obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je odvaha, která se nebojí ničeho na světě."
Buddha
obr
obr počet přístupů: 2915172 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39167 příspěvků, 5709 autorů a 388600 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: La sabéve galí 2 ::

 autor Limpidité publikováno: 13.10.2011, 23:39  
Pokus č.2. Je to přímé pokračování začátku. Velice se omlouvám za chyby, které se zde určitě vyskytnou.
 

Možná bych se vám taky měla představit, když už vám tu něco vyprávím. Nebojte, bude to stručné. Jsem naprosto průměrná a ničím zajímavá 17-ti letá holka s mírnou nadváhou zděděnou po otci, mám slámové vlasy, modré oči (a skoro pět dioprií…brýle ale nenosím a děkuji Ottíkovi Wichterlemu za vynález kontaktních čoček), nos mi míří trochu nahoru a v létě je posetý pihami. Ve škole, jako ostatně všude, patřím spíš k průměru a nikdy jsem nepatřila k žádné partě a neměla jsem kolem sebe houf kamarádek, protože o ně, tak nějak nestojím. Jo a jmenuji se Sofia de Saint. To by, myslím, pro úvod stačilo, teď jdu hledat nové světy.

Ležím na vyvráceném kmeni starého dubu (podle letokruhů, je skoro padesátiletý), vnímám teplo a snažím se na nic nemyslet. Po tvářím mě hladí vánek a já cítím, že pomalu padám do hlubiny, nebráním se, pohlcuje mne temnota a pak, pak už nic, prázdno a tma.

Škubnutím se zvedám a zjišťuji, že slunce už dávno zapadlo a nebe je osázené hvězdami. Jak dlouho jsem spala? Je mi zima a mám trochu strach, do nejbližší vesnice a ke světlu je to minimálně dva kilometry. Mobil samozřejmě zase nemám, ale i kdybych ho měla, mohl by mi posloužit nanejvýš jako baterka, protože pochybuji, že by mi někdo šel naproti. Povzdychnu si a rozvážně se vydávám na cestu. Kolem panuje ohlušující ticho, které neslušně ruší praskání větviček pod mýma botama. Trochu z toho na mě jde strach, ale zároveň je to, skoro bych řekla, vzrušující. Na okamžik zastavuji a zaposlouchávám se do té tajemné atmosféry. Ne! Počkat! Z prostoru kdesi za mnou sem doléhá ozvěna mých kroků. Strnu a rozhlížím se kolem. Nic, nikde nic než černo, avšak zvuk nepomíjí a mně dochází, že ozvěna to asi nebude. „Sofí, Sofí, uklidni se, není ti pět“ snažím se uklidnit a nevědomky si začnu pobrukovat nějakou dětskou písničku. Nepomáhá to. Polévá mě studený pot, pak zase návaly horka, svírá se mi žaludek, snažím se vytěsnit z podvědomí katastrofické scénáře, které mi podstrkuje, leč marně. Pokouším se přinutit nohy k pohybu a posléze je udržet v tempu. Pod botami mi s příšerným rámusem rupe vyprahlá země a šustí listí a….pocit, že tu nejsem sama, či že mě snad kdosi sleduje se stává téměř jistotou a kroky jsou rychlejší k rychlejší, až vůbec nejdou, ale běží a je jich snad víc! „Panebože, panebože“drmolím a zachvacuje mě panika. Dusot kroků za mnou stále zrychluje.Pociťuji nával adrenalinu a srdce mi buší takovou silou, až mám pocit, že mi zláme žebra. „Sofie! Zastav!“ ozve se za mými zády silný neznámý mužský hlas. To už na nic nečekám a běžím seč mi stačí dech, což bohužel není moc dlouho, proto sbírám všechnu odvahu a obracím se prudce čelem vzad, abych čelila svému osudu. Zaujímám bojový postoj, i když vím, že bych neskolila ani dítě, natož potenciálního útočníka. Čekám, ale nic se neděje. Obklopuje mě temný les, všude panuje naprosté ticho, občas přerušované jen občasným zahoukáním sýčka. „Holka, ty už to neber…“ zasměju se sama sobě a teď už v klidu pokračuji v cestě.

Sotva strčím klíč do zámku dveří našeho panelákového 3+1, prudce se rozletí a než stačím jakkoli zareagovat, už jí mám. „ Kde´s do prdele byla?! Řve na celý dům má, sotva padesátikilová, matka a pro jistotu mi ubalí facku i z druhé strany. „Nikde“ zamručím a klidím se do svého pokoje. „ Okamžitě otevři ty dveře!!!“, ani mě nehne, myslím si a mámino hysterčení úspěšně ignoruji. I ona po chvíli svůj boj vzdává a já si konečně mohu dojít na záchod. Máma sedí v kuchyni a brečí, ale tím se nijak nevzrušuji. Za ta léta už jsem si na podobné scény zvykla. Raději jdu do postele. Otevřu si okno, vypnu topení a vysápu se na mojí palandu. V myšlenkách se vracím do dopoledne, ke starému spadlému dubu, temného lesa a přemýšlím o tom cizím hlase. Vážně se to stalo? Hloupost, kdo by pronásledovat zrovna mě? Určitě to byl jen výplod mojí fantazie ochromené strachem. V každém případě se tam zítra podívám znovu…co kdyby náhodou?

Ráno mě probouzí jasná obloha a zpěv ptáků. Jsem v dobré náladě, tak dobře jsem se dlouho nevyspala. Potichu na sebe natáhnu tříčtvrťáky a volné tmavomodré tričko a vyplížím se do kuchyně. K snídani zhltnu dvě koblihy, vyčistím se zuby, vlasy stáhnu gumičkou a už, už jsem na odchodu, když se otevřou dveře ložnice: „Ty někam jdeš?“ „Do školy.“ odpovím tátovi a rychle zavřu dveře. Výtah je naštěstí v patře, takže jsem za pár vteřin dole, ale křik nejde přeslechnout: „Okamžitě se vrať! To si ještě vyřídíme!“ Tátův zvučný hlas otřásá celým domem. Lituju naše sousedy, je teprve šest hodin ráno a není den, kdy by byl u nás klid, snad jedině, když jsme na dovolené.
Pomalu se loudám do školy a beru to oklikou přes louku na kraji vesnice. Zouvám si boty a brouzdám orosenou trávou, sleduji zdánlivě zmatené poletování motýlů a slyším šustot vílích křídel. Počkat, vážně sem řekla šustot vílích křídel? Měla bych se vzpamatovat, vždyť jsem skoro dospělá… „Neberte dětem jejich svět“ vzpomínám si na větu z článku a tak odporuji svému rozumu. Co jiného by to mělo být? Takhle mohou znít jedině vílí křídla. Zastavím se a poslouchám. Je to zvláštní zvuk, takový něžný, jako když si vánek pohrává s lístky stromů, jako konejšení moře při odlivu, když příboj nedosáhne na pobřežní skaliska, nebo snad jako let kolibříka.
„Co tu tak bloudíš?“ vytrhne mě ze zasnění známý hlas a já okamžitě rudnu až po kořínky vlasů. Dál nehybně stojím, abych se příchozímu nemusela dívat do tváře. ,,To se ani neotočíš, bludičko?“ nedá se odbýt můj nežádaný společník a přivádí mě tak do ještě větších rozpaků. Je to Daniel, Jessici „přítel“. Já osobně si myslím, že jí slouží jenom jako módní doplněk a plyšák do postele. Dan není sice typický krasavec, ale je nádherný a má v sobě nějaké zvláštní kouzlo, charizma, které mne (a bohužel i tři čtvrtiny dívek, které znám) neodolatelně přitahuje. Snažím se uklidnit dech a nabrat svůj původní bledý odstín a pomalu se otáčím se zavřenýma očima. „ To vypadám tak hrozně, že ani neotevřeš oči? Já vím, že je brzo ráno, ale náhodou už jsem se i učesal.“ Vychutnává si mě se smíchem Dany a já opět měním barvu a pomalu otvírám oči. Nemám ale tolik odvahy, abych se mu dívala do obličeje, tak zírám na jeho značkové džíny, vyhrnuté nohavice a trávu, která se mu otírá o vypracovaná a opálená lýtka. Přejedu pohledem trochu výš a všímám si hezkého koženého pásku s pěkným zdobením. „ Ale Sof, kam to koukáš…“poznamená Dan a já cítím výsměšný podtón v jeho hlase, ale taky, bože, on ví, jak se jmenuju! „ Ještě jsi mi neodpověděla ani na jednu otázku.“ Konečně zvedám oči: „ Nemůžeš být prosímtě chvíli zticha?“Aha, výborně Sofí, jak duchaplné…, ale musí uznat, že svým mluvením tu narušoval to kouzlo probouzejícího se dne. Daniel se kupodivu neuráží, dál mě pozoruje a usmívá se. Statečně čelím jeho pohledu, ale vydrží mi to nanejvýš pět vteřin, pak se mě zase zmocní nachový odstín. Stydím se a zlobím se na sebe, nenávidím své tělo. Prudce se zase otáčím, zády k němu a cítím, že se mi slzy tlačí do očí. „ Ale snad bys neplakala, Bloudku?“ slyším za sebou ten úchvatný hlas a musím se usmát, protož poznávám frázi z Malé mořské víly. Ale copak já jsem nějaká víla? Beze slova se vydávám na cestu. Mezi potlačovanými vzlyky opět slyším konejšivé třepotání jemných křídel. Přestávám se přesvědčovat, že se mi to jenom zdá a začínám tak věřit, že tu někde skutečně poletují. Jen je nedokážu vidět. Možná časem, až se úplně zblázním, se mi ukážou v celé své kráse. Ta představa se mi líbi, ale zároveň mě nutí klást si otázku - proč já? Proč nemůžu být úplně obyčejná jako ostatní, bez špetky fantazie a touhy po tajemství světa? Proč nemůžu jen tak splývat s davem a probírat s ostatními jaký odstín make-upu se ke mně hodí a jací zpěváci jsou zrovna volní? Nebyl by pak život o něco jednodušší? V duchu si nadávám a znovu a znovu si přehrávám náš rozhovor s Danem. Vlastně spíš jeho monolog…Vybavuji si každý jeho detail – dlouhé tmavě hnědé rovné vlasy sepnuté v culíku, husté obočí, stahující se jak bouřkové mraky nad černýma neproniknutelnýma očima, rovný nos, krásné rty ani široké ani příliš úzké, neustále naznačující úsměv a nabízející polibek…


 celkové hodnocení autora: 96.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 16 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Vladimír Dyk 16.10.2011, 20:43:05 Odpovědět 
   Ahoj,

četl jsem jedničku i dvojku, a je zde vidět určitý skok ku předu.
Jestli je to pro náctileté čtenáře nevím, jsem hodně náctiletý, a četlo se mi to dobře. Asi už dětinštím.

No jsem zvědav na pokračování...
 ze dne 17.10.2011, 6:54:50  
   Limpidité: Moc děkuji za přečtení i pozitivní komentář. Já sama si myslím, že to asi spíše bude pro, už zmiňované, náctileté, ale možná by se žádné kategorie rozlišovat neměly. Já mám taky pořád ráda pohádky. =o)
 Mates 14.10.2011, 12:28:41 Odpovědět 
   Takže další list?:-) Musím přiznat, že se to vyvíjí docela zajímavě, takže jsem zvědavý, jaká bude návaznost. Šíma říkal pro náctileté... vzhledem k mým devatenácti to tedy beru, ale možná je to i tím, že mám docela rád tyhle "pocitové příběhy", kde je akorát děje a akorát vnitřních úvah. To se mi líbí.
Na druhou stranu bych řekl, že některé chybky ať už v interpunkci nebo v gramatice celkový dojem zbytečně kazí (17-ti letá apod.). Zaujal mě výraz "ohlušující ticho". To byl záměrný oxymóron nebo ne?
Příběhově resp. úvahově to hraje na moje struny docela obstojně, jak už jsem řekl. Nechám se překvapit, jak bude pokračování vypadat. Malinko mě udivuje postava Daniela - pokud má přítelkyni, jaký má důvod se k hrdince takhle chovat? Ale to se třeba objasní později.;-) Sám se s podobnými problémy často potýkám (redaktoři by mohli vyprávět).
Hodnocení si ještě nechám projít hlavou nebo si prostě počkám na další část.:-)
 ze dne 14.10.2011, 14:01:20  
   Limpidité: Každý ty chvíle zná. Bolí nás tepot srdce, zadržujeme dech protože nás dusí, cítíme tíhu nebe nad námi, točíme se se zemí a chceme křičet, ale skrze ticho neslyšíme vlastní hlas a zdá se jako by se svět spolčil proti nám a nadává nám za naši neschopnost. Ticho kolem nás je ohlušující a bolestné.
A ano, Danielův stav by se měl objasnit.
 Šíma 13.10.2011, 23:38:46 Odpovědět 
   Zdravím.

Tušim jsem měl v prstech předešlou část a tuším, že jsem také dal tento textík vrátit pro různé nedostatky, mnohé zůstaly, nu což, jedeme z kopce, držme si klobouky! ;-)

Text je čtivý, takové povídání pro náctileté posluchače, či čtenáře. Je to o dívce, která žije ve svém vlastním světě a možná se i těžko adaptuje (nebo se drží stranou, ať už k tomu má jakékoliv důvody). Do jaké míry jde o pokračování předešlé části, to napsat nemůžu (musel bych ji proletět znovu), tato část je o pocitech a prožívání každodenních strastí jedné dospívající dívky, která má své přání a sny. Bohužel osud jde proti ní a hází jí klacky pod nohy, třeba v podobě jejího vzhledu, či rodičů, kteří ji "neberou". Spíš na ději je text vystaven na pocitech a vnímání okolního světa, uvidíme, kam nás zanese pokračování, bude-li nějaké! ;-)

Pozor na:

- chybějící mezery v textu, zejména po interpunkci,
- na chybějící interpunkci v přímých větách či jen uvozeném textu, nejde-li o prostou citaci - řetězec slovního spojení),
- tu a tam se najde i mezera či znaménko navíc, stačí si jen po sobě text více a hlavně pozorně přečíst,
- bylo by dobré, třeba i pro určitou přehlednost odsadit přímou řeč (tedy mluvu Tvých hrdinů) vždy na nový řádek.

Tož tak. Chybky či nesrovnalosti zamrzí, nejde však o nic, co by nešlo při troše snahy napravit! ;-)
 ze dne 14.10.2011, 13:41:51  
   Limpidité: Za ty chyby se vážně omlouvám, ale na svou obhajobu musím dodat, že za vše nemohu jen já. Opravovala jsem přes mobil a ten občas vytváří nesmysly. Příště dám větší pozor. Děkuji za ohleduplnost komentáře =o)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Nikorost Niedermayer
(19.5.2019, 12:02)
SANDRA51
(16.5.2019, 02:59)
sbobet asiap
(15.5.2019, 14:37)
Romana ČERNÁ
(3.5.2019, 15:29)
obr
obr obr obr
obr
Větrolam
Cynis Sarkus Zapalsi
Odkrytá zahalen...
Sophie Dawson
Ztracená v minu...
Petra Vávrová
obr
obr obr obr
obr

Milostný dopis
Bos Mutus
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr