» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Charakter člověka je jeho osudem."

Hérakleitos

počet přístupů: 2915787

obr

:: Na SASPI.cz je právě 39721 příspěvků, 5825 autorů a 392949 komentářů :: on-line: 2 ::

:: Když šly, tak šli ::

Tomáš Najman	publikováno: 29.10.2011, 12:05

Karel Klepal - hlavní postava příběhu - se dostane do města, kde vládne
ten nejhorší vládce, jaký může existovat - čas!
Jak si Karel Klepal s časem poradí?


	Ani bych nepsal o jednom malém nepatrném městě, kdybych se nedostal nedobrovolně na zdejší policejní stanici. Každé ráno jsem nstrtovl svojí Škodu Superb 1931, odjel z vesničky a přes to malé nepatrné město jsem prostě a jednoduše projel a nic se nestalo. Dojel jsem do práce - pracuji jako letecký mechanik, tam jsem vykonal své, naobědval se a zase jsem svým modrým Superbem přijel přes to malé nepatrné město domů. Jednoho dne to vše mělo být jinak, ale ráno se od ostatních vůbec nelišilo. Motor chytil hned napotřetí, což se často nestává a já jsem se vezl v tom krásném modrém automobilo po ne příliš krásné děravé silnici. A tu se mělo stát něco, co si nedovedete představit. Jel jsem zase tím malým nepatrným městem, ale nic se nehýbalo, přestože jsem viděl ulice plné lidí. A byla tma, to zřejmě vypadl proud. Vtom se ulice rozsvítila, všechno se dalo do pohybu a mne zastavil zdejší baculatý četník. Než jsem se stačil na něco zeptat, vyjel: "Co si to dovolujete? Víte, co jste způsobil? Mohl jste někoho přizabít!" "Jedu přiměřenou rychlostí, světla mám rozsvícená, tak jak můžu někoho ohrožovat?", ohradil jsem se. "Vystupte si a auto si zamkněte. Hned tak neodjedete." Radši jsem už nic nenamítal a baculatého četníka, který měl mimo jiné také metr široký knír a sandále, jsem následoval. Měl jsem vztek. 30.léta a kde je řád?! AU! Četník se otočil a švihl mě svým metrovým knírem:"Náš starosta z vás mít radost nebude a asi si to pěkně vypijete, to vám říkám rovnou." Začal jsem uvažovat. Je to město nebo blázinec, pomyslel jsem si. "Kde máte sandále?",vyjel na mně četník a já jsem jen tak tak unikl nebezpečnému kníru. " Jaké sandále?" "Sandále jsou zde povinností a vy tu povinnost porušujete. Vy si to sakra hodně u našeho starosty vypijete!" Šli jsme živou ulicí k velkému domu. Ten dům měl snad třicet pater a na vrcholu toho domu stály obrovské hodiny. Měly tak velký ciferník, že by na něm zaparkovala tři moje auta za sebou. "Tohle je časový, policejní a úřednický dům." Přišli jsme blíže. "Samozřejmě, starosta je v tom posledním patře, úplně nahoře, na vrcholu. Než vás k němu pustíme , půjdete na..." Všechno zhaslo, všichni se zastavili, všechno ztichlo. Četník svýral moji paži, takže ani já jsem se nemohl pohnout. "... výslech", dokončil větu četník a kolem nás bylo vše jako dřív. Docela mě to vyděsilo. Jak jsem později poznal, tohle byl teprve začátek. Přišli jsme ke dveřím. "Heslo, prosím", ozvalo se zpoza dveří. "Jedna, dva, tři, čtyři, pět. Čas to není žádný med", řekl baculatý četník, dveře se otevřely a on mě vtáhl dovnitř. Zde mě čekalo další překvapení. Po schodech nechodili lidé, ale jezdily výtahy a ve výtahových šachtách to bylo naopak. "Na cestování šachtou asi tolik inteligentní nejste, takže vás vemu výtahem", řekl mi baculatý četník. Abych nezapomněl, opět mě švihl svým metrovým knírem. Svijí službu vnímal velice vážně. Ačkoliv nebyl příliš vysoký, mluvil vždy - alespoň na mne - ostrým hlasem a zřejmě mne nechápal úplně stejně jako já tohle celé město. To už jsme se vezli ve výtahu, který mi připomínal klec a co bylo zvláštní na jeho pohybu, opisoval tvar schodů, ale nedotýkal se jich. "Vystupovat", zavelel četník. Uf, hrbolata jízda skončila. Ještě naposledy jsem se podíval na výtah a uvědomil jsem si, že se chová jako chodec, až na to, že se vznáší. Tato klec nas vynesla do dvacátého patra. Stěny byly plné žárovek. Porovnal jsem množství žárovek prvního a tohoto patra a řelk jsem si, že počet žárovek stoupá s výškou určitého patra. Nechápal jsem, proč? "Nezastavujte se a jděte támhle k těm dveřím." Zamíříl jsem tedy k dřevěným dveřím, jakých tu bylo plno a zaklepal jsem na rozkaz četníka. Dveře se samy od sebe otevřely. Baculatý četník začal promlouvat k přítomným pánům, kteří měli dvakrát knír větší než on:"Hlásím zadržení časového narušitele, kterého hodlám předat panu..." Všechno zhaslo a ztichlo. Trvalo to jen krátce. "... starostovi." Výslech začal okamžitě a to štěknutím jednoho z pánů: "Jméno!" "Karel Klepal." "Věk!" "Dvacet tři let." "Čas!... Čas!!! ... Tk tohle ne, takhle to nepůjde. Já na vás nervy nemám. A kde máte sandále?" "Proč "Proč?! Přece, abyste pana starostu nerušil takovou zbytečností, jako jsou vaše kroky!" Po tomto divném výslechu mě jeden z těch pánů - v policejním úboru a s dvoumetrovým knírem - odvedl k výtahu a řekl někam do prázdna: "Vteřina i hodina, to je jedna rodina." Na ta slova výtah skoro vylétl vzhůru a než jsem se nadál, stál jsem na rovné střeše toho velkého domu. Na počátku zmíněné velké hodiny tu stály také. Málem jsem nadskočil zděšením, když na mne někdo promluvil: "Bavíš se stejně jako já?" "Kde jsi a kdo jsi?", zeptal jsem se s obavami. "Copak jsem tak malý, aby jsi mne neviděl? A mimochodem, odpovíš na mojí otázku?", klidný a vyrovnaný hlas mi začal lézt na nervy. "A čím bych se měl bavit? Tímhle... tímhle..." "Ano, tímhle. Tobě to ještě nedocvaklo? Podívej, támhle letí jedo z našich letadel. A když zavřu oči..." Byl už skoro den, takže jsem jasně viděl nějaký dvouplošník, který ustrnul na místě a ani se nehnul. "A když oči otevřu...", řekl kdosi a letadlo pokračovalo v letu. To mi stačilo. "Ty jsi", začal jsem,"starosta a hodiny v jednom!" "Velmi správně. A do hlav občanů tohoto města jsem zabudoval myšlenku, kterou jsem nazval ČASOVÝ OTROK. A klidně ti vysvětlím, proč se všichni, když zavřu oči, zastaví. Tomu říkám ZRAKOVÁ BRZDA. Lidé můj zrak cítí a když zjistí, že mám oči zavřené, všeho nechají a vše zastaví. Takto mi nic neunikne." Bylo toho na mne už dost, ale začal jsem přemýšlet, co všechny občany tohoto prokletého města... Probudí! Ovšem, budík! Podíval jsem se nahoru na ty hodiny a naštěstí tam zvon s ocelovou paličkou byl. Protože se rozměry zvonku blížily k rozměrům krávy, řekl jsem si, že kdybych budík spustil, jistě by ten randál probudil třeba i dvakrát větší město, než jaké bylo tohle. "Obdivuješ se mé velikosti? Jen se podívej zepředu. Ale varuji tě: Pokud budeš s mými ručičkami manipulovat, vyhlásím poplach a má policie tě zabije." Pomalu jsem začal hodinové monstrum obcházet. Konečně jsem stál čelem k ciferníku. Z horní poloviny na mne civěly dvě obrovské oči. Čišela z nich touha vládnout rozkazovat a ovládat. Ústa jsem nikde neviděl. Zaměřil jsem se na ručičiky. Měly takové barokní tvary a byla tu ručička hodinová a minutová, vteřiny zdůrazňovalo jen tiché tikání z vnitřku hodin. Nebyly to ale jediné ručičku, byla tam také ručička budíková! Když by stála na jednom místě, dohnala by jí ručička hodinová a když by už byly obě v zákrytu, vnitřní mechanismus by budík spustil. Budíková ručička se ale pohybovala, takže spustit budík bylo nemožné. Vtom mě napadl bláhový nápad. Vyndal jsem svůj kapesní nůž a vrazil jsem ho i zkrz sklo těsně před budíkovou ručičku. Hodinová k ní mohla dorazit do pěti minut. Už ale nebyl čas, musel jsem vypadnout.


celkové hodnocení autora: 80.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 0		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 0.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 16		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	29.10.2011, 12:01:31

Zdravím. Víceméně jde o fantaskní příběh o člověku, který se nedopatřením (či zásahu "vyšší moci") ocitne na místě, které odporuje chodu času a kde pan starosta v podobě hodin řídí dění věcí okolo sebe. Tak trochu jsem si připadal jako v "Kocourkově". Nápad je to vcelku zajímavý, ovšem podlé mého skromného názoru i trochu nedotažený. Pokud nebude pokračování, zbyde čtenáři jen neopointovaný příběh a nikdy se nedozví, co se stalo, když ten "budík" zazvonil. Dialogy i popisy by si zasloužily ještě dopilovat. Dovolil jsem si níže vypsat množství gramatických chyb a překlepů (text vypadá zbytečně odbytě a není zase tak dlouhý, aby nemohl být náležitě ošetřen - vlastně ani rozsah textu neomlouvá, čtenářův text je jeho vyzitkou a čím více je v něm nedostatků, tím hůře pro autora, sám sobě dělá negativní reklamu). Na závěr napíšu jen toto: ze samotného nápadu (myšlenky) mohlo být vytřískáno více (viz absurdita, černý humor a podobně). Nejspíš se jedná žánrově o pohádku pro děti i dospělé, škoda jen, že zatím není dovedena až do samotného konce, který je takto otevřený... Co mi padlo do oka? -- Každé ráno jsem nstrtovl svojí Škodu Superb 1931 -- nastartoval? (i šotci mají své dny) -- (pozor na opakování motivů - viz ono malé město a jízda sem a tam skrze něj - ovšem, možná jsi tak chtěl klást důraz na fakt, že to hlavní teprve přijde) -- "Jedu přiměřenou rychlostí, světla mám rozsvícená, tak jak můžu někoho ohrožovat?", ohradil jsem se. -- (čárka mezi přímou řečí a uvozovací větou je nadbytečná) -- 30.léta a kde je řád?! -- Třicátá léta ... (není lepší to opsat?) -- Četník se otočil a švihl mě svým metrovým knírem:"Náš starosta z vás mít radost nebude a asi si to pěkně vypijete, to vám říkám rovnou." -- (pozor na chybějící mezery v textu) -- " Jaké sandále?" -- (zde je mezera nadbytečnou) -- "... výslech", -- (čárka má své místo před uvozovkami na konci, pokud jde skutečně o dokončení přímé řeči) -- "Heslo, prosím", ozvalo se zpoza dveří. -- (zde jde o stejnou chybu, znaménko na konci přímé řeči patří před uvozovky na konci, vždyť jde také o prostou větu, či souvětí) -- a tohoto patra a řelk jsem si -- řekl -- Tk tohle ne, takhle to nepůjde. -- Tak ??? (třeba zde v tomto textu existuje i nějaká "časová díra, ve které se ztrácejí písmenka) -- "Proč -- (chybí znaménko a uvozovky na konci) Tož tak... Ono se chyby v textu víceméně opakují, oproti předcházejícímu textu je zde vidět určitý postup vpřed, ale i tak má tato povídka ještě co dohánět a k oné pomyslné dokonalosti má daleko. Přivřu obě oči, tak a už se nedívám... ;-) P.S. Příště budu přísnější!


ze dne 29.10.2011, 18:56:00
Tomáš Najman: Rovněž zdravím. Omlouvám se za překlepy a chyby a na pokračování intenzivně pracuji. Inspiroval jsem se totiž některými spisovateli a řekl jsem si, že děj přeruším zčásti nečekaně ale hlavně v tom nejnapínavějším. Pár neuvěřitelných "maličkostí" se v pokračování čtenář ještě dozví a já doufám, že bude překvapen. Díky za vzkaz.