obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je pouze jeden originál lásky, ale na tisíc způsobů."
W. Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915289 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39391 příspěvků, 5727 autorů a 389816 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Taková normální povídka ::

 autor Radher publikováno: 22.10.2011, 21:00  
Má částečně autobiografická povídka o policistech, kriminálníkovi a kamufláži.
 

Michal Tlučpera byl sedmnáctiletý student gymnázia. Jednoho večera se mu odehrála příhoda, kterou se sluší zapsat, protože z ní plyne tolik ponaučení a falešných úsměvů, že to snad zaskočí i nejzkušenější a nejsečtělejší čtenáře. Pro úvod bych snad dodal už jen to, že se vše stalo přesně tak, jak Vám zde popíšu a že i přes naivitu zdejších policistů a uměřených konzervativců není jediným svého druhu.

Byl začátek října, nebo snad konec září, když ráno Michala probudil zvonící telefon. Volal mu jeden jeho starý známý, že by pro něj měl nějakou práci.

„O co jde? “ Zeptal se rozespale příjemce telefonátu.

„Roznáška letáků,“ ozvalo se z druhé strany, „tvůj bývalej rajón, všechno máš připravený na skladu. Dost to spěchá a mě je dneska hrozně blbě, než abych s tím lítal, tak ti za to dám tři stovky.“

„To by šlo, kde mám sehnat klíče?“

„Dá ti je Janča, měla by je sebou mít ve škole, můžu s tím počítat?“

„Počítej, po škole to udělám, peníze na ruku pozítří?“

„Domluveno, měj se,“ řekl důvěrně známý hlas a rozhovor skončil.

S vidinou vydělaných peněz mladý student vstal, zopakoval si rychle chemii, ze které měl být toho dne zkoušen a vydal se do školy. Neměl to daleko, přesto ho však tlačil čas a musel, jak se říká, „prásknout do koní.“ Čas, který ušetřil ale stejně hned zbytečně promrhal, protože v trafice, ve které nezletilí kuřáci z celého širého okolí kupují kusovky a kde si mnohdy taktéž nezletilí pijani kupují čepovanou kořalku, byla nezvykle dlouhá fronta. Ranní cigareta mu ale dodala pozitivní energie a s tvrdě perzekuovaným pozdním příchodem si hlavu nijak nelámal.

I přes jeho kolébavou resignovanou chůzi, kterou, kdyby ses jej na ní zeptal, by okomentoval slovy: „Nebudu se přece hnát, stejně už není šance být tam na čas,“ se na něj usmálo štěstí. Ten den zrovna byla na hlavním tahu zácpa a tak se fyzikář, kteréhož hodinu měli jako první, dostavil až tři minuty po něm.

Zkoušení z chemie proběhlo podle všech jeho očekávání. Ohodnocen za výbornou se Tlučpera rovnou odebral na hlášenou návštěvu zubního lékaře. Pobyl tam asi patnáct minut a za chvíli už zase seděl doma. Popíjel svůj průduškový čaj s medem a díval se na televizi. Přitom v něm probíhala nezištná vnitřní válka.

„Buď můžu zůstat tady a po přiměřeně dlouhou dobu nic nedělat,“ začal uvažovat nahlas, „nebo půjdu zpátky do školy, na tři hodinky posedět, poklábosit, zahrát si v tělocviku čutanou a doufat, že mě nevytasí z Francouzštiny.“

Většina lidí v jeho věku by se rozhodla během chvíle pro první možnost. On se však rozhodl pro možnost druhou. Vidina dopoledního nicnedělání ho spíše odpuzovala než naopak a co se zkoušení týče, měl v sobě takový hezký pocit, že mu dnes Bůh (nebo jiná falešná modla) dal do vínku nepřekonatelné štěstí.

Času měl dost, kdyby šel zbytečně rychle, stihl by ještě konec hodiny, což příliš nechtěl. Svou proslule pomalou kolébavou chůzí se tedy vláčel s těžkým ruksakem na zádech a pokuřoval další koupenou kusovku.

Štěstí doopravdy měl. Ve Francouzštině byl jedním ze tří šťastných, na které se nemilosrdná ruka učitelova nestihla vztáhnout. Ač slabý ve sportech si skvělý den posichroval ještě dvoumi góly neomylně vstřelenými do rohu soupeřovy branky.
Ne, dnes ho nemohlo nic zaskočit. Po škole se ještě rozhodli jít s jedním ze svých známých naštudovat trochu matematiky. Termín zadané písemné práce se totiž neúprosně blížil.
„Venco,“ povídá svému spolubojovníkovi po půl druhé hodině strávených mezi hordami nechutných vědomostí, „což abychom se složili a koupili si gramec, musím jít ještě makat a rozuměj, nechci při plném stavu vědomí.“

Venca rozuměl. Byl to skrz naskrz konopný člověk. Kdybys k němu přičuchl, omámila by tě vůně reggae festivalů a příjemně strávených večerů ve společnosti marihuanové dýmky.
„Proč ne? Máš přes koho zkutit?“

„Spíš ne,“ odpovídá Michal.

„Když mi dáš na hovor, možná seženu,“ řekl Vašek a s němým souhlasem svého kamaráda vytáčel číslo svého známého.

„Až za půl hodiny,“ řekl, když dotelefonoval s trochou smutného výrazu ve tváři.

„Nevadí, můžeme jít ven a zkusit naslepo. A pokud se nezadaří, máme jistotu.“

Zadařilo se. Za dvacet minut už tito dva vzorní studenti pokuřovali na jedné z četných sídlištních laviček špeka a libovali si v síle a lahodné ovocné vůni zakoupeného konopí.
Po chvíli se rozloučili. Jeden musel jít na autobus a druhý pracovat. Asi třetina
zakoupeného materiálu, která zbyla, zůstala u Michala v kapse. Měla zůstat na zítřek. A taky by zůstala, nebýt neočekávaného vývoje situace...

S vozíkem až po okraj naloženým reklamními novinami obcházel svědomitý pracant svůj rajón. Bylo to už skoro půl roku, co tuto nedoceněnou práci dělal naposled. Občas mu dělalo zatraceně velký problém vzpomenout si, který blok mu náleží, který ne, jaké schránky si má pohlídat kvůli častým reklamacím.

Přesto mu to ani nepřišlo jako dlouhá doba a byl již v půlce své cesty. Účinné látky v jeho žilách velmi příjemně urychlovaly tok času.

V tom se za ním ozval hlas: „Nechtěl bys ňáký skéro?“ Mladý cikán stojící za ním mával pytlíkem s marihuanou.

„Ne, dík chlape, mám,“ odpověděl pracant, který vzhledem ke tmě a zimě všude okolo chtěl mít svůj úděl co nejrychleji za sebou.

„Fakt ne? Třeba za třicet korun?“ Dotíral nechtěný kolega. „Potřebuju na cestu domů, bydlím až v Havířově. Fakt ne? Dej mi aspoň zavolat…“

V tomto rázu se rozhovor ubíral ještě chvíli. Po téměř násilném zkouření až po okraj nabité šlukovky byl ale Michal mnohem společenštější. Po deseti minutách zjistili, že je spojuje jeden dobrý známý…

„Je v tom toho půl kila, tak mu to co nejdřív dej, nejlíp dneska, nebo nejpozději zítra,“ končil Dalibor, jak se spiklenec jmenoval soukromý rozhovor, předávaje cenný balíček určený onomu společnému známému s plnou důvěrou.

Dále roznášení probíhalo stereotypně a kolem desáté večer už si to ládovala veselá, zkouřená, černě oděná postava směrem domů.

V tom se zčistajasna vynořilo policejní auto. Paranoické stavy začaly sžírat studentovu duši. „Už mě mají! Tak schválně, za jak dlouho se dostanu z vězení? Nebo tudy jen náhodou projíždí?“ Pokládal si mnoho otázek a přitom se upřeně díval na policejní auto mizící mezi auty na parkovišti. Napětí polevilo, už zase vyndal svou šlukovku.
V tom se policejní auto vynořilo znovu a už bočilo směrem k němu na chodník.
„Prosím Vás, pojďte sem na chvilku,“ řekla plešatá hlava asi dvoumetrové gorily.
Pudy zvítězily nad rozumem a Michal se dal na útěk. Než se policisté stačili vysoukat z auta, už měl slušný náskok. Rychlost, kterou jeho nohy dokázaly v tu chvíli pod vlivem marihuany a adrenalinu vyvinout by stačila na účast v Olympijských hrách. Běžel směrem domů, přesto betonové sídlištní hřiště znamenalo přílišné riziko na přímý běh, byl by furt na očích. Toto v kombinaci s docházejícím dechem nasměrovalo jeho běh pod schodiště věžáku.

Byla tam tma jako v pytli. Jako první vyndal ze své kapsy půlkulový balíček a položil jej ke stěně na zem. Jeho úkryt se nacházel v mrtvém úhlu, který nepropouštěl jediný paprsek světla, ale přitom mu umožňoval výhled všude okolo. Jenom to zatracené pohybové čidlo! Rozsvítilo domovní osvětlení, které sice jej samotného neodhalovalo, které však ale stačilo na nasměrování jeho pronásledovatelů.

Nemohl vědět, zda jej viděli zabíhat do úkrytu, nebo zda jdou naslepo, nejjistější bylo dát se na druhou fázi útěku. Měl ji přesně naplánovanou. Znal okolí svého úkrytu dokonale. Nedaleko byla banka. Rozběhl se rovnou směrem k ní, tentokrát bez náskoku, s policisty rovnou za zády.

V dostatečné blízkosti průmyslové kamery se jen zastavil, zvedl ruce a řekl: „Vzdávám se.“ To strážníci našich shnilých zákonů nečekali a snad ze setrvačnosti jej svalili na zem a dali mu ránu obuškem přes nohu a přes břicho, používaje přitom chvatů takřka ragbyových. Přesně v to Michal doufal že se stane.

„Mluv! Proč jsi utíkal?!“ Řvala na něj nepříčetně plešatá gorila. „Vykrádals auta co?“
Tak proto! Proto jej naháněla ta čeládka přes půlku sídliště, proto jej zastavila. Žádné echo na překupníka narkotik, žádný zátah. Prostě jej měli za vykradače aut. Stačilo jim ukázat občanku a jít. Na to už ale bylo pozdě. „Mám u sebe trochu trávy, jinak jsem nevinnej, proboha, přece mě kvůli tomu nemusíte mlátit obuškem!“ Odvětil jim zadržený se spoutanýma rukama hlasem, který se snažil přibarvit co nejvíc tak, aby zněl co možná nejvíc vystrašeně, jak se na jinak bezúhonného člověka v jeho situaci patří.

„Nelži! Pročs utíkal?!“ Pokračovala jiná tupá gorila, zatímco ta předešlá na něj řvala zpoza rohu, že mu, „ten hajzl zaplatí novou svačinu,“ která zrovna podnikala nový nájezd ústa, tentokrát s příměsí žaludečních šťáv.“

Samotný fakt, že mu není věřena historka s marihuanou a že je pokládána za banální oproti vykrádání aut, ze kterého byl podezříván, dodala mladému studentovi jistoty, že cesta, kterou zvolil, je, svým způsobem, geniální.

„Mám u sebe trochu trávy, přece jsem tak moc neudělal!“

„Tak proč jsi začal utíkat?“

„Lekl jsem se!“ Pokračoval ve své hře Michal.

Během chvíle se všech pět účastníků nočního běhu setkalo v policejním autě.
„Proč jsi utíkal?“ Zeptal se policajt za volantem, který neslyšel předešlé doznání se ke konzumaci a přechovávání malého množství lehké drogy.

„Mám trochu trávy,“ odpovídal zatvrzele a pravdivě zadržený se spoutanýma rukama. „Proč ten obušek?“

Minuta mlčení, která potom nastala, zdála se mladému zločinci poněkud vtipná. O to více, když jí pak přerušil jeden z menších mužů v uniformě slovy: „Víš, my všichni jsme tě viděli, jak se snažíš vysmýknout se našemu kolegovi. Proto bylo použito donucovacích prostředků. A jestli budeš tvrdit opak tak máš smůlu, hajzle.“

„Já nic nenamítám, pane oficír,“ odvětil s úsměvem mladík, který měl doma právě rozečtené Osudy dobrého vojáka Švejka. „Možná by jen ta kamera mohla tvrdit opak.“
„Jaká kamera?“ Zeptal se se střeštěným výrazem policajt, který před chvílí přišel o svou cennou svačinu.

„Ta na bance, to tak banky mívaj kameru, kdyby je chtěl někdo vykrást, ale jak říkám, já nic nenamítám…“

Na služebně jej posadili na malou židličku v jakési provizorní komůrce, snad vazební. Chvílemi slyšel smích, chvílemi hořekování nad zbytečně vydanou noční aktivitou. Hra je v plném proudu. Ještě jednou si jej pro jistotu vyslechli, jestli nemění své výpovědi. Vše se shodovalo, nebyl důvod nezavolat jeho matce.

Pak ještě jednoho strážníka napadlo, že by mohl (teď už s rukama bez pout) vytáhnout všechny věci z kapes. To neměl požadovat. Během chvíle se na stolku začala hromadit velká hromada odpadu všeho druhu, od kapesníků po obaly od bonbonů. A samozřejmě zbytek marušky v pytlíku. To všechno komentoval student stručně: „To víte, já jsem velkej bordelář.“

Policista (teď už také s náznakem úsměvu) odvětil: „Žravka po hulu, co? Sedni si ještě na chvíli prosím tě.“

Ať už si o jejich přirozené inteligenci můžeme myslet cokoliv, jejich přirozená dobrota jistě nějakou úroveň měla. „Ten už je poučenej. Je to jeho první přestupek, prostě se posral. Napiš mu tam jenom to neuposlechnutí výzvy a na tu trávu ser.“

„No dobrá, ale kdyby něco tak za to ručíš.“

„No jo porád, můžeme pak ubalit.“

Když tohle student ve svém kumbálku uslyšel, měl co dělat, aby se nezačal smát. No jo, identita blbce naprosto přebila identitu kriminálníka. Vše ještě utvrdila starostlivá matka, která se poprvé v životě ocitla na policejní služebně a z toho všeho stresu a nočního vandrování uštědřila mladému provinilci pořádný pohlavek. Policisté se smáli. Michal taky. Nejhůř z téhle situace tak vlastně odešla matka, kterou akorát bolela- jako koneckonců vždy, když své ratolesti fyzicky trestala.

Ráno si Michal přivstal. Vyzvedl si balíček, donesl jej na místo určení, dostal deset tisíc a tím skončil tuhle povídku. A policie? Stále stejně hloupá, neaktivní a naivní. To se od dob Rakouské monarchie nezměnilo a podle všeho nezmění ani v budoucnu.


 celkové hodnocení autora: 91.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 16 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 22.10.2011, 20:57:59 Odpovědět 
   Zdravím.

Náš hrdina měl buďto víc štěstí než rozumu, nebo je na tom něco pravdy (viz vývoj četnictva od Rakouska-Uherska). Na první pohled nejde o špatné čtení, jeden se pobaví a zasměje, avšak obraťme list.

Nadpis... Nemohl být jiný, který by byl více přiléhavější k samotnému textu povídky? Ono tento textík sice je takovou normální povídkou, ale jiný nadpis by jí dal přeci jen větší šmrnc. ;-)

Pozor na znaménka na konci přímé řeči a na velikost písmena na začátku uvozovací věty, netuším, jak to dneska učí ve škole, ale po otazníku a vykřičníku se píše písmeno malé (totéž platí pro čárku a tři tečky, pouze po tečce se píše na začátku uvozovací věty písmeno velké). Ovšem, pokud skutečně jde o uvozovací větu (která navazuje na přímou řeč, závisí na ní a také blíže osvětluje okolnosti vzniklé při pronášení té či oné repliky) a ne o navazující text, kterým povídka dále pokračuje. Všiml jsem si také nějaké té chybějící čárky, uvozovek navíc a slovního spojení: dvoumi góly - dvěma góly?

P.S. Aby nedošlo k omylu (a dojmu, že si tu natahuji triko), uvádím několik příkladů ohledně přímé řeči a uvozovací věty:

-- „O co jde? “ Zeptal se rozespale příjemce telefonátu. -- zeptal se ...

-- „Fakt ne? Třeba za třicet korun?“ Dotíral nechtěný kolega. -- dotíral ...

-- „Mluv! Proč jsi utíkal?!“ Řvala na něj nepříčetně plešatá gorila. -- řvala ...

-- „Lekl jsem se!“ Pokračoval ve své hře Michal. -- pokračoval ...

-- „Proč jsi utíkal?“ Zeptal se policajt za volantem ... -- zeptal se ...

-- „Jaká kamera?“ Zeptal se se střeštěným výrazem policajt ... -- zeptal se ...

Tož tak...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
obr
obr obr obr
obr
Sibiř - Kapitol...
Garth
Pulzující
lobby
Koloběh přírody
dextra
obr
obr obr obr
obr

Profesor John
Pavel D. F.
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr