obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2915204 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39232 příspěvků, 5717 autorů a 388987 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Samá voda ::

 autor Doll publikováno: 03.11.2011, 12:11  
Mysteriózní horor.
 

Samá voda



Jsem plod bezpráví, vlastního nevolnictví a chamtivosti,
jsem prázdnota, jež okusila lásku a navždy ji ztratila.
Obdařen odporem k existenci,
plavím se ve vlastním oceánu nenávisti.
Steve Alten



Všude byla samá zkažená voda. Topila se v ní, tekla jí z rozšířených očí jako velké slzy, ze sténajících úst jako nechtěně vdechnutá tekutina a navrch po ní ještě stékaly těžké kapky ledového deště. Crčela i z jejích rozcuchaných vlasů a z rozedraných hadrů, které by už dávno nikdo neoznačil za zničené oblečení. Teď ji nemilosrdně táhly ke dnu nekonečné černé mokřiny. Nedokázala se zastavit, skoro jako by podvědomě věděla, že ji cosi pronásleduje…
Už bůhvíjak dlouho bloudila v rozlehlé bažinaté krajině. Pokoušela se vzpomenout si, kde je nebo jak se sem vůbec dostala, ale nevybavovala si nic víc, než nesnesitelný strach z čehosi nevyslovitelného. Nedokázala jasně myslet. Za zamračeným čelem jí tupě tepala nepolevující bolest…
Uvědomovala si jen to, že se vydala východním směrem po zaplavené cestičce, kde místy rostly bledé vodní lilie a jiné odolné bílé květy. Vrásčité vrby, hluboce shrbené jako nějaké ošklivé stařeny, kolem ní skláněly dlouhé větve s rašícím mladým listovým. Podlá pěšina se pořád klikatila, měnila směr a občas vedla i nazpět. Sivá obloha se odrážela ve stojatých tůních na plochých močálových loukách s bujnou ohebnou trávou…
Čím déle putovala nehostinnou pustinou, tím víc kolem ní kypělo divokého života. Temnou hladinu občas zčeřily mdle vybarvené ryby, urousané vodní krysy si hrály na honěnou a různí drobní dravci chytali odulé žáby nebo šťavnatý hmyz. Začínalo být velmi chladno a z bezedných bažin se zvedala řídká mlha, která pronikavě páchla nepříjemnou rybinou a pomalu hnijícími rostlinami…
Lnuly k ní tak lepivě, jako by ji chtěly celou pohltit.
Se zdušenými vzlyky se pracně prodírala dužnatou travou, která jí místy sahala skoro až po roztřesená ramena. Zdálo se jí, že už se každou chvíli udusí. Odevšad slyšela nevysvětlitelný šustot a škrábání, jak před ní hbitě prchali všemožní malí tvorové ve zbujelé vodní zeleni. Nelítostný svět se pozvolna ztrácel v houstnoucím stínu…
Byl zázrak, že vůbec stála na nohou.
Musela neohrabaně obcházet hluboké tůně, ukryté pod tučnými listy divokých rostlin. Pomíjivé náznaky nepřítomné pevniny tvořily pouze ojedinělé ostrůvky vlhké hlíny, totálně utopené v neprostupných trsech tančícího rákosí. Brodila se víc jak po kolena v kalné vodě a do holých nohou ji každou chvilku bolestivě udeřila nějaká potopená kláda. Její slané slzy se mísily se studeným deštěm. Měl špatnou barvu, jako by v něm podivně převládala narudlá rez…
Labyrint skrápěný čirou krví.
Obrovské balvany se rozprostíraly po celém širém obzoru, kam až oko dohlédlo. Lemovaly i mizivou, zrádnou stezku, která se nezřetelně rýsovala pod těžkým nánosem černého bahna. Nehnutě stály na stráži jako ohromná zmasakrovaná armáda, která se marně snaží opět povstat z rozvodněného lůna žravé země a pomstychtivě zplundrovat všechno živé. Pamatovala si, že ozbrojení dobyvatelné nepozorovaně přitáhli horskými průsmyky a nezanechali za sebou nic víc, než ohavnou hostinu pro rouhavé krkavce a hustý kouř, který tiše stoupal k plačícímu nebi…
Zlověstná mračna zatemnila rovný obzor. Dávno nemělo smysl utírat si uplakané oči nebo zoufale vzhlížet k olověné obloze. Dusila se prudkým deštěm. Snášely se na ni netečné proudy ledové vody. Snad alespoň trošku smyjí všechno to lepivé bláto a zaschlou špínu, štědře promísenou se sedlou krví. Stačil jeden jediný chybný krok…
Nesměla se nikdy zastavit.
Hluboká bažina by ji okamžitě lačně spolkla a ona sama by se stala její hnijící součástí. Vtíravé pomyšlení na kožnatá těla, vzešlá z neprozkoumaných mokřadů, v ní naštěstí zaháněla krutý, kousavý hlad. Potácela se dál a dál…
Stejná bezedná zeleň.
Netušila, kam jde. Nikde nebylo nic pevného, nic, co by se posměšně nepohupovalo, nic, co by před ní hned neuplavalo. Za svou nekonečnou pouť nikdy ani jednou nenarazila na nic, co by byť jen velice vzdáleně připomínalo umělé dílo lidských rukou. Nikde neviděla žádné kamenné zídky, žádné obydlené pozemky a dokonce ani žádné sebehorší zbytky opuštěných roštěných chatrčí…
Lomcovala jí zlá zima.
Beznadějně se brodila hlubokým bahnem. Překračovala plovoucí klády a potopené pahorky. Málem narazila do jednoho divného, houževnatého zákrsku. S nízkou korunou a holými větvemi, které místy překrývaly vyboulené suky, vypadal přesně jako nějaký zdeformovaný kostlivec. Měla pocit, že v bledé kůře rozeznává své vlastní ztrhané rysy. Nepřevyšoval ji o víc, než pár stop. Mohla by ho zkusit vyvrátit vlastníma rozmáčenýma rukama…
Z tenkého kmene trčel zbloudilý šíp.
Při pohledu na něj jí naráz projela škubavá vlna nevysvětlitelné hrůzy. Nedokázala si uvědomit, jak dlouho tam vlastně stála a tupě zírala na tu zvláštní věc, zatímco po ní stále ztékal těžký déšť. Mléčná mlha, která obklopovala starý strom, mezitím záhadně zhoustla. Zprvu postupovala jen ve váhavých chuchvalcích, ale dřív než si to vůbec stihla uvědomit, zatemnila jí vynechávající mozek a ona se najednou ocitla v jakoby v zajetí neprostupné bílé hradby…
Kryla ošklivou křivost všude kolem.
Chtěla se nadechnout, ale do nosu a do úst jí vnikl jen dusivý, mlžný opar. Zoufale lapala po docházejícím vzduchu, jako by vdechla neviditelnou vodu. Nad bezbřehou bažinou panovala bělostná, nasládlá mlha. Tetelila se v naprostém bezvětří a táhla z ní všudypřítomná hniloba, které se ubohá uprchlice tak strašně bála. Brodila se stojatými tůněmi, plnými ošklivé shnilotiny. Zpuchřelé dřevo se rozkládalo v klané vodě. Rybniční tráva se skrytě hemžila samým nepříjemným hmyzem a za soumraku se z páchnoucích lagun vyrojila pištící hejna krvežíznivých komárů.
Kdoví, kolik je ve vodě vůbec krve.
Musela na to myslet celou dobu, co trvalo tohle neskutečné utrpení. Už málem necítila vlastní nohy. Nedokázala dál dýchat. Bála se táhlého utonutí. Posedle toužila konečně utéct z nekonečného koloběhu mučivého mrazu. Přeskakovala bahnité ostrůvky pod mělkou hladinou. Občas zahlédla svůj vlastní obličej. Připadal jí jako nějaká černá mumie, která na ni zákeřně číhá těsně pod tenounkým povrchem rozvířené vody…
Byly všechny ty příšerné tváře opravdu jenom ona?
Mrtvé slunce zapadalo za vzdálený obzor a bezútěšná močálová krajina se postupně ponořila do slabého, přízračného šera, které jí dodávalo přímo neskutečný nádech. Z dálky k ní doléhaly truchlivé výkřiky vodního ptactva. Slyšela vřeštivý pláč dlouhonohých jeřábů, hlasité kdákání šedivých kachen i táhlý kvil ladných volavek. V nedohlednu spatřila tajuplné stíny hlubokých hájů, kde se může mnoho nehezkého tiše skrývat před světem…
Polykala padlé slzy.
Její šílený strach neustále rostl stejně rychle, jako sama tma. A chutnal hořce, tuze hořce jako starý svár. Převracel se jí na zchromlém jazyku a ztékal jí staženým krkem až úplně dolů, kde se usadil v prázdném žaludku. Bujná tráva dostala tmavě šedou barvu. Ani za nic tu nechtěla zůstat přes noc. Zaživa pohřbená v páchnoucím bahně, od hlavy až k patě pokrytá vypasenými pijavicemi…
Spěšně kráčela po kluzkých ostrůvcích, směrem k sychravému lesu. Možná by se po nich odvážila i riskantně přeskakovat z jednoho na druhý, jenom kdyby jí tak moc nepřipomínaly olysalé lidské lebky. Byly to potopené hlavy uplácané ze slepeného bláta, které se jí zle vysmívaly všudypřítomným kvákáním milionů obrovitých žab…
Rozhodně není náhodou, že archetypální alegorií mocného lakomství je právě odporná nadutá ropucha se zduřelými bradavicemi všude po celém těle. Obludný obojživelník, který si chce co nejvíc nacpat slizké břicho tunou toho nejhnusnějšího tvárného bahna…
Vzdáleně to připomínalo rozpatlanou zelenavou plíseň. Byly tam toho celé hromady. A třáslo se to. Skapávala z toho žabí pěna. Dusilo to i odolné rostliny. Po proděravělých listech lezli roztřesení červi a na zplihlých stoncích spaly masité barevné housenky s ostrými trny. Některé slabé stvoly byly už úplně zvadlé a stoupal z nich zkažený bahenní puch…
Rozmnožený žabinec zamořil skoro všechny ustupující, mělké louže a přebytek kalné vody změnil mokvající hlínu v neschůdný sulc. Kopala kolem sebe špinavým nohama, aby z nich alespoň trošku smyla štítivý nános té ošklivé nečistoty. Spásný břeh byl celý potažený nepěkným povlakem páchnoucí plísně. Všechny přelité rostliny vždycky začnou pomalu hnít, pak zmrtví a nakonec tiše zemřou v zajetí trpké stojaté vody…
To samé se stane i s kterýmkoli člověkem.
Mezi prvními lesními stromy konečně rozeznala pevnou zem. Zkameněla nutkavou hrůzou při pohledu na zřetelné stopy koňských kopyt ve vlhké hlíně prosáklé lesní půdy, pokryté vadnoucími skvrnami nažloutlé trávy. Z bažinaté nížiny se i sem už stihly shluknout bílé závoje mléčné mlhy. Mířily vzhůru, stejně jako všechny statné topoly a sukovité duby se zlověstně šeptajícím listím…
Utekla z toho ošemetného místa, protože prostě nesnesla delší pohled na tu strašnou stopu. Cosi ji neustále nutilo vyhýbat se jakýmkoli známkám lidské přítomnosti. Opařila ji neskutečná představa, jak nějaký cizí jezdec cválá do vyprahlé skalní rokle. Dlouhý luk vyčnívá zpoza skalnatého pahorku a lstivě sleduje prchající cíl. Snový výjev zhasnul stejně rychle, jako náhle vzplál v její rozrušené mysli a ona se musela kousnout do zcepenělého jazyka, aby nezačala nahlas křičet.
Ticho po pěšině.
Zapomněla na neprostupnou bažinu a vydala se po zarostlé stezce. Pohltila ji mokrá temnota zeleného baldachýnu, který milosrdně ztlumil jakýkoli hlasitý zvuk. Bylo to jako nořit se stále hlouběji a hlouběji do dýchající černé jeskyně, ze které zněly strašidelné skřeky, táhlé houkání a nevysvětlitelné hvízdání všemožné lesní zvěře. Ledový vzduch byl hustý, těžký a vlhký. Z vysokých stromů doslova odkapával večerní mlžný opar. Nevlídné počasí jí dalo ještě víc pocítit varovnou mrtvolnost všech ponurých míst…
Hnusná hříčka hvozdů.
Tázavě vzhlédla k nekonečné klenbě a s neodbytným mrazením ve ztuhlých zádech si uvědomila, že možná ani tady se před ničím neschová. Vdechovala podivně páchnoucí mlhu, která se vznášela mezi mohutnými kmeny lesních velikánů jako otravný plyn. Byla prudce jedovatá, přesně jako protivný pískot bodavých mračen hmyzu a dusivá oblaka bahenních výparů, která se předtím vznášela z třaslavého močálu. Odkudsi z hloubi starobylého pralesa se prodral vzdálený vřískot nějakého zraněného zvířete a vzápětí rychle odumřel v mučivé zavřeštění…
Zasáhla je smrt.
Vyložila si to jako důraznou výzvu, která ji bez zbytečných slov varovala před příliš dlouhým otálením na jednom místě. Snad to nikdy neskončí. Plazila se pod padlými stromy, přelézala zrádné kameny a opět se brodila mělkými loužemi, kde už jí ale naštěstí svíravé bahno nikde nesahalo až po krk. Její pomalý pochod narušil až nepohyblivý spor hordy bludných balvanů, doprovázený nekonečným tónem úpící trávy a neslyšný křik mocného dubu, který drtivě prostupoval celou říší stínů…
V černé klenbě, vysoko nad svou hlavou, zaslechla podivný zvuk. Doprovázelo jej kradmé praskání přetížených větví, které v jednu chvíli nabylo na nečekané síle, když rozložitou korunou náhle otřásl silný větrný poryv. Tehdy zahlédla mezi rozvířeným listím jakousi temnou siluetu -
Jako když do ní střelí.
Bezmyšlenkovitě se rozběhla. Těsně vedle ní prosvištěl ostrý šíp. Obrovské stromy rostly tak blízko u sebe a dosahovaly takové závratné výšky, že zcela zakrývaly vzdálenou oblohu. Matoucí přítmí bylo tak husté, že skoro nic neviděla. Rozměklá zem připomínala hrubou rohož, utkanou z propletených kořenů. Na každém kroku mohla bolestivě klopýtnout nebo si rovnou zlomit celou nohu. Ale možnost dělat drobné krůčky už dávno vypršela. Věděla, že má jen malý náskok, než cosi sleze dolů a pak se pustí za ní…
Ať už ji celou dobu pronásledovala jakákoli kreatura, ona ani pořádně nevěřila, že by to mohl být obyčejný člověk. Ale stejně tak to nemohlo být ani žádné dravé zvíře. Je to nějaká zvrhlá zrůda a jde po ní.. Plazí se jí v patách, pořád blíž a blíž…
Chorobný chlad ji ochromoval snad ještě víc, než slepý strach. Čím zběsilejší byl její bezhlavý úprk, tím větší a zákeřnější byly i nebezpečné propletence špičatých větví, které se po ní chtivě natahovaly a chtěly ji zlomyslně zastavit. Zatím se jí dařilo udržet rychlost i rovnováhu, ale byla jen otázka času, kdy konečně ztratí pevnou půdu pod nohama a ocitne se v zajetí zrádného tekutého písku. A tu lesní bestii nejspíš nic nezastaví. Sledovala ji přece tak vytrvale a tak dlouho…
Bála se zpomalit.
Ocitla se na holé loučce, kde snad kdysi neporazitelné živly svým odstrašujícím nářkem vyburcovaly dosud spící bytosti z potrestaného podsvětí. Černé místo, přímo v srdci samotného močálu, kde každou půlnoc začíná hříšný rej pralesních démonů. Všude se povalovalo ztrouchnivělé dřevo a v ledovém vzduchu visel pronikavý odér šeredné smrti a nevyhnutelného zmaru, jako by se někde v smrduté temnotě otevírala obrovská zubatá jáma…
Dutý hrob.
Podezřelá hromada seschlým lišejníkem obalených balvanů, která se tyčila přímo uprostřed pustého plácku. Veliké kameny na sebe byly bez ladu a skladu navršené tak krkolomně, že vypadaly přesně jako gigantický sršní úl. Včetně samých divných děr a puklých skulin, kterými by se klidně protáhl i menší člověk…
Všechno to zachytila ve zlomku vteřiny, když konečně klopýtla a s němým vzlykem padla do bahnité hlíny. A to už ji určitě dohání. Zdálo se jí, že tomhle místě byla snad tisíckrát. Jako by vždycky skončila stejně. Odřela si sinalý obličej o drobné kousky roztříštěné skály a na skousnutý jazyk se jí vloudila železitá chuť vlastní krve…
Kdoví, proč je v neúrodné, bažinaté zemi vždycky kolik záhadných děr a zvláštně seskládaného kamení? Proč je tam vždycky nějaká tajemná jeskyně, ze které táhne plesnivý průvan a která zpravidla slouží jako mrazivá podzemní krypta? Kdoví, co všechno vlastně spočívá v jejích stísněných útrobách?
Chtěla se v ní schovat.
Už nedokázala dál běžet. Doplazila se do ohavné mohyly. Tam ji jistě nenajde. Mohla se na ni každou chvíli zřítit a rozmáznout ji jako mrtvého komára, ale ona se přesto sunula dál a dál. Melancholická vůně ledové mlhy zmizela a místo ní začala cítit ztuchlou hnilobu, která ostře kontrastovala s pronikavou pachutí čerstvé krve, která se jí stále šířila v sešklebených ústech. Ve veliké trhlině uvnitř toho bizarního útvaru narazila na žalostnou hromádku polámaných kostí a potrhaného šatu. Nevzhledné zbytky končetin dosud držely v opotřebovaných kloubech a z holé lebky tekly slepené prameny dlouhých ženských vlasů…
Dívala se sama na sebe.
Naráz si na všechno vzpomněla. Leží tu tak zkroucená už celou věčnost. Neschopná pozorovat mladé stromky, které za celá staletí stačily vyrůst do tak obrovské velikosti, že jejich studený stín zahubil všechnu hebkou trávu, která se jí dřív snažila něžně dotýkat jemnými stonky. Její neusmířená duše se vydala na mučivou pouť nekonečným podsvětím. Zkornatělé tělo se mezitím začalo stále víc a víc vsakovat zpátky do rozměklé hlíny…
Lůno rozkladu.
Její kamennou hrobku nikdy nerozhrabal žádný zvědavý medvěd a ani její ztuchlé kosti nikdy neroztahali žádní vyhladovělí vlci. Divoká zvířata se k ní nikdy neodvažovala ani přiblížit. Podvědomě věděla, že zde leží cosi, co by vůbec být nemělo. Cosi, co nemá absolutně žádné právo existovat. Cosi neznámého a nebezpečného. Trpící věc, která věčně hladoví…
Vychutnávala si vláčnou horkost své dávno stydlé krve, která se už dávno nerozlévala jejím bezvládným tělem. Už si skoro nedokázala vybavit, jaké to tehdy bylo, když její libové maso ochutnal ostrý řeznický nůž. Ale ne, vlastně to byl spíš zahnutý srp. Prořezali jí napřed vyprahlý krk a pak teprve ploché břicho. Byl to ten samý, mistrovsky nacvičený pohyb, jako když chtěl věštící druid vyvrhnout bílého berana nebo silného jelena, položeného na potřísněném oltáři…
Takové skvělé sousto.
Napřed pozabíjeli i spoustu loveckých psů, houževnatých koní a dalšího odolného dobytka. Pak došlo i na ječící otroky a neprovdané ženy. Nakonec - když už se zlá zhouba zdála být zhola nevyhnutelná – vykuchali i dva náčelníkovy nejlepší válečníky. Pohanští bohové byli chamtiví a krutí, nehmotné modlitby nebo čadící svíce by se od nich dočkaly tak akorát arogantního pohrdání. Bylo potřeba naklonit si je stříbrnou miskou vroucí krve, lákavým příslibem velké bolesti, vzrušujícím darem něčí násilné smrti. Každý zemřelý pak proléval do pošlapané půdy svůj vlastní život…
Oběť z bažin.
Pronásledoval ji její odmítnutý osud. Žravý povrch a zdánlivě nevinné jámy. Nikdy nedokázala pokračovat dál. Ztěžka polkla vlastní žal. Vypadalo to, skoro jako by se němý kámen pohnul z místa na místo. Jako by sama skála mělce dýchala. Jako by vlhká hlína dutě pulsovala v neměnném rytmu bušícího srdce…
Natáhla bílé ruce a zabořila je hluboko do husté zeminy. Připadala jí jako lidské tělo. Převalovala drobné oblázky mezi špinavými prsty. Spojovaly se do mrtvé hmoty, která postupně rostla. Pohlcovala ji. Dokázala by to přirovnat jedině k hlasitému mlaskání a hladovému srkání rozmělněných tkání. Mohla by je vydávat například sající ústa. Peklo pokračovalo po kapkách. Nemohla se nadechnout, protože samozřejmě zase spadla do kalné vody…


 celkové hodnocení autora: 95.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 5 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 13 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Siggi 22.11.2011, 17:30:03 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Siggi ze dne 14.11.2011, 14:10:09

   No, jestli chceš také svou porci krve a temnoty, tak se koukni na Kapitána Smrt. :-)
 Siggi 14.11.2011, 14:10:09 Odpovědět 
   No, tohle se mi zase líbilo. Znám takovéhle bažiny, ačkoliv ne tak velké. Ovšem co v nich leží za ta staletí jejich existence ani nechci pomyslet. Počkám si na další. Píšu jedna.
 ze dne 22.11.2011, 10:58:57  
   Doll: Dík, jsem ráda, že jsem tě ještě nezačala nudit :D
 čuk 03.11.2011, 9:25:09 Odpovědět 
   Výchozí část připomíná šumavské slatě, kudy procházeli uprchlící na západ (na přl Král Šumavy a jiné podobné filmy), ovšem silně přibarveno a zhrůzněno, snad i v důsledku narušené psychiky osamělé zoufalkyně: Něco je vloženo, aby krajina byla strašnější, něco vidí oči rozšířené strachem, časem vzrůstá zhnusnění. Dobrá příprava- téměř realistická na příchod hlubší hrůzy-opravdové, ta nastane v pralese, kterým se prodírá. Je jakousi zrůdou pronásledována: dosud vše bylo téměř uvěřitelné nastává okamžik zápletky a hororu : objeví mohylu s vlastním devastovaným tělem dříve rituálně zavražděným jako obět bohům. Je zde jakousi zdánlivě živou hmotou pohlcována. Povídka tentokrát realističtější a není tak ostře vypointována. Pochopil jsem, že se jedná o jakýsi návrat "nezničené osobnosti" k vlastnímu zabitému tělu- zabitému v předchozím realistickém příběhu. Anebo spíš se vyjadřuje stupňování pološílených přeludů při chůzi nebezpečnou deprimující a nehostinnou krajinou.. Byť nejsem dneska v kondici chápání, připomíná mi text dost matný- asi už jsem si zvyklý na přeměny krajiny v nebezpečné kulisy. Konec příběhu mě nikterak nepostrašil. Putující osoba je také málo charakterizována, vypadá jako normální postupně šílející žena ( v závěru je hodně subjektivních představ: "připadalo jí, jakoby...). Jako kdyby v příběhu bylo méně dynamiky (Ale může to být tím, že jsem po znalosti drastických předchozích povídek čekal hrůznější vyklubání hororu). A také je ne zcela dotažený, ať už ve stranu realisitckou nebo stranu absurdní. Předchozí povídky se mi zdály být lepšími.
 ze dne 05.11.2011, 9:33:16  
   Doll: Nevadí, počkej příště. To bude zase horor jako když vystřihne:OP
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Bob bobb
(12.6.2019, 12:18)
Jakub Žák
(11.6.2019, 15:22)
Tatyana
(6.6.2019, 22:39)
Tvořitelka
(4.6.2019, 10:28)
obr
obr obr obr
obr
Variace na V. 1
Stanislav Klín
Cesta, která ni...
Larkin
Gladitáor
Casstial
obr
obr obr obr
obr

Naděje pro hříšnici
Totenherz
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr