obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je svátost, kterou je potřeba přijímat na kolenou."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2915495 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39737 příspěvků, 5764 autorů a 391455 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Ne každá pomsta je sladká... ::

 autor sumus publikováno: 07.10.2011, 11:29  
Prosím o prominutí pojetí textu bez vyznačení přímé řeči. Je to neupravená verze z roku 1961 - ale za to autentická (:-D
 

Pomsta

Nepatřím k těm, kteří nevyprávějí jiné historky, než z vojny. To mám, zapl. P. B., život trošku bohatší. Příběh, který chci vyprávět dnes je tak trochu výjimkou, pointa se mi zdá dobrá, ač je pravdou, že je to zřejmě trochu dost subjektivní názor.Končil JUDr. Čepička (coby ministr národní obrany), žezlo převzal pan Lomský. Pro vojáky se moc nezměnilo, byla vojna jako řemen. Jenže - jak říkají dialektici - každý tlak vzbuzuje protitlak a vojáci si hledali cestičky k chvilkám svobody, klidu a taky k malým pomstám. Ta moje pomsta byla umožněna převelením do kuchyně. Je to sen skoro každého vojáka. Je tam (rozuměj : v kuchyni) sice hodně práce, ba i dřiny, ale vojna se tam (v té kuchyni) zase příliš - slangově řečeno - nežere. To mi neobyčejně vyhovovalo. Takže existoval kuchař Jára a naopak zas "dízlák" Pepa, vlastním jménem Jozef Kačiatko, poddůstojník z povalování, pardon, z povolání. Vystudoval tři třídy základní školy a snad proto měl obzvláštní zálusk na všechny maturanty a vysokoškoláky. I já byl na tapetě a mnohokrát jsem byl vrácen pro ne dost pořadově předpisový pozdrav, vzdání úcty hodnosti. Možná, že i po právu, stále jsem nemohl přinutit mozek, aby pozdrav chápal jako vzdání úcty armádě a státu, ale pořád jsem viděl jen a jen malého, křivohubého chlapa v zeleném rovnošatě se zeleným mozkem.
Pravda je, že sám Pepa chodil jako ze škatulky. To bylo právě námětem, leitmotivem mé pomsty. Čekal jsem dlouho, až útvar vyjede na několikadenní bojové cvičení mimo kasárny, kdy se důstojníci (a samozřejmě i "dízláci") stravovali společně s mužstvem. Přiměl jsem úskokem našeho prožraného velitele, aby naplánoval na jeden z obědů řízky, i když jsem tím trochu trpěl : čtyři sta řízků dá daleko více práce, než uvařit stopadesát litrů guláše, loupání třech pytlů brambor je mnohem protivnější práce, než nakrájet metrák chleba.V den "D" jsem připravoval maso na řízky ( na vojně dostanete půl prasete a řízky se dělají i z bůčku), skrojil jsem velký plát sádla z kruponu, pečlivě do tenka ho rozklepal, dvakrát obalil, osmažil a odložil...Dízlák Pepa přišel s křivou hubou, navíc zkřivenou pochybovačným, sarkastickým úsměvem, čehož výsledkem byl škleb hodný Quasimoda, nastavil ešus, do něhož padla naběračka brambor omaštěných tukem ze smažení (běžná praxe) a to pak přikryl řízek o velikosti fotbalového stadionu. Údiv, oči jak hlemýžď, Pepa vykoktal : Veru, Jarda, som si myslel, že ste na mňa nasratý... a napokon taký velký rezeň... ste dobrý chlap ! Od jiného by mi to i trochu zalichotilo, za touto "pochvalou" jsem nemohl jinak, než vidět "velký rezeň".
Vydával jsem dál jídla ostatním a po očku koukal na Pepu, který usedl tak šikovně, že jsem na něj dobře viděl, odložil čepici, do pravé ruky lžíci, do levé "rezeň" a sousto brambor a kousl... Proud teplého tuku vyrazil z dvojitého pouzdra strouhankového obalu a skropil tu škatulkově čistou, nažehlenou uniformu. Čekal jsem výbuch, nadávky a vyhrožování basou, obvyklou artilerii našeho Pepy, ale nic z toho se nekonalo. Pepa dojedl, podíval se na bluzu, zrudnul, zmizel ve svém stanu a za chvilku se opět v čisté bluze objevil, náramně spokojený, na "place". Mnou připravená výmluva, "že přece do řízku nevidím" zůstala nevyužita a pointa pomsty otupena; protože Pepa neřval, nikdo si ničeho nevšiml a chlubit se tím by bylo asi dost riskantní. Nevyšlo to, no... alespoň ne tak, jak jsem si představoval. Bude jiná příležitost !A byla.
Na podzim naše jednotka vyjela na na třídenní cvičení do vojenského prostoru. Měl jsem na stravu jen čtyřicet vojáků a lidí, takže jsem sám navrhl i uvařil španělské ptactvo, což je pro značnou pracnost jídlo na vojně velmi málo obvyklé. Našel jsem kousek péra, z něhož jsem několika skoro uměleckými řezy vyrobil plát masa velký jak talíř. Do něho jsem zabalil dva brambory, hodně osolil a opepřil, zavinul a na vrch namotal asi třicet metrů nitě. Uvařil a při vaření se těšil... Přišel čas oběda, přišli po skupinkách, mezi prvními můj "oberkamarad" Pepa Kachnička. Dostal stranou připravený, trochu již vystydlý, závitek, vyhledal konec niti (už i to - dík mé zlomyslnosti - byla práce pro trpělivého) a motal a motal a motal... Odmotal, v ešusu to krájet nešlo ani nožem, natož lžicí, tak tedy závitek (protože tohle tedy španělský ptáček opravdu nebyl) do ruky a dál to vypadalo jako po povelu "Azore, trhej !" Šťáva stříkala vůkol, dva chlapi z jeho okolí se stěhovali k jinému stolu. Někteří z ostatních se také všimli nerovného zápasu Kachněte s masem a nejdřív skrytě, pak i otevřeně se smáli. Pepa nic. Byl tak zabrán do utkání s tvrdým ptákem, že nevnímal své okolí. Dojedl a poděkoval : dobré to bolo! ... Úplně mne otrávil.
Prostě : pomsta ani tentokrát nebyla až tak moc sladká.
Do ďasa...

Karlovi to vyšlo

Četl jsem jednou povídku "Pomsta" svému příteli Karlovi Benešovi. Nakonec jsem se ani nedověděl, zda se mu líbila, protože ho okamžitě zaujala věcná stránky té story. Krátce se uchechtnul a povídá : Ne, že bych se chtěl vytahovat, ale mně taková podobná pomsta vyšla na dvěstě padesát procent. Účinnost takové pomsty nezáleží ani tak na tobě, co si vymyslíš, ale na tom, jak myslí ten, komu je ta vymyšlenost určena - a taky na náhodě. A vida zájem na mé tváři zapálil si cigárko, opřel se v židli dozadu a pokračoval : Taky já jsem měl svého Pepu Kačiatka, jenomže se jmenoval Karel Teplý. Samozřejmě jsme mu přezdívali Buzík. Aby toho nebylo málo, nastoupil i nový velitel čety, právě z učiliště vyřazený, tak zvaný naftalíňák, poručík Bronislav Chvostek, navíc skálopevně přesvědčený, že je svým křestním jménem předurčen pro armádní kariéru. Podivuhodně brzo se sblížil s Buzíkem, asi ve stejnou dobu, kdy se mu začalo říkat Ocas. Tito dva pilířové armády, kteří se sblížili nad půllitry a půldecáky, snad měli mezi sebou soutěž, kdo mne (ale nejen mne) více zpraží, seřve, poníží... Zpražit ? to jo, seřvat ? to taky jo, ale ponížit ? To bych se musel cítit poníženej, ale já v nejhorším případě byl příšerně naštvanej (řekl to drsněji) a to ještě ne vždy. Nějak jsem byl nad věcí a věřil a těšil se, že můj čas přijde. A on jo - on fakt přišel.
Vyjeli jsme nějak koncem května do prostoru letních cvičení, na LVT (ne Liberecké výstavní trhy, ale letní výcvikový tábor). Do vesnice - Valče - kilometr přes les, skoro tři kilometry po cestě. Do krámu, nebo na autobus, jsme chodili po té cestě, ale na vlak a od vlaku, či do hospody a z hospody, jsme chodili zkratkou přes les. Skončily nějaké dílčí prověrky a skončily úspěšně. V pátek za to skoro všichni dostali povolení k opuštění ubytovacího prostoru - opušťák, všichni - vyjma šesti, kteří byli ponecháni na ostrahu tábora. Samozřejmě, že kdybych byl v této šestici chyběl, naskákaly by mi na tváři pupínky. Navíc Buzík před odchodem z tábora přišel s podezřelým úsměvem za mnou a povídá : Hele, Beneš, to hlídání tady je pěkná flákárna. Takže do neděle večer zasypete tu starou latrinu a vykopete novou. - Kde bude nová? No - to nechám na Vás... O svých pocitech tehdy nemohu dnes mluvit, tolik sprostejch slov ani neznáš; měl jsem dopal, ale jen chvíli. Asi mi nebudeš věřit, ale já se nakonec do té práce dal radostně a vesele jsem si u ní pískal ! Pak se mi totiž rozleželo, že to je přece ta šance, na kterou už dávno čekám. Vykopal jsem - naštěstí v písčité zemi - novou díru, osadil okraj jámy novým "bidýlkem". Pověřil jsem svých pět spolutrpitelů, aby okamžitě začali chodit na novou úlevnu. Ty vole, povídá první, který se vrátil z výkonu hygieny, ty vole, dyť tys' to vykopal zrovínka na tý pěšině od hospody! Jó ? fákt ? povídám, to jsem to tedy pěkně podělal ! Co kdyby tam někdo spadnul ?
V ten moment pochopil. Řval smíchy a sípal : Copak kluci, ty tu musej' bejt do osmi, to je eště vidět, ale... Správně, ale. Je pravda, že to nebylo ještě to pravý vořechový - nekonec nás tam chodilo jen šest a jen dva dny, Chvostek jistě přijde od autobusu a tak se tomu vyhne, ale ... Správně, ale. Stačí to. Takové a podobné úvahy se opakovaly vždy, když do tábora dorazila další skupina kamarádů. Takovej seriálek to byl... Kluci nám dali něco ze svých domácích dobrot, trochu jsme se napili, a v deset jsme už byli zalezlí ve stanech. Ve třičtvrtě na dvanáct se ozval rámus, překvapené vykviknutí Ocasa a neartikulovaný řev Buzíka, z kterého byla rozlišitelná jen jednotlivá slova, jako: " ..kterej vůl.., já vás..., co to jeeé ? jéžišmarjá - to je h-o-v-n-o !" ... a tak.
Ve stanech bylo ticho, nebo skoro ticho. Za chvilku bylo ticho i u latriny (bodejť by chtěli být viděni s takovou hnědou hodností na nárameníkách!). A my zase nejsme troubové, kteří píchají do vosího hnízda. A to jsme ke všemu netušili, že v noci přijdou spolu ( proto těch dvěstě procent), že to protáhnou přes hospodu a tak ještě víc otupí svou pozornost! Jen druhý den jsme v blízkosti těch dvou významně popotahovali nosem.... Kupodivu : mně ani slovo ! Asi přemýšleli, co by mi provedli a nic jim nebylo dost kruté. Přemýšleli, až tu svou šanci propásli. Z čista jasna přišel rozkaz, abych se ihned vrátil do kasáren a druhý den jsem již nastupoval o sto kilometrů dále k útvaru železničního vojska. S kamarády jsem se ani nestačil rozloučit....
A to je těch dalších padesát procent.


 celkové hodnocení autora: 99.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 12 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 07.10.2011, 11:28:02 Odpovědět 
   Zdravím.

Vyprávění z VOJNY je pro mne něco jako chodit "do kostela", protože mám modrou knížku, díky tomu, že jsem slepý skoro jako patrona, mne tam prostě nepustili (určitě věděli proč)! ;-))) Textík je vlastně dvěmi povídkami v jedné, na jedné straně se ona vendetta míjela účinkem (viz nešťastný kuchař, kterému se nedařilo pomstít na velícím důstojníkovi), na druhé straně jedna menší latrína, která svůj účel dokonale splnila! ;-) Mé druhé já trochu ohrnovalo nos nad nadbytečnými a chybějícími mezerami (že tak krátký text mohl být opraven), ale já jsem už zvyklý, prostě jen trochu snížím hodnocení (musím měřit všem stejně)!
 ze dne 07.10.2011, 16:46:11  
   sumus: Život fakt někdy přináší srandovní opačnosti. Většinou se ale odehrávají na různých místech, v jiných časech a jiným protagonistům. Je mi fajn, když mohu být sjednocujícím prvkem a už mi tolik nezáleží na nějaké poctě.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
endlessness
(3.4.2020, 01:58)
Elis66
(1.4.2020, 21:52)
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
obr
obr obr obr
obr
Bezejmenná
grasshopper
For every innoc...
Fuxik(5)
Zapomenout 5.dí...
Ksara
obr
obr obr obr
obr

Společenstvo Elementálů:Posled...
MC_Kejml
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr