obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Naděje je paměť, která touží."
Honoré de Balzac
obr
obr počet přístupů: 2915145 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39115 příspěvků, 5705 autorů a 388235 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Osudová noc - část první ::

 autor Lenka publikováno: 17.10.2011, 15:49  
Život dokáže překvapit, a občas i sám sebe.
 

3.listopad
Byl to již měsíc, co za ní do práce přišel právník a oznámil jí, že jeden z jejích vzdálených příbuzných zemřel. A ji ustanovil svou dědičkou. Nejdříve nevěděla, co si o tom má myslet. Jaký příbuzný? Ale zvědavost jí nedala a ještě ten den se na adresu, kterou právník udal, jela podívat.
Dodnes se ještě nevzpamatovala ze šoku, který ji přivodil pohled na patnáctipatrový bytový dům. Právník čekal uvnitř a hned ji seznámil s jejím novým majetkem. Strýc její matky byl samotář, a když se rozhodoval koho uvede do své závěti, zjistil si prý vše o svých možných dědicích. Prý se ani dlouho nerozmýšlel, komu ho odkáže.

3.říjen
„Když vás uviděl na fotografii, připomínala jste mu jeho matku. Jako byste byla její mladší dvojče, alespoň tak to říkal…“ vysvětloval právník, „jednou za vámi došel do obchodu. A v tu chvíli prý poznal, že se nezmýlil. Zasloužíte si lepší život, abych ho citoval.“
Aurora se zachvěla. Jak mohl tušit jaký život měla? Bylo jí dvaadvacet a poslední tři roky se starala o matku a jejího současného manžela. Pracovala v obchodě s obuví a tím vlastně její život končil. Na nic jiného jí nezbýval čas.
„Jak velký je ten dům? Tedy co v něm…“ nevěděla jak pokračovat. Nenacházela slova. „Kde vezmu peníze na…“ zase si nebyla jistá, co říct. O daních toho moc nevěděla, snad jen to, že jsou.
Právník se na mladou dívku usmál. „Pojďte dovnitř, seznámím vás se závětí.“ Poté ji zavedl do jednoho ze dvou bytů, které se nacházely v přízemí. „Pojďte dál,“ vyzval ji a sledoval, jak Aurora ohromením ztratila hlas.
Ani se jí nedivil. Jeho klient nechal byt uzpůsobit pro ni. Když ležel v nemocnici a už bylo jasné, že tentokrát se už domů nevrátí, najal bytového architekta, aby místnosti uzpůsobil pro mladou dívku.
Musel se trochu pousmát, když si vybavil, o co ho jeho klient požádal. Byl nucen nechat sestavit dotazník ohledně bydlení a nenápadně ho dát vyplnit i dědičce. Architekt, který se na tom také podílel se ohromně pobavil, když mu vysvětloval, jakým způsobem bude muset zjistit, co by se nové majitelce líbilo. Ale splnil přání umírajícího muže.
Aby také ne. Jeho finanční odměna za tuto práci převyšovala jeho obvyklou taxu. Ale muselo se nechat, že byt přizpůsobil působivě. Tedy až na jednu místnost. Na starou knihovnu, ve které jeho klient trávil většinu času. Tu jedinou si přál uchovat.
„Takže nejdříve vás asi seznámím s bytem. Je váš. A připravený na vaše přestěhování. Jsou zde dvě koupelny. Jedna velká s vířivou vanou a menší se sprchovým koutem. Dvě ložnice. Kuchyň. Obývák. Všechny tyto místnosti byly přebudovány. A pak tu je ještě jedna. Knihovna. Spíš malá pracovna. O té vám řeknu něco víc, až vám přečtu závěť.“
Aurora si připadala jako v říši snů. Pomalu procházela čtvercovou chodbičkou a nahlížela do pokojů. Jakoby se vynořily z jejích snů. Tak nějak si představovala svůj byt. Něco ji napadlo a otočila se na právníka.
„Ten dotazník, který jsem před několika měsíci vyplňovala?“
Muž se pousmál. „Ano, to byla tak trochu moje práce. Z větší části však na něm pracoval architekt, který to tu pro vás měl upravit. Jestli dovolíte, půjdeme do kuchyně, tam vám přečtu závěť.“
Přikývla a následovala ho do jediné místnosti, kterou zatím neviděla. Tam se posadila a čekala dokud právník nevytáhne z aktovky potřebný dokument. Poté se též posadil, nasadil správný výraz a dal se do čtení. Začátek jí nějak utekl. Nedokázala se soustředit na slova, která muž říkal.
…Odkazuji veškerý svůj majetek dceři své neteře, Auroře Bezběhové. Jedná se o obytný dům s devětatřiceti byty. Veškeré své finanční prostředky, jejich přesná výše bude zjištěna k datu převodu. A dvoupatrový dům, který stojí naproti obytnému domu.
Co se týče obytného domu, mám několik podmínek, jejiž plnění musím vyžadovat. V bytech od druhého do jedenáctého patra jsou nájemníci, se kterými mám smlouvu, kde se zavazuji, že jim nebude změněna výše nájemného. Jde o nájemníky, kteří tu žijí již několik let. Byty v dvanáctém a třináctém patře jsou momentálně prázdné, ale smlouvy k jejich pronájmu má u sebe můj právní zástupce. Byl bych velmi rád, kdyby i nadále spravoval právní záležitosti. Spolupracuji s ním a jeho kanceláří již mnoho let a mám v něj důvěru. Čtrnácté patro a všechny tři byty v něm má pronajatý můj správce a členové jeho rodiny. V patnáctém patře jsou čtyři byty. K nim, žádné připomínky nemám.
Co se týče finančních záležitostí, jsem si vědom, že má dědička nemá dostatek financí na zaplacení daně, proto můj právní zástupce uhradí veškerou daň z těchto peněz. Mimoto vlastním také akcie několika firem. Z těchto akcií plynou dividendy, které používám na opravné práce na domu. A doporučoval bych, aby to tak zůstalo. Tyto příjmy jsou pravidelné.
Tady právníka Aurora zarazila. „Omlouvám se, ale asi tuto část moc nechápu. Můj… strýc,“ nevěděla, jak jinak mu říkat, „používal peníze z dividend na opravy?“ „Ano. Peníze jsou ukládány na speciální účet, spolu s polovinou nájemného. Můj klient byl kouzelník přes čísla… Ale o tom jindy. Zkrátka tyto peníze jsou vždy k dispozici… Mohu pokračovat?“
Aurora přikývla, i když jí to moc smysl nedávalo. Ale pokud to její strýc tak dělal a přál si, aby v tom pokračovala i ona, bude to ctít.
Další majetek, který jsem už zmiňoval, je dvoupatrová budova naproti přes ulici od obytného domu. Zde mám dlouhodobou smlouvu s majitelem baru a restaurace, která zde sídlí. O dům není třeba se vůbec starat. Jen vybírat nájemné.
A úplně nakonec má poslední podmínka. Trvám na tom, aby se má dědička nastěhovala a žila v bytě, který dříve patřil mně. Celý byl přebudován, neboť vím, že mladá dívka nebude chtít žít tak, jak jsem žil já. Jen jediná místnost zůstala původní. A to má knihovna. Zde trvám na tom, aby se nic neměnilo. Co se týče nastěhování mé dědičky do bytu, musí se nastěhovat sama. Tím myslím, že dokud se s ní přijde její matka nebo nevlastní otec, nebude mít přístup k žádnému z výše uvedeného. Tuto podmínku dávám jen proto, že vím, že zabrání ženě, která si ani nemůže říkat matka dále využívat lásku své dcery…
Dál následovaly jen konečné formule, které už nebyly nijak zajímavé. Aurora měla co dělat, aby se vzpamatovala z tohoto. Hlavně z obsahu posledního odstavce. „Já to nechápu…“
Právník si povzdechl. „Můj klient mě požádal, abych se postaral o to, aby vám vaše matka a její současné manžel už neotravovali život, abych použil jeho přesná slova. V závěti o tom nic nepíše, ale… připomínala jste mu jeho matku. Jak vzhledem tak svým chováním. Musím se přiznat, že vás dal sledovat. Ale jen proto, aby se o vás dozvěděl něco víc.
Ale teď k doplnění závěti. Co se týče dividend, jejich roční výše se pohybuje od tří do pěti milionů. Což je ovšem zanedbatelná částka v porovnání s celkovou finanční částkou, kterou jste zdědila. Jedná se o rovných třista milionů korun a nějaké drobné.“
Auroře klesla čelist. Něco takového přece nemůže být pravda. To není možné. To se přece jí stát nemohlo. Určitě se jí to jen zdá, nebo si z ní někdo dělá legraci. Ale muž naproti ní vypadal zcela vážně.
„Ještě před svou smrtí mě můj klient požádal, zda bych nemohl zakoupit několik uměleckých děl, do kterých bych uložil třetinu jeho hotovosti. To jsem udělal, takže v tuto chvíli vlastníte obrazy a šperky za sto padesát milionů. Všechny tyto cennosti jsou uloženy v bankovním sejfu…“ teď se zamračil. Poprvé od chvíle, co ho poznala.
Aurora zpozorněla. Nějak vytušila, že teď chce začít o něčem jiném. A měla pravdu.
„Slečno Auroro… nikdo neví, jaký je skutečný stav financí mého klienta… O příjmech z dividend nájemníci věděli. Ale jinak byli všichni přesvědčeni, že veškerý jeho majetek pochází jen z nájmů a že si něco našetřil za svůj život… Můj klient se však zabýval obchodem na burze, byl doslova kouzelník, pokud to tak mohu říci… Jen… chci říct, nebylo by moudré někomu říkat o skutečné výši.“
„Tomu rozumím. Ale co mám s tolika penězi dělat? Já… já, nevím.“ Nemohla najít kloudnou myšlenku.
„Můj klient se postaral i o to. Pověřil mě, abych vám našel finančního poradce, který bude s vašimi penězi dále pracovat.“
„Proč vám tak věřil?“ Vypadlo z ní náhle. Ani sama nevěděla, kde se to v ní vzalo.
„Protože věděl, že bych pro něj udělal cokoliv na světě…“ zarazil se a zahleděl se do okna, „můj vnuk byl nemocný a potřeboval nákladnou operaci… I když jsme se všichni složili, nestačilo to. Ale on… vím, že od klienta se peníze brát nemají, ale byl jsem zoufalý. Zaplatil celou nákladnou léčbu a ty peníze nechtěl nazpět. Řekl mi tehdy, že pro něj nemají takovou cenu jako život malého chlapce.“
To vzalo Auroře dech. Znovu. Kdo byl ten muž, který jí toto všechno odkázal. Kdo byl muž, který jí umožnil žít její život. „Jaký byl?“
„Já vlastně nevím, až do chvíle, kdy mi nabídl, že zaplatí vnukovu léčbu jsem ho považoval za podivína, který se žene jen za dalšími penězi. Ale tehdy jsem pochopil, že pro něj nebyly ty peníze zas tak důležité. On měl prostě rád to, co dělal. Bavila ho burza. Jinak vám o něm nic moc neřeknu. Nikdy nemluvil, když nemusel.“

3.listopad
Ale to bylo před měsícem. Před měsícem? Musela se zasmát. To bylo za jiného života. Ještě ten den se přestěhovala od matky a jejího manžela, dala výpověď a začala nový život. Vlastně by se dalo říct, že první, který doposud mohla prožít.
Seznámila se s většinou podnájemníků, byla přítomna při podpisu pěti nájemních smluv, zašla i do baru v protějším domě, kde se seznámila s majiteli. Bratry. Ten starší byl příjemný společník, který jí nabídl pomoc, pokud bude něco potřebovat. Ale z mladšího měla divný pocit. Připomínal jí jednoho z jejích nevlastních otců, hospodský povaleč, kterého kromě pití a sázkových her nic nezajímalo.
Kupodivu si na nový život zvykla rychle. Od chvíle, co využila matčiny dvoudenní nepřítomnosti a odvezla si všechny své věci, byla neskutečně šťastná. Šťastná a volná. A i když si slíbila, že ze zděděných peněz nebude čerpat, vyrazila na nákupy.
Tedy odolávala tomu pokušení dlouho celé čtyři týdny. Až dodnes. Ráno vstala, postavila se před zrcadlo ve velké koupelně a rozesmálo ji to. „Kdo by si kdy pomyslel, že já… já… budu mít dvě koupelny. A ani mi to nepřijde divné?“
Smích ji však hned přešel, když si vzpomněla, na včerejší večer. Zastavil se u ní právník s dokumenty. Dozvěděla se tak konečně, kolik na účtech zůstalo peněz po zaplacení daně. Pořád víc, než si kdy dokázala představit. A také se mu konečně podařilo prodat většinu obrazů a šperků, které její strýc nechal nakoupit.
Nestála o ně. Přišlo jí, že lidé, kteří takovou krásu obdivují si je užijí víc. Ona by se nikdy neopovážila vytáhnout je ze sejfu banky. A na to byly opravdu krásné. A byla svému právníkovi neskonale vděčná, že to zařídil. Vlastně toho zařídil víc. Všechno, s čím měla starosti. Oblíbila si ho. Za ten měsíc měla pocit, jako by konečně měla otce. A že za její život se na tomto postu vystřídalo mnoho mužů. Žádný z nich pro ni však nic neznamenal.
Oblékla se a zamířila do kuchyně, kde se zarazila. Za ty roky, co žila u matky a starala se o ni, trávila v této místnosti většinu svého času. Proto si ji přizpůsobila pro sebe. Ráda vařila, i když to bylo s podivem, když jí do toho celý život někdo nutil.
Rozhlédla se kolem sebe. „Něco tu chybí, není to ono,“ zamumlala si sama pro sebe a zamračila se. Architekt vystihl její přání dokonale, v každém pokoji si připadala jako ve snu. Až na kuchyň. Zde jí chybělo vybavení. Spoustu drobností, na které byla zvyklá, a hlavně ty, které si vždy přála.
Pustila se do snídaně a přemýšlela. Když dojídala poslední sousto už byla rozhodnutá. Vezme si kreditní kartu, kterou dostala několik dnů po převzetí dědictví a vydala se na nákupy.
Nedošla však dál než před hlavní vchod. Tam si teprve uvědomila, že nemá automobil. Ten, který používala nechala matce. „Ach jo,“ nechtěla na ni vzpomínat. Hlavně ne na to, jak zareagovala na to, že se odstěhovala. Doslova ji vyhodila. Prý o nevděčnou holku nestojí. Matčina slova ji zranila, ale oddechla si. Matku vůbec nezajímalo, co vlastně zdědila. Nezajímalo ji vůbec nic.
„Dobré ráno,“ ozvalo se znenadání až to Auroru vylekalo. Rychle se rozhlédla a uviděla Filipa, staršího z majitelů baru naproti.
„Dobré ráno,“ odpověděla s úsměvem a seběhla schody. Filip měl jako obvykle skvělou náladu.
„No, konečně úsměv. Tam nahoře jste se mračila. Copak se stalo?“
„Potřebuji nakoupit a uvědomila jsme si, že nemám auto,“ ani netušila, proč se svěřuje skoro cizímu muži.
„Jenom kvůli tomu se mračíte? Vždyť je to tak jednoduché. Říkal jsem vám přeci, že stačí říct… Půjčím vám svoje. Já ho dnes nepotřebuji…“
„Ale to nejde…“ začala se bránit.
„Jde. To nic není.“ Přitom z kapsy vytáhl klíče a podal jí je.
„Tak děkuji, ale nevím, kdy se vrátím, já…“ zarazila se, neboť si všimla, že z domu naproti vyšel Filipův mladší bratr. A hrozně se na ni mračil. Nebo na bratra?
„To vůbec nevadí, když tak mám tu ještě dodávku. Jen si užij nakupování.“ Na to jí ukázal prstem své auto a vydal se za bratrem. „Jo, ještě. Doklady jsou v područníku.“
Aurora celá nesvá nasedla do cizího auta a nadechla se. Tak drahé auto řídila poprvé. „Poprvé, ale nemusí to být naposledy,“ zasmála se a nastartovala.
Její první zastávka byl autosalon, kde se svěřila do rukou jednoho z prodejců a začala vybírat. Když po hodině vycházela ven její nálada byla povznášející. Právě si objednala své první auto.
Dál se už nezdržovala a zajela do nákupní zóny, kde strávila zbytek dne. Bylo úžasné nakupovat, když vás neomezují ceny. Ale přesto se snažila krotit. Potřebovala přeci jen věci do kuchyně. I když toho nakonec přeci jen nakoupila víc. Různé doplňky, které jí padli do oka. Motýly na záclonu, nové záclony, vázičky a několik dalších věcí.
A pak se pustila do nákupů kuchyňských potřeb. Ke konci dne byla ráda, že její půjčené auto je tak velké, neboť se jí to tam jen tak tak vešlo.
Když konečně dorazila před dům, už se stmívalo. Zaparkovala hned před vchodem a vystoupila. Přitom si povzdechla. Do auta nákupy nosila průběžně, ale teď před ní byl problém, jak to všechno dostat do bytu?
„Á dobrý večer. Jak je vidět, nákupy jste si řádně užila. Jen se divím, že to auto pořád ještě jede,“ ozvalo se za ní.
Aurora se rychle otočila. A stanula tváří v tvář Herbertovi, Filipovu mladšímu bratrovi. Zachvěla se. Byl moc blízko ní a měla z něj tak nepříjemný pocit.
„Dobrý večer,“ pozdravila a snažila se ze sebe setřást strnulost, která se jí zmocnila v jeho blízkosti. „Je tu někde váš bratr?“
Muž se zamračil. „Není. Odjel… Měla byste si dávat pozor,“ varoval ji temně a odešel zpět do baru.
Takže to bude muset vynosit sama. I když by si nejraději vlezla do horké vany, a hned poté do postele. Byla tak unavená. Nákupy jsou opravdu náročná práce. Nikdy tomu nevěřila, ale také nikdy neobešla tolik obchodů.
Vykročila k hlavnímu vchodu, když se ze dveří vystoupil její správce. A vedle něj cizí muž. Zachvěla se. Něco na tom muži…
„Dobrý večer, slečno Auroro. Už jsem se bál, kde jste tak dlouho… Tento mladý muž hledá byt. Přišel dnes odpoledne…“
Aurora se zamračila. Odpoledne? A to tu čeká? „Omlouvám se. Musela jsem si něco koupit.“
„Spíš vykoupit celý krám,“ zamumlal muž.
„Co jste říkal?“
„Omlouvám se slečno. Jsem Marek Bílý. Od přítele jsem se doslechl, že tu máte volný malý byt. Před týdnem jsem se vrátil z mise a nemám kde bydlet.“
„Z mise?“ podivila se Aurora.
„Ano, tento mladý muž je voják. Nebo spíš byl. Od příštího měsíce se chystá nastoupit k policii, že je to tak chlapče?“ vmísil se do rozhovoru správce. „Ale mi si tu tak povídáme a slečna by si nejraději šla odpočinout.“
„Ne, to je v pořádku. Byt volný je. Ale nemůžete se nastěhovat, dokud se nepodepíše smlouva. To bohužel půjde nejdřív zítra,“ začala Aurora. Bylo to poprvé, co něco takového zařizovala sama. Předtím vše zařídil právník.
„Ale to vůbec nevadí. Slíbil jsme mu, že dnes smí přespat u mě a zítra to už nějak vyřídíte… Ale když se tak dívám na váš nákup… Co kdybychom vám to pomohli odnosit dovnitř?“ pokračoval správce.
Marek se zadívala na unavenou dívku. A pousmál se. „Slečno, pokud vám to nevadí, pomohu vám. Vypadáte, že sotva stojíte na nohou. Slibuji, že nic nerozbiji.“
Aurora zůstala stát neschopna slova. Ten muž byl úžasný. Byl doslova jako vystřižený z jejích dívčích snů. Co ji to napadá? Okřikla se v duchu. Copak ona měla nějaké dívčí sny? Zapřísáhla se přece, že s muži nechce nic mít. To je určitě tím, jak je unavená.
„Děkuji, byl byste moc hodný.“ Souhlasila. Co jí také zbývalo. Jeho úsměv by přesvědčil každého.
Za necelých dvacet minut měla celý svůj nákup vyskládaný v kuchyni na stole a pod ním. „Mockrát děkuji, opravdu jste mi pomohl,“ znovu Markovi poděkovala. Stál zrovna uprostřed její kuchyně a pokládal na zem poslední krabici.
Aurora tomu nemohla uvěřit. Jak se proboha mohlo stát, že dovolila, aby do svého bytu pustila cizího muže? Muže, o kterém nic neví? Byla tak zaměstnaná svými myšlenkami, že si zapomněla dávat pozor a zakopla.
Marek zareagoval rychle. Zachytil ji a přitáhl k sobě. Překvapilo ji to. Tak blízku muže se snad ještě nikdy neocitla. Jeho oči ji fascinoval, a když se blíži k jejím, ani ji nenapadlo, že je na tom něco špatného.
Náhle, jako by se vzpamatoval, ji od sebe odtáhl. A jí v tu chvíli došlo, že ji skoro políbil. A s hrůzou si uvědomila, že je jí líto, že to neudělal. Co to s ní je?
„Jste v pořádku?“ na jeho hlase bylo znát, že je trochu vykolejený. Aby také nebyl, pomyslel si. Jeho budoucí bytná ho okouzlila. Kdyby si nevšiml paniky v jejích očích, políbil by ji. Co to do něj vjelo? Svádět dívky, jako byla ona, to přeci nebyl jeho styl.
Od první chvíle, kdy ji uviděl vystupovat z auta, poznal, jaká je. Nebo spíš jaká není. Rozhodně to není lehkomyslná slečinka, jak si myslel, když na ni několik hodin čekal. Vyzařovalo z ní něco, co nedokázal identifikovat. A co ho k ní táhlo.
„Dě-děkuji,“ zakoktala se.
„Tak já jdu. Zítra se zastavím, abychom se domluvili ohledně toho bytu,“ ani nečekal na odpověď a zmizel z jejího bytu. Nebyl si totiž jistý, co by udělal, kdyby v její přítomnosti byl ještě chvíli.
Aurora zůstala ohromeně stát. On ji chtěl políbit. Jeho oči… on ji chtěl. To poznala i přes svou nezkušenost. A ona by nebyla proti. „Panebože,“ zašeptala. Dnes byl tedy zvláštní den. Ještě před půl hodinou měla plnou hlavu nákupů a teď… a teď na ně skoro zapomněla. Jediné, na co dokázala myslet byl ten voják. Bývalý voják, opravila se. Bývalý voják a její budoucí podnájemník.
Ani si neuvědomovala, že svírá pěst, dokud neucítila bolest. Podívala se a shledala, že pořád drží klíče od auta. Musí přeci ještě vrátit auto. Jako ve snách vyšla ven a zamířila k baru. Než však stačila přejít silnici, doslova ji zamrazilo v zádech. Byl to ten nejnepříjemnější pocit, jaký kdy zažila.
Měla pocit, jako by ji někdo sledoval, ale kdo? Lidé od baru? Ti byli zaujatí svým hovorem.
„Co jsem vám říkal!“ utrhl se na ni Herbert, hned jak vyšel z baru. „Nesete klíče? Dejte mi je a jděte domů!“ Na to jí je vytrhl z ruky a vrátil se dovnitř.
Aurora zůstala stát jako zkamenělá. Dnes je opravdu divný den. Ale problém byl, že to byl jen začátek.
4.listopad
Druhý den ráno zavolala svému právníkovi, aby k ní přišel se smlouvou na jeden z těch bytů v posledním patře. Když dorazil, vysvětlila mu, o co jde a zavolala ke správci, jestli tam Marek ještě je. Byl a hned přišel dolů. Tam se pozdravil s právníkem a společně odjeli výtahem do posledního patra.
Aurora rychle zmizela do svého bytu a dala se do vybalování včerejších nákupů. Snažila se soustředit na to, co dělá, ale její myšlenky pořád odbíhaly k Markovi. Netušila, co s tím má dělat.
Když se k ní za půl hodiny vrátil její právník, seděla mezi vybalenými věci, které se nevešly do myčky.
„Není vám nic?“ zeptal se jí starostlivě právník. Něco nebylo v pořádku a on to poznal. Aurora byl jiná. Chovala se jinak.
„Jen jsem trochu unavená, včera jsem to přehnala s tím nakupováním, ale nemohla jsem odolat vybavit si kuchyň. To mi tu chybělo.“ V to právníkovi zazvonil telefon a on musel okamžitě zpět do kanceláře.
Aurora ho ani nedoprovodila ke dveřím. Zůstala sedět v kuchyni a hleděla do okna. Netušila, jak dlouho tu tak seděla, než zazvonil zvonek. Ani si nebyla jistá, jak dlouho se na ní někdo snažil dozvonit. Otevřela dveře a před nimi stál Marek.
„Já… chtěl jsem se ti omluvit za ten včerejšek,“ začal, ale jakmile dořekl poslední slovo, udělal přesně to, co udělat nechtěl. Políbil ji.
A ona políbil jeho. Pak už si nebyla jistá, ničím. Stáli v jejím bytě a dveře byly zavřené. „To bych neměl,“ zamumlal jí u úst. „Hmm,“ nedostávalo se jí slov. A pak se nějak ocitli v její ložnici. Ale ani tady nevystřízlivěla.
Probudilo ji až pípání budíku, který si včera nastavila na dvanáctou hodinu, aby… otevřela oči. A sáhla po přikrývce, která se jí během spánku svezla až k bokům. Ležela nahá v posteli a nebyla tu sama. Otočila se a zděšeně se zadívala do Markových očí. Byl vzhůru.
„Ahoj…“ začal, ale když uviděl její výraz, zarazil se.
„Já… co jsem to proboha… já… tohle jsem…“ byla zmatená, vyděšená a spokojená. Všechno najednou. Co to vyvedla? Vždyť se vyspala s úplně cizím muže.
„Auroro?“ Marek si nebyl jistý, jak se k ní má chovat. Viděl jí v očích zmatek. Ale chápal to. To, co nechápal bylo, jak se to vůbec mohlo stát. Jak se dostal do postele ženy, kterou poznal teprve včera?
„Co jsem to udělala? Já… tohle není… to nejsem já…“ mumlala si pro sebe.
Ale on ji zaslechl. „To přece vím. Vždyť jsi to dělala poprvé.“
Takže si toho všiml. Věděl, že byl její první. Ale jak to vůbec mohla dovolit? Jak? Co se to tam u těch dveří stalo?
„Auroro, tohle je zvláštní. Když jsem za tebou šel, tohle jsem neplánoval.“
„Ale ochranu jsi měl,“ začervenala se, když to dořekla.
„To byla náhoda. Ale rozhodně větší náhoda byla, že jsem ji použil. Já… vůbec jsem nemyslel.“
Navíc nečekala, omotala kolem sebe peřinu a vyběhla z ložnice. Zamířila do velké koupelny a zamkla se. Teprve v tu chvíli se rozplakala. Opřela se zády o dveře a rozplakala se. Přitom si také uvědomila, že má namožené svaly, o který neměla dodnes ani tušení. Svezla se na zem a zahleděla se na vanu.
Nedokázala se vyznat ve svých pocitech. Bylo to zvláštní, ale kromě toho, že ze svého počínání byla zděšená, nelitovala. Musela si přiznat, že se jí to líbilo. A to moc. Ale jak se to mohlo stát? Jak se jí to mohlo líbit s mužem, kterého vůbec nezná? Na co myslela, když mu dovolila, aby se s ní miloval?
Ozvalo se slabé zaklepání na dveře, ale nereagovala na něj. Nemohla. Jak by se mohla podívat do očí muži, se kterým spala? Ona se s ním vyspala. „Co jsem to provedla?“ zašeptala si pro sebe. Co se to z ní stalo? To ji tak zkazily peníze?
Marek sledoval její tichý útěk do koupelny z postele. Ani se nepohnul, neboť se bál, že ji ještě víc rozruší. Sám se necítil zrovna sebejistě. Nebylo to poprvé, co se se ženou zapletl tak rychle, ale něco podobného nezažil. Nikdy se mu žádná z nich nedostala tak hluboko pod kůži. Ale Aurora ano. Zaklel.
Měl se kontrolovat. Nikdy neměl dopustit, aby k tomu došlo tak brzy. Vždyť byla panna. Jen využil pocitů, se kterými si ona nevěděla rady. Měl mít víc kázně. Litoval toho, že k tomu došlo za takových okolností, ale rozhodně nelitoval, že se to stalo.
Nic podobného nikdy nezažil. Byl to ten nejlepší sex v jeho životě. Znovu zaklel. Tohle přeci nebyl sex. To bylo něco víc. Pro ni určitě a pro něj přece taky. Od chvíle, kdy ji začal ve dveřích líbat věděl, že zažije něco nového. Jen netušil, jak moc nové to bude. Nikdy by ho nenapadlo, že bude nevinná.
Už na škole se takovým dívkám vyhýbal. Vlastně to bylo poprvé, co se miloval s pannou. Zamračil se. Neublížil jí? Zvedl se z postele, oblékl si kalhoty a vydal se za ní.
Zaklepal jednou, dvakrát. Neozývala se. „Auroro, já neodejdu. Prosím, pojď ven. Promluvíme si. Nedotknu se tě. Přísahám.“
Aurora poslouchala jeho klidný hlas. Nedotkne se mě? Ale to by vůbec nevadilo. Ještě teď cítila jeho doteky a polibky. A ty pocity, které při tom cítila… Už chápala, proč to matka tak často dělala. Proč si pořád sháněla nového partnera, když jí ten předešlý opustil.
Ne nechápala, musela se opravit v duchu. Při představě, že by něco podobného dělala s někým jiným, jí zamrazilo. To nikdy. Pomalu se zvedla a odemkla. Než však odevřela, zkontrolovala, zda je pečlivě zabalená. Nemohla se před ním ukázat nahá. To nešlo.
„Auroro,“ povzdechl si Marek, když otevřela a on uviděl její uslzený obličej. Zvedl ruku, aby jí setřel slzy, ale v půlce pohybu se zarazil. Vždyť jí slíbil, že se jí nedotkne. Udělal krok zpět.
„Já… musím si na sebe něco vzít. Počkej v kuchyni,“ řekla a zamířila zpět do ložnice. Zavřela za sebou dveře a otočila se na rozházenou postel. V hlavě se jí vybavily vzpomínky na její jediné milování. Hned potom usnula. A cítila se přitom v bezpečí a klidná. Jak je to možné? Shodila ze sebe peřinu a rychle se oblékla do županu, který strhla ze dveří.
Marek zatím došel do kuchyně a natočil si vodu. Pořádně se napil. Musel při tom zavřít oči. Když Aurora odcházela zpět do ložnice, skoro šel za ní. Zarazila ho však její chůze. Opět zaklel. Zrovna jemně se k ní nechoval. Jak také mohl tušit, že je první? Na to přišel, až moc pozdě. A v tu chvíli mu dalo hodně práce ovládnou se a trochu zpomalit.
„Máš hlad?“ ozvalo se ode dveří.
Zvedl hlavu. Aurora tam stála zabalená v županu a pozorovala ho vyděšenýma očima.
Zaklel. A znovu. Pokolikáté už? „Ne, nic nechci. Jen… ublížil jsem ti?“
Aurora teď pro změnu zčervenala. Zavrtěla hlavou. „Ne…“
„Auroro,“ povzdechl si, „omlouvám se, neměl jsem to nechat zajít tak daleko. Ale… na tobě je něco, čemu nemohu odolat.“
Zůstala stát na svém místě. Neodvažovala se k němu přiblížit. Něco jí říkalo, že by potom hodila vše za hlavu a skončila znovu v jeho náručí. Něco podobného nikdy nezažila a nebyla si jistá, co s tím má dělat.
„Marku, já… nevím, co se to se mnou stalo. Ještě nikdy… ještě nikdy jsem nic takového necítila. A nevím, co s tím mám dělat.“
Chtěl znovu zaklít, ale zarazil se. Jen si povzdechl: „Ach jo, Auroro… Měl jsem mít víc rozumu a nenechat to zajít tak daleko. Měl jsem si uvědomit, že je to pro tebe něco nového, ale vůbec jsem nemyslel. Zkrátka jsem jen… udělal jsem to, co jsem toužil udělat od první chvíle, co jsem tě zahlédl.“
Nadechla se a vydala se k němu. „Co teď?“ zeptala se prostě. I když si nebyla jistá, kde k tomu vzala odvahu.
Zamračil se. Co myslí tím, co teď? „Auroro, snad si nemyslíš… já… chci být s tebou,“ odpověděl. A myslel to vážně. Nedokázal si představit, že by mohl přijít o její společnost.
„Já si s tím nevím rady. Nikdy by mě… nikdy jsem s nikým… Když jsem pozorovala jednoho nevlastního otce za druhým… zapřísáhla jsem se, že si s muži nikdy nic nezačnu.“
Při její trhané větě strnul. A když mu došel její plný význam. Opět zaklel. Zvedl se a pohladil ji po tváři. „Snažíš se mi tu říct, že sis nikdy do života muže nepustila? Žádného?“
Přikývla.
Znovu zaklel.
„Měl bys s tím přestat,“ zašeptala a plaše se usmála.
„Auroro, omlouvám se… Za všechno. Neměl jsem právo toho zneužít.“
„Ne, to slovo nepoužívej. Nic takového si neudělal. Jen… nikdy by mě nenapadlo, že můj první vztah s mužem začne v posteli…“ její hlas se vytrácel do ztracena a znovu zčervenala. Jaký vztah? Vždyť spolu žádný nemají.
„Auroro,“ povzdechl si. Její pochybnosti si přečetl v těch překrásným uslzených očích. „Tak, co kdybychom… zvu tě na oběd. Bude to lepší začátek vztahu?“
Zadívala se na něj. „Marku, dnes ne. Dej mi prosím čas. Já… asi bych ti měla poděkovat.“ Při svých lovech zčervenala.
„Poděkovat?“ nechápal proč. Vždyť na tom, co udělal nebylo nic k děkování.
„Bylo to hezké. I když tě neznám… Bylo to hezké. A teď prosím jdi.“
Zadíval se do jejích zmatených očí. Musí jí dát čas. Vždyť ji bude nablízku. Bydlí v jejím domě. „Auroro, tak co když se sejdeme a dáme si naši první schůzku příští pátek v baru naproti. Řekněme v sedm?“
Přikývla a on odešel.

7.listopad
Další den se neviděli. Ten následující také ne, ale třetí den do sebe doslova vrazili u výtahu. Marek šel ven a Aurora potřebovala mluvit se správcem. Než si uvědomili, co dělají, ocitli se v jejím bytě. Nestačili dojít ani do ložnice. Pomilovali se v chodbičce na kulatém stole.
Když se oba konečně vrátili zpět do reality, hleděli na sebe stejně zmateně.
„Omlouvám se,“ zašeptal jí u spánku, než ji na něj políbil. Hned na to zmizel na pár vteřin v koupelně, a poté odešel.
Aurora se svezla ze stolu. Co se to z ní stalo? Došla ke dveřím, zamkla a hned na to ze sebe začala strhávat oblečení a zamířila do sprchy. Teprve tam si uvědomila, že zase zapomněla na ochranu. On naštěstí ne.
Vlezla si pod vlažnou vodu a nechala ji stékat po svém těle. Připadala si tak krásně a zároveň odporně. Že by přeci jen zdědila ze své matky víc než jen její krásu? Ale je zvláštní, že ten hlad necítí vůči nikomu jinému, než vůči Markovi. Jen on v ní probouzí tuto její stránku.
Když se znovu oblékla a vyrazila ven na kulturní den, jak ho pojmenovala, poprvé zažila ten zvláštní pocit, jako by ji někdo sledoval. Když zašla do galerie a muzea, pocit zmizel, ale když se procházela po zoologické… až ji v jednu chvíli zamrazilo. Každou chvíli se rozhlížela, ale kolem ní bylo jen spoustu rodin s dětmi.
Ten divný pocit jí neopouštěl, dokud nevešla do svého bytu. V noci o tom přemýšlela, ale brzy jí myšlenky sklouzly zpět k Markovi. A k tomu, co mezi nimi je. Ještě spolu neměli ani jedno rande, a už s ním dvakrát spala.
8.listopad
Ráno se probudila, oblékla se a šla otevřít okno. A v tu chvíli se opět dostavit ten pocit, že ji někdo sleduje. Sleduje a nemíní tím nic dobrého. Rychle okno zavřela a šla si sednou k počítači. Musela vymyslet, co bude dál dělat. Už strávila nic neděláním celý měsíc. A přišla na to, že i když má tolik peněz, něco jí chybí. Práce.
Do oka jí padla stránka zdejší zoologické zahrady. Byl tam inzerát, že hledají sekretářku, na poloviční úvazek do kanceláře. Včera to tam nebylo. Tak se rychle oblékla, nasnídala a vydala se zeptat na danou adresu.
Ale jakmile vyšla z domu, opět pocítila ten strach. Někdo ji sleduje. Rozhlédla se. Nikoho neviděla. Co se to s ní děje? Pomalu se vydala tam, kam potřebovala. A zalitovala, že její nové autíčko přijde až za tři týdny. Kdyby si tak nevymýšlela, už by ho mohla mít, ale nemohla odolat. Ta barva a vybavení, které jí nabízel ten prodejce. Krásně to zapadalo do jejích snů.
Snů, které jsou teď skutečností.
Tu práci získala. Řekli, že potřebují někoho velice rychle a nemohou čekat. Zavolal si ji hned ředitel.
„Slečno Bezběhová, jste slečna Aurora Bezběhová?“ začal hned, jak se za ženou, která ji se dovedla, zavřely dveře.
„Ano,“ souhlasila a začínalo jí docházet, co se děje. Před ředitelem na stole ležel darovací dokument, který nedávno podepsala.
„Proč si hledáte práci? Já… znal jsem muže, který vám odkázal svůj majetek, myslím, že říkal, že jste jeho…“ zarazil se.
„Dcera jeho neteře,“ dořekla za něj.
„Ano, ano. To je ono. Dcera neteře. Kvůli penězům tu asi nejste, že ne. Když uvážím na kolik je vystaven tento šek,“ ukázal na stůl před sebou.
„Vy jste ho znal?“ zeptala se.
„Ano, byl to můj přítel. Tedy pokud se to dá tak říct. Byl to samotář a mě chodil navštěvovat jen jednou do měsíce. Byl jsem za ním v nemocnici. Říkal mi o vás. A z toho, co teď vidím před sebou se nespletl… tím myslím na tom darovacím dokumentu.“
„Já… mohl byste mi o něm někdy něco říct? Je mi hrozně líto, že jsem ho nemohla poznat,“ přiznala.
Ředitel se usmál. „Povím vám o něm, ale nejdříve vy mi řekněte, proč si hledáte práci.“
Zhluboka se nadechla. „Nudím se. Byla jsem zvyklá pracovat. A vaše sekretářka říkala, že potřebujete pomoci jen s tříděním dokumentů a zaváděním nové evidence…“
Muž se zamračil. „Ano, už si vzpomínám. Quido říkal něco o tom, že jste se musela starat o matku. Prý vás stěží nechal dodělat střední školu.“
Aurora se zamračila. Nebylo jí příjemné, že o ní toho tolik věděl.
„Omlouvám se, ale nesmíte se na Quida zlobit, že mi to řekl. Nemyslel tím nic špatného… Tak, pokud máte pořád zájem, nechám vám sepsat smlouvu. A má sekretářka vám ukáže, co je třeba… Vadilo by vám hodně, kdyby jste tu zůstala už dnes?“
A tak se pustila do práce. I když tu měla být jen na poloviční úvazek, domů se dostala až kolem sedmé večer. Ale den si opravdu užila. A hlavně se jí celý den nevrátil ten nepříjemný pocit, jako by ji někdo sledoval.
Tedy až do chvíle, kdy se přiblížila k domu. „Už začínám být paranoidní,“ zamumlala si pro sebe, ale pocitu se nezbavila, dokud nezapadla do svého bytu a nezamkla se. Teprve tam se uvolnila.

9.listopad
Druhý den v deset byla opět v práci a vzpamatovávala se z cesty. Ten pocit nebezpečí sílil. Bylo to čím dál horší. Ale během dne se zase uklidnila. A když se dostala v pět domů, ucítila ho znovu. Těsně předtím, než zašla do domu. Rychle vyběhla schody, a když zabočila ke svým dveřím, narazila do mužského těla.
„Marku,“ vydechla si a objala ho.
Marek se zlobil. Ovládal ho hněv, jako už dlouho ne. Kam to Aurora poslední dva dny chodí? Ale když zaslechl její vyděšený hlas, na vše zapomněl. Vzal z jejích třesoucích se prstů klíče a odemkl její byt.
Jakmile se ocitli uvnitř, odhodila kabelku a políbila ho. Přitom pomalu mířila do ložnice. Potřebovala ho. U něj se cítila v bezpečí, a hlavně zahnal ten hrozný pocit.
Nemluvili, jen si užívali společné radosti. Tentokrát to bylo jiné. Cítili to oba.
„Auroro? Co se stalo?“ zašeptal Marek, když se vrátil z koupelny a vzal ji do náručí.
„Já nevím, opravdu nevím… Už pár dnů… někdo mě sleduje… asi… myslím, že mě někdo sleduje…“
Zamračil se a zvedl, aby jí viděl do tváře. „Proč jsi mi to neřekla?“
Proč mu to vlastně neřekla? „Nevím. Myslela jsem si, že si jen vymýšlím. Ale dnes… ten pocit je čím dál horší.“
Znovu se zamračil. „Auroro, napadá tě někdo, kdokoliv…“
Zamyslela se. A náhle se posadila. „Filipův bratr, Herbert. To jsou ti bratři, co vlastní ten bar naproti… Herbert, mám z něj divný pocit. A jednou mě varoval… ať… ať si dávám pozor.“
Tohle se mu nelíbilo. A v tom si uvědomil, že se mu toho v posledních dvou dnech nelíbilo víc. „Kam chodíš?“
Zarazilo ji, jakým hlasem to pronesl. „Do práce… pomáhám v kanceláři zoologické zahrady.“
„Do práce? Promiň, ale poslední dva dny jsem toho moc nenaspal. Myslím jen na tebe, a když jsem nevěděl, kde jsi… nemám na to právo… vždyť jsme se ještě ani nedopracovali k první schůzce.“
Aurora jako by vystřízlivěla. Už to udělala zase. Znovu se s ním vyspala. „Jdi!“ vyhrkla.
Zadíval se na ni a poslech. Pomalu se oblékl, ale než odešel, ještě se na ni otočil. „Dám si na toho Herberta pozor. A omlouvám se, za to, co tu s tebou dělám. Vím, že to nechceš… Platí to v pátek v sedm?“
Přikývla.


 celkové hodnocení autora: 73.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 16 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Ekyelka 17.10.2011, 15:33:00 Odpovědět 
   Zdravím.

Tenhle text, byť se v něm nacházejí momenty skrývající jisté tajemství, by si v prvé řadě zasloužil pořádně vyškrtat. Vše nepodstatné, jako je výčet nakoupených věcí, opakování skutečností, to vše vyházet pryč. Také zhruba třetinu uvozovacích vět - chápu, že mají navodit jistou atmosféru, ale ne vždy je třeba používat věty "řekl" apod. v tolika variacích. Dost mi v podobných chvílích pomohlo text přečíst, resp. přednést nahlas. Jakmile cokoliv znělo divně, nudně nebo nesouvisle, letělo to pryč.
Děj samotný je pak pro mne lehce nezáživný. Klišé navršené jedno na druhé vytváří dojem textu, který vzniká pod dojmem některého z tuctů televizních filmů. Syžet by chtělo aspoň nějak ozvláštnit, změnit některý ze základních kamenů (dědictví, náhlé bohatství, tajemný cizinec, hrozící nedefinované nebezpečí, nefunkční rodina), aby to nebylo tak... průměrné. Píšu to nerada, protože dobře vím, jak krutě to zní, ale skutečně jsem u tohoto textu neměla žádný pocit výjimečnosti, autorské invence, vlastního nápadu. Spíš mi skutečně vyskakovaly útržky z jednotlivých filmů, které jsem třeba zahlédla v televizi, nebo pokud se text podobal jiným, dříve čteným.
Snad se příběh rozběhne vlastní cestou. Prozatím je to spíš průměr.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Kleo37
(25.4.2019, 11:35)
Adel1518
(22.4.2019, 14:53)
Cindy Michelle
(15.4.2019, 13:19)
Banhoff
(13.4.2019, 11:10)
obr
obr obr obr
obr
Jak mě srazilo ...
Pinocchio
Láska bez lásky
Julia de Sena
Kapitán Smrt - ...
Siggi
obr
obr obr obr
obr

Zuzana
Elwig
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr