obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Rozumný muž může být zamilován jako blázen, ale ne jako hlupák."
Rochefoucauld
obr
obr počet přístupů: 2915580 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39859 příspěvků, 5778 autorů a 391981 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: 8. kapitola ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Prosím, neodcházej!
 autor Lamprey publikováno: 02.10.2011, 20:42  
 

Sedím na schodech ještě nějakou dobu, když zaslechnu nějaký rachot vycházející ze dveří, kde bydlí má kamarádka. Nejprve mi nějak moc nedochází, co to je, ale v okamžiku, kdy si uvědomím o jaké zvuky se jedná, jsem ihned na nohou. Hned mi v mysli vytane nápad, co mám dělat. Volám policii!
„Dobrý den, u telefonu Zora Danečková z Nové Vsi u Chrastavy. Volám, protože mou sousedku Radku Sloupkovou zase týrá její manžel. Prosím, okamžitě přijeďte!“ Křičím do telefonu jako smyslů zbavená. Jsem si jistá, že mě z Radčina bytu nikdo neslyší, protože přes takové rány by mě nikdo neslyšel ani kdyby poslouchal přímo za dveřmi.
„Dobrý den. Zatím se, paní Danečková, uklidněte a řekněte mi číslo vašeho domu pro přesné určení lokality,“ odvětí v klidu policistka na druhé straně telefonu.
„Ano, dobrá. Je to číslo 215. Nová Ves 215.“
„Výborně. Říkáte tedy případ týrání? Předpokládám, že fyzického, když takhle voláte. Je to tak?“ Ptá se v klidu, jako by se nechumelilo. To mě tedy naštve a už toho mám dost.
„Ano, je to fyzické týrání. A už sem někoho pošlete. Začíná mi lézt váš přístup na nervy!“ Zařvu na ni a doufám, že jsem to nepřehnala.
„Jistě. Už tedy posílám policisty na adresu Nová Ves 215, Chrastava. Je to tak?“
„Ano, je to tak. Děkuji,“ poděkuji zdvořile a jsem ráda, že mě policistka neignorovala a posílá konečně někoho, kdo zasáhne.
„Výborně. Do pěti minut jsou tam. Sepíší s vámi protokol. Děkuji za oznámení a na slyšenou.“ Ukončila hovor a já jsem si oddechla.
Okamžitě běžím před barák, čekat na policii. Bylo to nejdelších pět minut v mým životě, ale dočkala jsem se policejního auta a už se mi pomalu ulevilo, že někdo to všechno někdo konečně ukončí.

„Dobrý den. Vy jste Zora Danečková?“ Vyhrkne na mě vysoký policista a já se nezmůžu na nic jiného, než jen kývnout na souhlas.
„Které patro?“ Kývne ještě ode dveří.
„Druhé.“ Ještě to nestačím ani doříct a policista je pryč.
Ani ne za minutu slyším zvuk vyražených dveří a řev policistů i obou manželů Sloupkových. Nechci se motat uvnitř, tak raději čekám venku a děsím se toho, co se bude dít dál. Během pěti minut vychází jeden z policistů s Honzou v klepetech. Jde ho naložit do auta a pomalu míří ke mně.
„Slečno, posaďte se tady.“ Posadí mě na lavičku a soucitně na mě kouká.
„Co se tedy děje? Je Radka v pořádku? Kde je?“ Ptám se zmateně a ani sama pořádně nevím, co říkám.
„Paní Sloupková na tom není zrovna moc dobře. Je potřeba ji odvézt do nemocnice. Pouze potřebujeme zkontaktovat její příbuzné, aby pohlídali její dítě.“ Říká to opatrně, jako kdybych sebou měla každou chvíli seknout.
„Jo, vy myslíte Terezku. Tu můžu pohlídat já. Ona totiž Radka žádné příbuzné nemá. Pokud vím, její maminka umřela a otce nikdy nepoznala. A rodiče Honzy jsou oba mrtví. Já se o ni mohu klidně postarat. Bydlím v bytě hned vedle, takže bych ji mohla pohlídat v jejím bytě. A pak dál se nějak uvidí. To určitě není problém.“ Vše co jsem řekla, jsem myslela naprosto vážně a také se moc rada postarám o Terezku.
„Dobrá. A nebude problém, kdyby to bylo na delší dobu? Máte tu někde rodiče?“ Přesvědčuje se policista. Asi si myslí, že jsem puberťačka, která chce úplně sama vychovávat dítě kamarádky.
„Máma ještě není doma, ale určitě to nebude problém. Jestli chcete, klidně vám něco podepíšu nebo se u vás s mámou stavíme.“
„To se u nás stavíte v každém případě a určitě přijďte i s maminkou. S vámi sepíšeme protokol a podepíšeme prohlášení o tom, že se o dceru Radky Sloupkové postaráte. Já vám tedy zatím děkuji za pomoc.“
Hned jak přestane mluvit, tak letím nahoru do Radčina bytu. Najdu ji nataženou na gauči a druhého policistu u Terezčiny postýlky. Kdyby to nebyla tak vážná situace, tak mi to přijde k smíchu, protože mladý policista stojí bezmocně nad postýlkou a neví, co má dělat s plačícím dítětem.
Okamžitě se k postýlce rozeběhnu, popadnu Terezku a pohupováním se jí snažím utěšit. Jsem ráda, že už je Radka v pořádku. Pomalu ale jistě se mi ulevilo. Ovšem není mi souzeno se uklidnit, protože hned jak se otočím jdou na mě mdloby. Raději se tedy posadím na křeslo a zírám na Radku. Vypadá příšerně. Obličej, ruce i oblečení celé od krve. Velice těžce bych hledala nějaké místo bez krve, protože bych ho přes nános krve ani nenašla. Ještě jsem nepřestala zírat a už před domem houkala sanitka. Nahoru okamžitě vběhli zdravotníci a nahrnuli se k Radce s lehátkem. Než jsem se stačila rozkoukat, odnášeli Radku pryč. Ještě jsem s Terezkou v náručí koukala z okna na sanitu, která po chvíli rozblikala majáčky a urychleně odjela. Ještě nezmizela ani v zatáčce a už byla první drbna venku na zahradě a koukala na náš barák jako bacil do lékárny.
Raději odejdu od okna, abych se uklidnila a nenaštvalo mě to ještě víc. Ani jsem si nevšimla, že ten mladý policista zmizel jako pára nad hrncem. Jdu raději připravit jídlo pro Terezku, abych nemusela myslet na to, co se na nás valí za pohromy.
V kuchyni si sice nevím moc rady, ale nakonec najdu vše, co potřebuji a připravím kašičku podle receptu nalepeným na lednici. Nebylo to ani nijak těžké a Terezce to chutnalo (nebo měla hlad). Když jsem se po krmení koukla na mikrovlnu, kde hodiny ukazovali půl šesté. Ani jsem nevěděla, že už je tolik hodin. Jdu tedy Terezku vykoupat, což mě vždycky bavilo, protože se u toho tak správně pitvoří, až je to neskutečné. Po koupání ji obléknu do čistého pyžamka a uložím ji do kočárku, abych si ji mohla vzít k nám.
U našich dveří najdu nákup, který jsem tam odhodila před tím, než jsem volala policii. Když jsem otevřela dveře, bylo v bytě hrobové ticho. Nějak se mi to nezdálo a tušila jsem nějaký problém. Zaparkovala jsem se spící Terezkou v kuchyni a šla jsem se podívat na mé drahé sourozence do pokoje. Seděli každý u svého stolu a psali si úkoly. Vykulila jsem oči a šla jsem se oběma podívat přes záda, abych se přesvědčila, že si skutečně píšou úkoly. A opravdu. Oba měli rozepsané úkoly a byli do nich tak pohroužení, že mě ani nepostřeli. V pokoji měli pěkně a uklizeno, a tak jsem se přestala divit a šla jsem uklidit nákup. Mamka ještě nebyla doma.
Když jsem uklidila nákup, dala jsem se do přípravy večeře. Za to, že si uklidili a dělají si v klidu úkoly, jsem jim udělala ovocné knedlíky s tvarohem. Ještě než jsem zavolala sourozence k večeři, odvezla jsem Terezku do obývacího pokoje, aby ji nevzbudili, když tak hezky spinká.
„Děcka, oběd.“ Oznámím jim a jdu nandat jídlo na talíře.
Pomalu se připlouží, sednou na židli a v tichosti jedí.
„Stalo se něco?“ Zeptám se a trpělivě čekám na odpověď. Jenže odpověď nepřichází ani po pěti minutách. Počkám až odejde bráška, abych se zeptala Denisy.
„Dík, za večeři ségra. Byla moc dobrá.“ Poděkuji bráška a jde zase do pokoje.
„Denisko, co se to s vámi děje?“
„Nic. Jen jsem Markovi vysvětlila, že ti musíme nějak pomáhat a bráška to vzal vážně. Jen nevím, jak dlouho mu to vydrží.“ Odvětila, jako by to bylo normální a pokračovala v klidu v jídle.
Po jídle se Denis zvedla a šla zase do pokoje. S mytím nádobí jsem skončila kolem osmé a měla jsem toho docela dost, tak jsem se šla natáhnout na gauč a koukat na televizi. Byla jsem tak unavená, že jsem usnula u televize a probudil mě hluk u našich dveří. Při pohledu na hodiny jsem zjistila, že je něco málo po půl jedné.
Šla jsem se podívat, co je to za zvuky, protože bych byla nerada, kdyby to vzbudilo Terezku. Ovšem jakmile jsem otevřela dveře, myslela jsem, že padnu. Mamka se opírala o zeď vedle futer a snažila se v temné chodbě najít klíče od bytu. Hned na první pohled bylo vidět, že je absolutně opilá.
„Mami, co to tu vyvádíš?“ Zeptám se a už jí táhnu dovnitř.
„Zorinko. Zlatíčko moje, ty seš ještě vzhůru?“ Zamumlá opile a snaží se o sundání bot. Bohužel se jí to moc nedaří. Popadnu ji za ruku, posadím ji na stoličku, abych jí mohla sundar boty. Po několika minutách se to povedlo a hned vzápětí jsem ji odtáhla do ložnice a uložila na postel.
„Zlatíčko, mě je takový smutno. Už nevím, co mám dělat.“ Povzdechne si mamka smutně a zároveň rozespale. Ještě nestačím ani odpovědět a mamka už spí.
Povzdechnu si jdu s Terezkou do mého pokoje, abych si mohla lehnout i já a trochu si odpočinout. Nevím, co si s tím vším počnu, ale mamky mi bylo fakt moc líto. Nese to opravdu moc těžce a já nevím, jak jí mám pomoct, aby tolik netrpěla.


 celkové hodnocení autora: 77.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 8 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 02.10.2011, 20:41:54 Odpovědět 
   Zdravím.

Dočetl jsem a musel jsem se vrátit k předchozímu textu - koukal jsem na svůj komentík a díky jeho rozsahu znovu nabyl alespoň minimálně určitou jistotu v kramflecích! ;-)))
Zatímco se děti (hlavně hlavní hrdinka) snaží "přežít" a pomoci matce, ona upadá do stále silnějších depresí, které řeší alkoholem (ztráta blízkého člověka není žádná legrace). Říkal jsem si, jak je "naše hrdinka" duchapřítomná a vše zvládla na jedničku (i s malou slabostí, ovšem není se čemu divit - viz to, co viděla v tom bytě). Zavolání policistů a jejich příchod (včetně záchranné služby) se zdá být autentický (vážně nevím, jaká je příjezdová lhůta v minutách pro policii a záchranku). Zatím se i přes všechny negativní zážitky a emoce vše daří vyřešit, jen na konci přichází matka zpitá pod obraz. No, uvidíme, zdali dostanou dítě alespoň na čas do péče, než se biologická matka dá dohromady (snad se ještě nestane i něco horšího - je docela možné, že by mohla podlehnout svým zraněním, ale předcházím děj - vylískám své druhé já!!!). Našel jsem i několik chybek, které jsem vypsal níže.

-- Sedím na schodech ještě nějakou dobu, když zaslechnu nějaký rachot vycházející ze dveří, kde bydlí má kamarádka. -- nějakou vs. nějaký (bacha na opakování slůvek - třeba i se stejným základem - v souvětích)

-- ...jsem ihned na nohou. Hned mi v mysli vytane nápad... -- ihned vs. hned

-- ...protože přes takové rány by mě nikdo neslyšel ani kdyby poslouchal přímo za dveřmi. -- (chybí čárka před "ani")

-- Okamžitě se k postýlce rozeběhnu, popadnu Terezku a pohupováním se jí snažím utěšit. -- ji (koho co)

-- Obličej, ruce i oblečení celé od krve. Velice těžce bych hledala nějaké místo bez krve, protože bych ho přes nános krve ani nenašla. -- (3x krve ve dvou větách či souvětích za sebou, netuším jaké slůvko najít namísto "krve", nejspíš jinak postavit to či ono souvětí, nebo větu)

-- (koukni na pasáž textu s domácími úkoly, také opakované popisování již v ději popsané činnosti není to pravé ořechové)

-- „Mami, co to tu vyvádíš?“ Zeptám se a už jí táhnu dovnitř. -- (klasické schéma: "Přímá řeč končící otazníkem?" uvozovací věta začínající malým písmenkem. - vždy je však třeba rozlišit, zda skutečně jde o uvozovací větu, nebo ne - občas si text za přímou řečí jen tak pokračuje - jako by se nechumelilo)

Mnoho zdaru v další tvorbě.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Iriska
(1.7.2020, 12:30)
Tala
(25.6.2020, 10:23)
crook
(24.6.2020, 21:22)
Dany
(21.6.2020, 15:45)
obr
obr obr obr
obr
Vyšehrad strážc...
bohumila
Navždy věrní - ...
Kate3
Posel smrti V: ...
Lukaskon
obr
obr obr obr
obr

Květina Malého prince
Calimë
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr