|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 1 ::
|
 |
|
:: Ulovit bestii ::
 Mates |
publikováno: 21.10.2011, 20:36
|
| Další vlkodlačí příběh, osvětlující malinko taje a zvyky těchto tvorů. Nepřímé pokračování povídky "Přírodní instinkt", které si vyžádali čtenáři. Není vyloženě nutné znát ji. Jde o samostatné, ale provázané příběhy. |
| |
|
|
Petr rázným krokem zamířil do slepé ulice na kraji města. Slunce se pomalu sklánělo nad obzor. Byl vlahý podzimní večer. Lehce si nadhodil batoh, který měl hozený přes jedno rameno. Doufal, že to vyjde. Byl to první opravdový pokus.
„Petře! Hej, Petře!“ ozvalo se kousek za ním, „zase někam jdeš!“ Petr se zastavil a otočil. Na rohu ulice kousek za ním stál Milan – jeho dobrý kamarád, se kterým se znal už od školky.
Povzdychl si a s lehkým zavrtěním hlavou se smutně pousmál: „Sleduješ mě?“ zeptal se místo pozdravu.
„Jo! Protože jsi už dlouhou dobu jak vyměněnej. Nechceš o tom s nikym mluvit a dneska jsi odmít přijít na oslavu Radkových narozenin. To bys neudělal, kdybys neměl pádnej důvod. Proč mi o tom nic neřekneš?“ Milan došel až k Petrovi, který přemýšlel, jak se z tohohle vykroutí.
Nakonec usoudil, že nejvíc by Milana mohla odradit pravda… nebo alespoň její náznak: „Kdybych ti o tom řek, buď bys mi nevěřil, nebo mě měl za blázna.“ S nadějí, že to Milana odradí, se zase vydal dál.
Ten se ale jen tak nedal: „Proč bych měl? Znám tě už dlouho.“
„Právě proto.“
„Jak to jako myslíš?“ divil se Milan.
Petr si znovu povzdychl: „Znáš ty báchorky, které se vykládají o místním lese?“
„Něco málo. Vypráví se o temných silách a tak nějak, ne? A o vlkodlacích vlastně.,“ nechápal Milan, kam tím míří.
„Jsi blízko,“ přikývl Petr. Milan chvíli neodpovídal. Došli až na konec ulice, kde se asfaltová cesta měnila ve vyšlapanou pěšinku. Petr bez jakéhokoliv zpomalení nebo zaváhání pokračoval po ní. Milan ho následoval.
„Ty jdeš do lesa?“ zeptal se Petra nechápavě.
Petr ani nezpomalil a neotáčel se na něj: „Jo. A ty bys měl jít domů nebo na tu oslavu.“
„A proč tam jdeš?“ nepřestával Milan vyzvídat.
Petr sebral všechnu odvahu k tomu to vůbec na sebe prozradit: „Vlkodlaci.“
„Cože?!“ vyhrkl Milan překvapeně, „co je s vlkodlaky.“
„Viděl jsem je. Skutečně existují,“ vysvětloval Petr.
Milan nevěřil vlastním uším. Skoro dospělý člověk (alespoň podle jeho názoru) mu tady vykládal něco o mýtických tvorech. „Ty tvoje knížky, filmy a hry ti lezou na mozek!“ zaprotestoval trochu.
„Co jsem říkal? Nevěříš a možná si i myslíš, že jsem padlej na hlavu. Tak ahoj!“ snažil se ho setřást Petr. Už byli skoro u lesa. Už vešli do dlouhých stínů, které vrhaly jeho stromy.
Milan se ale nezastavil a neotočil. Nechtěl se spokojit jen s tímhle vysvětlením. Vlastně mu ani moc nevěřil. Třeba ho Petr jen straší, aby zakryl něco jiného, co tam jde dělat. To si myslí, že je malé děcko? Mlčky ho proto následoval.
Petr se s ním nechtěl dohadovat. Zas tolik času neměl. Na dnešek musel připravit past, kterou vymyslel. A do západu slunce zbývalo asi tak deset minut, možná ani ne. Doufal se, že Milan snad odejde, když s ním přestane komunikovat. Ale vzhledem k tomu, že tuhle strategii zaujali oba, nebylo mu to nic platné. Nestaral se ale. Milan se alespoň přesvědčí a uvěří.
Mlčky kráčel dál lesem a Milana za sebou ignoroval. Na téhle cestě před měsícem konečně jednoho spatřil. Byl to vlkodlak. Nemohl se plést. Došel až na místo, které si dříve vytipoval. Stromy tu rostly více u sebe a rostly i těsně u cesty. Tady už byla téměř tma. Husté křoví okolo tvořilo téměř neprostupnou hradbu, jen tu a tam byla ta barikáda průchozí kvůli zvířatům, která tudy procházela. Tady by mohl mít štěstí. Chtěl chytit vlkodlaka a prohlédnout si ho zblízka. Prozkoumat toho tvora, o kterém dosud jen četl. Netušil, jestli se mu to hned napoprvé povede, ale třeba to vyjde.
Sundal si batoh a rozepnul ho. Milan ho beze slova pozoroval. V batohu bylo několik věcí, které si Petr připravil pro tuhle příležitost. Vyndal provázek a uvázal ho kolem jednoho stromu u cesty. Natáhl ho přes cestu, kde ho přivázal k jinému. Pak pověsil batoh na nejvyšší větev, na kterou dosáhl, a vyšplhal se do koruny stromu. Natáhl se pro batoh a chvíli se vrtěl, než se pevně usadil. Měl už to vyzkoušené. Několik odpolední už tady strávil, aby svou past naplánoval co nejlépe.
„Můžeš mi vysvětlit, co to děláš?“ promluvil konečně Milan.
„Polez sem!“ pobídl ho Petr místo odpovědi. Pomohl Milanovi dostat se také nahoru na strom a začal něco dalšího štrachat v batohu. Vytáhl malou zvláštní šipku. „Tohle je uspávací šipka,“ vysvětloval Milanovi, „švihnul jsem ji tátovi, když jsem byl za ním v práci. Používá se k zneškodnění divokých zvířat. Tahle by měla s přehledem uspat vlka. Tak proč ne vlkodlaka?“
„Takže tys to opravdu myslel vážně?“ ptal se Milan a udiveně si prohlížel šipku.
Petr přikývl: „Naprosto. O ten provaz by mohl nějaký vlkodlak zakopnout a já ho pak už snadno trefím. Trénoval jsem to párkrát nanečisto přímo tady.
„Ale neříkej mi, žes vážně viděl vlkodlaka?“
„Ještě můžeš jít, jestli nevěříš, ale opatrně. Myslím, že slunce už asi zapadlo a brzo bude noc.“
Milan neodpovídal. Tohle mu připadalo jako holohlavý nesmysl. Jak může někdo myslet, že existuje něco jako vlkodlaci? Že by už ty fantasy příběhy opravdu lezly Petrovi na mozek? No nic. Alespoň tu s ním počká, ať nemusí jít nočním lesem a městem sám domů.
Po chvíli se odněkud z lesa ozvalo sborové vytí. Petr nastražil uši a zkontroloval cestu, kam až přes větve stromu viděl. Od města se také ozvalo zavytí. Co tam by nějaký vlkodlak dělal? Ale to bylo jedno. Jsou tu. Určitě tu jsou. Petr si tím byl jistý. „Slyšles?“ zeptal se Milana.
„Jo, psi z města,“ přikývl a trochu ironicky se na něj usmál.
Petr malinko znejistěl. Ano, ve městě to mohli být psi. Nesmí všechno vidět tak tunelovitě. „Jo… možná jo. Ale co to z lesa?“
Milan pokrčil rameny: „Co já vím, tak nám nedávno o biologii učitel vykládal, že je dost možný, že nějaký ten vlk se toulá i v lesích tady v okolí.“
„Když myslíš,“ odvětil Petr.
Chvilku bylo ticho narušované jen šuměním stromů a zpěvem posledních ptáků. Vtom ale Petr jasně zaslechl něco dalšího. Kroky. Někdo se blížil. A nešel, ale běžel. Jenže to nepřicházelo po cestě z lesa, ale od města. Jak nejrychleji mohl, se otočil na svém místě. Zamžoural do šera. Něco se blížilo. Běželo to po cestě. Určitě to nemohl být člověk. Že by měl napoprvé štěstí? Srdce se mu divoce rozbušilo.
Připravil si šipku a soustředil se na tvora, který už byl skoro u nich. Teď ho viděl lépe. Byl to skutečně vlkodlak? Možná… ne, určitě! Musel být! Takového už jednou viděl. Ruce se mu začaly třást rozrušením. Polkl a zamířil, jak si cvičil předtím. Snad to bude fungovat. Takováhle příležitost se nemusí opakovat. Tvor se blížil. Byl tu. Zakopl. Petr vystřelil. Svist! Zavytí a ticho.
Několik vteřin po tom, co se zasažený přestal hýbat, byl klid. Petr se třásl rozrušením. Ano! Zvládl to! Dokázal to! Jako ve snách rychle slezl ze stromu a doběhl k padlému tvorovi. Vydechl úžasem. Něco takového ještě opravdu zblízka neviděl. Nebyl to vlk, ale ani člověk. Byl to vlkodlak. Mělo to vlčí hlavu s tlamou plnou tesáků, chlupaté tělo, místo rukou a nohou pracky s drápy. Přesto stavbou těla vypadala podobně jako lidská, byť jen vzdáleně. V boku to mělo zabodnutou uspávací šipku, která účinkovala výborně.
Petr se k tomu pomalu přiblížil a dotkl se toho. Byl to zvláštní pocit. Slyšel, jak se překvapený Milan také dostal na zem a pomalu ho následoval.
„To není možný!“ vydechl Milan. Ještě stále nedokázal pochopit, co to vlastně vidí. To, co před nimi leželo, byl důkaz něčeho, čemu člověk uvěřuje jen stěží.
„Vidíš?“ špitl Petr. Ani nevěděl, proč šeptá, „měl jsem pravdu.“ Vzal vlkodlaka za přední pracky a dotáhl ho ke stromu. Vytáhl z něj šipku a zahodil ji do křoví. Z batohu vyndal lano. Pevně s ním vlkodlaka přivázal ke kmenu,
„Proč to děláš?“ ptal se Milan, „nechtěl jsi jen vidět, jak vypadá zblízka?“
„Chci tu počkat do rána,“ vysvětloval Petr, „chci vědět, jestli jsou to vážně ve skutečnosti lidi, kteří se o úplňku proměňují.“
„Ale…“ začal namítat Milan, jenže v té chvíli se ozvalo další mohutné vytí. Bylo blízko. Nebezpečně blízko. Oběma přeběhl mráz po zádech a ztuhli tak, jak zrovna byli. Zmocnila se jich panika. Rychle se ohlédli za tím zvukem a spatřili, jak se k nim z lesa žene skupina dalších vlkodlaků. Neviděli sice přesně, že to jsou oni, ale bylo to jasné – už jen kvůli tomu vytí.
Rozeběhli se po cestě zpátky k městu. V náhlém stresu a strachu o vlastní život ale Petr zapomněl na svoji vlastní past. Zakopl o provaz a přistál na zemi. Rychle se snažil zvednout a utéct, ale když se dostal na nohy, cosi těžkého na něj zezadu skočilo a opět ho srazilo. Poslední, co pořádně viděl, byl Milan prchající po cestě pryč.
Bylo už skoro ráno, když ke svému vlastnímu údivu přišel Petr k sobě. Překvapilo ho, že není mrtvý, ale vzhledem k tomu, že ho bolelo celé tělo, rozhodně nebyl. Ležel stále na cestě kousek od nataženého provazu. Byla mu zima a celý se třásl. Se zatnutými zuby kontroloval všechna svá zranění. Měl zřejmě zlomenou jednu ruku, protože byla ohnutá v nepřirozeném úhlu. Krvácel z mnoha ran a byl úplně potlučený. Na jedno oko téměř neviděl. Po celém těle mu probíhalo divné mravenčení a v hlavě mu hučelo. Měl pocit, že se mu nedostává dech. Všechno oblečení měl roztrhané. Ale byl naživu. Jak to? Vtom na svém odhaleném lýtku spatřil otisk zubů, ze kterého se ještě stále pomalu řinula krev, jako by jí tam něco bránilo se srážet. Snad nějaký jed. Začínal tušit, co se děje a proč není po smrti. Ve všech příbězích o vlkodlacích tohle bylo stejné – příští úplněk bude jedním z nich! Málem z toho zjištění znovu omdlel.
Vtom se za jeho hlavou ozval podivný zvuk. Bylo to cosi mezi vyštěknutím, zavytím a zasténáním, S veškerou námahou se přetočil tak, aby tím směrem viděl. Byl tam stále ještě přivázaný ten vlkodlak, kterého ulovil. V té chvíli se začal měnit, Házel sebou v provazech, zmítal se a vydával podivné zvuky. Srst mu mizela, tělo se přeformovávalo, drápy se měnily v nehty a na hlavě se objevily vlasy. Zvířecí rysy se najednou začaly měnit v lidské, jemné a krásné. Tohle nebyl vlkodlak.
„Ty jsi… holka!“ vydral ze sebe Petr, když se tvor zcela přeměnil a v provazech teď byla nádherná mladá dívka ještě prudce oddychující po proběhlé proměně se zavřenýma očima.
Zklidnila se, zhluboka se nadechla, otevřela oči a podívala se na něj zkoumavým pohledem: „A ty vlkodlak,“ odvětila chladně.
„Jo, už to tak je,“ smutně souhlasil Petr. Byla krásná. Půvabná a přitažlivá. Jak mohl tak někoho takového chytit? „Promiň,“ vydal ze sebe znovu. Když viděl její trochu nechápavý výraz, dodal ještě: „Nevěděl jsem, že jsem chytil… tak hezkou… holku. Bylas…“
„Bestie?“ zeptala se ho a snažila se vymanit se z provazů. Teď v lidské podobě, když nad tím mohla více přemýšlet a měla obratné prsty místo drápu, měla šanci na úspěch o dost vyšší.
Než stihl Petr cokoliv odpovědět, ozval se odněkud jiný mužský hlas: „Dano! Dano, kde jsi?!“
„Tady jsem!“ vykřikla ta dívka, „tady na cestě!“
Skrz roští se k nim prodral muž. Byl vysoký a bledý. Dlouhé vlasy mu trčely všemi směry a na několika ve tváři měl jizvy. Nemohlo mu být ani třicet, možná sotva něco přes dvacet, ale jak byl otrhaný, vypadal o dost starší. „Tady jsi… Ty! Ty jsi tu ještě?!“ vykřikl, když na zemi spatřil Petra. Přiskočil k němu a obličejem se sklonil těsně k jeho: „Máš sakra štěstí, že jsem tě nerozsápal na kusy!“ zavrčel výhružně – musel to být jeden z vlkodlaků, co ho napadli, „kdyby tě dřív nepokousali, zabil bych tě! Jak se opovažuješ chytit ji do pasti?! Jestli se ke mně nebo k ní příští měsíc přiblížíš, budeš toho hořce litovat, jasný?!“ Nečekal na odpověď, vstal a rozvázal dívku.
„Nerozčiluj se tolik, lásko. Je jedním z nás,“ krotila ho.
„Ať si, ale na tebe sáhnout nesmí! Patříš ke mně, Jsi v pořádku?“ zamručel ten muž a Petr měl dojem, že i v lidské podobě zní jeho hlas trochu jak vrčení vlka.
„Nic mi není. To víš, že jsem jen tvoje. A nebude tomu nikdy jinak, tak nežárli!“ napomínala ho něžně, a pak ho dlouze políbila. „Pojď k nám, musím ti vysvětlit, co se stalo večer. Ještě teď mě to trochu děsí. Měla jsem štěstí.“ Při těch slovech už se vydali po cestě k městu a po chvilce Petrovi zmizeli z doslechu i z dohledu. Drželi se za ruce a vypadali spokojeně. Jeho si ani nevšimli a nechali ho tam v šoku ležet.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
95.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.2 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 12 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 38 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
