|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 39221 příspěvků, 5717 autorů a 388914 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
|
:: Papoušek ::
| Doufám, že tímto WS neodradím milovníky těchto krásných domácích mazlíčků... nikdy nevíte, co si kupujete. |
| |
|
|
Stál jsem před prosklenými dveřmi s číslem dvacet tři a pozoroval ženu za nimi. Seděla na bílé posteli, ruce položené v klíně. Nadechl jsem se a pomalu vešel do pokoje. Podívala se na mě vytřeštěnýma očima.
Co se to s tebou stalo? běželo mi hlavou. Marně jsem přemýšlel nad tím, jak se mohla změnit v šílence. Během jediné noci…
Došel jsem až k ní a pomalu natáhl ruku, abych ji mohl pohladit. S výkřikem mě odstrčila. Začala se kývat ze strany na stranu a přitom šeptala: „Proč mi nevěříš? Proč mi nevěříš?“ Pořád dokola.
Cítil jsem se strašně. Copak ale můžu věřit tomu, že moji ženu napadl masový vrah převtělený do našeho papouška? Sám bych byl za blázna.
Bože, dej mi sílu, poprosil jsem v duchu toho nejvyššího a posadil se na kraj postele. Okamžitě se ode mě odtáhla.
„No tak, Jani, vzpamatuj se, prosím. Už kvůli Kristiánovi.“ Doufal jsem, že synovo jméno něco změní. Marně.
Jana se začala kývat rychleji. „Nevěříš! Nevěříš!“ šeptala stále hlasitěji, a pak se hystericky rozesmála. Nemělo to cenu. Vstal jsem a jemně se dotkl její ruky. Nic.
Vyšel jsem z pokoje. Chtělo se mi křičet, ale tím bych situaci nevyřešil. Pomalu jsem se vypravil ke vchodovým dveřím. Krok za krokem, nohy ztěžklé výčitkami svědomí. V půlce chodby jsem potkal lékaře.
„Dobrý den, pane Nováku,“ pozdravil mě tiše a chápavě se usmál. „Musíte dát Vaší ženě čas, aby se vzpamatovala. Prožila velký šok a v takových případech může být proces uzdravování velmi složitý!“ dodal.
„Děkuji, pane doktore,“ vysoukal jsem ze sebe. Nutně se mi chtělo vypadnout někam na vzduch. Spěšně jsem se rozloučil a vyrazil k autu.
*
Cesta mi ubíhala pomalu. Nějak jsem se nemohl soustředit na řízení.
Neměl jsem ho vůbec kupovat! proběhlo mi hlavou, ale hned jsem si za to vynadal. Kristián toho ptáka miloval a já vlastně taky. Jen Jana ho nesnášela od první chvíle. Měl prý takový divný pohled.
„Je v něm tolik zloby,“ říkala a my se jí s Kristiánem smáli. Teď mi do smíchu nebylo.
Marně jsem přemýšlel, jak mu vysvětlím Janin stav. Nejel se mnou, hlídala ho babička.
„V jeho věku by ještě neměl navštěvovat blázinec!“ řekla mi důrazně a vystrčila mě ze dveří. Měla samozřejmě pravdu.
*
Domů jsem dojel za šera. Překvapilo mě, že se nikde nesvítí. Vystoupil jsem z auta a potichu došel ke dveřím. Pomalu jsem je otevřel. Ovanul mě slabý závan chladu, jako by na mne sáhla sama smrt. Nebuď blázen! vynadal jsem si.
Vykročil jsem ke schodišti. Na prvním stupni mi nohy zdřevěněly hrůzou. Vytřeštěně jsem sledoval rudé kapky, které mířily vzhůru do podkroví.
Pane Bože, snad se Kristiánovi nic nestalo. To by mi Jana nikdy neodpustila!
Zbytek schodiště jsem zdolal rychlostí blesku. Vrazil jsem do dětského pokoje, byl prázdný. Srdce mi bušilo až někde v krku. Polkl jsem a zvolal: „Kristiáne.“ Nic, jen zlověstné ticho.
„Babičko, Kristiáne!“ zkusil jsem to hlasitěji. Zachvátila mě panika.
„Tati, tady!“ ozvalo se najednou z ložnice zoufale. „Pomoz nám! Rychle!“
Nad ničím jsem nepřemýšlel a vyrazil jsem za hlasem. V ložnici vládla tma. Protáhl jsem se pootevřenými dveřmi. Ruka mi automaticky zamířila k vypínači, ale rozsvítit už nestihla.
Čepel nože se přede mnou objevila tak nečekaně, že jsem ani nestihl uskočit. S neuvěřitelnou lehkostí mi zajela do hrudníku.a zastavila se až o žebra. Ozval se ledový smích.
Když se mé tělo bezvládně sunulo k zemi, zahlédl jsem něco, co mě naplnilo neskutečným děsem… Muže, jenž právě začínal obrůstat barevným peřím. Za chvíli tu na zemi seděl miloučký papoušek. Ten papoušek, který tak perfektně imitoval synův hlas. Díval se na mě chladnýma očima a se zvláštním zaujetím poslouchal můj chrčivý dech.
Topil jsem se ve vlastní krvi. Naposledy jsem zalapal po troše čerstvého vzduchu, a pak jsem to vzdal. Byl konec…
„Další blbec, který nevěřil,“ odfrkl si pohrdavě papoušek.
*
Nemocniční chodbou se rozlehl šílený řev, následovaný tříštěním skla, a pak zlověstným tichem.
Sestra přiběhla do pokoje číslo dvacet tři hned, jak se rozsvítilo varovné červené světlo, ale už bylo pozdě. Mladá žena ležela v kaluži krve, do zápěstí zaražený ostrý střep.
Přivolaný lékař si jen smutně povzdechl a z pod těla mrtvé vytáhl zašpiněné noviny. Z jejich stránek na ně hleděla fotka muže, kterého potkal včera na chodbě, za ruku držel malého chlapce a trojici doplňovala tvář starší ženy.
Titulek křičel do světa tučným písmem: „Trojnásobná vražda v klidné čtvrti. Jediným svědkem mlčenlivý papoušek!“
Proti své vůli se zachvěl.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
96.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 7 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.1 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 23 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 56 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
|
| © 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
