» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"I velká láska je jen malou náhradou za první lásku."

Joseph Addison

počet přístupů: 2141693

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 0 ::

:: V jiném světě XIV. kapitola - Návrat ::

Radmila Kalousková	publikováno: 05.10.2011, 22:16

Klára u Královny moc nepochodila a tak je čas vrátit se do vesnice...
Příjemné počtení.
RK


	XIV. Návrat Bylo mi hrozně a trvalo to dlouho. Nevím, jak dlouho, ale mě to připadalo jako hodiny. Hodiny plné sebelítosti a snahy vyrovnat se s mým údělem, se ztrátou, ke které má dojít a ani nevím kdy. Jediné, co jsem věděla naprosto přesně, bylo to, že to nesmím dát Nikovi nikdy najevo. Nikdy se nesmí dozvědět, co jsem viděla. Vím, že by ho to trápilo. Miluje mě, řekl mi to. A proto se musím vzchopit, pro Nika. Pomalu jsem se postavila na ztuhlé nohy. Pravá noha se mi podlomila, ale hned se to zlepšilo a začala fungovat, jak má. Utřela jsem si oči a rozhlédla se kolem sebe. Stromy, kapradiny i jiná křoviska vypadaly stále stejně. Nic se nezměnilo. A proč by mělo? To, že se něco změnilo ve mně, neznamená, že se z toho svět nějak otočí. Ach jo, někdy si připadám jako totální magor. Nevím, co vůbec čekám, že se stane. Měla jsem strašnou žízeň. A vlastně také hlad, už je to dost dlouho, co jsem okusila toho slimáka. Brrr, ještě teď se mi při vzpomínce vybaví ten mlaskavý zvuk, když ho Aluškové vyndávali z ulity. A kde vlastně jsou? Začínám trošku panikařit, že mě tu vážně nechali. Kde to jsem tedy fakt nevím a jak do vesnice, to vůbec ne. A do chrámu se nevrátím. To nikdy! U jednoho stromu jsem si všimla malého výhonku. Hurá! Budu mít, co pít. Sundala jsem si z krku jeden z darů, vypadalo to jako půlka škeble. Ale kde by se tady vzaly škeble? Ve slané vodě? No nevadí, hlavně, že se s tím dá hrabat do země. Klekla jsem si a dala se do díla. Půda trochu vzdorovala a drobné, přesto pevně propletené kořínky ztěžovaly kopání, ale můj nástroj byl tvrdý a celkem i ostrý. Netrvalo dlouho a už jsem čistila baňatý kořen plný nasládlé tekutiny. Tou škeblí se mi dokonce podařilo uříznout, tedy spíš upižlat, jeden konec kořene. Ach, to jsem potřebovala. Hltala jsem plnými doušky. Určitě tu bude ještě další. Stačí se jen rozhlédnout. Přikrčila se a soustředila na okolí. Někde tady určitě bude. Ale co to? Uslyšela jsem podivný zvuk, takové monotónní vrnění. Jo, jako když přede kočka. Narovnala jsem se a mžourala do křovisek a mezi kapradí. Co to je? Možná nějaký velký brouk. Když letí chroust nebo chrobák, dělá také hrozný kravál. Vzpomněla jsem si, jak nás jednou s maminkou strašně vystrašil, když jsme stanovaly. S mámou… Stála jsem a bojovala se svými vzpomínkami a úplně jsem zapomněla, že jsem vlastně něco slyšela a navíc nevím, co to způsobilo. Dozvěděla jsem se to rychle. Během jednoho okamžiku se toho semlelo tolik, že doteď nechápu, jak se to vlastně přesně událo. Vrnění se přeměnilo v jakýsi zvířecí bojový výkřik, zahlédla jsem jen úzká zelená očka a už se na mě z kapradin vrhala obrovská kočkovitá šelma. Šavlozubý tygr to nejlépe vystihuje. Silné velké tlapy se ke mně ve skoku přibližovaly a já mohla jen stát a dívat se na ostré zuby zdobící rozevřenou tlamu. Sakra! Proběhlo mi hlavou a jen jsem zavřela oči. Ovanul mě odporný zápach z tlamy hnijících zbytků předchozího úlovku, ale žádný náraz nepřišel. Otevřela jsem oči a nechápavě se podívala na šavlozubáka. Hrabal se z boku ležíc na zemi a vypadal stejně zmateně jako já. Za ním stál jeden z Alušků a v ruce třímal jen krátkou dýku. Tygr se hbitě postavil, ale všimla jsem si, že na boku má tržnou ránu. Zatřepal hlavou a otočil se ke mně a potom k Aluškovi. Uznal, že se musí nejprve zbavit konkurence a zařval směrem k němu. Aluška trochu couvl. Tygr přešlápl a potom se odrazil od kratších, ale o to masitějších končetin a vyskočil proti Aluškovi do neuvěřitelné výšky. Aspoň dva metry nad zemí, jen tak bez rozběhu! Ale z kapradin vyskočil druhý Aluška. Bože, on vyskočil do stejné výšky jako tygr a ještě mu stačil ve skoku podříznout krk! Krev se rozstříkla na zem. Tygr kňučivě zachrčel a padl k zemi jako kus balvanu. Levá noha se mu ještě klepala a z rány na krku vytékala teplá rudá krev. Aluška ladně dopadl vedle něho a čekal, až z něho vyteče poslední kapka života. Nohy i ruce se mi klepaly hrůzou. Vše se odehrálo jako v nějakém filmu, jako bych tam vůbec nepatřila a přesto na mě citelně dopadaly následky prožitého šoku. Já sem tak blbá, blbá nána! Vždyť by mě klidně sežral! Nemohla jsem to vůbec pobrat. Velké chlupaté zvíře leželo na zemi, půda už vsákla téměř všechnu krev a měla jsem to být já. Jenže asi pěkně nakousaná, aby si mě ta bestie vychutnala! Ten pocit, být něčí kořist, byl hrůzný. Oběť bez šance. Seděla jsem opřená o kmen jednoho ze stromů a upřeně hleděla před sebe. Aluškové nelenili a začali kočku porcovat. Bylo k neuvěření je při tom pozorovat. Vše dělali s takovou přesností, jako by měli to nejlepší a nejostřejší náčiní na světě. Nejprve oddělili mohutnou hlavu. Nedívala jsem se na to. To jsem nemohla. Až potom. Oči byly tak prázdné a nepřítomné. Z otevřené tlamy plné ostrých zubů ochable visel namodralý jazyk. Oba silné tesáky už neměl. Chtěl mě zabít, ale přesto jsem z toho, že je mrtvý, neměla žádnou radost. Ze začátku ano, to jsem si oddychla. Raději on, než já, že. Ale vidět to zvíře takhle, takhle… bez života a nekompletní, to bylo něco úplně jiného. Jenže, než jsem se produmala svýma myšlenkama, bylo už stažené z kůže, naporcované a hořel oheň. Oba Aluškové vzali jeho hlavu, do očí mu vtiskli jakési zelené větvičky a zakopali ji. Připomínalo mi to pohřeb. Asi nějaký jejich zvyk. Možná děkovali za něco k jídlu. Ano, oni nebyli bojovníci, zabíjeli, když museli. Aby se uživili nebo zachránili. Potom uctili památku mrtvému. Bylo to zvláštní. To slovo používám často, já vím, ale všechno tady bylo prostě zvláštní. Byli to silní bojovníci, kteří vyskočí dva metry vysoko a chtějí se nechat pobít od nějakých zlem, zkažeností a chtivostí prolezlých nájezdníků! To nechápu. Vždyť by se dokázali ubránit. Ano, dokázali, to teď vím s naprostou jistotou. Lítost nelítost, zvíře chutnalo výtečně. Dlouho jsem neměla tak šťavnaté a jemné maso. Kdo by to řekl, že taková silná šelma, je tak chutná. Holt zákon džungle. Sežer nebo budeš sežrán. Tak nějak to je, ne? Nacpala jsem se, že jsem se nebyla schopná ani otočit, natož vstát. Takhle rychle jsem ještě nikdy neusnula. Myslím, že by mě neprobudilo ani stádo slonů, kdyby tudy proběhlo. Nikdy nebudu obezřetný lovec, mě by dostali i mravenci! Ale co, aspoň se dobře vyspím a o to dřív budu s Nikem. *** Ale jak jsem se spletla! Spánek nebyl vůbec tak příjemný a posilující, jak jsem čekala. Žaludek mě tlačil a zdály se mi opravdu nepříjemné sny. Ani ne děsivé, ale různě pomíchané a zamotané. Vzpomínky a pocity na všechno a na všechny. Nedají se vyprávět, bylo to moc zmatené, ale nepříjemný pocit v žaludku zůstal. Asi jsem křičela, protože jsem se probudila, krk mě pálil a jeden Aluška u mě seděl a sledoval mě svýma tmavýma očkama. Lekla jsem se a to moje špatné probuzení ještě zhoršilo. Zvedl se a mlčky odešel. Jejich chování je úplně jiné, než chování ostatních Alušků ve vesnici. Ti jsou tak přátelští a vstřícní, vyzařuje z nich pohoda a klid. Ale z těchto dvou nevyzařuje vůbec nic. Ano, jsem ráda, že mě doprovází a chrání, to už bych tady nebyla. Ale za celou dobu snad nepromluvili, neusmáli se, prostě jsou jako roboti. Ano roboti, to je to správné slovo. Bez emocí a bez potřeb. Takhle na mě působí, je to divný! A já mám zase žízeň. Naštěstí u ohně zbyly nějaké kořeny a zelené listy z večera. Rychle jsem se do nich pustila, abych trochu spláchla vzpomínky na hroznou noc a ještě hrozivější probuzení. Pospíchala jsem, abych to stihla, než němě zavelí a vydáme se na cestu domů. Domů…to zní tak hezky. Usmála jsem se a dopila poslední kapky nasládlé tekutiny. Byla jsem plná elánu, nové energie a odhodlání. Zapila jsem všechny ty negativní myšlenky a vzpomínky, co mě tolik zužovaly, a nechala jsem se konejšit představou o mém novém domově. Ať to trvá třeba jen pár dnů, já je nehodlám promarnit nějakým nesmyslným fňukáním. Jsem to zase „JÁ“, ta nová Klára, plná plánů a víry, že vše se nakonec v dobré obrátí. Jsem to já, Klára, tak třicetiletá a neskutečně podobná své matce. Já, která má svého muže a svůj domov. Vítej, Kláro a už mě neopouštěj. Spěchala jsem o překot, nevnímala jsem nějaké ty nové škrábance od trnů a větví či další a další uklouznutí. Neměla jsem čas rozhlížet se po okolí a divit se květeně a zvířectvu, které bych možná viděla, kdybych nedělala takový hluk a nefuněla jako Sentinel. Nevnímala jsem okolní krajinu. Mířila jsem domu. A přeci, to zaskřehotání podobné ptačímu vypísknutí jsem zaslechla celkem zřetelně. A potom ticho. Tíživé, plíživé ticho, které bývá předzvěstí něčeho velkého. Zatavila jsem. Po Aluškách nebylo vidu ani slechu, jako ostatně vždy. Rozhlédla jsem se kolem sebe a uvědomila si, že jsem zcela neozbrojená. Sehnula jsem se pro suchou větev. Nevím, co bych s ní asi tak dělala, ale pocit, že něco držím, mně stačil. Napínala jsem uši a těkala očima do všech stran. Jeden šavlozubák už stačil. Ano, to bylo vlastně také takové ticho, až na jeho mručení. Udělal jsem několik kroků vzad a na šíji jsem ucítila teplý dech. „Můžu vás doprovodit, slečno?“ Cože! To snad nemůže být pravda. Takhle mě vyděsit. „Niku!“ otočila jsem se a vrhla jsem se mu kolem krku. Tiskla jsem ho k sobě a nechtěla ho nikdy pustit. Nejraději bych se do něho vpila a zůstala s ním spojená už napořád. Ale jak jsem se uklidnila, neodpustila jsem si, abych mu nevyčinila za to, jak mě vyděsil. „Ty si ničema! Víš, jak jsem byla vystrašená!“ bušila jsem pěstmi do jeho vypracované hrudi. On tam jen stál a usmíval se tím svým šibalským úsměvem. V tuhle chvíli mi trošku připomněl Zilvu. Za celou dobu jsem si na něho ani nevzpomněla. Nik mě jemně chytil za zápěstí a sklonil se ke mně. Políbil mě a znova a znova. „Kláro, strašně si mě chyběla,“ zašeptal a pevně mě k sobě přivinul. „Miluju tě,“ odpověděla jsem mu. Chytil mě do náruče a opatrně položil na zem. Zase jsem vnímala jeho vůni – jablka a jehličí, teplo a jemné, přesto pevné dotyky. Přejížděla jsem mu po tváři a pod prsty cítila tak známé jizvy. „A co Aluškové?“ „Ti jsou dávno pryč,“ usmál se. „Nemusíš se vůbec bát, jsme úplně sami.“


celkové hodnocení autora: 97.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 6		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	05.10.2011, 22:15:42

Zdravím. Vůbec jsem se při čtení nenudil, text má spád a jeden čeká, co se bude dít dál. Pocity i popisy se zdají být autentické (v rámci děje), Klára je pořád jen "zajíc" v tomto světě a nebezpečí čeká na každém kroku. Ony dějové "zvraty" (už jsem myslel, že ji ta kočka sežere, či náhlý příchod Nicka - ten ptačí výkřik mohl znamenat všelicos) pěkně zpestřily děj. Na chybky jsem nenarazil, snad jen na toto: Zatavila jsem. (určitě zastavila, ale třeba se k zemi přímo přilepila)! ;-))) P.S. Napadlo mě, nebezpečí se zcela určitě blíží (pomalu, ale jistě), co Aluškové? Nakonec, má-li přijít doslovný konec, proč si s Nickem ještě neužít, kdo ví, co přinese příští hodina, hodiny, či den? Tož tak...


ze dne 06.10.2011, 7:44:39
Radmila Kalousková: Ahoj a díky moc za komentík i uveřejnění. Máš pravdu, pomalu se vše blíží k jakémusi konci nekonci a žít se má pro každou chvíli, že? Nikdo neví, co ho může potkat za rohem... Hezký den RK