|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
|
:: DEVONINY KAMENY - 25. + 26. kapitola ::
| *** |
| |
|
|
Kapitola 25.
Neviditelná kočka
***
Děti se ve svých pestrobarevných bundičkách vykutálely ze dveří, vedoucích do zahrady, jako lentilky z krabičky. Sylvie počkala, až se vybatolí poslední opozdilec a sešla po čtyřech schůdcích dolů za svými svěřenci.
Otevřela dokořán dveře dřevěné boudy uprostřed zahrady a nechala děti, aby si rozebraly auta, míče, tříkolky a jiné hračky. Na sezení na pískovišti už byla zima, musela caparty udržet v pohybu. Děti se honily, dováděly a jejich čisté, vysoké hlásky zázračně rozveselily odpoledne, které jako by se pořád nemohlo rozhodnout, bude-li svítit slunce, či zda se zatáhne nadobro.
S rukama v kapsách tmavě zeleného prošívaného pracovního pláště se na chvilku zastavila u plotu, částečně skrytého oku náhodného kolemjdoucího vzrostlými tújemi. Přes silnici pohlédla na pole. Už na něm posedávaly vrány, předvoj blížící se zimy, krátkých dnů a nekonečných, mrazivých nocí.
"Teto..."- zatahala ji za kabát malá holčička: "Kolo kolo?"
"No to víš, že uděláme kolo mlýnský," usmála se Sylvie a společně s několika dalšími dětmi utvořili kroužek. Pak si zahráli ještě na zajíčka, na sochy a na schovávanou, na babu... děti se smály a čas utíkal jako voda. S údivem si všimla, jak už je slunce nízko.
Zatleskala rukama: "Děti... budeme uklízet hračky!"
Stíny se prodlužovaly a obloha stále více nachověla. Prudce se ochladilo.
'Co bys taky chtěla, začátkem prosince?'- ušklíbla se v duchu. Další rok pomalu u konce. V tomto světě je čas skutečně neúprosný.
Zalétla v myšlenkách k Adamovi, což se jí teď stávalo podezřele často. Někdy myslela i na tu dívku, kterou ještě neznala. Jeho dceru. Je jí šestnáct, to je věk, kdy se mladý člověk občas zatvrdí vůči svému okolí, má-li dojem, že není pochopen a respektován. Není ještě dospělý, ale už tak chce být brán. To by Sylvie pochopila a také na to byla připravena. Jen jestli moc nepředbíhá. Ach, Ell, nasadilas mi do hlavy pěkného brouka.
I když myšlenky v její hlavě připomínaly kolotoč s dřevěnými koníky, snažícími se neustále a marně dostihnout jeden druhého, nezapomínala přitom dohlížet na drobotinu, která uklidila do kůlny už skoro všechny hračky. Ještě poslední oranžovou tatru s vyklápěcí korbou a může zavřít dveře z nahrubo ohoblovaných prken na velikou petlici.
"Teto... Honzík tady není!"- stála u ní uplakaná dívenka, tiskla k sobě svého plyšového kamaráda a skoro už nabírala k pláči.
"Neboj se, Věruško, najdeme ho. Asi se nám někam schoval. Budeme ho hledat spolu, ano?"- utřela děvčátku slzičky a vzala ho za ruku. Přesto se jí srdce zatetelilo závanem studeného strachu.
Vydaly se ruku v ruce zkontrolovat místa, kde se děti rády schovávaly: "Honzíku! Jdeme domů... vylez! Honzíku!"
Už hledaly i ostatní děti, chlapeček se ale neozýval. Ze všech sil vzdorovala panice, která se na ni valila jako obrovská vlna. Když už začínala podléhat mírným příznakům hysterie, ozval se zpoza kůlny dětský hlásek: "Teto... tady je!"
Že ji to nenapadlo! Prohledala křoví na odlehlé části zahrady, betonovou prohlubeň brouzdaliště, prostor pod terasou, zkrátka všechno, kromě toho místa, které měla skoro přímo před nosem. Asi proto, že to bylo moc blízko na to, aby je nezaslechl. Přemýšlela, proč se neozval.
Honzík seděl za boudou na chladné zemi, zády opřený o její zadní stěnu. Pokrčená kolínka objímal rukama a potichu něco vyprávěl skořicově rezaté kočce, která seděla před ním s ocasem spořádaně ovinutým kolem tlapek.
Sylvii spadlo ze srdce závaží velikosti mlýnského kamene. Přidřepla na bobek k Honzíkovi a pohladila ho po vlasech, ze kterých mu sklouzla pletená čepice s bambulkou. Hoch ale nereagoval. Stále něco tiše šeptal a zvíře mu pozorně naslouchalo. Přiblížila ucho k jeho ústům. Slovům však nerozumněla, skoro jako by mluvil nějakým cizím jazykem. Jeho posluchačce to ani v nejmenším nevadilo, ani na malý okamžik z něho nespustila svoje magické oči barvy surového jantaru.
Sylvie to sledovala udiveným pohledem. Tady se dělo něco záhadného. Cosi jí doposud unikalo, jenže nemohla přijít na to, co by to mohlo být.
Konečně chlapec zvedl oči a podíval se na Sylvii, jako by si teprve teď uvědomil její přítomnost. Všechny děti se shromáždily kolem a zvědavě je pozorovaly. Kočka se ani nepohnula, jen její drnčivé předení bylo zřetelně slyšitelné.
Ne, něco tu nebylo v pořádku. Ale co? Měla to přímo před očima, viděla to, ale zatím nedokázala pojmenovat. Přelétla očima hlouček ztichlých dětí, které upíraly oči střídavě na ni a na malého chlapce na zemi... a vtom jí to došlo.
Ani jedno z dětí, pro které byl tady v domově kontakt ze zvířaty velikou vzácností, nevztáhlo ruku, aby si kočku pohladilo, jediné z nich se o ní slůvkem nezmínilo, ani jedno se na ni nepodívalo.
Už věděla, čím to je.
Kromě malého Honzíka a jí samotné nikdo další rezavou kočku neviděl.
***
Kapitola 26.
Neznámé místo, neznámý čas
Vykladači
***
"Bojíš se neznáma?"
"Ne, bojím se toho, co už znám."
Věčný úděl a věčná bolest Blíženců. Strach z rozloučení. Každá z nás je součástí té druhé. Neznáme fyzickou bolest, neznáme smrt. Ale někdy si říkáme, jestli by to tak nebylo lepší. Mohly bychom zůstat spolu. Napořád. Jenže i my se vyvíjíme. Každým dalším životem a osudem se blížíme Světlu. Jsme sice jeho součástí, ale právo zcela se mu přiblížit si musíme vysloužit.
Sloužíme tedy, jak nejlépe dovedeme. Ke službě patří odloučení a zapomenutí.
Snad jen někdy ve snech spatříme tvář svého Blížence. Já tvou a ty moji. Nebudeme vědět, proč se po takových snech svírá srdce steskem, ani proč máme pocit prázdnoty. Přejde to, jen někde v hloubi duše ta prázdnota přetrvá.
Čekáme. Čas se nachýlil. Brzy už vyslechneme a přijmeme to, co pro nás bylo určeno hvězdami a předáno vesmírným krystalem. Je to hlavní smysl naší existence, naše poslání. Patříme mezi Misionáře, zatímco Darius a ostatní představení jsou Vykladači vůle.
Vidíme je přicházet. V jejich čele sám Darius. Je to pro nás čest, že zrovna on se ujal našeho nového zasvěcení.
Ani jeho úděl není jednoduchý. I on zná bolest z rozloučení. I on patří mezi Blížence. Už je dlouho sám. Tak dlouho, že si už málokdo z nás na jeho bratra vzpomene.
Lidé nás nazývají anděly. Co ale záleží na pojmenování? Jsou to jen slova. Jen my víme, jaká je skutečná pravda. Byli jsme tu totiž dávno před příchodem lidí. Jsme velmi staré bytosti, z lidského hlediska. Každé naše vtělení je pro nás velkou neznámou. Netušíme, kde ani kým tentokrát budeme. Ani z jakého důvodu.
Darius ani ostatní Vykladači nikam nemusí. Jejich poslání je zde.
Známe je všechny. Moudrou Mircallu i nemluvného Abana. Poznáváme Chasana, Diniela, Esme i Irelii. A samozřejmě krásného a ušlechtilého Daria.
A smutného, tolik moc.
Jsem na tom lépe, než on. Přijdu o svého Blížence jen na chvíli. Na pár desítek krátkých lidských let.
Darius ztratil Gartha navždy.
***
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 17 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
