obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Polibek je krásný vynález přírody, jak zastavit řeč, když už jsou slova zbytečná."
Ingrid Bergmanová
obr
obr počet přístupů: 2915293 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389843 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Dva rošťáci ::

 redaktor čuk publikováno: 08.11.2006, 8:42  
Další z povídek z pouti: humorný horor
 

Dva rošťáci.
Ten den pluly po nebi těžké černé mraky. Slunce skryté za nimi z nich vystřelovalo šípy paprsků téměř zlověstně. Když se objevilo, mělo rudě tajemnou tvář. Po place přebíhal stín za stínem. Není divu, že na návštěvníky a především na nás, komediáše, dolehla podivná tíseň. Jsme někdy citlivější než jak vypadáme.
Proto jsem se ani nedivil, když za mnou přiběhl pan Ferdinand Dlouhý, majitel malého, ale promyšleně postaveného Domu hrůzy. Atrakci provozoval už řadu let, ale nikdy jsem ho neviděl tak zsinalého a vyvedeného z míry. Tohle určitě nezpůsobila jen ona dusná proměnlivá atmosféra, to cosi visící v ovzduší.
„Je to strašně divný,“ vykládal a široce při tom rozhazoval rukama. „Znáš přece můj hrůzostrašnej domeček. Hrůzostrašnej jen pro malý děti. Dospělí z něj vyjíždějí hodně vysmátý. Ale, člověče, dneska ne. Dneska se nesmějou, jsou pobledlí, nemluvní, některý ženský křehčí povahy si drží kapesníček u úst, nosu nebo vočí. Chápeš to?“
Zasmál jsem se, poněkud křečovitě:
„Ferdo, nepotřebuješ ty nový brejle?“
Konečně se Ferdinand trochu uvolnil.
„A co je ještě mnohem divnější!“ Pan Dlouhý se podrbal na bradě. „Jezdí mým Domem jedna holčička, furt, kolem dokola, a ta se při výjezdu směje. Jediná ze všech! Že by byla tak otrlá, v jejím věku? Ale proč jsou ti vostatní tak jako vopařený? Chápeš to?
Pokrčil jsem rameny.
„A ta holčička si pořád kupuje novej a novej lístek a jezdí a jezdí a směje se. Ne, že by mi to vadilo. Naopak. Když vidějí ostatní lidi, ty zdrchance a v kontrastu hezkou smějící se holčičku, tak koukají, vrtá jim to hlavou a chtějí si to taky projet, ukázat, že voni ano, voni, že jsou hrdinové, že se budou taky smát. A vono ne! Taky skončí postrašený. Tvoří se mi tam fronta. A holčičího smíška pouštím předem a už zadarmo. Hele, kámo, pojď se na to mrknout, v čem to vězí.“
Šel jsem. Opravdu fronta. Opravdu zděšený návštěvníci Domu hrůzy a jediná rozesmátá. Asi destiletá holčička jako panenka, s mašlí ve vlasech a plisovaný sukničce.
Poznal jsem ji. Včera byla u mýho krámku se stejně starým chlapcem. Kupoval ji malou keramickou brož. Vzpomněl jsem si, co říkali:
„To je pro tebe, Mařenko.“
A dívenka radostně odpověděla:
„Děkuji ti, Jeníčku.“
Vypadali tak trochu pohádkově. Jako ta slavná dvojice dětí z klasické pohádky „O perníkové chaloupce.“ A teď se dívenka vozí Domem hrůzy a může se uchechtat. Pročpak asi? A kde je Jeníček? A že by utekla od ježibaby v lesní chaloupce z perníku sama?
Ferda se na mne tázavě dívá, ptá se, jestli něco vymejšlím.
„Jo, jo,“ odpovídám bezmyšlenkovitě. „Něco s tím uděláme.“
„Mně teda tenhle stav vyhovuje. Ale chci znát pravdu, proč je tomu tak, chápeš to?“
„Chápu, Ferdo.“
„Jo, jo,“ pronáší Ferda chápavě.
„Ferdíku, projedeme si to spolu, ano?“
Sedli jsme si do vozejčku kterej projížděl Domem hrůzy, ob dva za Mařenkou, před nás se natlačila nějaká mladá dvojice a průrazný dědeček s vnučkou. Mařenka se nám uklonila, jako princezna. Poznala svého mecenáše Ferdinanda.
Vjeli jsem do Domu hrůzy s velkým odhodláním. Křečovitě jsme svírali opěradla u vozíčku, s očekáváním, co se bude dít. Nedělo se nic. Vůbec nic. Všichni ti kostlivci, smrtky s kosou, divoký loupežníci s kyji, upíři a obrovský pavouci působili naprosto normálním, tedy tuctově nenormálním dojmem. Vlastně zcela usměvně. Vnouček před námi pištěl, dědeček ho se smíchem uklidňoval. Lidi se bavili, ale, že by někde hrůza? Povšiml jsem si však jedné věci. Před ostrou zatáčkou trati jsem zahlédl trochu podivnej pohyb Mařenčiny ručky. To víte, mám na pozorování vytříbenej a vycvičenej zrak. Jenom takovým mžikem oka jsem to zahlédl. Nedělo se nic. Lidi vysedali z vozejčků rozesmátý, pobavený, snad pár otrávenců se taky vyskytlo. Prostě normálka. Jako vždycky. A holčička Mařenka se nesmála.
Šrotilo mi to v hlavě. Kamarádu Ferdinandovi jsem řekl:
„Prapodivný, co. Jakobysme nějaký strašidlo zastrašili svou přítomností, aby nestrašilo. Chápeš?“
Nechápal.
„Nebo se ti v tvým hororhauzu usadilo nějaký vopravdický strašný strašidlo. Víš kolik se jich potuluje světem? Moc! A jsou neviditelný. Třeba sem jedno zabloudilo, zalíbil se jí tvůj hororhauz a někam se tam vmáčklo do tmy. Nasadilo si pro lidi viditelnou příšernou tvář, nebo co tam má na příšerným těle! Jak vlastně vypadá? A straší! Prapříšerně. Přímo super! Chápeš?“
Dvojnásobně nechápal. Sedl si na židli, dal hlavu do dlaní. Pak ho snaha po pravdě omrzela a šel se podívat do kasy za manželkou, kolik že dnes utrží navíc. Další jízda byla slabší. Ale pak, když druhá série vyvezla ven vopravdu postrašený lidi, fronta na lístky zase začala narůstat.
Já se však nevzdávám. A jsem současně moc votrlej. Až přespříliš. Nebojím se ani čerta. Dokonce samotnýho ďábla ne! I kdyby to byl Luciper osobně.
Vešel jsem do Domu hrůzy zadními dvířky. Připlížil jsem se k tomu místu, kde jsem zahlíd Mařenku udělat takový divný gesto. Umím se plížit. Za mlada jsem na vojně sloužil u paragánů i speciálních bojovejch jednotek.
To co jsem uviděl, mi zmrazilo krev v žilách. Přemohl jsem strach a postoupil blíž. Panebože! Neslyšně a strašidlem nezpozorovanej jsem se vyplížil zpátky.
Na čerstvým vzduchu jsem se zhluboka nadejchnul. A hodnou chvíli jsem se vydejchával. Byl to otřesný zážitek, to co jsem tam viděl! Na čele mi vyrazil pot. Kdybych se podíval do zrcadla, jistě by na mne vyhlédla bledá fousatá tvář s vytřeštěnýma vočima. Takhle kdyby mě náhodou viděl pan Ferdinand, pad by jistě do mdlob. Nikdy nikdo neví, kdo ho pozoruje. Ale když jsem v mládí hrával divadlo, dívalo se na mne strašná spousta lidí. Bejval jsem dobrej, jo, dobrej herec. Ale uživí se tím snad člověk? Tady u krámku byly kšefty malý, ale jistý. Pan Fredinand mě nepozoroval a tak jsem se rozchechtal. Přímo jsem se řehtal. To je tedy gól! Co jsem viděl, bylo strašný jen z jednoho úhlu pohledu. Já jsem se na scénu kouknul ze zákulisí. A když mi to došlo, no, dalo mi práci uklidnit se vod smíchu.
Ferdinandovi jsem nic neřekl. Nechápal by. Za hodinu tyhle zvláštní a nenomální jevy ustaly, návštěvnící vylejzali z vozejků rozesmátý, fronta před pokladnou se ztenčila, už přicházeli jen jednotlivý hrůzychtivci.
Rozzářilo se slunce, z nebe zmizely mraky a z placu přebíhající stíny. Už nekreslily na tváře návštěvníků černobílý skvrny a roztodivný obrazce.
Zavřel jsem krám! Čert vem pár korun, o který tím přijdu. Šel jsem ke vchodu. Za deset minut jsem je uviděl. Pohádkovou dvojici. Jeníčka a Mařenku.
Drželi se za ruce, usmívali se a chvílema i řehonili. Postavil jsem se jim do cesty a odtáhl jsem je stranou.
„Bacha na mě, vy povedená dvojko.“ Snažil jsem se vypadat hrozivě.
„My nejsme dvojka, my jsme jedničky. V tý pohádce, víte, vy fousatej pane.“
Mařenka tedy byla dost vodvázaná. Jak by mohla nebejt, když strčila bábinu do pece a spálila ji jako v kremče!
„Pane, my vás neznáme a neobtěžujte nás, ano.“ I Jeníček byl docela štráfek. Přitáh jsem si ho za límec a zahřměl jsem:
“Co máš v tom báglu, mladej. Ukaž, a fofrem. Neboj se, neukradnu ti to. Běžná prohlídka. Já jsem totiž tady na place ozbrojeným dozorcem, víš.“
Strach se mi vyvolat nepodařilo. Ale bágl mi ukázal.
Nastojte, co v něm bylo! No to by člověk nevěřil svejm vlastním vočím!
Maska vošklivý čarodějnice, velká blikání schopná baterka s červeným světlem, jakou mívají některý automobilisti. A dvě umně provedené figurky. Vypadaly jako živý děti. Chlapeček a holčička. A ještě něco. Například odporně zapáchající rozstřikovací flakonek s voňavkou. Teda spíš se smradlavou vodou.
„Ty darebáku! Řekni mi, jak to strašení děláš?“
Pověděl mi to, neboť vytahování uší se mu nelíbilo. Musel jsem se smát na celý kolo. Potom jsme se s Jeníčkem smluvili.
Zašel jsem za majitelem Domu hrůzy.
„ Už znám vysvětlení, milý Ferdinande.“
„Tak jak to bylo? Vopravdu strašidlo?“
„Vopravdu, a tak strašný a hrůzný, že jsem se při pohledu na ně málem proměnil v ledovej rampouch. Pravda vo něm je příšerný tajemství, že se musí pečlivě utajit. Nesnaž se po něm pátrat, je to hrozně nebezpečný. Tohle bys nepochopil.“
Ferdinand pokýval hlavou, že asi ne.
„Ale já jsem ho jako bejvalej kouzelník, mág a paragán zvládnul. Zpacifikoval. Dokonce jsem se s ním dohodnul. Něco jsem mu navrhl a on souhlasil.“
„Propánaboha, co nás čeká za další hrůzy?“ Ferdinand se na mne díval s velkou úctou, skoro jako na matičku ochránkyni poutí.
„Neboj Ferdy! Takhle, jo? Domluvil jsem se s tím hrůzným zjevem, že zde bude občas strašit, když ti poklesnou kšefty. Neudělá to ovšem zadarmo. Chápeš?“
Tohle pochopil. Chvíli jsme se dohadovali o výši tý odměny pro strašidlo.
Nakonec to bylo docela malý procento ze vstupnýho.
A pak, čas od času, po celou dobu našeho pobytu na tomhle place, se u výjezdu z Domu hrůzy objevovali vyděšený návštěvníci. Nezávisle na kouzlech slunce, mraků a přebíhajících stínů.
Tržby pana Ferdinanda Dlouhýho utěšeně vzrůstaly. Dostával jsem docela pěkný sumičky. Většinu jsem z nich odevzdával strašidlu. Za to provádění hrůzostrašně působivýho tyátru. Pár bankoveček ukáplo i do mý kapsy. Pro pana zprostředkovatele, teda mne. Ani kuře zadarmo nehrabe.
. A Jeníček a Mařenka?
V ten den, když jsem balil krám, přišli ke mně. Jeníček koupil Mařence tákhle velikánskou brož. A perličkovej náhrdelníček k tomu. Mně velkoryse podal plyšovýho fousatýho loupežníka. Inu, myslitelé musí být vodměňovaný. Snad ten kluk drzej, s ještě drzejší holčinou, sem zabloudili a zjevili se odněkud z pohádky.
Pan Ferdinand tenhle jev či zjevení nikdy nepochopí.
Na jinejch štacích už se bohužel tohle strašení neopakovalo, k velké lítosti Ferdovy kasy.
Jeníček s Mařenkou tam zřejmě nezabloudili. Chápal jsem to. Bloudí asi jinde, třeba v pohádkovým lese.
Vy jste samozřejmě pochopili, jak to vlastně bylo? Ne? Tak vám to vysvětlím.
Jeníček byl skrčenej za tou zatáčkou, v který mu dala všímavá Mařenka znamení, aby nestrašil, že jede pan majitel. Obvykle tam stál a poskakoval v černým hávu a masce strašně přestrašlivé stařeny. A strašil. Přeukrutně kvílel. Předváděl se! Předváděl, co? No přece, jak babice hází figury Mařenky a Jeníčka do rozžhavený pece. Vytvořený z blikající baterky a nějakejch hejblat zveličujících hrůzu. Kde vzali tu odporně po spálenině smrdící tekutinu, tohle mi nikdy neprozradili.
Že vás vodím za nos a dělám si legraci? Že tohle se nemohlo stát, že je to pouťová vyprávěnka?
Kdepak, holenkové. Možná že ten Jeníček s Mařenkou byli opravdu z pohádky, tu tehdejší hrůzu z upálení v bábině peci do sebe vstřebali a sugestivně, přímo parapsychologicky čarovně, předali dál.
Dobře, neberete. Tak teda takhle: byly to vobyčejný děti, vybavený fantazií a neobyčejně při tom voražený, voprsklý a vodvázaný, s trochou zvrácený touhy po podivný morbidérní hříčce. Psychouš s diplomem by vám jistě vysvětlil, že v našem podvědomí jsou zasutý zárodky hrůzy, který může spustit i třeba takovejhle papundeklově provedenej strašákovej tyátr. Zárodky hrůzy třeba zrovna z klasický pohádky o perníkový chaloupce s ježibabou a pecí do ruda rozžhavenou. Chápete?
Snad jo, snad ne. Ale na tom přece nezáleží, stačí mi, když jste se trochu báli. A Jeníček s Mařenkou? Věřme, že do Domu hrůzy pana Dlouhýho opravdu přišli z pohádkový říše, aby lidem zahrozili, a probudili je nějakou vejstrahou. Že taky ne? Dobře. Eště jednou! Člověk nemusí vědět všechno, chápeš, Ferdinande? A taky někdy nemůže vědět. Není mu prostě dovoleno. Ach jo, Ferdinande! Chápeš? Nechápeš. Co naplat, jak se říká.
Já se taky nedozvím, jestli si ti dva rošťáci koupili z peněz vydělanejch strašením tu krásnou knížku o zvířátkách s potěšlivejma básničkama, jak mi slíbili.


 celkové hodnocení autora: 98.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 5 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 25 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 kity 16.08.2007, 12:36:16 Odpovědět 
   Vážně je to pěkný... A musim se přiznat, že jsem se i bála... :o)
 ze dne 16.08.2007, 13:39:04  
   čuk: Opět děkuji a jsem potěšen
 Šíma 08.08.2007, 18:38:47 Odpovědět 
   Bylo to super! Ale co na to říkáš? Chápeš to? Nechápu, ale líbilo se mi to, nakonec, povedl se Ti docela hezký horor! ;-)
 Eifelovka 11.11.2006, 17:25:26 Odpovědět 
   Moc pěknej příběh!
 amazonit 11.11.2006, 5:52:29 Odpovědět 
   pěkný pouťový příběh:o))
 Luciena 08.11.2006, 8:42:26 Odpovědět 
   Způsob, jakým je příběh vyprávěný je příjemně osvěžující, použité výrazy - ne zrovna běžné - mu dodávají skvělou atmosféru a člověk má pocit, jako by se ocitl přímo v místě dění :-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Zjevení
NightStalker
Bolesti
M. Daněk
I černé strupy
Bohdan Vorejs
obr
obr obr obr
obr

Co se to tu, sakra, děje? III.
Cora
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr