» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Múzy přejí těm, kteří je prohánějí po lesích, lukách a kopcích. Ne těm, co na ně čekají se založenýma rukama."

Gandalf

počet přístupů: 2141696

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 1 ::

:: Podskalské příběhy: Ochráncův les - 1.část ::

Ronkar	publikováno: 26.10.2011, 17:51

Pokračování z cyklu Podskalských příběhů. Tentokrát si mladí hrdiné chtěli na čas spočinou na klidném venkově. Zdá se však, že ani zde nebudou mít možnost nabrat nové síly. Fantasy příběh je inspirován Dračím doupětem a tak je nutné k němu i přistupovat. Není pro každého, ale určitě se najdou ti, kteří se také tu a tam vypravovali do temných, nebezpečných jeskyní, hledaje poklady a bájné artefakty ;)


	Přešla desátá hodina večerní a v Karolově skromné nálevně seděli už jen poslední dva hosti. Mrkvička a Kozel - místní kmeti, Karolovi štamgasti a vlastně i nejstarší obyvatelé osady Podskalí. Dnes dědci seděli každý u jiného stolu a džbánky se zvětralým pivem zvedali k ústům jen poskrovnu. Tu a tam po sobě hodily zamračeným okem, ale až na pár neurčitých zamručení nebo odplivnutí na podlahu, byli zticha. Od včerejší hádky spolu nepromluvili jediné slovo a tvrdohlavost jim bránila, aby se opět usmířili. Pro Karola nic nového. Stávalo se to tak jednou do čtrnácti dnů a tak moc dobře věděl, že dědci spolu nebudou mluvit ještě několik dalších dnů, aby pak na sebe (jakoby náhodou) narazili, když bude hospoda narvaná k prasknutí a proto jim nezbude nic jiného, než se posadit ke stejnému stolu. Začnou o počasí nebo Mrkvičkově vnučkách a vnucích, a vše bude zase v pořádku – alespoň do doby, než na sebe zase začnou štěkat. Karol by se nad jejich chováním pousmál jako jindy, jenže poslední dny měl hlavu plnou jiným starostí. Zrovna když začal přemýšlet nad tím, co hádku Kozla s Mrkvičkou způsobilo tentokrát, uslyšel z venku před krčmou vrzání kol povozu, následované slabým zaržáním koně. Zvenku byl slyšet hluk a zvýšené hlasy lidí. Než se nadál, dveře do nálevny se rozletěly a s třesknutím praštily o zeď. Do místnosti se nahnal studený vítr společně se skupinou podivným cizinců, ze kterých ještě odkapávala voda od prudkého lijáku. Když vcházel dlouhovlasý barbar, musel se ve dveřích sehnout. Společně s dívkou, která byla oděná v chlapeckém šatu, podpírali plešatého chlapa velkého jako hora. Podle mohutnosti těla a rysů ve tváři nebylo pochyb, že se i on je barbarem. Sotva pletl nohama, kazajku z vepřovice měl potrhanou, stejně jako kalhoty a byl celý od krve. Za nimi kráčel čtvrtý a poslední cizinec, který se nesl neobvykle ladným krokem – spíš plul, než šel. Oděn byl ve tmavém, dlouhém hávu s černou kápí. V ruce si nesl hůl okovanou na koncích železem. V první chvíli měl Karol pocit, že do hospody vstoupil lesní přízrak, ale když pozvedl cizinec bradu, rozeznal lidský obličej. Výraz ledově chladných očí ho však ani v nejmenším neuklidnil. „Krčmáři, potřebujeme vodu a také obvazy!“ křikla na něj ta dívka. Vypadala, jako by právě vylezla z kurníku – alespoň účes s ptačími pery, jež měla zapletené do promočených vlasů, se mu tak jevil. Poslechl by, ale nohy se mu strachem proměnily v kořeny zarostlé do prken podlahy. Nedokázal odtrhnout pohled od kovu zakrvácených mečů, které jim visely za opasky. Z přemýšlení ho vytrhla až tupá rána holí do země, díky které poskočil na místě. „Neslyšel jsi tlusťochu!“ štěkl na něj ten v černém. „Ano... ano... jistě. Přinesu... přinesu,“ koktal Karol, ale z místa se nepohnul. „Dělej, nebo ti vypálím oči z důlků!“ pohrozil mu muž v kápi hrozivým zasyčením. Teprve teď se Karol dostal z opojení strachu a urychleně zmizel za závěsem, který vedl do kuchyně. * „Položíme ho,“ řekl Ronkar a s pomocí Sengy uložili raněného na jeden z volných stolů. Stoličky bleskově odsunuli stranou, zatímco krvácející Narden upíral oči k prkennému stropu a od bolesti zatínal pěsti. „Pořád to moc krvácí,“ zabědovala Senga, držíc ruka na nejvážnějším zranění, přestože sama kvůli bolesti musela zatínat zuby. „Jsi zraněná,“ upozornil ji Ronkar. „To bude – bude to v pořádku,“ odvětila dívka, ale ve tváři byla nepřirozeně bledá. „Máš zlomené zápěstí, nech to na Feenixovi,“ řekl Ronkar. Feenix v černém hávu přistoupil ke stolu a s tichým brbláním převzal Sengino místo, která byť nerada, nakonec přece jen odešla stranou a posadila se na prázdnou židli. Levou paži si kvůli zranění musela držet přitisknutou k tělu, protože sebemenší pohnutí způsobovalo nepříjemnou bolest, která v pulzování vystřelovala do zbytku ruky. Mezitím hostinský přiběhl zpátky s kýblem horké vody, utěrkami a stočeným obvazem v podpaží. „Musíme to krvácení zastavit!“ upozornila je Senga s naléhavým pohledem v modrých očích. „U starých Bytostí, kde jsou ty dvě nemehla?“ rozčiloval se Feenix, když sledoval, jak mu mezi prsty teče barbarova teplá krev. Zraněný sebou škubl a bolestivě zaúpěl. „Nesmíš se hýbat, Nardene,“ snažila se ho uklidnit Senga a starostlivě ho chytila za ruku. V tu chvíli ucítila drtivé sevření. „Něco zkusím,“ ozval se Ronkar a stoupl si k ležícímu za hlavu, zatímco si třel palce o bříška zbylých prstů. „Co to děláš?“ ptali se. „Hlavně ho drž,“ řekl Feenixovi a umístil konečky prstů na Nardenovi upocené spánky. Válečník se na stole bolestivě prohnul jako napjatý luk a hrozivě zařval. Když se konečně uvolnil, Senga ucítila, že jeho stisk ruky povolil. Zatímco Ronkar nechal své prsty v kontaktu s Nardenovou pokožkou, válečníkovi klesla víčka a začal tiše oddechovat. „Dobrej trik,“ zamumlal Feenix. V ten moment se konečně objevil i zbytek družiny. Ewran a Tom. Dlouhovlasá elfka s rezatým hubeňourem vedli starší tělnatou ženu s bílými vlasy, které částečně skrývala pod šátkem. „To je Edwa,“ informoval je pohotově Tom. „Pokud může Nardenovi někdo z Podskalí pomoci, tak ona,“ dodala elfka. * „Přestaň na mě foukat ten blbej kouř!“ ohradil se Feenix na Toma a rukou rozehnal kroutící se namodralý dým, který se nehnutě udržoval nad jejich stolem. Tom mu neodpověděl, ale alespoň se na své stoličce natočil bokem a kouř mezi rty vypouštěl stranou. Nervózně si při tom drbal několikadenní vous, který byl ještě zrzavější, než jeho neposlušný porost na hlavě. Pomalu se blížila půlnoc. Ticho, které vyplňovalo prázdnou nálevnu, rušilo jen tlumené bubnování těžkých kapek, které se venku snášely v provazcích deště na střechu dřevěné krčmy. Zvedal se vítr a počasí se horšilo. Nic příjemného pro bloudící poutníky, pomyslel si Feenix. Byl rád, že na tuto nepřívětivou noc našli útočiště, byť se klidná cesta do Podskalí proměnila v pěknou řezničinu. Čaroděj zavířil krouživým pohybem ruky se svým kalíškem a zamyšleně sledoval vlnivý pohyb rudého vína, v němž zaznamenal odlesky ohně z krbu. Připomněl mu purpurový plášť mistra Norchina - tu přísnou tvář ostrých rysů a vrásek, které se mu vždycky zdály jako hluboké rýhy, vyřezané tupým nožem. V návaznosti vzpomínek na svého starého mistra se mu do mysli vkradla i jiná, o poznání nepříjemnější vzpomínka - pochybení, díky kterému se před lety nedostal do řádu Čarovných Kruhů. Právě kvůli tomu dni, kvůli zkoušce jíž nepošel, musel odejít z města a dát se do učení u venkovského mága. Větší potupu si Feenix ve svém dvanáctiletém mladí nedokázal ani představit. Dnes mu to už tak důležité nepřišlo - konec konců, od té doby uplynula už pěkná řádka let. Sám za tu dobu toho zažil víc, než by si kdejaký novic řádu dovedl představit. Dokonce víc, než by si dovedl představit ten starý blázen Norchin. Proklatý dědek! Byl rád, že se ho konečně zbavil. Celé roky mu pil krev. Připojit se k těm individuím, s nimiž právě seděl u stolu, se zprvu zdálo Feenixovi jako vhodná příležitost k úniku od toho opilce Norchina a zápachu venkova. Byl dost starý na to, aby si svůj život začal řídit sám. Co na tom, že Norchin jeho odchod neschvaloval. Dají-li bohové, už svého mistra nikdy znovu nepotká. Feenix se nebál boje ani života bez střechy nad hlavou. Vlastně ho to svým zvláštním způsobem vždy lákalo. Žil činem, ne teorií, na kterou se omezovali mágové kouzelnických škol. Přesto mu často jakýsi vtíravý vnitřní hlásek připomínal, o co všechno svým jednáním přišel – nikdy neobleče rudý háv Kruhu, nikdy nebude mít úctu ostatních mágů. V jejich očích zůstane navždy vyvrhelem, nebezpečným, hodným akorát tak opovržení. Nikdy se nestane Velmistrem – tím, o čem snil od svého dětství. Dětské selhání se tak proměnilo v kámen, který má navždy připoutaný k noze, cejchem, jež nikdy nemůže odstranit. Jeho život se bude odvíjel zcela jiným směrem, než si přál. Feenix si téměř neznatelně povzdechl a napil se vína, které bylo trpké stejně jako jeho vzpomínky. Zvedl zvídavý pohled na Ewran. Elfka stála opodál v šeru a s rukama založenýma na prsou, vyhlížela skrz okna do temné noci, kde se mezitím déšť proměnil v divokou letní bouřku. Dlouhé, plavé vlasy se jí magicky leskly v nestálé záři plamenů, které olizovaly velký krb, zatímco její štíhlá, téměř dívčí postava, vrhala na podlahu neklidný stín. Jemně vykrojený profil půvabné tváře odrážel světlo ohně a proměňoval ji ve stvoření z jiného světa – lesní vílu, či říční pannu nevšední krásy. Kromě půvabu, však neměla Ewran nic, co by Feenixe byť je trochu zajímalo. V hovoru byla plachá a jako většině elfů šlo jejímu chování jen těžko porozumět. Do dnešního dne nepochopil, proč se k nim připojila. Věděl, že za tím určitě nejsou peníze, jako tomu bylo u Toma a Sengy. A věděl také, že to není ani dobrodružstvím a bojem, kterým tolik holdoval Narden... tedy mimo chlastu a kurev. Jejich velký válečník se pouštěl do boje až příliš často a zbrkle. Možná právě proto skončil, tam, kde skončil. V hajzlu - s potrhanými střevy a s pařáty bohyně Held na prsou, aby mu vytrhla duši z těla a odnesla ji do svého království podsvětí. Konečně se ozvaly kroky z vedlejší místnosti, které Feenixe vysvobodily ze zbloudilých myšlenek. Senga s Ronkarem unaveně došli k ostatním a posadili se ke stolu. Lidská dívka měla už ruku ošetřenou a pevně zavázanou v obvaze, který držela u paže rovná dřeva, aby poraněná kost srostla správně. Naštěstí šlo o levačku, ale i tak si Senga bude muset alespoň na týdny odpustit natahování tětivy svého luku, a to i přes Edwino umění, které poranění hodně pomohlo. „Jak je na tom?“ zeptal se konečně Feenix, když položil pohár s vínem před sebe. „Má horkost a jeho zranění jsou velmi vážná. Edwa mu všechny rány vyčistila, zašila a pokryla bylinnými obklady, také mu dala makové mléko – teď spí,“ pravil Ronkar unaveně. Opřený šlachovitými pažemi o desku stolu, ořechové vlasy slepené potem, nezdravě pobledlá tvář, vypadal jako by ho tížilo nejen tělo. „Říkala, že pokud se to v noci a následujících dnech nezhorší, měl by přežít.“ „Někdo by u něj měl tuhle noc zůstat,“ dodal, když si rukama urovnal vlasy za uši. „Já u něj budu,“ nabídla se Senga. „Měla by sis odpočinout,“ navrhl jí Tom. „Ne, opravdu bych u něj ráda byla.“ Nikdo neměl sílu, ani odhodlání to Senze vymlouvat, a tak souhlasili. „Co to bylo?“ padla nakonec ta tíživá otázka. „Viděla si to sama,“ hlesl Tom s límcem kabátu zvednutým až po uši. „Upřímně – nevím, co jsem viděla a pochybuji, že ty také,“ odvětila. „Byla to smečka vlků,“ řekl Tom, ale v jeho hlase byl cítit náznak nejistoty. „Ty jsi snad někdy viděl takové vlky?“ podíval se na něj Ronkar. „Jejich krev,“ hlesla Senga zamyšleně, „byla hustá… jako… jako...“ marně hledala to správné slovo. „Pryskyřice,“ navázala Ewran a otočila na ně své laní oči, které postrádaly bělmo. Ronkar se zadíval na Nardenovu krev, jejíž uschlé zbytečky měl ještě stále na prstech. Pokusil se ji nehty seškrábat. „Takhle se zvěř nechová. Obklíčili nás vůz… organizovaně. Neutíkali, padali pod Nardenovým mečem jako hrušky a přesto neutíkali...“ řekl Tom. „Černá magie,“ zašeptal Feenix, aniž by zvedl oči od svého vína, kterým pomalu otáčel na místě. Nastalo dlouhé a také rozpačité ticho, jako by ta dvě slova zasáhla jejich srdce nějakou tíživou mocí. „Co o tom víš?“ zeptal se alchymista. „Mnohokrát jsem o zakázaném učení četl - a také slyšel z vyprávění mého mistra,“ otočil se čaroděj k zrzavému hubeňourovi, kterému na zarudlém obličeji chybělo obočí. To, společně s ustupujícím čelem a vykulenýma očima, propůjčovalo mladému alchymistovi neobvykle nehezký výraz. Feenixovi vždycky připadalo jeho vzezření jaksi – mločí. Ano, to bylo to správné slovo. Tom vypadal jako mlok. „O temných naukách neví mnoho ani moudří,“ pravil, „je mnohem mocnější a také destruktivnější, než jakékoli jiné učení. Křiví myšlenky a charakter, pohlcuje to, co považujeme za dobré. Ta zvířata něco ovládlo. Něco, co narušilo jejich přirozené spojení s přírodou a silou stvoření -“ Vyrušili je místní – krčmář Karol, který byl mimo majitele jediné nálevny v osadě Podskalí také starostou a zdejším řezníkem. Starostu následovalo několik dalších hospodářů, nejváženějších mužů osady, z nichž většina měla už vlasy šedé nebo bílé. Karol požádal o místo a jako jediný si přisedl k jejich stolu, ostatní muži zůstali stát za ním, zvědavě si prohlížeje podivnou skupinu dobrodruhů. Družina mlčky čekala, co tato nenadálá honorace znamená. Než Karol promluvil, nervózně si promnul své zpocené dlaně: „Nevím – nevím kde začít,“ pravil rozpačitě. „Zkuste to na začátku,“ řekl chladně Feenix. „Naše vesnice je klidné místo,“ pokusil se Karol ignorovat čarodějova slova, „alespoň tomu tak do nedávna bývalo. Víte, žijeme zde uprostřed lesa sami, naše půda šlechtu pramálo zajímá a my si s tím málem, co nám Matka Minierna dává, vystačíme. Nikdy jsme nepotřebovali ani neusilovali o pomoc zvenčí, ale – to se teď změnilo.“ „Co je tam venku? V těch lesích?“ zeptal se Tom. „Nevíme,“ řekl vysoký chlap s huňatým knírem černým jako uhel a hlasem jako zvon, „začalo to před týdnem – když se ztratil můj syn Marek. Je to ještě chlapec, ale šikovný, v kovárně mi pomáhá od svých deseti let. Vyzná se ve zdejších lesích jako málokdo, vždycky byl – neobyčejný,“ kovářův hlas se najednou zlomil a tvář mu žalostně padla do mozolnaté dlaně. „Ztráta dětí není bohužel v těchto končinách nic ojedinělého,“ řekl smutně Karol, zatímco jeden z mužů kováře objal kolem mohutných ramen: „Žijeme pod stínem Šedých hor a zimy zde bývají tuhé a dlouhé. Zvěř často hladoví a stahuje se až k nám do osady, ale ještě nikdy se nestalo, aby útočila v tuto roční dobu.“ „Kde se chlapec ztratil?“ zeptal se Ronkar. Zdálo se, jako by vesničané na okamžik znejistěli a váhali, jak mají odpovědět. Bylo to zvláštní. „Na kopci, nad vesnicí,“ pravil kovář, když ostatní mlčeli, „to ta věž,“ zabědoval. „Nerine!“ přerušil ho Karol, jako by nechtěl, aby o tom kovář dál mluvil. V tu chvíli zaburácel nad jejich hlavami hrom s takovou silou, že se muži otřásli a někteří se poznamenali na hrudi Bornarovým znamením, aby se uchránili před jeho hněvem. „Jaká věž?“ vyzvídal Feenix. Muži mlčeli a déšť, který pleskal na střechu hostince se opět zdál mnohem hlasitější. Vypadalo to, že hospodáři čekají, co řekne jejich starosta. Nebylo pochyb o tom, že má Karol v Podskalí hlavní slovo. „Je to stará stavba - stojí tu odnepaměti. Ani staří nepamatují, kdo ji zbudoval. Nenáleží žádnému šlechtici v okolí, je opuštěná a my k ní nechodíme, protože se lidé v její přítomnosti necítí dobře,“ vysvětlil jim starosta opatrným hlasem, snad ve strachu, aby ho nestihla nějaká kletba, kdyby se o té stavbě rozpovídal příliš. „Na člověka tam padne zvláštní tíseň, jako by ty kameny postavené na sobě nechtěly, abychom tam chodili,“ zamručel jeden z hospodářů tajemně. „Obcházejí tam lesní duchové,“ vyhrkl další. „Myslíte, že ta věž zapříčinila to, co se děje v lese se zvířaty?“ zeptal se Ronkar. „U Minierny, to ne!“ namítl Karol, „nechápejte nás špatně, to místo je zvláštní - mocné, ale věříme, že ať už pochází odkudkoliv, není tam zlo.“ „A jak si tím můžeme být tak jistí?“ vyhrkl najednou kovář. Muži začali brblat pod vousy. „Ticho, chlapi,“ uklidnil je Karol a otočil se k družině: „Vždy jsme věřili, že nám věž přináší štěstí a byli jsme rádi, že stojí jako strážce nad našimi domy,“ otočil se čelem k družině, „ale teď -“ „Ať už dlí v těch místech jakékoliv síly, není dobré jim lézt před práh,“ zabručel jiný hospodář. „Pochopte - k nám zavítají cizinci jen zřídka, a vy – máte zbraně. Určitě se vyznáte,“ blekotal rozpačitě starosta, „možná byste-“ „Možná bychom co?“ přerušil ho Feenix jedovatě. Karol znejistěl a Senga si povšimla, že tělnatému muži stekla po tváři kapička potu. „Možná byste nám mohli pomoci,“ pravil za starostu kovář. „Nemůžeme vám nabídnout mnoho, peníze nemáme, ale můžete u nás – v mém hostinci - zůstat jak dlouho budete chtít. Dáme vám jídlo, pivo i kořalku. Vše, co budete chtít,“ rozhodil rukama. „Jsme unaveni po cestě a rádi bychom si teď odpočinuli, ale promyslíme to,“ odvětil jim Ronkar. „Mluv za sebe,“ sykl směrem k němu Feenix. Ronkar se na čaroděje zamračil. Nesnášel, když si Feenix dělal, co chtěl a ani trochu se nesnažil spolupracovat, obzvlášť v tak mizerné situaci v jaké momentálně byli. Po zajetí u zločinné bandy Rudé Meif, které nedávno Ronkar prožil, a ze kterého byl osvobozen mimo jiné i Feenixem, chtěl věřit tomu, že se v něm ve vztahu k čaroději konečně něco změní. Nezměnilo. Feenix byl pořád ten stejně kluzký had, prolhaný a sobecký. „Nechceme na vás tlačit a nežádáme odpověď hned, jen to prosím zvažte. Odvděčíme se vám, jak jen budeme moci,“ přerušil je opatrně Karol. „Zvážíme to,“ ubezpečila je Senga a pokusila se o úsměv. Moc jí to nešlo. „Dobrá, dobrá,“ ozval se chápavě Karol, „už vás nebudeme rušit. Jistě jste velmi znavení. Na noc jsem vám přichystal pokoje. Nejsou největší, ale postele jsou pohodlné. Pokud si budete přát ještě něco dalšího, stačí říct. Jste hosty nejen mého skromného podniku, ale celé vsi, viďte chlapi?“ otočil se rychle na hospodáře, kteří souhlasně začali mručet. Poté co jim podskalští hospodáři popřáli dobrého spaní a opustili hostinec, družina už nemluvila dlouho. Ráno moudřejší večera – na tom se shodli všichni. Únava je konečně dohnala. Až na Feenixe.


celkové hodnocení autora: 97.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 0		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 0.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 17		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Matylda Kratinová	12.04.2012, 18:38:08

Je načase vychytat resty... - slovo "nálevna" zavání novořečí 20. století, o kus níž oslovuješ hospodského "krčmáři", a to je myslím plně vyhovující - dědci po sobě hodilI (ale počítám, že je to spíš překlep) - před "byli zticha" bych nedávala čárku - řádky 8-9 - několikrát "den" za sebou - hlavu plnou jinýCH starostí - větu "následované zaržáním koně" bych buď vyhodila úplně, nebo napsala třeba takhle: "...uslyšel zavrzání kol povozu. Chvíli potom zaržál kůň." Je to napínavější a čtenářovy nervy se tím dají šponovat až do hlasitého prasknutí minipointy. - "...dovnitř se nahnal studený vítr společně se skupinou..." Ten samý případ - plně chápu, co všechno bys nám chtěl říct, ale dlouhé věty, pokud jich je na jednom místě moc, jsou velmi účinný zabiják atmosféry. Nejdřív vstoupil vítr, teprve po něm zmáčení návštěvníci. Neboj se informace dávkovat postupně. - dtto celý první odstavec - "pohrozil mu muž v kápi hrozivým zasyčením" - myslím že chudák hostinský byl při prvním pohrození podělaný už dost, takže to druhé bych vyškrtla a místo "zasyčením" bych dala "syčivě" - "opojení strachem"? =-) umím si představit daleko příjemnější věci na opájení a rochnění - "držíc ruku na" nemám sice přechodníky kdovíjak nastudované, takže nebudu poučovat, ale tenhle tvar se mi prostě nezdá - "stoupl si k ležícímu za hlavu" - nadbytečné "k" - "tělnatou ženu s bílými vlasy, které částečně skrývala pod šátkem" - vzhledem k tomu, že jsem nepostřehla, že by měl šátek na vlasech nějak výraznou roli bych navrhla, aby tohle sousloví bylo proškrtáno - "co tato nenadálá honorace znamená" mám pocit, že tam vypadlo slovo, něco jako "návštěva", nebo tak Dál už jsem nic vážnějšího neodchytila. Příběh se odvíjí dobře a předkládá širokou paletu variant vývoje. Hrdinové si navzájem dávají tradiční čočku, ale takovéhle vzájemné škorpení mi nevadí. Za oči mě tahaly dlouhé věty, v nichž bylo nacpáno vícero důležitých nebo zajímavých informací. Výsledek je, že tok textu působí trochu nuceně. Pro příště by stálo za zkoušku rozsekat věty tak, aby jedna podstatná věc, maximálně drobnost s ní přímo související měla vlastní větu. Ale pozor, aby to nebylo rozsekané až moc, to pak text vypadá jako dávka z kalašnikova. Děj 9/10, zpracování 7/10, celkem 8/10. M.


ze dne 12.04.2012, 22:38:03
Ronkar: Obsáhlé :) Děkuji pěkně.

m2m	26.10.2011, 17:49:55

Zdravím! Předem se strašlivě omlouvám za delší dobu publikace, je to jen moje vina, přejal jsem od Eky tvůj text již na konci minulýho tejdne, ale prostě jsem si nenašel na tebe dost času, abych si příběh oživil. Moje znalosti fantasy se těm Ekyelčiným nevyrovnají, to sice ne, ale věřím, že spolu můžem tím dračákem projít taky dobře, páč dračák mě dycky bral, ostatně to všechny hry na hrdiny :) Jak už jsem psal předtím a dřív, dračák se nezapře. Skvadra různorodých postav, s nimiž jsi až doposud nijak nepracoval. Questy, které přicházejí, zatímco hlavní linka zůstává doposud zahalena tajemstvím. Co osobně mě trošku zarazilo, je to, že velikej válečník Narden se najednou chová zbrkle, ačkoliv v minulém díle to byla jeho chladnokrevnost a rozvaha, která výpravu zachránila. Oproti minulejm dílům jsi však zapracoval dost na atmosféře a taky gramatice, ačkoliv sem tam něco uteklo. Začínáš dobře pracovat se slovy, které se do atmosféry opravdu hodí, a začínáš ten příběh nějak někam vinout. Sám jsem zvědavej, jak moc jsi ochotnej vést příběh v rámci DrD, nebo jestli si dovolíš třeba zariskovat a místo vedlejších questů se naše skupina konečně vydá po stopách hlavního. Sám za sebe ale můžu říct, že mi přesně takovýhle prvoplánový béčkovitý fantasy ve stylu "hraní na hrdiny" fakt chybělo, nejen tady na Saspi, a jsem zvědavej, kam se dokážeš posunout. On se totiž člověk zlepšuje hlavně psaním a čtením, a psaním přitom nachází sám sebe. A je jedno, že tenhle díl je spíš takovej prolog, kterej zase vrhne skupinu postav do víru dungeonů a bitev.


ze dne 26.10.2011, 19:23:46
Ronkar: Díky za tvůj komentář ;)