obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Teorie lásky je božská, její praxe ďábelská."
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais
obr
obr počet přístupů: 2915294 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389843 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Oko - 1.kapitola ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Oko
 autor Terka007 publikováno: 11.10.2011, 23:02  
Touto kapitolou Viktoriin příběh začíná...
 

Bylo to zvláštní. Už na začátku. Nikdy jsem nic takového neviděla. Jakmile jsme se sem přistěhovali, všimla jsem si toho.
Stěhování je těžké, obzvlášť když se musíte loučit s tak milými lidmi, jako byli vaši přátelé. Jednoho dne máma přišla a řekla: „Musíme se odstěhovat.“ Později jsme s bratrem pochopili proč. Naši rodiče se rozvedli. Já ani neznám důvod. Naše domácnost byla klidná, nikdo se s nikým nehádal a najednou tohle! Táta mi moc nechybí. Soud rozhodl, že k němu nebudeme chodit, slíbil totiž, že s námi bude jezdit každý měsíc někam na víkend, ale já tomu moc nevěřím.
Máma tento dům koupila, protože byl velmi levný. Bohužel se ale nyní nacházíme padesát kilometrů od mého rodného města.
Náš dům není velký, ale zato má obrovskou zahradu. Další důvod, proč jsme se sem přestěhovali, máma miluje zahradničení. Pěstování zeleniny, zajímavé květiny, to je její šálek kávy.
Když doběhnete až nakonec naší zahrady, uvidíte vysokou zeď a uprostřed ní se nachází dveře. Zeď i dveře oddělují naši zahradu od zahrady lidí naproti v protější ulici. Ty dveře ale nejsou ledajaké. Mají tmavě zelenou barvu a místo klíčové dírky je tam oko.
Kouká se na nás a sleduje, co děláme právě na zahradě. Nikdy jsem nic takového neviděla. Asi patřilo nějaké panence, ale proč ho majitel z vedlejší zahrady dal do dveří, to netuším, ale chtěla bych to zjistit.
Když jsem mámě před několika dny naznačila, že se mi oko nelíbí a připadám si v jeho přítomnosti zvláštně, dala jen oči v sloup. Řekla mi, že nebude obtěžovat souseda z vedlejší ulice kvůli takové zbytečnosti, kterou chtějí strašit malé děti, co tu bydlí.
Chápu, proč máma nechce mluvit s našimi sousedy. Když jsme na ně chtěli zazvonit a představit se, nikdo nám neotevřel. Máma se už naštěstí seznámila s jednou hodnou paní jménem Jana a ta nám vysvětlila, že manželé Coleyertovi nikomu neotvírají a ani nevychází přes den z domu. V noci něco vždy dělávají na zahradě, nikdo neví co.
„Co když v tom domě vlastně nikdo nebydlí?“ zeptala jsem se Jany.
„Ale určitě bydlí, někdy jdou z něho slyšet hrozné zvuky,“ řekla mi. „Pláč, naříkání, řev a v noci kopání.“
„Jak to myslíš?“ nechápala jsem poslední slova.
„Kopání hlíny, díry, nevím, jak lépe to mám popsat,“ snažila se mi to vysvětlit. „Každého zajímá, jak jejich zahrada vypadá, zda ukrývá nějaká tajemství, když je oddělena od vedlejších domů vysokou zdí.“
„Byl tam někdo někdy?“ zajímalo mě.
Jana zavrtěla hlavou. „Ne. Na to nemá nikdo odvahu, ale starší sousedky mluví o tom, že tam už někdo byl, prý nějaké děti, nevrátily se. Já si ovšem myslím, že to jsou jen staré, vymyšlené povídačky.“
Jana mi jinak o oku a Coleyertových už nic neřekla. S mámou se bavily o sousedkách. Probíraly ženské drby.
Vyšla jsem po schodech nahoru, porozhlédnout se po mém bratrovi. V pokoji nebyl, takže bylo pravděpodobné, že je na zahradě.
Byl tam. Klečel na trávníku na konci zahrady a hrál kuličky. Doběhla jsem k němu.
Můj bratr moc nemluví. Má s řečí problémy. Jako pětiletý absolvoval mnohá logopedická vyšetření či lekce. Bohužel marně. Akorát se lépe naučil vyslovovat písmeno “S“. Teď je mu sedm.
Usmála jsem se a sedla si vedle něj. Pokynul hlavou ke kuličkám, zda si s ním nezahraji a já přikývla.
Mezitím, než bratr posbíral kuličky, jsem se koukala kolem sebe. Mé oči minuly květinový záhonek, klíčící rajčata, plot, zeď, dveře, oko…
To oko se pohnulo! Ano, pohnulo se. Jakmile jsem se na něj podívala, uhnulo mi pohledem a opět sledovalo mého bratra.
„Viděl jsi to?“ zašeptala jsem.
„Čo?“
„To oko,“ ukázala jsem na něj prstem. „Pohnulo se.“
Bráška ale jen pokrčil rameny a zavrtěl hlavou zleva do prava.
Asi už vážně začínám trochu šílet. Třeba si to jen špatně vykládám. Jsem zmatená z toho, že jsem nikdy nic takového neviděla a to je vše. Za několik týdnů mi bude ukradené, jestli tu to oko je.
V noci jsem nemohla spát. Pořád jsem se převalovala. Jakmile jsem usnula, zdál se mi pořád ten samý sen. Nedokážu si na něj ale vzpomenout. Pamatuji si, že když jsem se probudila, byla jsem celá zpocená a musela si zajít do kuchyně pro sklenku vody.
Ráno mi nebylo zrovna nejlépe, ale i přesto jsem šla do nové školy. Máme to s bráškou asi kilometr pěšky. Po cestě spolu nemluvíme. Jenom jdeme. Zvykla jsem si na náš poklidný život bez jakéhokoli adrenalinu a vzrušení. Žijeme v poklidné čtvrti.
Jsem ráda, že se ke mně všichni už od začátku chovali tak přívětivě a mile. Je to malá, klidná škola. Ze spolužáků na mě nepůsobí negativní myšlenky. Zdá se mi, že si zde každý hledí svého. To je dobře.
Zatím jsem se moc se spolužáky neseznámila. Oni se se mnou snaží bavit, ale připadá mi, jako bych já nechtěla. Ale nevím proč. Děje se to proti mé vůli.
Hodně jsme se během jednoho týdne, kdy tu bydlíme, změnili. Cítím to i na bratrovi. On nejspíš nic nezaregistroval. Důležitější pro mě ale je, že je šťastný.
Ve škole bylo ticho jako v hrobě. Četla jsem pod lavicí tajně detektivku od Agathy Christie. Učitelům to bylo jedno, když viděli, že si čtu, ale zároveň si stíhám zapisovat i poznámky, pokračovali ve svém výkladu. Snad si o mně nemyslí nic zlého, to by bylo špatné. Alespoň pro mě. Oni ti učitelé taky nevypadají zrovna normálně až na několik málo výjimek. Nikdy jsem nebyla svědkem toho, že by si někdo na někoho zasedl. Kdepak. U nás byli učitelé úplně jiní.
Odpoledne jsem si znova četla. Kniha mě naprosto uchvátila. Bratr si hrál na zahradě poblíž oka. Neměla jsem z toho dobrý pocit, ale když jsem ho pozorovala z okna, vypadal spokojeně.
Usnula jsem brzy. Opět mě provázela ta samá noční můra. Jednu chvíli jsem myslela, že se zblázním, že spáchám sebevraždu vteřinu po probuzení. Připadala jsem si jako v transu.
Probudila jsem se, když jsem ucítila něčí ruku na mém rameni. Vyděšená jsem si sedla. Vedle postele stál bratr a kulil na mě oči.
„Máma má noční a já se bojím,“ vlezl za mnou do postele. Přitiskla jsem si ho k sobě. Hladila jsem ho po vláskách a on po chvíli usnul.

Jana k nám chodí čím dál častěji. Její zrzavé vlasy pozná už i křeček. Myslím si, že pro mámu je to dobré. I v práci se jí daří. Chodí domů s úsměvem na rtech a při zahradničení už nehloubá ve svých myšlenkách jako obvykle.
I bratr si našel kamaráda. Adam je taky nemluvně. Dorozumívají se gesty. Podobně jako v pravěku. Teď si ovšem jistá nejsem, jestli je to pro bratra dobré.
Jak se zdá, mojí rodině se tu líbí, já z tohoto místa ale nadšená nejsem. Tuhle se mě máma zeptala: „Vikinko, našla sis už nějaké kamarády?“
Nevěděla jsem, co říct. Kdybych řekla ANO, máma by hned chtěla onoho člověka pozvat k nám. A kdybych řekla NE, začala by mi máma hledat kamarády ona, což by byla katastrofa. Zároveň jsem nechtěla lhát, takže jsem po zdlouhavém uvažování, při němž mě máma netrpělivě sledovala, odpověděla: „No, něco se rýsuje.“
To ji nejspíš potěšilo, protože šla potom zavolat Janě, aby probraly nové novinky z naší čtvrti. Klepy se tu roznáší děsně rychle, takže máma den co den volá Janě, mluví spolu pokaždé asi dvacet minut.
Říkala jsem si sama pro sebe, že je nebudu poslouchat, ale moje vůle nebyla tak silná.
Je těžké poslouchat hovor, který se ozývá jen z jedné strany s asi dvacetivteřinovými odmlkami.
Pochopila jsem, že se bavily o make-upu naší sousedky, kočce naší druhé sousedky a taky o Coleyertových, ale nevím, co důležitého se stalo, protože o tom mluvila Jana. A pak následoval ještě další rozhovor. Tentokrát o jednom bezdětném sexy muži, který bydlí o několik bloků dál.
Když už jsme u Coleyertových, chtěla bych vám povědět, co se mi včera stalo. Rozhodla jsem se, že prozkoumám oko zblízka. Došla jsem k němu. První, na co jsem se zaměřila, byla duhovka. Byla sytě modrá. Oko na mě upřeně zíralo.
Večer jsem se k němu vydala znova. Něco mě tam táhlo. V růžovém hedvábném pyžamu jsem šla vstříc…nebezpečí? Zasvítila jsem starou petrolejovou lampou na neexistující klíčovou dírku. Oko bylo zelené.
Jo, asi trochu vyšiluju, či snad přeháním? Nebo je to halucinace? Všechno je zvláštní…


 celkové hodnocení autora: 88.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 14 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 micromys 03.07.2013, 12:13:22 Odpovědět 
   Je to napínavé, jsem zvědavá na pokračování.
 Šíma 11.10.2011, 22:53:32 Odpovědět 
   Zdravím.

Text je vcelku čtivý, nepopírám. Ovšem trochu se i táhne. Nechci tvrdit, že v něm není ani špetka napětí, to ne, ale trochu hutnější atmosféra by nezaškodila. Povídání pro náctileté, proč ne? Stejně tak na mne příběh působí. Místy i tak trochu jako "povídání z druhé ruky". Co mu chybí? Zkušenost. Hezky jsi popsala trápení hlavních hrdinů - matky, dcery a syna. Jejich stěhování, seznámení s novým prostředím, první zážitky s novým domem a zahradou. Textu však chybí jistá plastičnost, o uvěřitelnosti mluvit nechci, spíš jako by celek plaval po okraji a nešel více do hloubky. Avšak, co můžeme jako čtenáři chtít od první části delšího vyprávění (půjde-li skutečně o delší povídku). Každopádně držím palce v dalším psaní (tedy při pokračování tohoto příběhu, sám jsem zvědavý, co v té zahradě "na druhé straně" vlastně je, popřípadě kým jsou obyvatelé toho sousedního domu za plotem)! ;-)

Co mi padlo do oka?

1. Kde se příběh odehrává? Podle příjmení nejspíš někde v anglicky mluvící zemi, proč ta "česká jména"? (Jana.)
2. Opakování slůvek, nebo již známých faktů nemusí být to pravé ořechové a může i svým způsobem textu škodit, někteří autoři jsou na toto hodně vysazení.
3. Možná je to jen můj pocit, ale zdá se mi, jako bys místy používala "hodně spisovný jazyk" a jindy spíše jeho volnější formu (nezdá se mi to příliš přirozené).
4. Tu a tam používáš příliš dlouhá souvětí, někomu to vadit může, jinému čtenáři nemusí.
5. Napadlo mě, copak matka napoprvé nezavezla své děti do školy, či je nedoprovodila, aby věděly, kde ta škola je? Napadá mě také, že například v Americe, nebo Anglii jezdí po městě školní autobusy a sbírají děti, aby při cestě do školy - třeba pěšky - nedošly úhony).
6. Vyprávíš o všem a zároveň o ničem, onu školu a spolužáky si nedovedu představit, jaké to tam bylo, jak chodili žáci oblečení, jaká tam panovala atmosféra? Možná se dozvíme více v pokračování.
7. Vyprávění je zatím směskou různých událostí a postřehů, které nejsou nijak výrazně pospojovány. Příběh čtenáři sděluje, co se stalo tehdy a tehdy v určité posloupnosti bez nějakého bližšího časového určení (jakoby to nebylo důležité). Chybí mi tu časová návaznost na jednotlivé dny, části dne, prostě tak, jak život plyne - třeba v reálu - zamysli se, jak prožíváš jednotlivé dny Ty sama a co děláš a co cítíš... Jak to jde vše za sebou.
8. Konec této části je veden tak trochu do neurčita (viz poslední věta: Všechno je zvláštní...), připadá mi jako useknutý. Chtělo by to doplnit... - Všechno je tak zvláštní, tajemné, uvidím zítra, třeba té záhadě přijdu co nejdřív na kloub...). Je to jen návrh, nic víc...
9. Našel jsem několik drobností, zde jsou i s mými postřehy:

-- jako byli vaši přátelé. -- jakými byli

-- (pozor na opakování zájmen: Naši, Naše - za sebou v souvětích)

-- Soud rozhodl, že k němu nebudeme chodit, slíbil totiž, že s námi bude jezdit každý měsíc někam na víkend, ale já tomu moc nevěřím. -- (neodporuje si toto sdělení? Soud rozhodl, že se otec nesmí stýkat s dětmi a on je někam bude vozít na víkend každý měsíc? Vždy ovšem existuje možnost, že jsem toto souvětí správně nepochopil...)

-- Ale určitě bydlí, někdy jdou z něho slyšet hrozné zvuky, -- (vypiloval bych toto souvětí, přestože může jít o "hovorovou mluvu", že jo? - někdy jsou z toho domu slyšet hrozně divné zvuky - nezní to o chlup lépe?)

-- Ze spolužáků na mě nepůsobí negativní myšlenky. -- (zkus si tuto větu přečíst nahlas, nezní nějak divně? chtělo by to ji postavit lépe)

-- Hladila jsem ho po vláskách a on po chvíli usnul. -- po vlasech (ona zdrobnělina mi v této větě moc nesedí)

-- Adam je taky nemluvně. -- (není nemluvně malé dítě, které ještě nemluví?)

Tož tak. Text není vyloženě špatný, mohl by být i lepší, uvidíme v dalším díle. Dneska něco kolem Dvojky! ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Tarois quer - V...
Nix Raven
Kouřová
yacht boy
Ateismem k trva...
Gustav Imbecil
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr