obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Osud má dva způsoby jak nás drtit - odmítáním našich přání a jejich plněním."
Henri Fréderic Amiel
obr
obr počet přístupů: 2915053 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 38954 příspěvků, 5685 autorů a 387173 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Náhražka mexikána ::

 autor Jimi Sean publikováno: 06.10.2011, 18:41  
Povídka je součástí sbírky povídek: Jimiho povídky. Jimi (Ondra) se ve 32 letech vrací do kolejí obyčejného života. Minulých šest let strávil převážně jako bezdomovec, který se toulal po světě potom, co musel odjet z Mexika, kde žil od svých deseti let. Cesty ho nakonec zavedly zpět do rodné země, odkud v devadesátých letech emigroval se svými rodiči do Ameriky. Děj se odehrává v době kdy už žije Brně, ale ve svém vyprávění čtenáře zavede i do daleké minulosti, kdy žil v Americe a toulal se po světě. Toliko na úvod k hlavní postavě povídkové sbírky. Prvním dílem je povídka "Zasraný Vánoce", kde Jimi vypraví příběh sám o sobě z pohledu třetí osoby, ve kterém mu jeho pozdější nejlepší přítel Pete zachrání život...
 

„Co mě to tady vykládáš? Tak to nebylo!“

„Ale bylo, byls úplně mimo, to je jasný, že si prd pamatuješ.“

„Takovej žvást, to je jak z nějakýho blbýho filmu, che che!“

„Ne, to je z tvýho blbýho života, vole!“

Seděli jsme u mě na terase s nohama nahoře, popíjeli a probírali všechno možný. Pete mi vyprávěl, jak mě minulé Vánoce na poslední chvíli stáhl z kolejí a já mu nechtěl věřit, že se to stalo tak, jak říkal.

Za ten jeden rok, co jsem ho znal, jsme toho spolu zažili dost. A samozřejmě s Nelou. Byli jsme taková správná trojka, věčně ožralá, nad vším možným i nemožným polemizující trojka. Byly to dobrý časy. Znovu jsem si začal vážit života. Pete mi sehnal práci a dokonce i byt. Hrál jsem v jednom pajzlu udělaným v mexickým stylu. Vzadu v šatně jsem přes sebe přehodil mexický hadry, sombrero, nalepil si falešný knírek, popadl kytaru a šel bavit hosty. Hrál se mnou ještě jeden kluk, tenkrát mu bylo asi 17, chodil do školy a takhle si přivydělával na víkendový chlastačky. Uměl dobře zpívat a já zase hrát na kytaru, tak jsme se vzájemně doplňovali. Zákazníci požírající fazole byli nadšení. Alespoň se tak tvářili. Možná to bylo jen tím ostrým chilli, po kterým tak prahli, aby ochutnali chuť Mexika.

Jednoho dne ten kluk nepřišel. Což by nebyla taková tragédie, takových dnů bylo víc, já jsem taky párkrát nepřišel. Jenže ten den byl ve znamení oslav chilli. Pro majitele to byla velká událost, vrazili do té akce plno peněz, výzdoba, pokrmy, dokonce někde sehnali fotky a různý věcičky demonstrující historii Mexika. Já o Mexiku něco vím, tohle se mi líbilo. Proto vedoucí nebyli jediní, co měli vztek na toho kluka. Mirek se jmenoval, ten kluk. No, na tohohle Mirka, Mirečka, jsem měl vztek i já. Vedoucí nám koupili nové kostýmy, což nebylo tak podstatný pro mě jako pro ně, ale štvalo mě to už jenom kvůli tomu, že jsem neuměl zazpívat ani skákal pes. On byl ten, kdo otvíral pusu a vypouštěl z ní slova v melodickém a srdci pohlazujícím rytmu. Kdybych se takhle pokusil otevřít tu svou hubu já, všichni by hned utekli. Jako vzteklí mu volali na střídačku snad všichni, co měli jeho číslo a kdo ho neměl, tak si ho opsal. Zvonilo to, ale nikomu to nezvedal.

„To je v hajzlu!“ procedil jsem a šel si zapálit dozadu na dvorek. Najednou se někudy od popelnic vynořil totálně sťatej Mireček.

„Kurva, kde seš?! A jak to, do prdele, vypadáš?! Ty jsi snad zapomněl, co je dneska za den?“
„Cóže, jó, jasně, myslím, že je štvrtek?“

Byl fakt mimo, hodně mimo. Mireček.

„Tak pojď, něco s tebou uděláme.“

Vzal jsem telefon a zavolal Petemu, ať pro nás přijede. Pete pracoval jako taxikář, což se zrovna báječně hodilo. Abych pravdu řekl, ono se to hodilo dost často. Mít za nejlepšího přítele taxikáře je fakt dobrý! Pete byl brzy u zadního vchodu. Naštěstí za celou tu dobu nikdo nevyšel na dvorek, takže o opilým Mirečkovi nikdo kromě mě nevěděl. Naložili jsme ho do auta a já šel za vedoucím.

„Pane Cvikl, možná vím, kde Mirek je. Začíná to tady až za hodinu, zkusím se po něm porozhlídnout, kdybych ho nenašel, něco vymyslím. Nemějte strach, já se o hudbu postarám, můžete se klidně věnovat ostatním přípravám. Věřte mi!“

„Dobře Ondřeji, věřím ti.“

Nesnášel jsem, když mi říkal Ondřeji, všichni mi říkali Jimi. Kdyby krysy uměly mluvit, říkali by mě Jimi a určitě ne Ondřeji! Jenže tenhle blb asi nemá rád americký jména a bylo mu jedno, že mě tak každý říká už celý život, tedy od mých 15ti let. To je jedno, sakra, prostě mě tím vždycky dokázal vytočit. Naštěstí nejsem zase takový nervák, abych mu za to nadával. Nechal jsem ho při tom, byl to můj šéf.

Odvezli jsme opilou náhražku mexikána ke mně do bytu. Strhali jsme z něj oblečení jako tlupa divokých a nadržených kurev a nacpali ho do vany.

„Malá intenzivní ledová sprcha tě probudí. Takhle se střízliví v Mexiku na záchytce, ha ha ha!“

Peteho to nesmírně bavilo. Když se Mirek začal svíjet a ječet na celý byt, Pete se mohl potrhat smíchy.

„Tohle bych mohl dělat každej den, ty vole!“

Jakmile k sobě začal pomalu přicházet a hlavně už z té studené vody modrat, vytáhli jsme ho ven. Koukal jako myš zachráněná před utopením. Oči se mu málem vykutálely z důlků. Hodil jsem po něm deku a postavil vodu na pořádně silný kafe.

„Já se divím, že jsi tam vůbec trefil do té práce. Proč jsi tam lozil takhle na šrot? A kde máš telefon?“

„Já nemám telefon? Sakra!“

„No asi ne, nebo ho máš strčenej v zadku, volali ti tam snad všichni, co měli z čeho volat!“

„Já si nic nepamatuju. Šli jsme s klukama za Á, rovnou do hospody. Někdo měl narozeniny nebo co, no a takhle to dopadlo. Bože mě je zle, asi budu zvracet.“

„No to nám ještě scházelo, táhni na hajzl a strč si prsty do krku, ať to z tebe všechno vylítne, ten sajrajt.“

Vytáhl jsem ze šuplíku prášky na nevolnost a bolení hlavy. Kafe bylo hotový a Mireček taky. Pete tam jen stál, kouřil a smál se mu.

„Čemu se směješ? Jako kdybys takhle nikdy nevypadal.“

„Klid Jimi, jenom nevím, jak ho chceš dát dohromady natolik, aby byl schopnej celej večer brnkat na kytaru a zpívat óóó Mexico, mi patria dulce óóó, ha ha!“

„Cože? Ty ses zbláznil, Jimi, to já nezvládnu!“

„Hovno! Neznám nezvládnu! Zapij ty prášky tím kafem a pohni, nemáme už moc času, za půl hodiny to začne!“

Říkal jsem si, že ho tam dostanu a donutím ho ze sebe dělat mexikána i kdybych mu měl do zadku vrazit klíček a natáhnout ho jako hračku. Kafe a prášky mu naštěstí rychle pomohly. To ale nemohlo trvat věčně. Vyzvracel celý obsah svého žaludku a barva se mu vracela hodně pomalu. Vzal jsem tedy ještě pár prášků sebou. Nakonec je ani nepotřeboval.

Dojeli jsme na místo tak tak. Vedoucí nás seřval oba dva jako psy. Mireček pořád skuhral, že to nezvládne.

„Neser mě! Seš mladej, vydrž první dvě hodiny s úsměvem na ksichtě a pak uděláme něco s tvým žaludkem. Jasný?“

„Dobře já to zkusím.“

Bylo to pro toho kluka hodně náročný. Vždycky, když jsme dohráli písničku, obrátil se zády ke všem lidem a s dost neblahým obličejem si oddechoval. Chvílemi jsem se mu musel v duchu i smát. Ale nezklamal mě. Po dvou hodinách úvodního šaškování, kdy jsme dokonce hráli i venku na ulici, abychom přilákali další návštěvníky, si Mireček sedl v šatně na lavici, přisunul si k sobě koš a vyzvracel se do něj.

„Vidíš, dokázals to. Jdeme, teď něco uděláme s tvým žaludkem.“

Byl už absolutně střízlivý. Není divu po tom zpívání. Nechal jsem mu naložit pořádnou porci polívky, pěkně husté a mastné.

„Jez pomalu!“

Pak si jako zatěžkávací test zapálil Startku, starou dobrou Startku. Trošku se mu zamotala hlava, ale ustál to. Poručil jsem mu pivo, aby chytl barvu. Potom druhý. Já jsem si dal samozřejmě s ním. Těsně před dalším vystoupením jsme si dali panáka vodky na kuráž. Moje léčba se povedla. Mireček znovu se zdravou barvou ve ksichtě, se svým spokojeným úsměvem bez úšklebků stranou a se svým temperamentním zpěvem v doprovodu mé temperamentní španělky, rozdával návštěvníkům radost.

Tu noc se snědlo hodně fazolí a ještě více chilli. Co se dělo potom u každýho doma, nechť si představí každý sám.


 celkové hodnocení autora: 95.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 13 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 kulkul 07.10.2011, 13:03:13 Odpovědět 
   Je třeba naučit se "mně-mě" - celkem asi 4x špatně + ještě nějaké to i-y.
K obsahu: úvod korunovaný 4.větou je výborný, jako z pravého chlapského rodokapsu. Vypravěč se i dál snaží působit silně, mužně, suverenně. Pak ale vzniká problém, když příliš pozornosti věnuje záležitosti jakým jménem mu kdo říká, a jaké je to když se někdo opije. Pravý chlap by spíš ucedil: říkej mi jak chceš kámo, a: prostě se namazal. Neřešil by to, že? Tento rozpor mezi knižními předlohami a vlastními zkušenostmi je postupně stále patrnější. Jaksi se z tvrdého chlapa klube adolescent a věty jako "nechal jsem mu naložit pořádnou porci polívky" jsou pak až zábavné.
Návrh: styl není špatný, ale piš o svých (třeba i pijáckých) zážitcích přímo, nepřenášej je do Mexika.
 Šíma 06.10.2011, 18:41:13 Odpovědět 
   Zdravím.

Na rozdíl od předešlé části je zde vidět určitý posun a to nejen po stránce typografické (viz formátování textu), ono Tvůj styl je zde poznat stále (a textík se nečte špatně). Vypadá to, že je tento příběh jen střípkem z mnoha dalších částí (jak sám píšeš v Perexu), určitě s Tvým hrdinou ještě něco zažijeme... Hrubek, ani překlepů, jsem si nevšiml, nejspíš za to může má chvilková indispozice (která trvá už nějaký den - chytl jsem bacila, ne ženskou), uvidíme, kolik autorů chytí Tvé svérázné vyprávění (trochu i neobyčejné) z našeho docela obyčejného a na první pohled fádního světa... Jsem zvědavý na pokračování. Něco kolem Jedničky! ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Peter Lacey
(22.1.2019, 19:24)
ERROR
(4.1.2019, 21:27)
abeekr
(2.1.2019, 17:57)
Elvíra
(30.12.2018, 14:05)
obr
obr obr obr
obr
Post Mortem
Garth
Zmatenost
Rodny
Řekl
Charles
obr
obr obr obr
obr

Obskurníci aneb z Nových pověs...
čuk
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr