě vyprchal z jeho tváře a on se dramaticky nafoukl. „A proč bych jako neměl?“ vyštěkl dotčeně, než se ke mně otočil zády a vyrazil z temného a zakouřeného baru pryč. S protočením očí vsloup jsem svižně vyrazil za ním a po cestě ještě odhodil svou prázdnou skleničku do pocákaného umyvadla na zdi u východu. O zvuk tříštícího se skla jsem se již nestaral.
„Jestli sebou nehodíme, Strážná do rána nepřežije,“ otočil se na mě přes rameno, když jsem se sotva pár vteřin po něm šplhal do sedadla spolujezdce zrezivělé motorky. V reakci na jeho slova jsem stiskl rty pevně k sobě a vyhnul se jeho pohledu.
„Jeď,“ zamumlal jsem a on krátce pokrčil rameny, načež nastartoval.
Chápal jsem jeho obavy a bylo mi jasné, že svým počínáním právě nyní hraji zatraceně nefér vůči ostatním členům gangu. Strážná byla důležitou postavou, na které vedle mě a Svůdníka záležela budoucnost naší skupinky, o tom se nikdo neodvážil pochybovat. Jenže všechny pro nás reálné způsoby jak jí pomoci, když právě umírala, už jsme dávno vypotřebovali. Proto jsem se nyní rozhodl otestovat také ty nereálné. Protože Strážná byla kromě toho všeho mou setrou, mou biologickou setrou. Možná v tom byl z mé strany kus sentimentu, že jsem si tohle pojítko se starým světem, ve kterém byla rodina stále ještě tím nejcennějším, odmítal nechat vzít. Ne že by na tom záleželo. Zkrátka a dobře jsem se nyní rval. A nijak dvakrát jsem nehleděl na to, kolik životů, které jsem přísahal chránit, tím ohrožuji.
Když jsme na motorce dorazili do elitní čtvrti města, kde se nacházely instituce určené městské smetánce – mimo jiné archiv, nemocnice a muniční sklad –, v dálce na východě už začínalo svítat. Vyměnili jsem si krátký pohled. Oběma nám bylo jasné, že nemáme moc času, příprava a realizace celého plánu se protáhla více, než jsme zpočátku očekávali. Ve Svůdníkově vlastním zájmu jsem doufal, že kód ke vstupu do skladiště morfia od lékařky, kterou se nám v baru podařilo efektivně omámit a zmanipulovat, skutečně získal.
Vloupat se do některé psí boudy, jak jsme mezi sebou budovy náležící elitě posměšně označovali, v sobě neslo neuvěřitelný risk. Ani jeden z nás už se nemusel z akce vrátit zpátky ke zbytku gangu. V tu chvíli jsem to ovšem v nejmenším neřešil. Byl jsem Slepec srdcem i duší. A především jsem tehdy ještě netušil, že moje Strážná byla tou dobou už dvě hodiny mrtvá.


 celkové hodnocení autora: 97.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 5 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 17 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Radmila Kalousková 30.09.2011, 13:25:57 Odpovědět 
   Ahoj,
no to je celkem zajímavý text, ale řekla bych, že je to jen krátký kus něčeho většího. Chápu - slohovka - ale dle mého mínění by stálo za to, udělat z toho nějaký delší a propracovaný příběh, protože se mi to moc líbilo.
RK
 ze dne 01.10.2011, 13:03:04  
   tynuska37: Děkuji za hezká slova chvály .). Přiznám se bez mučení, že při psaní slohu šlo především o to, vymyslet a napsat v krátkém čase ucházející text, obsahující zadaná slova... a je to na tom hodně vidět. Budu muset do budoucna překonat svou nechutnou lenost a rozvádět-rozvádět-rozvádět...
 m2m 29.09.2011, 22:59:57 Odpovědět 
   Zdravím.

Co si budeme povídat, slohy do školy mají jednu velkou nevýhodu, a to totiž tu, že nikdy nevyčerpají potenciál textu. Sama asi, Týnko, cejtíš, že tenhle příběh by potřeboval mnohem delší dějovou linku, že zrovna tenhle svět by potřeboval větší rozsah, aby tvořil to kouzelné "cosi", cos měla v hlavě při psaní.
Čtenář to neobjeví, když mu ten svět nepopíšeš, a to nepopíšeš, když máš omezenej rozsah. Můj nejdelší školní sloh byla maturitní slohovka a co bych dal za to, abych měl víc času a možnost mít větší limit.

Co je na Tvým textu fakt super, je takový laškování se čtenářem, a to v principu náznaků bez náznaků. Zdánlivě nevinná věta totiž může přinýst dle čtenářovy fantazie rozsáhlou ideu - a tak Tvůj svět může nabýt až hrozivých rozměrů. Řekneš-li "svět po jaderné válce", může to být de facto cokoliv.

V mém případě jsem si představil svět, kde přežívají poslední zbytky lidstva a snaží se žít jako předtím. (Muselo ale uběhnout hodně let, než svět zničený jadernými zbraněmi byl na povrchu opět obývatelný!) Představil jsem si tisíc lidí v milionovém městě, kteří nějak žijí a snaží si připomenout minulý svět, oblékají se tak a právě třeba tancují.
A tak.

Jiný čtenář si představí zase jinej svět, a tak dál.


Výborné je, že píšeš bez chyb. Umíš manipulovat se slovy a plynutím vět. Občas se nevyhneš okatému opakování (resp. zde "V duchu jsem" začíná dva po sobě jdoucí odstavce.

A znovu opakuju, že je jen škoda, že jsi text ještě nepřebrousila a nerozšířila. Postavy jsou tak jen načrtnuté a spíše než nápadité jsou spíš skvrnité - splynou s textem. Potenciál ale mají.
Atmosféra je bohužel nijaká, ale náznaky jsou, takže taky vzhledem k rozsahu super.
Čili ve výsledku jen zopakuju, že je škoda, že sis nedala tu práci a text vskutku nedopsala. Takhle je to jen slohovka a jen náčrtek a tady na Saspi si myslím, že text potřebuje o kousek víc, aby byl na jedničku.

Jako učitel bych Ti ji ale dal bez váhání, to jo :)
 ze dne 01.10.2011, 12:58:23  
   tynuska37: Děkuji za publikaci i rozbor! Jestli o sobě vím stoprocentně jednu věc... tak tu, že mě lenost jednoho dne zabije. Ve škole za 45 minut něco vymyslím a sesmolím, doma to přepíšu a dál se nestarám (a potom si samozřejmě nadávám). Musím na sebe začít být přísná...
Jinak díky za chválu i kritiku, uvidíme, jak to se mnou dopadne příště .).

P.S. Časové limity na školní slohy jsou svinstvo!!!
 ze dne 29.09.2011, 23:02:06  
   m2m: P.S. Zapomněl jsem dodat, že dle mého skromného názoru máš na svůj věk vskutku vyspělý sloh a když přičtu to, že na sepsání máš prostě málo času, je opravdu škoda, že nepíšeš víc.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
Podivný výlet
Pavel D. F.
CEDULE
Tilda
S láskou - Kone...
Nat Danielová
obr
obr obr obr
obr

Anděl a ty
Janette
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr