obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2915694 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5809 autorů a 392469 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Kapitola I: Matné vzpomínání ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Kronika Roamerova
 autor Radher publikováno: 18.10.2011, 13:06  
První kapitola mého fantasy pokusu Kroniky Roamerovi.
 

Dobrý den. Jmenuju se Roamer a chci ti vykládat příběh, který přežije tvou planetu o tisíce let. Zpozorněls? Tak si udělej pohodlí a začti se do vyprávění, které teprve má být naplněno.
Psal se tehdy rok 2015. Bylo mi dvacet a život stál přede mnou. Nikdo nemohl tušit, jaké strasti prožiju a kam všude se dostanu. Už ani nevím jak, dostal jsem se do vesmírného programu, který tehdy tajně realizovala jedna ze zemí v Evropě. Už ani nevím jaká. Tak se stalo, že jednoho dne, když vzlétala první (a asi také poslední) pozemská vesmírná loď dlouhého doletu Objevitel, seděl jsem za jejím kniplem. Potřebovali tehdy mladé lidi, let mohl trvat i 50let. Naším cílem bylo objevit planetu, která jednoho dne nahradí Zemi.
Nepamatuju si už na detaily- je to už asi patnáct set vašich let, co loď vzlétla- ale nikdy nezapomenu na chvíli, ve které mé oko poprvé spatřilo monumentalitu nekonečného vesmíru nezakrytou mraky. Temno bylo mnohem temnější a světlo mnohem živější, než na obrazcích, ze kterých jediných jsem toto prostředí znal. Zachvátil mne tehdy hluboký úžas…
Cesta už trvala 30let. Hvězdy za okny mne budily každým dnem, vše nabylo nechutné stereotypie. Poslední zpráva z domova k nám dorazila před dvěma roky. Byla stručná, něco o tom, že se rozhořela velká a všerozhodující válka. Pak se to jednou stalo. Za naší lodí se objevila spalující záře a za pár dní dorazila tlaková vlna. Verdikt nejpřednějších vědců a astronomů byl jasný- Země je minulostí. Na naši lodi žijí poslední lidé narození na planetě zemi. Pokud si nenajdeme útočiště, jistě zahyneme i my.
Snad si dokážete představit, co to se mnou tehdy udělalo. Jako mladý a naivní kluk jsem si sedl do velké kovové věci. Natěšen, co všechno uvidím, co všechno zažiju, co mne potká. Natěšen, že až se jako starý bard vrátím domů, naleznu nikdy nekončící slávu a odpočinek. Teď tu byl boj o život. Loď směřovala neznámo kam, některé stroje byly porouchané, energie i potravin ubývalo. Dnes mohu vděčit pouhé štěstěně za to, že se stalo to, co se stalo a že Vám mohu vyprávět tento příběh, kterému snad ani nebudete věřit.
Nevím, jak ještě dlouho nám cesta trvala. Mé další matné vzpomínky mne přenáší až do doby, kdy nám zbývalo zásob asi na měsíc života. Nikdo neviděl budoucnost rodu Adamova růžově, Objevitele sžírala rezignace. Pak ale zasáhla ruka vyšší moci. Do lodi narazil asteroid velký asi tak, jako byla ona sama- ale nepředstavitelně rychlejší a těžší. Bylo to loď bytelná, takže náraz přežila, ale letěli jsme neznámo kam, neznámo jakou rychlostí. Během pár dní naše porozbíjená herka urazila dobrou světelnou míli. Nebylo už na ní přístrojů, kterými bychom mohli svou loď navigovat, nebo díky kterým bychom si mohli alespoň vzdáleně uvědomit, kde se nalézáme. Ani analyzátory života už nefungovaly. Poslední palivový článek už mohl ale zažehnout naše motory jen jednou. Pak nám zbývalo asi necelých tisíc kilometrů. Stali jsme se tedy kuličkou v ruletě s milióny čísly, která může dopadnout naprosto kdekoliv. Ani už nevím proč, jednou v noci mě instinkty navedly, abych loď nasměroval na planetu vzdálenou od nás tehdy asi 900kilometrů, se zelenými oblaky a velikostí asi dvojnásobnou, než jakou se vyznačovala Země.
Kapitán lodi už nedoufal v přežití. Byl ve své komůrce a jediný jeho rozkaz byl, aby jej nikdo nerušil. Nikomu tedy mé rozhodnutí nevadilo, nikdo jej ani nezaregistroval. Tedy až do chvíle, kdy loď narazila do atmosféry planety. Ošuntělé plechy se skrčily, jako se asi krčí víčko otevírané konzervy. Teplota stoupala chvílemi tak vysoko, že se škvařily i plasty na už tak polorozbité přístrojové desce. Všechno se třáslo a vrzalo. Náš koráb se ale dostal až do blízkosti hustých mraků. Teprve při bližším pohledu jsem uviděl, že nejsou zelené, jak se zdálo z vesmíru, ale obyčejné a bílé, asi tak jako na zemi. Pouze se od nich odrážel jas místního olivově zabarveného slunce. Naše rychlost nám zaručovala obletět planetu ještě jednou nad mračny, motory však už byly zničeny a bylo jisté, že potom budu muset s přístrojem nějak přistát. Jediné, co bylo vidět, byly špičky několika mála velehor čnících nad naší budoucí domovinou…
Rychlost se snižovala stejně jako výška. Posádka už tušila co se děje a tak ji nebylo třeba alarmovat, aby zaujala své pozice v polstrovaných místnostech navržených tak, že když loď narazí byť třeba i do skály, neutrpí nikdo žádnou újmu. Výškoměr hlásil 5000 metrů. Stále bylo vidět jen mraky. V tom se najednou mraky rozestoupily a přímo v cestě nám stála hora. Pokusil jsem se ještě strhnout řízení, ale marně. Objevitel se zúčastnil posledního souboje, který nemohl vyhrát. Pamatuju si jen obrovský náraz a následné kutálení se naší lodi z příkrých srázů.
Nevím co se dělo potom, ale jistě vím, že mne vzbudil vítězný pokřik posádky. „Žijem! Budem žít!” znělo vítězoslavně. Nohy mne nesly ven z tolik nenáviděné lodi. V tom se přede mnou zjevil les- ten se táhne po úpatí celé hory. Stromy zde byly tolik jiné, ale přitom stejně krásné jako v naší domovině. Slunce zrovna vycházelo na obzoru moře. Byl to můj (náš) první východ slunce po čtyřiceti letech. Bylo zrovna tak zelené jako záře, kterou jsem předtím viděl odrážet se od mraků. Potom mé uši zaslechly zvuk horské bystřiny tekoucí snad až ze samého vrcholu nejvyššího ze tří špičatých vrcholků vysokého hřebenu a tekoucí do moře, které obepíná náš ostrov ze všech stran (to tehdy ještě nikdo nevěděl). Bylo to jako halucinace, bylo to jako sen.
Je třeba ihned začít s prací, pomyslil jsem si- a ne jediný. Po kapitánovi ale nebylo ani vidu, ani slechu. „Zabil se ještě dřív, než jste nás, mladý pane, stihl vytáhnout z té bryndy” Říká mi jeden z členů posádky. „Byl tak blízko” Ozvalo se z druhé strany. Prvním bodem dne tedy bylo kopání hrobu nebohému kapitánu. Pak to ale začalo. Postavit si přístřeší, připravit se na noc a na všechno, co by nás zde mohlo čekat. Spontánně všichni vzali tu nejpotřebnější část věcí a vydali se i s patnácti koňmi k mořskému pobřeží. Na prozkoumávání okolí bylo času dost. Protože se ale loď zapíchla ve výšce asi dvou tisíc kilometrů, vyšli dva naši ozbrojení zvědové na vrcholek hřebene s tím, že nás doženou, jen co uvidí charakter krajiny.
Velkolepá stavba začala. Domek za domkem nám pod rukama vznikala vesnice. Zbylo nás na tři stovky mužů a čtyři stovky žen (ženské tyhle dlouhotrvající strasti lépe snášejí)… Někteří během cesty zemřeli, jiní se narodili, všehovšudy nás bylo přes 700 připravených zahájit počátek nové éry člověka.
Večer (ten přišel asi tak jak bylo očekáváno, po třinácti hodinách světla) se zapálil oheň. Všichni sedíme kolem, bavíme se, žertujeme, koluje deset lahví slivovice, kterou si pro tuhle příležitost schovávali dva Moravané z našeho korábu. Je výtečná. Nálada už nemůže být lepší. Teď se měla ustavit základní pravidla. Kapitán je mrtev. Žádného zástupce si nevybral. Několik lidí provolalo mé jméno. Já je přece zachránil ze spárů smrti! Chvíli váhám. Nevím, zda na sebe vzít takové břímě. Nakonec ale- proč ne. Přijal jsem post kapitána, aniž bych tušil, co vlastně příjmám. Pak se rozhodlo, že se staneme jistou formou parlamentní monarchie. Já, jako kapitán, budu mít rozhodující slovo ve všem, abychom měli jasné a silné vedení teď, když budeme muset vykonat tolik podstatného. Kdykoliv se ale já nebo kdokoliv jiný na mém místě v budoucnu zpronevěří své funkci, může být odvolán alespoň dvěma třetinami lidu. Tak se rozhodlo a tak bylo zapsáno. Ráno už jsem se probudil jako monarcha. Svrchovaný vládce Trojvršska, jak byla naše nová osada pojmenována.


 celkové hodnocení autora: 91.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 2.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 3.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 5 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 26 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 lotty 18.10.2011, 17:55:46 Odpovědět 
   Ahoj,
přejdu rovnou k věci ;)
Těch několik údajů v úvodu mě navnadilo dojmu, že zřejmě hlavní hrdina nezná důvod toho, proč se dostal do vesmírného programu. Ani si nepamatuje, která země onen program zrealizovala. Nevím, zda a jak dopředu si promýšlíš text, ale tady by nebylo na škodu ho o chybějící údaje doplnit. Další, co mě mrzí, že nenastíníš odlep Objevitele od Země, nevysvětlíš, proč právě hlavní hrdina sedí v kokpitu a řídí loď.

Potřebovali tehdy mladé lidi, let mohl trvat i 50let. – Toto bych rozhodně přepsala, hlavně vedlejší větu. Například na něco jako: Cesta mohla trvat i 50 let.

Nad další větou jsem se trochu pousmála. Copak by jiná planeta mohla nahradit Zemi? Zaujmout její místo s přesnou oběžnou dráhou kolem Slunce? Ostatně chápu, co se mi snažíš říct, nicméně nehledě na to musím přesvědčovat své perfekcionistické sklony, aby se zklidnily ;) Snažím se tě navnadit k tomu, aby ses při psaní zamyslel, skutečně zamyslel nad tím, jak text napsat tak, aby přesně vystihoval podstatu věci. Když napíšeš to, co jsi napsal, můžeš se setkat se šťouravými čtenáři, jako jsem já, kteří budou kritizovat každé tvoje škobrtnutí, ale když se vynasnažíš, vysloužíš si od nás pochvalu a uznání. Teď mi řekni, co se ti z tohoto zamlouvá víc?

S tou záhubou lidí jsi mi připomněl jeden sci-fi seriál, Battlestar Galacticu, jestli znáš. Hrstka posledních přeživších hledá nový domov jménem Země, což je v podstatě opačná situace.

Mé další matné vzpomínky mne přenáší až do doby, kdy nám zbývalo zásob asi na měsíc života.
= …kdy nám zbývaly zásoby asi na měsíc.
Osobně si nejsem jistá gramatickou správností tohoto souvětí. Přikláním se k tomu, rozdělit je do dvou jednoduchých vět.

Bylo to loď bytelná, takže náraz přežila, ale letěli jsme neznámo kam, neznámo jakou rychlostí.
= Takže ji náraz tak nepoškodil,…
Proč neznámo kam? Doplnit, domyslet.

Během pár dní naše porozbíjená herka urazila dobrou světelnou míli. Nebylo už na ní přístrojů, kterými bychom mohli svou loď navigovat, nebo díky kterým bychom si mohli alespoň vzdáleně uvědomit, kde se nalézáme.
= … světelnou míli. Nebylo už na ní – zde to vyplývá jako na té světelné míli.

Stali jsme se tedy kuličkou v ruletě s milióny čísly, která může dopadnout naprosto kdekoliv – kamkoliv.

Podobně bych mohla pokračovat až do konce textu.
Nicméně zde nechám místo i jiným komentátorům.
Příběh není nejoriginálnější, přesto (jak to vypadá) nezklame.
Zatím hodnotit známkou nebudu.

lotty
 Vladimír Dyk 18.10.2011, 15:50:09 Odpovědět 
   Ahoj,

myslel jsem si to s tím Wordem, také mi to napoprvé udělalo a nevšiml jsem si toho, a bylo po odstavcích.

Možná by stálo za to, udělat to tak, aby se kopírovaný text z Wordu, přenesl tak jak je i s různými odrážkami, atd.

Mrkni se tady:
http://prirucka.ujc.cas.cz/
Je tam vše, i ta zapeklitá přímá řeč.

Třeba Ti bude k něčemu i toto:
http://www.pravidla.cz/
http://www.youlexicon.com/

Jinak dějově to nebylo špatné. Pravda, některé detaily dopiluj, a budu se těšit na pokračování. Dnes dávám lepší dva.
 m2m 18.10.2011, 13:05:49 Odpovědět 
   Zdravím!


Textu bych vytkl tři velmi výrazné chyby:
1) typografie
2) logika
3) nepromyšlenost


Typografie: Odstavce! První část textu je jeden obrovský blok textu. Možná tam někde v polovině začíná nový odstavec, ale není to poznat. Saspi má tag [tab], kterým odsadíš odstavec, když tenhle tag nahodíš před začátek odstavce.
S typografií souvisí i přímá řeč. Rychle se koukej doučit, jak přímá řeč vypadá a kde se píše.

Logika: Čtenář není kus prkna, aby text jen četl. On se nad ním i zamyslí a přemýšlí, proč postavy jednají tak, jak jednají, a proč je situace taková a maková.
Z textu se nakonec čtenář dozví, jak přibližně veliká loď je. Pro sedm stovek lidí to musí bejt sakra velkej koráb. Loď na dlouhé mezihvězdné lety vyžaduje totiž víc, než jen kabiny s lůžky a můstek, strojovny a pak dalších pár technických úseků.
Pro lepší představu, Titanic měl na délku něco kolem 250 metrů. U vesmírného korábu, který má minimálně kapacitu 700 lidí, to musí být víc. Mnohem víc. Takováhle loď...
No... knipl?
Tisíc kilometrů? Máš představu, kolik to je? Tisíc kilometrů... Z Prahy do Bruselu je to 900 kilometrů. To je nic. Jak může najednou zbývat poslední článek na pouhých tisíc kilometrů?
Přijde mi, že v tomhle ohledu nemáš naprosto rozhled o tom, jak veliký vesmír je.
900 kilometrů od planety, to jsi stále ještě v atmosféře planety, chápeš? Pokud si správně pamatuju, u Země do výšky cca 700 kilometrů dosahuje termosféra. Protože planeta se zelenými mraky je dvakrát větší, měla by mít těžší jádro a tím pádem větší gravitaci, což znamená, že atmosféra bude dosahovat třeba i toho tisíce kilometrů.
Pokud tomu tak nebude, je potřeba vysvětlit proč, třeba že planeta má nejspíš duté jádro, a tak podobně.
A spousty jinejch logickejch nedostatků, což se na tomhle krátkým textu strašně promítne. Viz níže.


Promyšlenost či nepromyšlenost.
Obecně můžu říct, že text je jen souhrn slov. Máš velice chatrný rámec příběhu (a je mi jedno, že klišoidní). Lidstvo se vydá s jednou lodí objevit nový domov. Hurá.
To nevadí, to stačí.
Co nestačí, jsou postavy.
Jednají z náhlého rozmyslu, není vidět jejich přemýšlení, není vidět jejich popis, není vidět ostatně žádný detail z toho příběhu. Jako bys všechno naházel na papír a už si to dál nepřečetl a dál se tím nezabýval.
Text musí mít hlavu a patu, příběh musí mít hlavu a patu, postavy musejí být uvěřitelné a všechno dohromady rámuje atmosféra, v níž se příběh nakonec odehrává.
Jako když vyprávějí malé děti, co celý den dělaly. "Byl jsem ve škole a Pavel mě zatahal za mikinu a utrhl mi šňůrku. A pak jsme hráli fotbal a já dal gól, mami. A pak jsme po škole šli do jídelny a házeli po sobě špagety."

Chápeš, co tím chci říct?
Ten text sám o sobě nemá glanc a nemá drajv a hlavně nemá nosný trám. Vyprávíš, ale přitom pouze říkáš, cos udělal. Už se neptáš sám sebe, jak jsi to udělal, proč jsi to udělal. Je to jako středověká kronika, která zachycuje události, ale už je nespojuje k sobě do příběhové nitky.


Být Tebou, opravdu hodně promyslím další část. Je toho hodně co vylepšit, a nejlepší prostě bude, když si přečteš nějakou knihu, a pak ještě jednu a pak další a další, aby ses podíval, jak zkušení autoři vedou příběhovou linku. Tahle první kapitola je... no je krátká. Je to výsek, je to jen zachycení událostí, ale už ne líčení, natožpak popis postav, atmosféry nebo tak.


Už jsem toho naplkal dost a komentář asi nedočteš, ale chci, abys věděl, že mi na každým scífku tady na Saspi záleží a rád bych, kdyby Ti některý moje plky pomohly se nad dílem jako takovým zamyslet a dovést ho na další úroveň.

Závěrem už jen poradím asi klasiku všech klasik - hodně toho načti. Herbert, Asimov (i když Tobě by asi moc nepomohl, ale série o Nadaci možná trochu), Bradbury, Heinlein (doporučuju od něj knihu Mezi planetami, v leckterém ohledu jsi mi ho trošku připomněl), z novějších určitě Dan Simmons, Kevin J. Anderson nebo teď mě z fleku napadl Simon Green. A tak podobně.


Známka redakce je irelevantní, uvidíš, co Ti řeknou názory čtenářů.
 ze dne 18.10.2011, 15:35:20  
   Radher: Abych ještě doplnil: Komentář jsem přečetl celý, rád se poučím :-)... A co se autorů týče, taky mám něco načteno, vypisovat nebudu, ale už by to byla hezká kopa knih, kdyby si někdo dal práci naházet je všechny na jednu hromadu...
 ze dne 18.10.2011, 15:14:09  
   Radher: Taky zdravím...
Na svou malou obhajobu: Text píšu ve wordu, na saspi kopíruju- neuvědomil jsem si, že se tak zničí nastavené odstavce. Tisíc kilometrů je samozřejmě přepis, mělo to být deset tisíc (jistě, taky málo, ale dost na nasměrování takového korábu tam, kde by s ním chtěl člověk letět, dost na přeskočení z asteroidu na planetu). A poslední věc- málo detailů- trošku účelné, jde jen doopravdy o matné vzpomínání na situaci, která se odehrála X let zpátky, jde jen o jakési uvedení do děje, který přijde teprv v dalších kapitolách, pokud budou. Abych se ale jen neobhajoval, přímá řeč mi skutečně potíže dělá...
Jinak dík za objektivní kritiku...
Regards
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
obr
obr obr obr
obr
Báseň ze školní...
TheOneWithoutName
V jiném světě -...
Radmila Kalousková
Krok
olineczka
obr
obr obr obr
obr

Kaňka z nepozornosti
Charles
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr