» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele."

Francis Bacon

počet přístupů: 2141693

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 0 ::

:: Panenky - 5. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Panenky

Amater	publikováno: 03.10.2011, 13:46

Erik si vydupal svou výstavu, ale Richard není tím stále nadšený, ale ledy pomalu tají. Možná taky kvůli Sněhuli, kterou si nechal.


	Panenky 5 „Sněhule nepoznáváš mě?“ zvolá Aleš o týden později. Usmívá se. Podařil se mu dobrý obchod, proto si dovolil malou pauzičku. Ale hlavně musí dohodnout s Richardem tu výstavu. Pokoušel se mu dovolat, ale vždy měl obsazeno. Nebo možná naschvál vypnul telefon, kdo ví. „Sněhule, vezmi si ho!“ zaslechne hlas. Obrátí se k autu, když ucítí, jak na něj skočí pes. V duchu jadrně zakleje. „To jsem já! Erik Reček. Jdu kvůli té výstavě. No tak, Sněhule, krmil jsem tě. Copak mě nepoznáváš?“ „Pusť ho.“ Sněhule si spořádaně sedne vedle Richarda. „Nalezenec, co?“ Erik zrudne. Krucinál, prokoukl to. „Opravdu ji našli. Nelžu.“ Zatloukat, zatloukat. „Sněhule, kousni ho a drž!“ Erik málem zavřeští, když ucítí zuby na lýtku. Richard spokojeně odejde. Zřejmě si Sněhuli nechá. Je milá, i když má svůj rozum. Popravdě je nesnesitelná a narušila úplně jeho poklidné dny. Ráno ji musí pustit ven, večer naopak chce být s ním. Vlezla si mu do postele, ale to ji vyhodil. Fajn mít ji, OK, ale spát se psem? Ani náhodou. Taky žrádlo. Druhý den po noční můře se odhodlal a zajel pro různé věci. Nechal tam tři tisíce. Sice neví, proč bral dva míčky, nějaké kosti, ale ta prodavačka jen přikyvovala a dával na hromadu věci, o kterých netušil, že existuji. Když Sněhule z hloubi obchodu dovlekla pořádný provaz a začala koukat po dalších věcech, řekl dost. „Sněhule, stačí. Jsi u mě jen dočasně,“ poručil ji. „Paráda. Ta je vycepována. Řekla bych, že má speciální výcvik.“ „Cože?“ „Poslechla vás. Víte, kolik psů tady udělá randál?“ odfrkne si. „Nezvládnutelní jsou. Pac, Sněhule.“ Sněhule ji podá packu. „Lehni!“ Sněhule se na něj podívá, ale potom si lehne. „Jak jste k ní přišel?“ „Přítel musel odjet a nechal ji u mě.“ „A nic vám neřekl?“ „Ne.“ Zabije ho. „Aha. Chcete ještě nějakou knihu o psech?“ „Děkuji, budu muset. Můžete mi to pomoci odnést do auta?“ Tohle nepobere ani náhodou. Je mu trapně žádat o pomoc, ale jinou možnost nemá. Vždy si stačil sám a ani po těch letech si nezvykl žebronit o pomoc. „Samozřejmě.“ Sněhule se podívá na Richarda. Ten si povzdechne. Vypadá to, že ho uznala za pána. „Tak jedeme domu.“ Sněhule se zvedne, vezme provaz do zubů a kráčí vedle Richarda. „Je neuvěřitelná! A krásná. Závidím vašemu příteli,“ prohodí opět prodavačka. Já bych ho kopl spíš do koulí, myslí si, když pracně rozkládá deku na zadním sedadle. Udýchaně se postaví a Sněhule si tam vleze. Důstojně se rozvalí a sleduje Richarda. „Do pekla s tebou.“ „Haf.“ Odvezl si ji i s těmi třemi tisíci domu. Co mu jiného zbývalo? Přece ji nemohl dát do útulku. Doma ji všechno naskládal a začal číst o tom, jak vychovávat psa. Tolik péče, zadumá se po přečtení pozdě večer. „Haf.“ „Copak chceš?“ Sněhule packou šťouchne do misek, až zadrnčí. „Jídlo?“ „Haf.“ Nandal ji granule a šel dělat panenku. Rozsvítil si silnou lampu a začal malovat štíhlé tělo panenky na čokoládovou. Tedy hodně hnědou. Nikdy ještě tmavou panenku nedělal, ale jednou je vždy poprvé. Zabral se do toho, když najednou ucítí jemné šťouchnutí. Stočí zrak na něco bílého u svých nohou. Uvědomí si, že je to Sněhule. Pootočí hlavu ke dveřím. Ví stoprocentně, že zavíral. „Co chceš? Jídlo tam máš!“ zavrčí. Samozřejmě nenechala toho. Zvedl se a uvědomil si, že seděl u panenky skoro šest hodin. Přetáhl to jako obvykle. Nic nechtěla a tak to šlo dál. K tomu přibyly pravidelné procházky, bez kterých prostě nemohla žít. Náročné. Uvědomil si, že výroba panenky jde pomaleji. Musí ji to vysvětlit, ale je pravda, že ho od toho vytáhne jedině, když to přetahuje. Jako by to cítila. Erik se pohne. Uvědomí si, že ho nepříjemně tlačí plný močový měchýř. Sněhule pevněji sevře lýtko. „No tak Sněhule, vzpomínáš si, jak jsem tě krmil? To já jsem tě sem přivedl. Pusť mě! Jen se vyčůrám. Máš šíleného páníčka, uvědomuješ si to?“ Nic. Mohl si to myslet, že když Aleš vychová psa, pak ho fakt vychová. Já ho zabiju. Počůrám se! Zoufale myslí, ale nedováží se pohnout. „Pane Vágner! Pane Vágner!“ zařve. On se snad vážně počůrá. Co riskovat? Mokré kalhoty a ostudu nebo zuby v lýtku a nemocnici? „Richarde!“ „Co řvete?“ „Potřebuji na záchod. Nutně. Prosím!“ „Sněhule, pusť!“ Fena ho pustí a s vyplazeným jazykem sleduje Erika, který se na vše vykašlal a rovnou čůrá u auta. Úlevný vzdech vyvolá na Richardově tváři úsměv. „Ježíš, už jsem si myslel, že se udělám do kalhot. Opravdu ji našli. Přisahám.“ Zatloukat, zatloukat. Richard v duchu nevěřícně zavrtí hlavou. „Když myslíte. Máte hlad?“ „Mám,“ přizná se. Opět u něj doma. Možná povoluje. Vejdou dovnitř domu. Erik začichá. Voní to tu pěkně. „Jak se cítíte?“ optá se. Richard ztuhne. „Jako mrzák.“ Erik zrudne. „Promiňte, já jen…“ „Tak se blbě neptejte. Mám svíčkovou. Dělal jsem ji poprvé, tak není úplně přesná.“ Bože, snad se neotrávím, pomyslí si zoufale Erik. Svíčková je přece jen něco jiného než smažená vajíčka. Usadí se za stůl a odolá nutkání mu nabídnout pomoc. Podívá se na psa, který drží mohutnou kost. Spíš ji olizuje. Mít ty tesáky v lýtku… „Tady. Co chcete k pití?“ „Džus.“ Richard nalije džus do velké skleničky a sobě vodu. Posadí se a vezme příbor. Erik si povšimne, že ji drží nějak divně. Proč? „Nezírejte a jezte. Mám v ní mizerný cit. Nervy v zádech to odnesly. Nemám taky oko a taky pokaženou nohu, protože mi ji zmršili v nemocnici. Špatně se pohybuji a všechno mě bolí. Ještě něco?“ „Jasně.“ Co na to má říct? Nabere si omáčku a ochutná. Není špatná, až na ty hrudky. „Jak Vám chutná?“ „Výborná.“ „Jste lhář, ale zas nijak mi to nevadí. Lidé lžou. I já. Jsou v ní hrudky. Příště bude lepší.“ Erik zas neví, co říct. „Vám lháři nevadí? A je dobrá. Já nic takového neumím.“ „To je fuk. Vadí, ale svět nezměním, lidi taky ne. A pak lež je lež.“ „Příští měsíc…“ „Jste vytrvalý.“ Na Erikově hezké tváři se objeví úsměv. „Dobře. Vybereme dnes panenky. Zabalím vám je. Jestli se jediná ztratí, bude poškozena, natrhnu vám prdel!“ „V posteli? Beru.“ Odpoví lehkovážně. Richard se na něj podívá. Klidně. Jemu je to jedno, kde. „Půjdeme. Sněhule, hlídej dům. Je velmi chápává na rozdíl od lidí.“ Erik dokonale pochopí. Vadí mu to. Je přece dost chápavý a co je na tom špatného, že jde za svým cílem? Na tom není nic zlého. „Tak si ji necháte?“ „Asi ano. Co mi zbývá, když je nalezenec,“ řekne ironický. „Přísahám. Je nalezená.“ Sice ví, že lže, ale zatloukat. Richard se usměje. Bláznivý lhář. Zavede ho do místnosti, kde má panenky. Erik si povzdechne. Jsou nádherné. Všechny. „Která je vaše první?“ optá se zvědavě, když si je z blízka prohlíží. Neví, které se dotknout dřív, kterou vybrat. Bral by je všechny, ale to mu určitě nedovolí. „Tato. Princess.“ Ukáže princeznu s dlouhými vlasy s bílými šaty s dlouhou vlečkou a ve vlasech bílé kvítka. Podá mu ji. Projede jim proud, když se dotkne jeho ruky. „Je krásná.“ „Než jsem přišel na to co a jak… No dělal jsem ji půlroku, než jsem byl spokojený. Na ni jsem se učil co s vlasy, jak šít, jak namalovat tělo, jaké použít barvy, líčit… Ale baví mě to.“ „Samozřejmě. Kdyby ne, nebyly by tak krásné.“ Drží ji, ale moc ji nevnímá. Ještě pořád vnímá teplou Richardovou ruku. Nakonec se jí důkladně podívá do obličeje. Je krásná, ale trochu chladná. Je až moc dokonalá. „Je moc dokonalá, viďte.“ „Ano. Chybí mi v ní výraz, ale myslím, že mohu ji vzít taky? Možná víte… Je to princezna, která žije ve vysoké věži.“ „Bingo. Chytrej!“ ocení ho. „To je Ray a Yan. Zabijáci. Jeden rád používá pušku a druhý jed. Není to moc vidět a tohle je Soubi s Ritsukou. Ritsuka, protože je dítě, je menší.“ „Oni dva…“ „Jistě. Podle mě jsou milenci, ale kdo ví. Nebo budou? Možná,“ mumlá si pro sebe. „Shaia a Dharia a taky Valentýnu, to je sestřička. Přiložím ke každé kartičku se jménem.“ Je tu najednou tak málo místa. S ním, když si je prohlíží, bože, proč nemůže… Zapomeň na to, všímej si panenek. Prohlížejí si panenky, diskutují o nich, dívají se na ně a plánují, která půjde na výstavu a která ne. Richard si uvědomí, že začíná být uvolněnější, ale taky i napjatější. Připomíná mu minulost, ale taky se s ním cítí hezky. Možná, kdyby ho potkal před páry léty, dal by si říct. „To už je večer?“ zakroutí hlavou. Na chvilku se posadí. „Uběhlo to.“ „Nezmáhá tě to?“ Richard ho chvilku studuje. „Ne. Udělám něco k večeři.“ „Nemusíš, mohu…“ „Přespíš tu. Bude svíčková. Udělal jsem ji celý kotel. Na noc nepojedeš. Jsi unavený a může se stát cokoliv.“ Rázně odmítne jeho nápad. Noc…světla… náraz… Vyjde z místnosti. Erik v ní ještě chvilku zůstane, ale potom sejde dolu. Slyší chrastit kastroly. Měl by mu pomoci. „Chceš pomoct?“ „Sedni na zadek a mlč, jo? Sněhule! Kde jsi?“ „Haf!“ „Hodná holka. Dám ti jídlo a dnes se musíš proběhnout sama, ano?“ Mluví k ní, zatímco jí dává do misky konzervu. „Rozmazluješ ji.“ „Když myslíš.“ Oddělí omáčku, přidá maso a do mikrovlnky strčí v sáčku knedlíky. „Stačí čtyři nebo chceš víc?“ „Stačí. Proč nepoužíváš hůl?“ „Nejsi moc zvědavý? Po domě ji nepotřebuji a překáží. Jen, když jdu ven. Hotovo.“ Usrkne ze lžíce, zda je dostatečně teplá a přikývne. Zároveň i zapípá mikrovlnka. Richard položí dva příbory a ubrousky. Vezme talíře a nandá jídlo. „Ještě zbylo na oběd!“ olízne lžící. „Umíš vařit. Já bych připálil i vodu.“ „Nutnost Watsone a taky nuda. Jíst pořád stejné je nuda a pak jsem neměl co dělat. Tedy kromě panenek. Tak jsem si řekl, že se to naučím. Když jsem zvládl šití… Vidíš, byla by ze mě dokonalá manželka.“ Zasměje se a sklidí nádobí. „Jestli chceš, můžeš se vykoupat. Dveře jsou označeny.“ „Já vím. Rád.“ Richard přikývne. Už si nevzpomíná, kdy naposled měl doma hosta. Bude muset tolik toho připravit a taky pyžamo. Položí nádobí na odkapávač a jde do ložnice. Pomalu zdolává schody. Někdy si říká, co bude, až to nedokáže. Už teď má období, kdy spí dole na pohovce, protože nahoru nevyleze. Ze skříně vytáhne saténové pyžamo. Ve vedlejším pokoji se podívá na postel. Na konci stlaní se na chvilku posadí, protože mu to dalo zabrat. „Pyžamo,“ řekne v koupelně a položí je na koš se špinavým prádlem. „Potřebuješ ještě něco?“ „Ne, díky. Máš to tu hezky.“ „Mariana to zařizovala. Je bytovou architektkou a snaží se maximálně vyjít zákazníkům. Jsem rád, že se ti to tady líbí. Až skončíš, řekni mi.“ Erik se ponoří do vany. Sakra, nějak zapomněl, že je tu pán domu. Povzdechne si. Když je s ním zapomíná, jak vypadá, ale potom přijde drobnost a on si to uvědomí. Zajímalo by ho, zda je opravdu na kluky nebo to jen předstírá. Kdo ví. On se ptát nebude. Některé jeho odpovědi – člověk těžko bere. Vyleze a obleče se. S ručníkem na hlavě jde do obýváku. Pozoruje ho, jak něco dělá. „Co to je?“ „Podvazek.“ Ukáže drobnou titěrnost. „Ježíši.“ Přiblíží se k tomu maličkému nic. Opravdová krajka. Richard vdechne svoje oblíbené vůně. Je mu z toho divně. „Na to bych neměl trpělivost.“ „Mám hromadu času. Když jsem v nemocnici čekal na výsledky… Naučil jsem se to.“ Uklidí podvazek a zavře krabici. Jehlu pečlivě uschová. „Prosím tě pusť dovnitř Sněhuli.“ „Jistě. Nemá být venku?“ znejistí, zda mu něco Aleš o tom říkal nebo ne. „Nevím, ale jsem rád, že je doma.“ „Jasně.“ Ovládne se, aby mu nenabídl ruku, když vstává. Už zjistil, že nesnáší jakoukoliv pomoc. Richard se zvedne. Snaží se nedat najevo, že svaly opět zatuhly. Kdyby to šlo odstranit. „Nejde s tím nic dělat?“ „Nejde!“ vyjede podrážděně. „Omlouvám se. A co cizina?“ „Padesát na padesát a ještě není žádná záruka. Dobrou noc. Pokoj snad najdeš.“ „Jasně.“ Erik se skoro podrbe ve vlasech. Kruci co má dělat? Je zvyklý chodit pozdě spát. Otevře krabici a přehrabuje se v podvazcích různých barev, čelenkách, mašličkách a jiných ozdobách. Je to blázen, ale geniální. Zajímalo by ho, čím býval dřív. Stáhne si ručník a pohodí ho vedle, prohrábne si vlasy. Bude muset je nějak učesat nebo bude mít ráno vrabčí hnízdo. Ale jak? Pochybuje, že bude mít někde věci. I když možná v ložnici něco najde. Vyjde nahoru do ložnice. Otevře šuplík. Prášky, ale u něho je to normální. Vytáhne krabičku kondomu. Usměje se. Hm, vida otázka komu dává přednost je vyřešena. Zavrtí hlavou. Přejde na druhou stranu. „Co tu děláš?“ Erik se prudce otočí k Richardovi. Je rozzlobený a nediví se mu. „Promiň, díval jsem po hřebenu.“ „V koupelně. Vypadni.“ „Omlouvám se.“ Prosmýkne se kolem něj. Sakra! Sakra! V duchu nadává. Richard uvažuje, co stihl vidět. Kašle na to, je už unavený. Sedne na okraj postele a otevře šuplík. Zrudne, když zaznamená krabičku s kondomy. Nechápe, proč ji dávno nevyhodil, ale dobře to ví. V koutku duše si dělá naději. Měl by se ji zbavit, ale o čem by snil? Vezme si prášky a prudce ho zavře. Sejde do kuchyně je zapít. Je úplně vykolejený, že tu někoho má. Většinou měl už skleničku připravenou nahoře, ale teď na to zapomněl. Jde zpět nahoru. Podívá se na dveře hostinského pokoje. Moci… Bláznivé. Vejde dovnitř a chce stáhnout ze sebe župan. Závan známé vůně. Jeho vůně a polibek na krk. Trhne sebou. Neobrátí se. V hlavě úplný chaos ze situace, ale cítí, jak se v něm něco láme. Chuť se milovat. „Rád spíš s mrzáky?“ optá se, protože doufá, že ho to zastaví. „Rád, bych se s tebou miloval.“ Vklouzne pod župan rukou, zatímco ho líbá na krk. „Zhasni.“ „Proč? Nevadí mi to.“ „Sakra, řekl jsem, zhasni.“ Chce být pro tuto chvílí normálním. Aspoň jednou někoho mít. „Prosím.“ Erik se od něj odpoutá. Ani neví, co ho přimělo jít za ním. Možná, když se díval, jak bere ty prášky nebo bůhví co. Nelituje toho. Celý den v něm narůstala touha. Jakmile světlo zhasne, něco se v něm uvolní. „Kde to je, víš.“ Sundá si župan, když ucítí na boku ruku. Trhne sebou. Ještě nikdo, kromě doktorů se ho tam nedotýkal. Zadrží slzy. Touží po něm. Otočí a poslepu ho obejme. Políbí. „Chci tě.“ „Já taky.“ Ruce nahmatají zvrásněné jizvy. Poklekne a políbí je. Špičkami prstů se jich něžně dotkne. Krásná noc. Je světlo a sen končí, myslí si smutně Richard. Svírá záclonu a snaží se ještě schovat místnost před slunečními paprsky. Zatáhne. „Jsi vzhůru. Měl jsi mě vzbudit.“ Spal tak nevinně. Jako panna v netvorově doupěti. „Obleč se a jeď.“ „Cože?!“ „Obleč se a jeď. Příští týden přijeď pro panenky.“ „To nemyslíš vážně?“ O podlahu ťukne hůl. „Myslím. Vypadni hned teď!“ Erik vstane z postele a Richard uhne očima. Ať jde pryč. Nechce vidět, jak vypadá. Kouzelná noc, která končí dost krutě. Nesmí podlehnout iluzi a naději. Zklamání by bylo kruté. Jako když uvěřil, že je naděje uzdravit se. Samozřejmě byl to velký nesmysl. „Chci vysvětlení.“ Zaútočí na něj rozezlený Erik. „Nic to neznamenalo?“ „Žádné není. Odjeď, pokud chceš mít výstavu.“ „To ne?!“ Proč to dělá? Vždyť to byla překrásná noc. Nikdy netušil, že by mohla být taková. Nebylo vše dokonalé, ale přece se teprve poznávají. „Jo. Zmiz.“ „Fajn!“ zařve na něj Erik, třískne dveřmi. Sněhule je pozoruje. Bude to lepší. Víš, nesnáším pády a tyhle jsou nejhorší ze všech. Nemusíš se z nich nikdy zvednout.


celkové hodnocení autora: 95.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 5		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 7		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Radmila Kalousková	04.10.2011, 11:54:47

Ahoj, přiznám se, že jsem všechny předchozí kapitoly nečetla. Ale zdá se to být jako zajímavý a velice čtivý příběh. Je takový jiný. Asi si rychle dočtu předchozí díly. Líbilo. RK

Carolina	03.10.2011, 16:29:14

Ahoj, poutavý příběh a pěkný. Na pár dílu jsem koukla a i dočetla. Akorát co mi trochu drhlo ... bílé kvítka... asi bych dala bílé kvítky...


ze dne 03.10.2011, 16:58:41
Amater: Děkuji moc za komentář. To je tím, že já a čeština chodíme po různých cestách. Já nechápu ji, ona nechápe mě. Moc děkuji, opravím to. Jsem ráda, že se to líbilo.

Šíma	03.10.2011, 13:46:06

Zdravím. Pokračování se nese nejen ve stejnému duchu (tedy přemlouvání výrobce panenek ke svolení k jejich prezentace na výstavě), ale také má tato část jistý erotický podtext (těžko říci, zdali zvítězila zvědavost, ono chtění, či něco jiného). Samotný konec napovídá, že chvilky večerních něžností nemusí ještě znamenat vítězství ze strany muže, který touží po vystavení oněch panenek. Snad jen Sněhule může zachránit blížící se fiasko. Nejen cesty osudu jsou nevyzpytatelné... Všiml jsem si chybek v ji/jí, a pokud jsem na něco zapomněl, nebo přehlédl, jistě se ozvou další čtenáři! Tož tak...


ze dne 03.10.2011, 14:37:20
Amater: Děkuji, budu muset na nich zapracovat. další moje slabina. Kolikátá chacha. čtenáři sotva. Moc díky za zveřejnění a za chybky i známku. je dost milosrdná.