|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 1 ::
|
 |
|
:: Blues na dálničním nájezdu -8- ::
 Luky |
publikováno: 10.10.2011, 20:41
|
| A je to tu, příběh končí. |
| |
|
|
Na Rozvadově jsme přešli na druhou stranu dálnice, kde jsme si koupili první jídlo na české benzínce a vydali se směrem k lesu na cestu k dětskému táboru. Já jsem o tomhle plánu nic nevěděl. Byl to tábor, kam jezdil Honza se svojí sestrou když byl mladší a já jen věděl, že tam budou nějací lidé a že budeme moci přespat někde pod střechou. Byla už tma jako v pytli, šli jsme po lesní cestě, kde nebylo jediné světlo, neměli jsme úplně dobrou náladu, bylo hodně chladno a my šli jen v pantoflích a sandálech. Na chvilku jsem si sedli a rozhodli se odpočinout si, protože jsme šli už asi čtyři kilometry bez pauzy. Sedli jsme si na mez u cesty, ubalili si cigarety a já vyndal ze zadní kapsy kalhot protokol od policajtů. Rozložil jsem ho a pousmál jsem se. Podíval jsem se na Honzu a ten už měl úsměv od ucha k uchu. Chvilku jsme se smáli a kouřili, pak jsme vstali, poplácali se po ramenech na znamení, že jsme to dokázali a že nám zase prošel nějaký průšvih, což byl obvyklý postup, když jsme se do něčeho dostali. Zkrátka nám to zase prošlo.
Na cestu nám svítil jen měsíc, bylo velmi chladno a já uviděl v dálce za stromy rybník. Už jsme byli na místě. Uviděl jsem světlo, které vydával oheň. Kolem ohně jsem rozpoznal pár lidí a začal být slyšet zpěv. Cesta už tudy nevedla, takže jsme šli prostě jen lesem a blížili se ke skupince u ohně. Honza rozpoznal tábor, takže jsme zvolnili a už si jen tak vykračovali.
Přisedli jsme si k ohni a Honza mě představil. Přestože bylo už poměrně pozdě a u ohně se už jen povídalo a popíjelo, dostali jsme něčeho trochu najíst a teplý čaj do plecháčků, který nám po té cestě mrazivým lesem přišel opravdu vhod. Nechali nás dojíst a trochu odpočinout, ale hned potom začali vyzvídat, odkud že to vlastně jdeme. Převyprávěli jsme jim ve zkrácené verzi události posledních třiceti hodin. Když nad tím tak přemýšlím, tak to bylo proklatě dlouhých třicet hodin. Při vyprávění jsem sledoval jak postupně ustává hovor a všichni nás poslouchají. „…no a tak jsme dostopovali až sem na Rozvadov,“ dokončil Honza. Rozhostilo se ticho a bylo slyšet jen šumění lesa.
„Vy jste vážně jeli stopem?,“ zeptal se jeden z posluchačů.
To mě teda vážně dostalo. Nijak ho nevykolejil fakt, že jsme byli zadrženi s klasifikací dvou trestných činů a jednoho přestupku, ale podivil se nad tím, že jsme nejeli vlakem či autobusem ale stopem.
„No jo, jeli,“ odověděli jsme s Honzou téměř současně.
Chvilku jim trvalo, něž se vzpamatovali z toho šoku, a poté se zábava dala opět do pohybu. Ještě nějakou dobu jsme se vyhřívali u ohně a dopíjeli víno, ale poměrně brzo došlo dřevo, a my byli příliš unavení na to, abychom šli nasbírat další, takže jsme jen poprosili ať nám ukáží, kde můžeme složit hlavy. Jedinou kamennou budovou v táboře bylo něco, co připomínalo sklad nebo bývalé umývárky, ale v jedné ze dvou místností bylo několikero postelí, které byly samozřejmě již zamluvené, takže nás poslali do vedlejší místnosti. Místnost skutečně fungovala jako sklad, takže kromě několika regálů tam bylo jen pár dřevěných beden, ale žádná postel natož přikrývky. Byli jsme neuvěřitelně unavení a kapku přiopilí, takže se Honza kvapně uvelebil na bednách a jen si vyhrnul límec svetru. Chvilku jsem uvažoval, že bych si lehl na podlahu, ale byla pouze dřevěná a ne úplně nová, takže jsem nakonec vyklidil jeden foch regálu a lehl si do něj. Jediné co mi mohlo posloužit jako přikrývka, byla umělohmotná plachta, používaná bůh ví na co. Neměl jsem na výběr. Byla opravdu velká zima, později jsme zjistili, že to byla jedna z prvních nocí toho roku, kdy teploty klesly pod nulu, takže není divu, že mi trvalo dost dlouho, než jsem usnul a že jsem se nevyspal moc dobře.
Ráno nás vzbudil nejstarší člen osazenctva. Hned jak jsme se posbírali a vyšli před budovu, uviděli jsme našlapaného žigulíka věcmi ostatních, ale my si stejně nedělali iluze, že by pro nás zbylo místo, takže jsme si jen uvařili trochu černé kávy, zakouřili si a vyrazili zpět k dálnici. Byl krásný slunný den, což sebou ovšem neslo i fakt, že teplota se pohybovala okolo pěti stupňů. Když jsme došli k dálnici, bylo už o něco tepleji, takže stopování nebylo tak úmorné, jak jsem ráno očekával. Vlastně to byl dost rychlý stop. Hned asi třetí či čtvrtý řidič, kterého jsem oslovil, nás ochotně vzal až do Prahy na Barrandov.
Byli jsme vysazeni na benzínce kousek za odbočkou na Slivenec, bylo lehce po poledni a nějak se nám ještě nechtělo se rozejít, takže jsme se rozhodli dojet na Jižní Město za Katkou, u které jsme měli slušnou šanci na kávu a chvilkový azyl. Naneštěstí přijela úplně nová tramvaj, myslím že karoserii navrhoval Porsche, takže jsme si připadali trochu divně, když jsme do ní lezli v otrhaných svetrech, pantoflích a sandálech. Protrmáceli jsme se metrem až na Jižní Město a konečně dojeli ke Katce. Samozřejmě jsme měli vybité telefony, takže jsme museli použít zvonek. Nějak nám nedošlo, že by třeba Katka nemusela být doma, nebo že by tam třeba mohl být i někdo jiný než Katka, proto jsme se oba pořádně divili, když nám přišla otevřít Katčina máma. Ta nás ovšem přijala velmi vlídně a když zjistila, že jsme přijeli stopem z Plzně, přičemž jsme ji přiznali jen to, že jsme byli u Plzně v tom táboře, tak nás pohostila pečeným kuřetem s maštěným bramborem a dala nám k dispozici popelník. Připadali jsme si jako králové. Na konci této odysei, která vlastně trvala sotva osmačtyřicet hodin, na nás čekala taková hostina. Najedli jsme se, ještě jsme navzdory námitkám dostali kávu, a vyrazili na autobus. Na zastávce jsme se pokusili roztřídit věci z našich batohů, ale brzy jsme zjistili, že to vzhledem k naprostému bordelu, který v nich byl, nemá cenu a že jsme omylem nechali lestra z komisařství u benzínky na Barrandově. „To si někdo teda počte!,“ zasmáli jsme se tomu oba dva. Chvilku jsme ještě klábosili, a pak každý z nás vyrazil na opačnou stranu. Odysea skončila.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
96.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 4 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 10 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
