» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Charakter člověka je jeho osudem."

Hérakleitos

počet přístupů: 2141697

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 1 ::

:: La sabéve galí 4 ::

Limpidité	publikováno: 30.10.2011, 23:04

Vím, že to nikdo nečte, ale ráda si přečtu alespoň názor redaktora. Zřejmě je to poslední část, kterou publikuji než odsud odejdu, tak žádnou shovívavost :)
Přímá řeč je určitě zase špatně, ale snažila jsem se.


	Stojím na mokré louce zalité vycházejícím sluncem a pozoruji víly. Od obzoru se ke mně ruku v ruce blíží Dany s Jess , šťastně se smějí a mě chytá hysterie. Šeptám vílám, co se děje, ty neváhají a letí přímo ke Slunci. Za okamžik se nebe rozzáří a všechna síla se soustřeďuje do silného paprsku, který se jako bodový reflektor zaměří na Jess. Začínají jí hořet vlasy, křičí, pak začíná popelnatět a nakonec z ní nezbývá nic než hromádka uhlíků. Jako šílená po ní dupu a popel rozhazuji všude kolem. Dany přihlíží s vytřeštěnýma očima. „Ale Sofí, přece sis nemyslela, že se mě tak snadno zbavíš...“ ozývá se přeslazený hlas všude kolem. Ze všech stran se teď ke mně a k Danielovi stahují Jessici smějící se smíchem šílených. Slunce je postupně spaluje, ale je jich příliš mnoho. Sápou se po nás, Daniel se hroutí a zasypává ho žhavý popel. Přestávám se bránit, musím ho zachránit…Snažím se jej vyhrabat, ale ruce se mi pálí, rozpadají se. Bezmoc, strach…proto jsem se budila a teď se musím dívat do stejně zoufalých očí a stejně bezmocně přihlížet jeho trápení. Odpoledne, po posledním zazvonění, vystřelím se třídy a okamžitě běžím na „moji“ mýtinku. Asi bude pršet, mraky tmavnou a zlověstně se nade mnou stahují, ale já jsem rozhodnutá vytrvat a nevzdát se, dokud neodhalím tajemství záhadného hlasu. Zatvrzele si tedy sedám na dub a netrpělivě se rozhlížím kolem. Je mi zima, zvedá se vítr a v dálce slyším blížící se hřmění. Začínám být nervózní. Zrak mi bloudí okolím, hledám a hledám, i když ani nevím co, napjatě poslouchám chvění ve vzduchu. Stále se nic neděje, rozum mě nabádá k odchodu, ale ne, nemůžu odejít, čekala jsem dost dlouho. V trávě přede mnou se cosi zablesklo. Klesám na kolena a hledám, co to mohlo být (vlastně doufám, že to byly peníze, protože těch není nikdy dost) a dlaní opatrně přejíždím po stéblech. Au, sakra, být šípkovou Růženkou, právě bych usnula a na věky čekala na kolemjedoucího prince. Ve skutečnosti jsem se napíchla na jehlu, očividně použitou. Výborně, teď sem chodí “feťáci“ a v nejlepším případě HIV pozitivní. Otřela jsem si krev o kalhoty a přece jenom pomyslela na útěk. Ale ještě něco přitáhlo můj pohled. Šla jsem tedy blíž a ano, skutečně, kmen nejbližšího stromu byl potřísněn krví. Rozklepala se mi kolena, ale taky jsem pocítila zvědavost. Vlastně spíš touhu po nějaké senzaci, radost z cizího neštěstí…vím, že to není zrovna správné myšlení, ale i když to málokdo přizná, napadlo by ho to taktéž. Pár váhavých kroků dopředu a pohled na další strom, který na tom je stejně jako předchozí. Začínám si připadat jako v kriminálce a vžívám se do role detektiva (a taky doufám, že se nestanu obětí). Jak postupuji dál, objevuje se krev i na zemi a značí mi cestu. Někdo musel být raněn a krev tu z něj odkapávala, začínám konečně racionálně uvažovat. Jdu tedy s bušícím srdcem po těch rudých stopách, které se s každým krokem zdají být vetší a větší až se v hlíně tvoří celé kaluže. Mám chuť se otočit, ale když už jsem došla tak daleko… Snažím se pravidelně dýchat a zmírnit svůj strach. Docela se mi to daří, ale senzacechtivost mě už dávno přešla. Když ale zahřmí přímo nad mojí hlavou a les prosvětlí blesk, veškerá koncentrace je ta tam a já se instinktivně tisknu ke stromu. Prosím a modlím se, ať se odsud dostanu. Spouští se příšerná průtrž mračen, kapky se mísí s mými slzami a za chvíli jsem promáčená na kost. „Uteč! Zabijou nás! Jsou tady! Tady! Všude tu jsou!!! Běž! Běž!“ ozve se za mnou ječivý hlas. Leknutím jsem se málem počůrala. Teď strnule zírám do svítivých očí muže, zdá se, že je to ten, co mi v trávě nechal svojí jehlu. Zmateně se rozhlíží, oči mu těkají sem a tam, běhá od stromu ke stromu a neustále nesouvisle vykřikuje: „Zabijou! Pryč! Všude!“ a pak se dává na útěk. Já už taky neváhám a běžím, letím lesem, bourám do stromů, zastavuji a měním směr, vyhýbám se padajícím větvím. Nohy mám rozdrásané od trnů, zamotávám se do maliní. Hřmí, v tu ránu ležím na zemi. O něco jsem zakopla a strachy nedýchám. Přede mnou se ční obrovské tělo, ne, to není člověk, a ze všech ran se mu valí krev. Nechápu, že ještě nevykrvácel. Sténá a ztěžka dýchá, a když mě spatří v očích se mu objeví malá naděje. Vztahuje ke mně silné paže, ale já couvám a biju se do hlavy, chci se probudit z tohoto hrozného snu. „Prosím, prosím...“ šeptá ztěžka a z úst mu při tom vytéká další pramínek krve. Opatrně se blížím a skláním k jeho obličeji: „Kdo, kdo…“ Nedokážu dát dohromady souvislou větu. „Adonis, kentaur, pomoz mi…“ Říká ještě něco, ale chroptí a dusí se a nejde mu proto rozumět. Teprve při dalším blesku si všímám, že mimo dvou paží, má čtyři další končetiny – koňské. Marně se snažím vzpomenout si na základy zdravovědy. Jsem zoufalá. Chci alespoň mluvit, ale zakoktávám se a Adonis vpadá, že upadl do bezvědomí. S bleskem mě konečně osvítí i vzpomínka na první pomoc. Ze svého promáčeného oblečení se snažím vytvořit obvazy a zaškrcuji nejhorší rány. Zkouším jej přivést k vědomí, třepu s ním, ráda bych ho polila vodou, ale vzhledem k počasí není třeba. Nic nezabírá. Už nemám, jak bych mu pomohla a tak se bezmocně tisknu k teplému koňskému tělu. Je to uklidňující, připomíná mi to krásné chvilky strávené u koní, když jsem před pár lety chodívala jezdit. Cítím, jak se mne zmocňuje únava a ačkoli zuří bouře, hrozí, že budeme zavaleni padajícím stromem a jsme zkrápěni souvislými proudy vody, tak usínám a nic z toho nevnímám. Probouzím se až ráno, kdy mezi větvemi sem tam probleskne slunce. Překvapuje mě, že už je tak vysoko, a s hrůzou zjišťuji, že je skoro poledne. Vzpomínám si na včerejšek a přemýšlím, zda to byl jen sen. Vedle mě neleží žádný kentaur, ale na sobě mám jen cáry, zbytky ze svého oblečení a nohy jsou v otřesném stavu. Jehličí a mech pode mnou jsou zbarvené do rudohněda a není pochyb o tom, že je to krev, ale nemůže být má vlastní, takže z toho vyplývá, že to sen být nemohl. Srovnávám si myšlenky a pak za sebou zaslechnu dusot kopyt. „Adonis?“ ptám se roztřeseným hlasem, odpovědí je mi jemné přikývnutí. Konečně si ho mohu pořádně prohlédnout. Má líbivou tvář, nijak se odlišující od lidské a dlouhé vlnité hnědé vlasy. Na levém zápěstí má několik kožených náramku. Vypracovaný lidský trup plynule přechází v silné koňské tělo. Nádhera. Se zarděním si uvědomím, že zírám s otevřenou pusou. Adonis se spokojeně usmívá a tržných ranách nemá po těla ani památky. Zhluboka se nadechuje a začíná mluvit: „Mé jméno již znáš a já znám tvé, takže představování můžu vynechat. Omlouvám se za ten včerejšek. Máš můj bezbřehý vděk a jsem ti nadosmrti zavázán za záchranu svého života. Dovol mi, abych ti vše vysvětlil,“ čeká na mé přitakání a pokračuje: „Každý den jsem tě tu vídal a čekal na příležitost se ti ukázat. Když včera přišel ten muž, myslel jsem si, že to jsi ty. Nedočkavě jsem vyskočil z lesa přímo před něj. Byl nějaký omámený, leskly se mu zraky a začal křičet. Chtěl jsem mu vše vysvětlit, ale nedal si domluvit. Zabodl do mě dlouhý osten a mé svaly se začaly zmítat v křečích. Muž nebyl nijak silný, ale já se nemohl bránit. Sebral, co měl zrovna po ruce a bil mne hlava nehlava…Snažil jsem se ovládnout nohy, ale šlo to ztěžka. Rány jsem si způsobil sám tím, jak jsem na útěku padal a boural do stromů. V největších bolestech jsem padl na místo, kde jsi mne ty našla. Znovu a tisíckrát ti děkuji za tvou dobrotu a odvahu. Děkuji, Sofie.“ Nevím co na to říct. Jen mě zajímá jak je možné, že nemá ani jizvičku. „Bylinky a kouzla,“ zubí se Adonis a je mi jasné, že víc mi nepoví. Alespoň ne teď. „Měla by ses vrátit domů.“ Zachmuří se a nabízí mi, že mě odveze. S díky odmítám, protože zaprvé si myslím, že jsem příliš těžká a zadruhé mám strach, že by jej někdo uviděl a znovu mu ublížil. „Když myslíš..Budeme na tebe čekat, “pokrčí širokými rameny, rozloučí se a odchází. Ještě večer téhož dne je mi jasné, že se Adonis načeká. Doma se strhává neuvěřitelná vřava, kvůli tomu, že jsem včera nepřišla domů. V rámci trestu jsou mi zabaveny klíče a zakázány vycházky. Normálně by mi takovýto trest nevadil, ale tentokrát domácí vězení obrečím. Zjišťuji, že se mi stýská po vílách slunečního svitu a po Adonisovi, který si mě hned získal svým kouzlem. Asi začínám být závislá na každodenní dávce nadpřirozena. Nemůžu se dočkat, až se za nimi vrátím a doufám, že ,,můj" svět dostane brzy ucelenou podobu. A než se tak stane, můžu si o nich nechat alespoň zdát.


celkové hodnocení autora: 94.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 17		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Mates	30.11.2011, 22:46:37

Nikdo nečte? Tak to tedy značně protestuji!!! (A mě jeden vykřičník nestačí!) Já La sabéve galí čtu s velkým zaujetím. Souhlasím se Šímou na všech frontách. Podle mého názoru je tenhle díl příběhu rozhodně nejzajímavější a rád bych věděl, jak to vlastně bude celé pokračovat. Tvoje hrdinka má trpělivosti a odvahy postavit se všem překážkám dost, tak proč ty vzdáváš takovouhle docela snadnou věc?;-) Proč končit, když to začíná být pěkný příběh? Mně se tentokrát dílko velmi líbilo.

Šíma	30.10.2011, 23:03:04

Zdravím. Zdá se, že se příběh pomalu rozjíždí. Hrdinka se dostává do jiného světa, který možná do toho našeho (do naší reality) jen prosakuje - kdo ví, možná prošla určitou "neviditelnou branou" a ocitla se na místě, kde se náš svět setkává s jinou realitou. Sice není postava kentaura, či ohromné množství hrdinčiných protivníků (vlastně protivnic) ničím novým (viz vlastní myšlenka, či použité dějové schéma), avšak osobně jsem zvědavý, jak tento příběh dopadne. Kentaury se to na SASPI zase toliko nehemží... Byla by proto škoda jej teď nechat ležet ladem a zabalit to (když to začíná být zajímavé)! Hezký večer přeji! Několik postřehů: - pozor na nadbytečné a chybějící mezery v textu, - všiml jsem si menších nedostatků s interpunkci - vždy jen tři tečky (ani málo, ani více), - občas je znamének více - všiml jsem si tří vykřičníků (mé oblíbené znaménko), ovšem jedno stačí, - přímou řeč máš víceméně napsanou dobře, jen tu a tam bych ji odsadil na nový řádek (pokud nenavazuje na předchozí text), Tož tak, více jsem si toho nevšiml, snad za to může pozdní noční hodina! ;-) Všiml jsem si Tvého zamyšlení nad odchodem ze SASPI (v Perexu), že Tě stejně nikdo nečte, koukl jsem u každého dílu, kolik lidí jej otevřelo a kolik lidí u něj napsalo svůj komentář. Rada pro větší "sledovanost": "Čti a komentuj druhé autory, oni si Tě všimnou a budou určitě zvědaví a nakouknou i k Tobě!" ;-) Jednoduché počty: 1. díl - 29 shlédnutí - 3 čtenářské komentáře 2. díl - 11 shlédnutí - 3 čtenářské komentáře 3. díl - 10 shlédnutí - 2 čtenářské komentáře Tolik statistika. Vzdávat se je jednoduché...


ze dne 31.10.2011, 7:07:25
Limpidité: Děkuji za rychlou publikaci i komentář. Teď pár slov na vysvětlení. Já se nevzdávám, spíše utíkám, což je můj celoživotní problém, ale zdá se to tak lepší. To, že ke mně nezavítá tolik čtenářů, mě zas tak netrápí, vážím si vašeho názoru a postřehů. Komentovat jiné příspěvky mi přijde až neslušné, jelikož nemám co poradit a chyby opravovat nemůžu, protože sama přeci dělám stokrát horší. Tím, že jsem se sem přihlásila, jsem se jen utvrdila o vlastní podprůměrnosti. To je dobře. Děkuji.