obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Nic nezničí lásku tak jako ženin smysl pro humor."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2916112 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Legendy Yveninu - První úkol: 5. část ::

 autor El Kostlivec publikováno: 27.10.2011, 21:03  
Další část fantasy příběhu, ve které se na Talu lepí jedna potíž za druhou a Garaseen se konečně dozvídá Maraukovy úmysly.
 

Tala přecházela z jedné strany svého pokoje na druhou a zpět jako uvězněná šelma. Snažila se přinutit k tomu, aby si sedla a začala v klidu přemýšlet, ale vždy, když se zabořila do měkkého křesla, měla dojem, jakoby seděla na trní. Mísilo se v ní příliš protichůdných myšlenek a pocitů, které jí i dlouho poté, co utekla od Garaseena, zabraňovaly nalézt vnitřní klid.
Zvláště silně se v ní svářely dvě emoce – rozezlenost nad svým vystupováním před pánovým přítelem a čiré zděšení nad tím, co v jedné chvíli spatřila.
Když obchodníkovi říkala, že jej musí opustit kvůli bolesti hlavy, samozřejmě lhala. Věděla to ona a s téměř absolutní jistotou to věděl i on. Lepší výmluva ji ale nenapadla a popravdě řečeno v té chvíli ji příliš nezajímalo, jak moc věrohodně její slova zní a jak moc si tím u Garaseena uškodí. Musela ale sama sobě přiznat, že teď už ji to zajímalo. Mimo jiné.
Stejně jako mnohokrát předtím se zastavila a zvedla ruku dlaní nahoru a zamračeně si prohlížela tenkou - takřka neviditelnou - linii jizvy, která se táhla od ukazováčku až k zápěstí. Nikdy předtím si toho starého zhojeného zranění nevšimla a ani si nepamatovala, že by se na tom místě kdy řízla. Jizva však byla téměř nepostřehnutelná a Tala nepatřila k tomu typu žen, které si prohlížejí vlastní tělo kousek po kousku a hledají chyby. Navíc prožila dospívání plné usilovného tréninku, při kterém si mnohokrát zranila nebo pohmoždila nejrůznější části těla, takže jedna zapomenutá jizva by za normálních okolností nic neznamenala. Ale…
V momentě, kdy Garaseen držel Taliny ruce, palci je hladil a chystal se k polibku, si elfka všimla sílícího načervenalého světla, které vyzařovalo z její levé dlaně. Na úder srdce se domnívala, že jde o nějaký přelud nebo snad i Garaseenův trik, ale hned v následujícím okamžiku zjistila, že záře rámuje tenkou vybledlou jizvu. Zároveň s tím jí na mysli vytanula podivná vize z lázní, kdy se ocitla v kůži malého děvčete, které spadlo a na tom samém místě se poranilo.
Mohla jsem to být já? Nebo jde o nějaké čáry té děvky Akashy?
Vražedkyně nevěděla. Nevzpomínala si na nic z tak raného dětství a netušila, co se za tím vnuknutím skrývalo. Rozhodně to ale bylo divné. Věděla ale tolik, že jediný, kdo jí to může pomoct objasnit, je právě zotročená vědma, která v ní vidění toho dne vyvolala.
Jestli zjistím, že se mnou manipuluje, tak z ní vymlátím duši.
Elfku však spíš trápila ta druhá možnost – že vidina v sobě nesla dávnou pravdu, která jí zůstala skryta. Mnohem pohodlnější by pro ni bylo, kdyby mohla vše jednoduše svést na Akashu a dále se celou záležitostí netrápit.
A právě tohle pohodlí ve mně vyvolává zaujatost. A to si nemůžu dovolit. Nebo snad ano?
Opět se dala do pohybu a snažila se přemýšlet. Napadlo ji, že by se hned v tu chvíli vydala otrokyni navštívit, ale vzápětí tu myšlenku rázně zamítla.
Garaseen by se mohl lehce dozvědět, že se Tala místo trávení času s jeho osobou vyptávala po bezcenné otrokyni. To by v něm – a jeho prostřednictvím v Maraukovi – mohlo vzbudit jisté podezření.
A navíc… i když její slova o bolesti hlavy nebyla ničím jiným než prázdnou výmluvou, nechtěla z celé věci dělat úplnou frašku. Přeci jen doufala, že Garaseenův zájem svým odchodem nezabila úplně.
A proč mi na tom vlastně vůbec záleží? Je to jenom zhýčkaný Gurlachánec.
Sama sobě musela přiznat, že ta myšlenka na ni samotnou působila značně vynuceně. Ten zhýčkaný Gurlachánec, když nic jiného, byl velmi přitažlivý muž. Disponoval zvláštním druhem charismatu, které Talu chtě nechtě (v jejím případě především nechtě) skrytým způsobem svazovalo.
Navíc Garaseen dovedl vždy odrazit nebo otupit její výpady a naopak se dokázal dostat skrz její pečlivě budovanou obranu. Ale co vražedkyni mátlo nejvíc, byl fakt, že ona sama mu to podvědomě dovolovala.
Dávala najevo emoce, třebaže neznatelné, tam, kde by komukoliv jinému ukázala pouze kamennou tvář.
A absolutním vrcholem všeho se stala facka, kterou jí tak potupně uštědřil. Tohle by si od nikoho jiného, vyjma svého pána, nenechala líbit. V nejlepším případě by se na místě otočila, odešla a s dotyčným už nepromluvila. Spíše by však vrátila znásobenou měrou toho, čeho se jí dostalo.
Garaseen ji ale přesvědčil, že se jednalo o oprávněný krok a ještě si nárokoval vítězství v souboji. A ona neměla sílu mu to upřít. A když nakonec ve spěchu odcházela, ještě se mu omluvila.
Kruci! Copak jsem nějaká jeho otrokyně, abych se mu omlouvala, že jdu pryč?! Můžu si přeci se svým volným časem dělat, co chci.
Čím víc o celé věci přemýšlela, tím víc byla sama na sebe vzteklá. Zároveň jí však jiná část mysli našeptávala, aby se ještě k obchodníkovi vrátila s tím, že se jí udělalo lépe. Po úvodním šoku z červeně pulzující jizvy potřebovala být sama, ale ta potřeba nyní prudce klesala s vědomím, že do rána stejně nemůže nic dělat.
Ano, ráno Akashu navštívím. Nějaký důvod si už najdu…
Tala se hryzla do rtu a zadívala se na dveře. Postupně v ní nutkání strávit večer s Garaseenem získávalo navrch. Neposedné nohy jí svrběly touhou se rozejít a zastavit se až v hostitelově pokoji. Ačkoliv to sama sobě nerada přiznávala, po opravdu dlouhé době ji něčí společnost zajímala.
Ne, musím vytrvat. Vrátit se by byla známka slabosti. Svým činem bych buď přiznala lež, nebo ukázala slabost…Ne, rozhodně vytrvám.
Otočila se zády ke vchodu a založila ruce na prsou. Párkrát nasucho polkla a při tom se mračila.
Kruci!
Opět se otočila na patě a rychlými kroky místnost opustila. Cestou ke Garaseenovu odpočinkovému pokoji nikoho nepotkala, za což byla vděčná. Před dveřmi, které předtím tak kvapně nechala za sebou, se zastavila a nadechla se. Netušila, jestli obchodník místnost po jejím odchodu neopustil, ale existoval jediný způsob, jak to zjistit.
Určitě tam ještě sedí na polštářích jako karikatura božského zjevení a otáčí do sebe jednu číši vína za druhou. A přitom přemýšlí, jak se mohlo stát, že jsem mu tak nečekaně vyklouzla.
Ta myšlenka Talu pobavila a ona ihned poté otevřela dveře a vstoupila. Jako první ji zarazilo přítmí, které ji při vstupu do místnosti přivítalo. Elfka se začala obávat, že její hostitel také odešel, ale hned na to si její pozornost vyžádal tichý sten z prostředku místnosti. Elfka se tím směrem zahleděla a lehce přimhouřila oči. Místo na navršených polštářích popíjející a trucující Garaseen na ni čekalo něco zcela jiného – na navršených polštářích ležící nahý Garaseen držící za vlasy také nahou ženu, která měla hlavu zabořenou v jeho klíně. Obchodník zrychleně oddechoval, zatímco štíhlá dívka vykonávala svou práci. Celé její tělo se prohýbalo způsobem, který Tale připadal odporný a ponižující, ale zároveň od toho výjevu nedokázala odtrhnout zrak, protože nic podobného v životě neviděla a celé jí to připadalo zvráceně fascinující.
Oči Garaseenovy milenky se zablýskly, když se obrátily směrem k Tale a zachytil se v nich odraz světla. Pohledy dvou žen se na chvíli propojily. Zatímco elfka vysílala k druhé ženě tu největší míru opovržení, otrokyně se zcela oddala úleku a překvapení. Snažila se vykřiknout, ale skrze její zaplněná ústa se dostal pouze podivný groteskní zvuk doplněný mlasknutím.
Tala si hlasitě odfrkla. Garaseen rychle otočil ke dveřím svou hlavu a jeho tvář byla stažena doznívajícím uspokojením potlačovaným vzrůstajícím údivem.
Tahle situace už nemůže být trapnější. Doufám…
Obchodník od sebe ženu prudce odstrčil a spěšně se narovnal. „Talo, už je ti lépe? Nemyslel jsem, že…“
„Neobtěžuj se,“ odsekla elfka.
„Hádám, že se k nám nechceš přidat,“ odtušil muž a nevinně se na ni usmál.
Vražedkyně pouze obrátila oči v sloup a otočila se zpět do chodby. Při odchodu za sebou uslyšela blížící se pleskání bosých nohou, které ji přimělo ohlédnout se. Garaseen, který se právě soukal do županu.
Elfka se ještě jednou postavila muži čelem s rukama založenýma na prsou.
„Talo, počkej přece. Pošlu tu otrokyni pryč a můžeme pokračovat tam, kde jsme skončili.“ Vztáhl k ní ruce.
Elfka o ustoupila o krok zpět a zpražila obchodníka odmítavým pohledem. „Doufám, že neuvažuješ o tom, že se mě teď dotkneš s rukama od… “ Místo dokončení věty ještě víc zúžila oči.
Garaseen spustil paže podél těla a trošku se zamračil. „Proč jsi tak nakvašená?“
„Nejsem,“ odtušila Tala, zatímco se o tom pokoušela přesvědčit sama sebe.
„Tak o co jde?“
Elfka pouze ukázala bradou do místnosti, kde se v kupě polštářů krčila nahá otrokyně.
„Sama jsi přiznala, že víš o tom, že jsem milovník žen. Najednou ti to vadí?“ Kolem očí se Gurlašanovi vytvořily vrásky pobavení. „Nebo jsem se ti tak zalíbil, že žárlíš?“
Opět mě zkoušíš přechytračit? Tentokrát se ti to nepovede.
„Jenom by mě zajímalo,“ řekla pomalým líným hlasem Tala, „jestli jsi mě chtěl dnes večer dostat do stejné pozice jako tu holku.“
„Nechával jsem všemu volný průběh,“ rozhodil ruce Garaseen.
Pochopitelně. Takže sis ze mě chtěl jenom udělat děvku.
„Beru to jako ano. Dobrou noc.“
„Talo, počkej…“
Než obchodník stačil větu doříct, elfka za ním prudce zavřela dveře. Rychle proplula chodbami do svého pokoje, tentokrát za sebou žádné kroky neslyšela.
Vevnitř se přinutila posadit do křesla. Tentokrát necítila neodbytnou potřebu vychodit v koberci dlouhou brázdu. Přitáhla si kolena k bradě a rukama si objala nohy. Povzdechla si.
Kdyby mě takhle někdo viděl…
Z města pod rezidencí se až do jejího pokoje prodíraly tlumené zvuky gurlašského nočního života. Stovky lidí brázdily ulice, které ožily s příchodem západu slunce. Tale se zdálo, že každý v tom městě zná svůj cíl, i kdyby šlo jen o pouhou kratochvíli.
Jen já nevím, kudy kam. Dnes jsem se málem utopila na vrcholku vyprahlé skály…Jak příhodné.
Opět se zadívala na levou dlaň. Nic. Žádná narudlá záře. Elfka položila bradu mezi kolena a našpulila rty. Napadlo ji, jestli ty vidiny, jizva i náhlá slabost mají nějakou spojitost. Zdálo se jí, že se toho dne událo příliš, než aby se jednalo o souhru okolností.
Ale co může být pojítkem? Nějaká vnější okolnost…
Ještě více se zamračila na tenkou jizvu na dlani.
…nebo se mě zmocňuje nějaký druh šílenství?
Vztekle zasyčela na neviditelného – a neznámého nepřítele – a prudce vstala. Odkráčela k oknu a zadívala se na město pod sebou. Sama netušila, proč tak učinila. Zrak jí padl směrem k přístavu, kde kotvily bachraté obchodní koráby i menší štíhlé lodě. Na samotná mola pak byla nalepena objemná skladiště, osvětlená loučemi a lucernami. Měla chuť vydat se ven a prozkoumat taje rušného přístaviště. V tom místě se shromažďovali obchodníci a mořeplavci z rozličných koutů světa. Věděla však, že takový čin se rovnal hlouposti stejně jako její nápad hledat Akashu večer.
Navíc cítila, že na ni začíná doléhat únava. Krkolomný spád toho dne si začínal vybírat svou daň, umocněný tím, že z Taly začala vyprchávat i ta troška vína, kterou během večera vypila.
Ještě ale chvíli hleděla z okna ven a očima těkala po zářícím městě a nutila se o ničem v té chvíli nepřemýšlet. Nakonec se jí přeci jenom začaly přivírat oči, tak se pomalu došourala k posteli, rozpustila vlasy, shodila ze sebe všechny šaty a zcela nahá se zachumlala pod tenkou přikrývku. Zatímco hleděla do stropu, soustředila se pouze na svůj dech, což ji donutilo zavřít oči a brzy na to se ponořit do ozdravujícího spánku.

Když se ráno probudila, dolehlo na ni opět vzrůstající horko. Dokonce i večerní vánek byl pro elfku ze severních zemí nepříjemně teplý, ale ranní vzduch ji téměř dusil. Rychle ze sebe shodila přikrývku, jen aby zjistila, že celé její tělo se leskne potem.
Skvělé.
Vstala a protáhla se. Rozhlédla se po místnosti a pohled jí padnul do kouta vyhrazeného hygieně. Čekal tam na ni plný lavor s vodou, mýdlo a ručník.
Dlouho neváhala, rychle opláchla vodou obličej a ručníkem ze sebe setřela pot. Poté si oblékla kalhoty, tuniku, nazula lehké kožené boty a jala se splétat vlasy do copu, zatímco si stejně jako předešlého večera stoupla k oknu a hleděla na město Gurlach. Takto po ránu vypadalo mnohem vyprahleji a mrtvěji. Těch pár postav, které zahlédla, se líně plahočilo ulicemi, jakoby se jednalo o oživlé mrtvoly a ne myslící lidi.
Pouze v přístavu panoval – stejně jako večer - větší shon, protože mnozí mořeplavci chystali své lodě k vyplutí, zatímco zpoza mořského obzoru se vynořovaly rostoucí tmavé tečky.
Když skončila se svými vlasy, vyklonila se více z okna a zahleděla se na opačnou stranu – do pouště. Přimhouřila oči a snažila se rozeznat, co se za vysokými hradbami města nachází. Neviděla však zhola nic.
Žádné přidružené osady, žádné viditelné cesty…Zvláštní.
Už když předchozího dne s Maraukem do Gurlachu přijížděli severní cestou, udivoval ji nepatřičný shon obchodníků a karavan. Všimla si, že se mnoho mužů nervózně ohlíží k západu, jakoby se něčeho báli. Tala hádala, že jde o strach z lapků nebo kočovných nájezdníků, ale když se na to Marauka zeptala, ten po ní pouze střelil pohledem a tajemně mlčel. To jí napovědělo, že se nejspíš jedná o něco závažnějšího.
A když nyní hleděla na nehostinnou pustinu za branami města, padlo na ni neblahé tušení.
Ale co…Co mi je do tohohle města a jeho okolí. Hlavně, abych z téhle prašné díry co nejdřív vypadla.
S tou myšlenkou odstoupila od okna, popadla své zbraně a zamířila z pokoje pryč. Chodbami rezidence se instinktivně propletla až na nádvoří, které ještě zůstávalo stíněné před stoupajícím sluncem.
Na tom místě panovalo zvláštní ticho. Garaseenův dům opravdové probuzení teprve očekával, ale Tale to tak vyhovovalo. Stejně jako každé ráno si potřebovala zacvičit, aby protáhla ospalé svaly a také proto, aby nevypadla z formy. I když samotné dýchání dusného gurlašského vzduchu ji unavovalo, nedovolila sama sobě svůj každodenní rituál opomenout. Rukama nahmátla jílce dýky a krátkého meče u pasu. Známý a uklidňující pocit toho doteku vyvolal na její tváři lehký úsměv.
V mžiku ale výraz změnila na soustředěný, když vydechla a jediným pohybem se dostala do bojového postoje s oběma zbraněmi obnaženými. V té pozici setrvala dva údery srdce, po které se vnitřně zcela zkoncentrovala. Hned poté zahájila tanec imaginárních výpadů a krytů proti neexistujícím protivníkům. Po celou dobu nevnímala nic jiného, než koordinaci svého těla, rytmický zvuk dechu a tlukot srdce. Každý její pohyb měl v domnělém souboji svůj účel, nešlo o žádné okrasné představení. Přesto mohl náhodný pozorovatel v té sestavě pohybů spatřit smrtící půvab dokonalé souhry každé části elfčina těla.
Když Tala provedla poslední výpad krátkým mečem, opět na úder srdce ztuhla, ale pak se beze spěchu narovnala a zhluboka si oddechla. Šaty se jí lepily na kůži a v očích jí štípal pot stékající z čela. Několik pramenů vlasů se jí uvolnilo z copu a nyní jí šimraly na tváři. Zvedla ruce, aby neposlušné vlasy urovnala, ale zarazila se uprostřed pohybu, protože za sebou uslyšela šustivý zvuk. Otočila se na místě a pohlédla přímo do očí Garaseenovi, jehož tvář formoval široký úsměv.
„Nádhera, Talo. Opravdu ano,“ prohlásil a zasmál se.
Elfka na to nic neřekla a snažila se muže zcela ignorovat.
Kruci. Proč mi najednou tak vadí? Vždyť mi vlastně nic neprovedl.
„Vy seveřanky nemáte tak ladné pohyby jako holky naarunackého nebo naaritaiského původu, ale ta preciznost…“
Tala zasunula zbraně zpět do pochev a vydala se k budově. Garaseen kráčel vedle ní. I když se na něj nedívala, cítila, jak se jeho dobrá nálada rychle rozpouští.
„Ty se mnou nemluvíš, Talo?“ zeptal se po chvíli vážným hlasem. „Jestli jsem tě včera nějak urazil, tak se omlouvám. Jsi můj host a já bych ti rád ve svém příbytku dopřál co nejpříjemnějšího prostředí.“
Elfka zrychlila krok a svůj pohled směřovala před sebe, aniž by dala vědět, že obchodníkova slova zaregistrovala. Najednou se muž postavil přímo před ní, čímž ji donutil zastavit. Výhružně přivřela oči a probodla jej pohledem. To jej ale neodradilo.
„Opravdu nic?“ Do jeho hlasu se vloudila špetka naléhavosti.
Tala se nadechla k hlasitému „ne,“ ale nakonec opět ústa zavřela.
Akasha…Potřebuji s vědmou mluvit.
Garaseen si její přemýšlení vyložil jako váhání, a tak se opět povzbudivě usmál.
„Vlastně ano,“ odtušila elfka. „Jsem zpocená. Ráda bych se před snídaní umyla v tvých lázních.“
„To je to nejmenší,“ usmál se zeširoka obchodník, povzbuzený vědomím, že s ním elfka vůbec mluví. „Mé lázně jsou ti plně k dispozici, můžeš je kdykoliv využít bez ptaní.“
Elfka přikývla a zahleděla se Garaseenovi do očí. „Chtěla bych, aby mě opět umyla ta otrokyně jako včera. Myslím, že se jmenovala…Akasha.“
Gurlašan se zarazil a chvíli na Talu zkoumavě hleděl. „Snad to nebude problém. Akasha strávila noc s tvým patronem, tak doufám, že už se jí nabažil a uvolní ji.“
Hm, jaká shoda náhod…
Na mužově tváři se opět vykouzlil letmý úsměv. „Zdá se, že Akasha přitahuje všechny mé návštěvy. Jsou snad myšlenky na ni důvodem, proč se mi vyhýbáš?“
„Ne,“ odsekla rázně elfka. „Ale je šikovná, byla jsem s ní včera spokojena. A vzhledem k tomu, že nemám příliš ráda společnost, chtěla bych ji, protože už ji znám.“
„Jistě,“ odtušil Garaseen. „Jdi tedy do lázní, já se zatím pokusím Akashu vyrvat z Maraukových spárů a poslat ji za tebou.“
Tentokrát se zarazila elfka. „Byla bych opravdu ráda, kdybys mému pánovi neříkal, že ji posíláš za mnou.“
Obchodníkovo obočí vyletělo zvídavě nahoru.
Sem jsem se dostat nechtěla.
„Chápej,“ začala znovu a snažila se nasadit pro následující lež ten správný výraz, „můj pán chce, abych se o sebe ve všech ohledech starala sama. Ale včera se mi líbilo, když mě umývaly šikovné ruce otrokyně a já si mohla užívat horké lázně. Je to troška pohodlnosti, kterou bych si opět ráda vychutnala.“
Garaseen vycenil v úsměvu zuby a spiklenecky na Talu mrknul. „Přesně takhle začínal můj přerod z tvrdého zabijáka v lenivého obchodníka. Troška pohodlnosti.“ Založil ruce na prsou. „Když budu mlčet, slíbíš mi, že mi ještě někdy věnuješ trošku svého času?“
Na to můžeš zapomenout.
„Budu o tom uvažovat.“
„Skvěle! Takže jak jsem řekl, za chvíli se k tobě v lázních Akasha připojí.“ S těmi slovy se Garaseen otočil a rychle kráčel k jedné z budov.
Elfka za ním chvíli hleděla a přemítala, jestli se vůči němu nezatvrdila až příliš. Pořád jí chtě nechtě přišel svým způsobem sympatický.
Co když jsem včera večer na tu otrokyni opravdu jenom žárlila?
Rychle takovou myšlenku zavrhla a sama se vydala k lázním. U jejich vchodu zatahala za šňůru zvonu, který vydával tak nepříjemný zvuk. Ve dveřích se krátce na to objevila ještě rozespalá tvář tlustého Gurlachánce, kterého den předtím Tala úderem do krku musela naučit dobrým mravům. V momentě, kdy cvalík elfku spatřil, vytřeštil oči a svezl se k zemi.
„Má paní, rád vás tu opět vidím. Čím vám posloužím? Chcete se vykoupat v lázních? Dám vám k dispozici otrokyně a…za ten včerejšek se ještě jednou omlouvám. Kdybyste…“
„Mlč už!“ zasyčela Tala. Stejně jako když muže uviděla poprvé, i nyní v ní vzbouzel ten nejhlubší odpor. „Jen mi uhni z cesty, dál už si poradím sama. Měla by za mnou přijít otrokyně, která mě umývala včera. Jestli se objeví, tak ji ke mně pusť a jestli ne, tak se mě neodvažuj obtěžovat.“
Pobledlý muž pouze přikývl a vražedkyně kolem něj prošla. Bez váhání zamířila k místnosti, kde se umývala předešlého dne a vstoupila do ní. Rychle ze sebe shodila šaty, sestoupila do bazénku a celá se ponořila do vody, která nyní byla vlažná. Tala se sama sebe ptala, jestli v Gurlachu existuje jediná věc, kterou by mohla označit jako opravdu studenou. Spěšně se opláchla a ještě se několikrát ponořila pod hladinu. Když se cítila dostatečně osvěžená, opět bazének opustila. Zatímco si ždímala vlasy, rozhlížela se po nějaké osušce. V místnosti však žádná nebyla. Elfka pouze pokrčila rameny a shýbla se ke svému oblečení, když v tom se otevřely dveře a dovnitř vstoupila Akasha. V rukách třímala koš s hygienickými pomůckami, na jejichž samém vrcholu trůnil čistý ručník.
„Ach, výborně,“ odtušila Tala. Přešla k otrokyni, chňapla po osušce a začala se celá drhnout.
Vědma pouze párkrát zamrkala očima, než se jí povedlo najít hlas. „Má paní, bylo mi řečeno, že chcete, abych vás umyla. Omlouvám se, jestli jdu pozdě, ale…“
Elfka po otrokyni pouze střelila pohledem a položila prst na rty. Pak se opět začala utírat. Když byla hotova, oblékla se, přehodila ručník přes rameno a došla ke zmatené Akashe, která mezitím postavila koš na zem.
„Nejsi tu proto, abys mě umyla,“ vysvětlila vražedkyně.
„Ale…“ Krasavice polkla a pouze rezignovaně zakroutila hlavou.
V té chvíli si Tala všimla, že vědma vypadá unaveně a přepadle. Její přitažlivá tvář pozbyla lesku a vábící oči ztratily jiskru, kterou v nich elfka předchozího dne spatřila.
Že by se na ní můj pán vyřádil víc, než se jí líbilo?
„Vypadáš hrozně,“ odtušila vražedkyně. „Copak tě Marauk nenechal vyspat? Myslela jsem, že jsi na podobně strávené večery zvyklá.“
Akasha odvrátila hlavu a hryzla se do rtu. Zdálo se, že se jí ta poznámka dotkla.
Zvláštní, včera jsem byla snad ještě kousavější. A ona to ustála.
Tala si ale s otrokyní hrát nechtěla. Podezřívala ji sice z toho, že jí způsobila svým čarodějnictvím vidinu pulzující jizvy, ale potřebovala od ní jasné odpovědi.
„Chci s tebou mluvit o tom včerejšku,“ začala elfka znovu tichým hlasem. „Večer jsem viděla věci, které bych vidět neměla.“
Kráska opět narovnala hlavu a zeptala se: „Jaké věci, paní?“
Tala pozvedla ruku směrem k druhé ženě. „Rudou záři z jizvy na dlani. Viděla jsem to pouze já. Co to má znamenat?“
Akashiny oči opět získaly tu závratnou hloubku, která do sebe předchozího dne Talu vtáhla. „Jak jsem říkala včera, otevřela jsem vám vnitřní zrak. Oko, které vidí věci ostatním skryté.“
Čubka…
„Takže se přiznáváš k tomu, že jsi mě zaklela jakýmsi černokněžnickým uměním?“ zavrčela Tala, vymanila se z vědmina vsakujícího pohledu a udělala k ženě výhružný krok.
Akasha však neustoupila ani o kousek. „Mýlíte se, paní. Udělala jsem to na vaše přání, i když si to vaše mysl neuvědomuje. Černokněžnictví provozuje někdo úplně jiný. Toho byste se měla bát.“
Hlas černovlasé otrokyně se při těch slovech zachvěl. Ta lehká vibrace dokázala zcela utlumit vzrůstající elfčin hněv. Vražedkyně se zkoumavě zahleděla do tváře druhé ženy, která opět působila unaveně a do jisté míry i vyděšeně.
„Co tím myslíš?“
„Váš pán…“
„Co je s ním?“
Akasha polkla a sklonila hlavu. Její oči zeskelnatěly potlačovaným pláčem. Elfce došlo, že jakýkoliv hrubý nátlak by v té chvíli vyvolal emocionální bouři.
Proto chytla vědmu jemně kolem ramen a tiše se zeptala. „Co se stalo? Byl na tebe hrubý? Trápil tě snad?“
Vražedkyni v té chvíli ani trošku nezajímaly city otrokyně, ale potřebovala ji mít ve stavu, kdy bude schopna souvisle odpovídat.
Krasavice zakroutila hlavou. „Byl…ráznější. Divočejší než pan Garaseen nebo dokonce správce harému, ale o to nejde…“
„Tak co je to?“
Náhle Akasha pozvedla hlavu a chytila elfku pevně za předloktí, jakoby jí dotek druhé ženy opravdu vliv do žil kuráž. „Vy sama byste měla být na pozoru, paní. Váš pán si zahrává se silami, kterým ani on sám plně nerozumí.“
Hm, tohle začíná být zajímavé.
„S jakými silami? Co jsi viděla? Nebo ti snad něco řekl?“ naléhala Tala.
„Viděla,“ odtušila žena. „Když se mě dotýkal…“ Opět celá povadla a její oči se zastřely.
Elfka začínala být čím dál nervóznější a začala se sama sebe ptát, jestli ze strany otrokyně nejde o pouhé divadlo k odvedení pozornosti od vlastní viny.
Hodnou chvíli obě ženy mlčely, nakonec však Akasha pokračovala: „On…nahlédla jsem do jeho nitra.“ Urychleně Tale věnovala kajícný pohled: „Nechtěla jsem, ale přichází to ke mně samovolně.“
Vražedkyně přikývla.
Tak už se vymáčkni.
„Viděla jsem…“ Oči se otrokyni při té vzpomínce trošku rozšířily. „Na jeho duši sedělo cosi temného. Vycítila jsem z toho zlověstnou inteligenci. A vůbec se tomu stínu nelíbilo, že jsem jej spatřila.“
Elfka se vymanila z držení druhé ženy, založila si ruce na prsou a přemýšlela o tom, co právě slyšela. Tušila, že její pán Marauk experimentoval s různými druhy magie a neštítil se téměř ničeho, na druhou stranu jí ale nepřipadal až tak hrůzostrašný.
Možná je Akasha pouze přecitlivělá. Nebo mě jen vodí za nos.
Tala stiskla rty a v očích otrokyně pátrala po jakémkoliv náznaku klamu. Neúspěšně.
„Ten stín… Máš ponětí, co by to mohlo být?“
Akasha zavrtěla hlavou. „Omlouvám se, paní, ale jakmile to na mě zaměřilo pozornost, dělala jsem vše proto, abych před tím ochránila vlastní duši. Bála jsem se to blíže zkoumat, cítila jsem z toho velkou sílu.“
Vražedkyně si odfrkla. „A jsi si jistá, že tě jen nešálilo to tvé pochybné umění?“
„Ne, má paní, nešálilo.“
Pohledy dvou žen se střetly. V souboji vůli tentokrát zvítězila vědma.
Elfka uhnula pohledem a pokrčila rameny. „Dejme tomu, že máš pravdu. Má to něco společného se mnou?“
Otrokyně vážně přikývla.
Tala se ušklíbla. „Nehodláš mi doufám tvrdit, že takový přízrak sídlí také na mé duši, že ne?“
Vědma po několik úderů srdce tajuplně mlčela, ale nakonec řekla: „Ne, ale cítím, že prostřednictvím vašeho pána na vás ta bytost ulpívá. Chce si vás podmanit a zotročit, a to tím spíš, že máte velmi silnou vůli. Navíc máte své ochránce.“
„Ničeho jsem si nevšimla,“ odtušila suše vražedkyně.
„To se může změnit,“ stála si za svým Akasha a bradou pokývla k elfčině levé ruce. „Sama jste říkala, že začínáte vidět určité…věci.“
Tala obrátila dlaň k sobě a zahleděla se na ni.
Bod pro tebe, ženská. Ale…
„Pořád nevím, jestli mi ty vidiny do hlavy nevkládáš ty.“ Opět zabořila do tváře otrokyně výhružný pohled.
„Kdybych dokázala ovlivňovat mysl druhých, nestala bych se otrokyní,“ odvětila klidně vědma.
Na tom něco bude.
Elfka přikývla, vhodila použitou osušku do koše u ženiných nohou a vydala se z lázní pryč.
„Paní,“ zavolala na ni Akasha. Tala se zastavila a přes rameno se ohlédla.
„Ta jizva… Myslím, že to má něco společného s vaší minulostí. S vaší a vašeho pána.“
Vražedkyně se přemýšlivě zakabonila, ale směrem k Akashe znovu pokývla hlavou. Poté opustila místnost.

Před budovou lázně už čekala netrpělivě další otrokyně, kterou Garaseen pověřil úkolem dovést Talu na snídani. Vražedkyně dívku beze slova následovala, plná dojmů ze setkání s krásnou vědmou. V jejím nitru stále hlodal červík pochybností, jestli si s ní Akasha přeci jen nezahrává, ale čím dál víc jí instinkt i rozum nutily k opačnému názoru.
I kdyby ale pravdu měla, co mám dělat? Co mohu změnit?
Ta otázka ji trápila čím dál více. Mise v Gurlachu pro ni od začátku znamenala příležitost Maraukovi dokázat, že v ní má spolehlivou a schopnou služebnici. O nic jiného jí nešlo. Očekávala výzvu. Očekávala těžký úkol hodný jejích schopností. Zatím však pořád ještě netušila, co má čaroděj za lubem a navíc se na ni za jediný den pobytu v obchodní metropoli nabalily problémy a nezodpovězené otázky.
Utěšoval ji pouze fakt, že slabost, kterou zažila předešlého dne, zmizela a dosud se nevrátila.
Ze zamyšlení jí vytrhla dívka, která se zastavila u bohatě zdobených dveří v přízemí jedné budovy. Tala cestu příliš nevnímala, ale nyní se neubránila mírnému překvapení, že Garaseen nesnídá ve stejném salonku, do kterého ji předešlého večera pozval. Když vstoupila, do očí jí padl dlouhý masivní stůl severského typu posetý nejrůznějšími lahůdkami.
„…z toho usuzuji, že Akasha tě uspokojila více než dobře,“ smál se Garaseen na jedné ze židlí a hleděl na naproti sedícího Marauka.
„Ano, to rozhodně ano, příteli,“ přitakal živě Marauk a oči mu zářily. „Bylo to...Uh, Talo.“
Elfka se mírně ušklíbla. Škoda, že jste to nedopověděl, můj pane.
„Dobré ráno,“ pozdravila vzápětí s bezelstným výrazem ve tváři.
Kouzelník si ji zkoumavě prohlížel. „Kde jsi byla? Jdeš na snídani pozdě. Tím moc neprokazuješ úctu našemu hostiteli.“
Vražedkyně ladným krokem doplula ke stolu a zaujala místo v čele. Snažila se tvářit tak znuděně, jak jen to šlo. „Byla jsem si zacvičit,“ odtušila klidně, vzala do ruky jeden ze šťavnatých plodů a zakousla se do něj. Po očku přitom Marauka sledovala, jestli na něm nespatří něco nepatřičného.
Kouzelník však vypadal ve všech ohledech jako obyčejný člověk.
Žádné démonické přívěšky, žádné zlověstné stíny…třeba Akasha opravdu jen přeháněla.
„Měla jsi tedy vstát dřív,“ řekl přísně holohlavý mág.
„K žádné urážce nedošlo,“ vložil se do hrozícího střetu Garaseen. „Talu jsem při cvičení potkal a sám jsem jí ujistil, že nemusí spěchat.“
Rychle si se ženou vyměnil pohled a opět si všímal kouzelníka.
Takže se mě přeci jen rozhodl krýt.
Marauk povytáhl jedno obočí a podezřívavě si elfku měřil, jakoby vycítil, že přítelova poznámka v sobě nese skrytou lež nebo zamlčenou pravdu.
Tale, která ještě pokukovala po obchodníkovi, projelo páteří náhlé zamrazení. Vycítila Maraukův pohled a rozhodla se jej opětovat. Když ale zachytila pozornost jeho přísných černých očí, zarazila se. Probodával ji káravým pohledem, který byl kouzelníkovi vlastní a který si zvykla téměř ignorovat, ale zároveň s tím měla dojem, jako by ji jeho očima sledoval někdo další.
Nebo se mi ty Akashiny povídačky zaryly příliš hluboko do mysli?
Proti té myšlence vystupoval ženin vnitřní instinkt, který bil varovně na poplach. Elfka odlepila zrak ze svého pána – spíše z nejistoty než poddanství - a opět se zahleděla na šťavnatý plod, který držela v ruce. Kouzelník si to gesto vyložil jako dominanci své vůle nad její a jeho výraz trošku zjihl. Sám se dal do jídla, následován Garaseenem a místnost na chvíli vyplnilo ticho, občas přerušené žvýkáním nebo šustěním oděvu. Pak se ale dva staří přátelé opět pustili do nostalgického tlachání o starých časech, které zamyšlenou vražedkyni vůbec nezajímalo. Sama se topila v myšlenkách, které se všechny točily okolo toho, co jí vědma pověděla. Stále sama sebe snažila přesvědčit, že Akasha je pouze bláznivou otrokyní, která v zajetí hledá únik do smyšlených světů neviditelných bytostí, ale její vlastní osvědčený instinkt se té teorii zpěčoval.
Ze zachmuřeného dumání ji probudila až Garaseenova otázka, orámovaná změněným hlasem: „Teď mi už ale konečně pověz, příteli… Co tady v Gurlachu vlastně pohledáváš?“
Tázaný Marauk hodnou chvíli mlčel, než se rozhodl odpovědět. „Měl jsem za to, že to vědět nechceš.“
„To jsem nechtěl,“ odtušil obchodník. „Ale okamžik, kdy jsi do mého domu přitáhl v poutech paní všech gurlašských kurev, mě přiměl změnit názor.“ Ta věta v sobě nesla vyčítavý podtón. „K tomu všemu ještě musíme vyřešit, co s ní uděláme.“ Následoval ostrý pohled. „Co s ní ty uděláš, abych já byl z celé té záležitosti zcela vyloučen.“
„Důvod mého pobytu zde ti povím, až budeme sami,“ prohlásil holohlavý mág. Své služebnici nevěnoval jediný pohled.
Tala v tu chvíli zrudla zadržovaným vztekem.
Takže já to vědět nesmím, i když se pro splnění toho úkolu budu třeba brodit v hovnech, když si pán usmyslí?
Rychle se napila z číše chladivého ovocného nápoje, aby v sobě utopila nevrlou poznámku. Neodpustila si ale teatrálně třísknout pohárem o stůl, když jej pokládala.
Garaseen jí věnoval soucitný pohled a řekl: „Snad by to Tala mohla slyšet, myslel jsem, že…“
„Tala se dozví, co potřebuje vědět, v pravý čas,“ utnul směřování diskuze rázně Marauk.
„Poví mi můj pán alespoň, co mám dělat dnes?“ zeptala se jízlivým tónem elfka, která už nevydržela mlčet.
Kouzelník se k ní hněvivě obrátil. Tentokrát Tala jeho pohled přijala s výzvou a nezlomně jej oplácela.
Najednou ji ale začala pálit hlava v oblasti čela. Měla strach, že se k ní vrací slabost dřívějšího dne, ale ihned si uvědomila, že tentokrát je to jiné. Nezatemnila se jí mysl ani nepocítila úbytek sil. Dokonce měla pocit, že vnímá o něco ostřeji. To však pouze do té doby, než se jí vše před očima rozmazalo. Dostihla ji panika, že přeci jen se jedná o záhadnou slabost, ale vzápětí se jí zrak opět vyostřil. Místo úlevy však přišel ještě větší šok způsobený tím, co uviděla.
Z Maraukovy hrudi vycházela podivná stínová chapadla a vlnila se směrem ke strnulé ženě. Některá z nich se kolem ní obmotala a „dotýkala“ se jí. V těch místech začalo elfku příšerným způsobem svrbět.
Tala zareagovala zcela instinktivně, jako zvíře zahnané do kouta. Vyskočila ze židle tak prudce, až se ta zvrátila na zadních nohách a s hlasitým žuchnutím spadla na podlahu. Vražedkyně se přikrčila do bojového postoje a v jejích rukách se objevily obnažené čepele, připravené přízračné provazce odsekat.
Následující sled událostí se odehrál neuvěřitelně rychle. Marauk, vyplašený chováním své služebnice, následoval příkladu její židle a i s tou svojí se svezl k zemi, jak se prudce odstrčil od stolu. V ten moment stínová chapadla zmizela a Tale problesklo hlavou, že tohle nevysvětlí. Než však stačila sklonit zbraně, do ucha ji cosi trefilo silou kovářského kladiva. Celý svět se s ní zatočil a její zrak se rozmazal už nadobro. Ještě uslyšela nezřetelně poplašené výkřiky, ale hned poté upadla od hlubokého bezvědomí.

Garaseen seděl na židli a opatrně si mnul bolavé klouby na levé ruce.
Bolí to jako čert. Bohové, ta holka má ale tvrdou hlavu. Ve všech ohledech.
Víc než fyzická bolest jej ale trápil fakt, že Talu vůbec praštil. Jeho úder nečekala a v poslední chvíli se zdálo, že nechce zaútočit. Ani fakt, že jej elfka od první chvíle zvláštním způsobem přitahovala, jeho svědomí příliš nepomáhal.
Možná, že kdybych chvíli počkal, vše by se uklidnilo. Takto…
Ihned poté, co Talu složil, jeho přítel začal řádit. Obchodníkovi nezbylo nic jiného, než nechat bezvládnou ženu spoutat a nechat odnést.
Vzhlédl a zadíval se na Marauka, který také zničeně seděl v rozložitém křesle a roztřeseně do sebe otočil pohár vína.
To je už nejméně čtvrtý.
Garaseen nikdy neviděl mága tak pít, ale zároveň jej snad ještě neviděl tak rozrušeného.
Kouzelník zachytil přítelův pohled a zakroutil hlavou. „Chtěla mě zabít. Ta ubohá nevděčnice mě chtěla zabít…“
Podobná slova už Marauk opakoval hodnou chvíli, jakoby čekal, že mu jeho společník bude chtít jejich pravdivost vyvrátit, ale ten po celou dobu mlčel. Až doteď.
„Proč by to dělala?“ zeptal se tiše.
Ta otázka jej samotného trápila. Znal Talu sotva den a rozhodně nemohl tvrdit, že by se v ní vyznal, ale nepřipadala mu jako typ, který se z ničeho nic rozhodne rozsekat svého pána na kousky. Na druhou stranu včera mu prozradila, že Marauk jí dával svého přítele celý život za vzor.
Možná, že když jí vyloučil z debaty o svém působení v Gurlachu, zatímco dal najevo, že mně své úmysly prozradí… Možná se prostě přestala ovládat.
„Jak mám, kurva, vědět, proč by to dělala?!“ supěl holohlavý mág a ústa se mu zkřivila. „Podstatné je, že na mě vytasila zbraně!“
Garaseen stiskl rty a zakroutil hlavou. „Víš, příteli, těsně před tím, než jsem ji praštil, viděl jsem v její tváři něco…“ Na chvíli se odmlčel.
„Co?“
Obchodník jen pokrčil rameny. „Dal bych ruku do ohně za to, že ti nechtěla ublížit.“
Ta slova ale kouzelníka neuklidnila. „Je úplně jedno, co chtěla, ale tohle přehnala,“ zafuněl a sklonil hlavu. „A já jí přitom tak věřil. Vsadil jsem na ní všechno a teď…“ Rozhodil rukama.
„Na chvíli jen ztratila kontrolu. Možná je to tím, že jsi na ni příliš tvrdý…“
„Takže za to nakonec můžu já?!“ zařval Marauk nepříčetně a zuřivě se bodal prstem do hrudi. „Já, který jí jsem jí dal šanci prokázat své schopnosti, jakou nikdo z mých služebníků nedostal?“
„A dal jsi jí to najevo?“ odtušil klidně Garaseen.
„Kam tím míříš?“ zasyčel mág.
„Ty tvrdíš, že jsi jí dal velkou šanci, ale ví to? Vždyť jsi jí ani nechtěl říct, proč tady jste.“
„Mí služebníci mají poslouchat, nemusí vědět všechno,“ trval na svém Marauk. „Tak nebo tak, Tala je ze hry. A já mám před sebou úkol, se kterým si sám neporadím.“
„Hm,“ promnul si bradu obchodník. „To ti asi nezbývá nic jiného, než to skončit.“
„To já nemůžu,“ zamítl holohlavec gestem rázně tu myšlenku a na chvíli se odmlčel. „Musím si najít na tu práci někoho jiného.“
Všechny ostatní své vrahy máš někde daleko na severu.
„Nevím, sice o co jde, ale tady v Gurlachu najdeš těžko někoho, kdo…“ Garaseen se zarazil uprostřed věty, když zachytil přítelův významný pohled. Rychle zakroutil hlavou. „Ne, to ne. Se mnou nepočítej.“
Odměřeně založil ruce na prsou a přinutil se dívat se jinam.
„Proč ne?“ naléhal mág. „Bude to jako za starých časů.“
„Ale ty jsou pryč!“ odsekl obchodník. „Pro tebe to všechno byla cesta k moci, ale pro mě to byla nutnost, jak se dostat ze sraček. Jsem rád, že jsem se z nich dostal a právě proto se tam nechci vracet.“
Marauk si druhého muže prohlížel a přitom se mírně předklonil. „Co kdybych ti řekl, že tvůj způsob života je v ohrožení?“
„Jen abys mě donutil udělat, co potřebuješ?“ obořil se na mága Garaseen.
„Smýšlíš o mě velmi špatně,“ zašklebil se Marauk. „Mluvím pravdu. Jde tu o budoucnost celého Gurlachu.“
Bývalý zabiják se na druhého muže opět zadíval. „Tohle mi vysvětli.“
„Jde o Kalidigur,“ odtušil suše Marauk.
Garaseena by se v té chvíli krve nedořezal. „Doufám, že nemáš v plánu to, co si myslím. Víš, co by znamenalo, kdyby kámen zmizel?“
„Soudy si nech až na chvíli, kdy ti vše vysvětlím,“ usmál se křivě mág. „Ale míříš správným směrem. Mám o ten kámen zájem, ale zároveň chci, aby město zůstalo ochráněno.“
Právě ty? Ty, kterého tady vždycky nenáviděli? Tomu se věří jen těžko.
„A jak bys to chtěl udělat?“ zeptal se třesoucím se hlasem Garaseen. „A hlavně… proč chceš Kalidigur vůbec krást?“
„Proč jej chci, není podstatné,“ mávnul rukou kouzelník. „Podstatné je, že pokud jej nedostanu já, tak jej dostane druhá strana. A té o bezpečnost města nepůjde už vůbec.“
Co to…
„Jaká druhá strana?“ zeptal se nechápavě obchodník.
Marauk trpělivě spojil prsty do stříšky a jeho rty se mírně zvlnily v úsměvu. „Bude lepší, když začnu od začátku. Dozvěděl jsem se, že si na Kalidigur brousí zuby morearští elfové.“
„Morearští elfové?“ pozvedl obočí Garaseen, jak se urputně snažil vybavit své znalosti o yveninských říších. „Jestli se nemýlím, tak nějaký Morear leží daleko na severu. Jsem si jistý, že je to za hranicemi mých obchodních styků.“
„To jistě je,“ přitakal Marauk. „Morearští elfové jsou dost nedůvěřiví a od okolního světa se izolují.“
„Pak nechápu, proč by měli zájem o Gurlach. A hlavně mi není jasné, jak může být v jejich možnostech Kalidigur získat.“
„To je právě na tom to zajímavé,“ zašklebil se mág. „Ještě ti řeknu, že morearští elfové nejsou elfové, jaké nejspíš znáš z vyprávění. Od svých lesních bratranců se svým chováním značně liší. Válečnického umění si cení více než čeho jiného a žije mezi nimi i komunita temných elfů – které elfové samotní nazývají nečistými. Ti jsou ještě horší – kromě jiného jsou násilničtí a ke všem nepřátelští. Společnou řeč by našli spíše se skřety než s lidmi.“
„Pěkná cháska,“ prohlásil Garaseen. „Takže tihle poslali nějaké vlastní špehy, aby kámen ukradli?“
„Ne, jejich plán je poněkud přímočařejší.“ Mágův škleb se rozšířil. „Chtějí Gurlach dobýt silou a Kalidigur z jeho srdce vyrvat, čímž jen dokonají dílo zkázy.“
„Teď si ze mě střílíš, příteli,“ obvinil Garaseen druhého muže. „Pokud Morear leží tam, kde myslím, tak nemůžou mít loďstvo a přes severní průsmyk žádné vojsko neprojde, aniž by mu hrozilo, že jej roztrhají na cucky ti, před kterými kámen město chrání.“
„Ano, tvá úvaha je správná,“ přitakal Marauk. „Jenže…Znáš Dielor?“
Proč mě zkoušíš jako drzého učně?
„Jistě,“ odfrkl si obchodník. „Sám s nimi obchoduji. Je to přístavní město na výběžku zálivu. V podstatě jde o obchodní konkurenci Gurlachu. Akorát jsou hodně pozadu.“
„Přesně tak,“ přikývl vážně kouzelník a usmál se. „A právě proto se Dielor spojil s Morearem.“
Obchodník nad těmi slovy chvíli přemýšlel, ale nakonec zakroutil hlavou. „Pořád mi to do sebe nějak nezapadá.“
„Nebudu tě tedy déle trápit. Dielor potajmu staví flotilu pro několik desítek tisíc válečníků.“
„Ale…“ zarazil se Garaseen. „To musí stát celé jmění. To jsou ti elfové takovou sumu ochotni zaplatit?“
„Dielor to dělá zadarmo…nebo lépe řečeno za garanci, že Gurlach přestane existovat. Všechny zámořské obchody se pak přesunou do Dieloru, kterému se ta investice do flotily během pouhých několika let několikanásobně vrátí.“
To dává smysl…
Bývalý zabiják zesinal, když si uvědomil vážnost situace.
Jestli Marauk mluví pravdu, tak je s námi se všemi konec…Přijdu o všechno, včetně holého života.
Ta myšlenka jej přiměla prudce vstát. „Musíš to okamžitě říct vládnoucí radě,“ obořil se na přítele.
Marauk se pouze pohodlně opřel do křesla a klidně přítele sledoval. „Tomu jsem se právě chtěl vyhnout. Navíc… myslíš, že by mi věřili? Kouzelníkovi?“
„Ne…to ne,“ uznal Garaseen tiše. „Tak jim to řeknu já.“
Marauk se zamračil. „To bys mě ale, příteli, nepotěšil.“
Druhý muž několikrát zamrkal překvapeně očima a poté vybuchnul. „Tady ale nejde, kurva, o tvoje potěšení! Jestli ti Morearci nebo kdo seberou Kalidigur, tak jsme všichni v prdeli! A ty to moc dobře víš!“
„Uklidni se,“ nenechal se vyvést z míry mág a stále se klidně usmíval, což v druhém muži rozdmýchávalo ještě větší vztek. „Jak říkám, přišel jsem s řešením, kdy dokážu zajistit městu ochranu i bez kamene.“
„Nějaké čarodějnictví, hádám,“ zasyčel Garaseen.
„Tak nějak“ odtušil Marauk. „Důležité je, že to bude fungovat.“
„A jak to zabrání těm elfům v tom, aby zaútočili?“ vyzvídal nedůvěřivý obchodník.
„Neboj se, oni včas zjistí, že se Kalidigur již nenachází ve městě.“
Obchodníkovi celá záležitost vrtala hlavou. „Ale pořád můžou město zničit z prostého vzteku. Ne, jediná možnost je nahlásit celou záležitost radě. Ta povolá na pomoc flotilu z Naarunaku a tím se vše vyřeší.“
„Nic se nevyřeší,“ zasyčel zlověstně mág. „Já ten kámen chci a také jej dostanu! To, že jsem ti teď řekl jisté podrobnosti, je čistě důvěrné. Jestli s tím vyjdeš na světlo, také nahlásím jisté…informace.“
„Co tím myslíš?“ zeptal se prázdným hlasem Garaseen.
„Neprodával jsi náhodou otrokyně do místního nelegálního nevěstince?“ zeptal se nevinně Marauk.
Ty parchante.
„To bys neudělal.“
„Stejně jako bys ty jistě hned neběžel za radou, abys jim vytroubil, co jsem ti právě řekl.“
Oba staří přátelé se chvíli měřili jako protivníci před bojem.
Nakonec Garaseen zakroutil hlavou a řekl: „Dobrá, vyhráls. Ale slib mi, že Gurlach ochráníš.“
„Jistě,“ usmál se vítězoslavně kouzelník. „A pomůžeš mi?“
„To ještě nevím,“ prohlásil zamyšleně bývalý zabiják.
Snažíš se mě dost necitelně vmanévrovat tam, kam nechci.
Zadumaně na přítele pohlédl a odvážil se položit otázku, která jej pálila na jazyku od chvíle, kdy rozhovor začal. „Co hodláš dělat s Talou?“
Kouzelníkova tvář najednou působila hrozně unaveně. Garaseenův pohled opětoval, ale jeho oči jakoby se dívaly skrz. Smutně se usmál, což jeho tváři dodalo skoro lidský výraz. „To ještě nevím.“

První co Tala vnímala, když začala přicházet k sobě, bylo nepříjemné zvonění v levém uchu. Ihned poté ji dostihla ještě nepříjemnější bolest hlavy. Žena tiše zasténala a snažila se probrat. K její vzrůstající panice ji však vlastní tělo neposlouchalo – končetiny se odmítaly pohnout a dokonce i víčka odepřely poslušnost. Elfka cítila, že jí z pootevřeného koutku úst teče slina.
Ne…to ne… Musím…
Najednou se o ni otřelo cosi chladivého a slinu z tváře setřelo. Ten lehký dotek jakoby vehnal do ženina těla více sil a jí se s velkým sebezapřením podařilo pootevřít oči. V jejich zorném poli se zjevila žena, kterou Tala po chvíli přemýšlení identifikovala jako otrokyni Akashu.
Vědmina ústa se zvlnila soucitným úsměvem. Hned na to krasavice odhrnula druhé ženě vlasy z levého ucha a na bolavé místo přiložila mokrý hadřík. Osvěžující dotek potlačil nejhorší bolest a opět přiblížil elfku blíže jasnému vnímání.
„Co to…“ řekla Tala ochraptělým hlasem. „Kde to jsem?“
„Ve svém pokoji,“ odtušila otrokyně. „Přinesli vás sem po tom…“
„Po čem?“ Vražedkyně se snažila rozpomenout, která vzpomínka se jí v hlavě usadila jako poslední.
Vědma jí mezitím ochlazovala střídavě bolavé ucho a horké čelo hadříkem, který namáčela v misce s vodou.
Tala zavřela oči a zamyslela se. Po chvíli se k ní začaly vracet útržkovité obrazy – Marauk, stínová chapadla, obnažené zbraně…
Ale ne.
Během úderu srdce se jí vše vybavilo a ta strašlivá vlna poznání ji naplno zasáhla. Chtěla se rukama zapřít o lůžko a posadit se, ale místo toho ucítila bolestivé trhnutí v zápěstích. Zmateně se na své ruce podívala a zjistila, že je má k sobě pevně přivázané pevnými provazy. Stejným způsobem byly zajištěny i její nohy.
Můj pán nenechává nic náhodě, pomyslela si trpce.
„Klid, má paní,“ dotkla se lehce její hrudi Akasha. „Unáhlené pohyby vám teď neudělají dobře. Máte úplně rudé ucho, musela jste dostat pořádnou ránu.“
To tedy ano. Garaseen. Musel mě praštit Garaseen. Zmetek jeden.
Elfka otočila hlavu na stranu a nechala otrokyni, aby jí ucho omývala. Přitom hleděla bezduše do zdi. Chvíli obě ženy mlčely, ale nakonec Tala řekla: „Viděla jsem to.“
„Co?“ zeptal se Akasha sametovým hlasem.
„Tu bytost, o které jsi mluvila. Tu uvnitř Marauka. Sápalo se to po mně.“
Vědminy ruce se zastavily v pohybu. „Proto jste napadla svého pána?“
„Já ho nenapadla,“ zavrčela elfka a zle se na otrokyni zadívala.
I když to tak mohlo vypadat…
Kráska pokrčila rameny. „Tak mi to řekli.“
Její klid Talu vyváděl z míry. „Můžeš za to ty! Kdybys mi neotevírala ten…zrak nebo co je to za vidiny, tak by se to nestalo!“
„Je mi to líto, paní,“ zakňourala otrokyně a její zájem působil upřímně. „Ale pravdu byste nezměnila, jen byste ji neviděla.“
„Přesně tak,“ procedila vražedkyně skrze zuby zoufale. „Neviděla, a proto neřešila.“
„To byste opravdu chtěla?“ zeptala se Akasha a zkoumavě se zahleděla druhé ženě do očí.
Ne…vlastně asi ne.
Nahlas však Tala nic neřekla.
„Cítím, že jste svobodná duše, má paní. Vím, že se na mě díváte jako na podřadnou otrokyni, ale i má duše je svobodná, přestože mé tělo a mysl patří panu Garaseenovi. Neumíte si však představit, jaký druh otroctví vás čeká, jestli vás ta bytost skrze vašeho pána Marauka ovládne. Možná ani smrt pak nebude vykoupením.“
Až budu mrtvá, tak bude všechno jedno.
Elfka ještě dlouhou dobu mlčela, než se zeptala: „Marauk…ví o tom?“
„Pokud ano, tak si myslí, že on je ten, kdo má otěže v rukou,“ řekla smutně vědma.
Jo…to on si myslí vždycky.
„Jak dlouho jsem byla v bezvědomí?“ změnila Tala téma a rozhlédla se po místnosti, kterou ozařovalo jasné denní světlo.
Akasha vykoukla z okna, i když odpověď znala. „Je krátce po poledni.“
Kruci. Byla to opravdu pořádná rána.
„Hádám, že mě nemůžeš rozvázat, že?“ zeptala se s pozvednutým koutkem úst elfka.
Vědma zakroutila hlavou. „Vystavila bych se tak přísnému trestu.“
„To je na své otroky Garaseen tak tvrdý?“
„Nebojím se jeho,“ odpověděla Akasha a do hlasu se jí vrátil stín roztřesení, jaké u ženy Tala postřehla toho rána. „Mám strach z vašeho pána. Má na pana Garaseena velký vliv. Ne svazující. Ale cítím, že jsou si blízcí.“
Toho jsem si všimla, pomyslela si Tala a neubránila se úšklebku, když si připomněla pulzující bolest a pískání v uchu.
„Proč mě hlídáš právě ty?“ zeptala se zničehonic.
Tentokrát se lehce usmála otrokyně, když řekla: „Pan Garaseen pověřil mě, protože jste mu prý pověděla, že jsem vám příjemná.“
Hezké, že tak dbá o mé pohodlí.
„Ale nejsem tu proto, abych vás hlídala,“ pokračovala kráska. „Od toho tu je dvojice stráží přede dveřmi.“
Tala přimhouřila oči. „Proč mám pocit, že si mě právě teď dobíráš?“
„Nedobírám, paní,“ odtušila vědma a znovu namočila hadřík, který pak přiložila elfce k uchu. Ta zavřela oči a úlevně si oddechla. „Pouze předcházím tomu, abyste se mě snažila přemoct a osvobodit se z pout.“
Hm. Jsi všímavější, než jsem si myslela. Anebo do mě opravdu vidíš.
„Neboj se, otrokyně, nechci utéct. Pouze si přeji vše vysvětlit svému pánovi. Civilizovaně.“ Elfka pozvedla svázané ruce. „A bez tohohle.“
„První přání se vám asi brzy splní. Pán Marauk říkal, že po obědě…“
V půlce věty ji přerušil zvuk rázně otevřených dveří. Jako by chtěl dokázat pravdivost Akashiných slov, do místnosti nevybíravě vpadl Marauk. Dveře za sebou zavřel s ještě větším důrazem, než když je otevíral a cestou k elfčině lůžku se nevlídně mračil. Úzké sevřený rty rámovaly dokonale zastřižené vousy, které tváři dodávaly ještě větší přísnosti.
Když se přiblížil, jeho oči se na chvíli obrátily směrem k Akashe. Tala si všimla, že jeho pohled se na chvíli změnil z naštvaného na něco, co by sama nejlépe pojmenovala slovem lačný. Přitom si vzpomněla, že krásná vědma byla předchozí noci Maraukovi ve všech ohledech k dispozici.
A zdá se, že ještě nemá dost.
Když se ale mág opět zaměřil na elfku, nesmlouvavý výraz se vrátil.
Akasha poklekla nově příchozímu k nohám a sklonila hlavu.
„Můžeš jít,“ zašeptal Marauk v předzvěsti výbuchu hněvu. „Chci si se svou služebnicí promluvit v soukromí.“
Otrokyně se odvážila zvednout hlavu a věnovala Tale omluvný a soucitný pohled, hned poté ale vstala a rychlými kroky odcupitala z místnosti.
S jejím odchodem zmizela také veškerá vlídná atmosféra. Kouzelník stál nad ležící Talou jako mistr popravčí před vykonáním rozsudku a rty se mu mírně chvěly.
Elfka nevěděla, jestli má mlčet nebo se omluvit. Netušila, která z možností pro ni dopadne hůře.
Marauk však její nerozhodnost ukončil tím, že sám promluvil: „Co. Sis. Myslela. Že. Děláš?!“ Jednotlivá slova odsekával a tón jeho hlasu se zvyšoval.
Žena se posadila a nohy položila na zem. Ruce spoutané k sobě působily téměř prosebným způsobem, zvláště, když elfka mírně sklonila hlavu. „Můj pane, neměla jsem v úmyslu na vás zaútočit.“
„Tak proč jsi na mě, u všech démonů, vytáhla ty zbraně?“
Mám mu říct, že to nebylo na něj? Neměl by mě pak za blázna? Tala střelila pohledem ke dveřím, jakoby se očima snažila vystopovat vědmu. Nebo to mám hodit na Akashu?
Věděla, že kdyby se zmínila o zvláštních schopnostech krásné otrokyně, hodně by jí tím ublížila. Tušila, že Akasha by se pod nátlakem přiznala a elfka by dostala nanejvýš vyhubováno za to, že jí uvěřila. Kdyby navíc zmínila ty vidiny, na vědmu by navíc padla vina za to, že Talu zaklela.
Jenže ta věc sídlící v Maraukovi by si uvědomila, že jsem ji skutečně spatřila. A už navždy bych tak pro ni byla nepohodlná.
„Chtěla jsem vám pouze ukázat, jak rychlá a nebezpečná umím být. Chtěla jsem vám dát najevo, že mě nemáte podceňovat a že si zasloužím, abyste se mnou zacházel lépe.“ Když ta slova Tala říkala, podařilo se jí do nich vložit tak dokonalou směs ublíženosti, vzdoru a nepochopení, že té lži málem sama uvěřila.
Kouzelník se nadechl, aby něco řekl, ale ona jej nenechala: „Celý život jsem tak tvrdě dřela. A vy víte, že jsem si nikdy nestěžovala, ale myslím, že si zasloužím víc. Víc, než jen takové potupné zacházení. Když se mnou mluvíte před svým přítelem Garaseenem, mám pocit, jako bych byla na úrovni těch jeho otrokyň. Váš tón a způsob, jakým na mě hledíte…“ Podařilo se jí do očí vehnat slzy. „Je to tak ponižující.“
První slaná slza stekla elfce po tváři. Hodnou chvíli opanovalo místnost absolutní ticho. Nakonec kouzelník vzal elfčinu bradu do své dlaně a přinutil ženu pozvednout hlavu. Tala se odvážila svému pánovi pohlédnout do očí. A zaradovala se.
Maraukova tvář v té chvíli byla naplněna city, ale zcela opačnými, než když na ní před chvílí mluvil. Pochopení, soucit a možná také v pozadí malý pocit viny nyní dominovaly.
Vsadila jsem na správnou kartu, pomyslela si úlevně elfka.
„Možná jsem na tebe byl opravdu až příliš tvrdý,“ pronesl mág tiše zastřeným hlasem.
Tala v té chvíli každou částí své bytosti věděla, že jí pán předchozí incident odpustí.
Najednou však v mágových očích problesklo cizí vědomí a mužova tvář se opět stáhla do přísného výrazu. „Ale nemohu tolerovat fakt, že ses mi tak drze postavila a ještě k tomu mě ohrožovala.“
Elfka na svého pána zkoprněle hleděla a nasucho polkla.
„Jaký bude můj trest?“ zeptala se pokorně. Věděla, že jakýkoliv vzdor by její situaci pouze zhoršil.
„Dostaneš na výběr ze dvou možností,“ pronesl ponuře mág. Jeho oči v té chvíli již zcela patřili někomu jinému. „Buď se tě zřeknu a stane se z tebe otrokyně nebo mi dokážeš svou oddanost přijetím úkolu, který se téměř jistě rovná smrti.“
Tentokrát se elfka neubránila tomu, aby nespokojeně přivřela oči.
Ať už je ten zatracený stín co chce, udělal si právě s konečnou platností nepřítele.
Navzdory vzteku ji zasáhl pocit bezmoci a také se cítila zcela zrazená. Nechybělo mnoho a do očí ji opět vhrkly slzy, tentokrát však opravdové.
„Co by obnášel ten úkol?“ zeptala se tiše a sklopila oči ke svým svázaným rukám. „A co by znamenalo to otroctví?“
„Podrobnosti se brzo dozvíš,“ odtušil Marauk. „Konkrétní nabídku ti přednesu před svým přítelem, kterého se to také trošku týká.“
Garaseen? Jak ten do toho zapadá?
Kouzelník se na patě otočil a vykročil zpět ke dveřím vedoucím z místnosti. „Ty se zatím rozmysli, co je ti milejší, má služebnice. Jestli život nebo oddanost ke mně.“
Stále ještě šokovaná Tala za mužem strnule hleděla. Až když se za ním zavřely dveře, sevřela čelisti. Věděla, kterou variantu zvolí, ať již detaily obnášely cokoliv. Věděla to ještě před tím, než se nad tím opravdu zamyslela.
Žádná zatracená otrokyně ze mě nebude. To radši nastokrát zemřu tou nejbolestivější smrtí.
Ihned si ale uvědomila, že ani to není úplná pravda. Vyhlídka na smrt ji těšila snad ještě méně. Obě možnosti tak mohly znamenat úplný konec jejího dosavadního života. V jednom případě konec definitivní a v druhém případě konec její stávající identity.
Rozpadá se úplně vše, na čem jsem celý život tak urputně dřela…A kvůli čemu?
S tou myšlenkou se opět svalila na lůžko a zcela se oddala čekání na to, až ji její pán opět povolá jen proto, aby dokončil tu krutou hru. Snažila v sobě uklidnit rozbouřené myšlenky, ale vůbec se jí to nedařilo. S každým úderem srdce se jí více a více zmocňovalo absolutní zoufalství.
Když se pak o něco později do pokoje vrátila Akasha, našla Talu s hlavou zabořenou v polštáři a rameny třesoucími se tichým pláčem.


 celkové hodnocení autora: 97.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 18 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 MKN 31.10.2011, 21:08:31 Odpovědět 
   Pěkný příběh s promyšlenou atmosférou. Až bude chvíli čas určitě si přečtu tvé další díla, zaujalo mě to.
 ze dne 01.11.2011, 20:34:13  
   El Kostlivec: Ahoj.

Díky za komentář. Jsem rád, že se ti příběh líbí.
 Ekyelka 27.10.2011, 21:05:03 Odpovědět 
   Zdravím.

Tohle je prozatím nejlepší tvůj díl. Má všechno promyšlené, atmosféra je dotažená do detailu, zkrátka je zbytečné cokoliv dodávat.
 ze dne 28.10.2011, 15:23:35  
   El Kostlivec: Ahoj.

Děkuji za publikaci a názor. Těší mě, že si myslíš, že je to zatím nejlepší díl. Pokud to tak opravdu vnímáš, jsem samozřejmě rád. Jen jestli mě ale tentokrát příliš nešetříš;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
Magic Power-2.č...
Skullka
Procitnutí u pi...
Schorpitron
Pokoj P 15 aneb...
zdenek369
obr
obr obr obr
obr

Třída Speciál
Dědek
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr