» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Ženy jsou jako sny - nikdy nejsou takové, jaké bys je chtěl mít."

Luigi Pirandello

počet přístupů: 2141697

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 1 ::

:: Ledové peklo - Kapitola 3. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Ledové peklo

MKN	publikováno: 02.11.2011, 22:16

3. pokračování příběhu...


	Děsivý chlad. Nic jiného nevnímal, pouze mráz prorůstající celým tělem. Cítil jeho ledový dotyk, jak na svých nohách, tak na zátylku, kde mu způsoboval hotová muka. Připadalo mu, jako když jeho tělo propichuje tisíc nesmírně ostrých nožů. Kdyby jeho mozek pracoval naplno, jistě by ho ihned napadlo mnoho otázek a obav. Zatím se díky chladu ale nacházel v podivné letargii. Žádné myšlenky, žádné otázky. Náhle se ale něco změnilo. Hrobové ticho, rozprostírající se všude kolem, protrhl hlas chladnější, než všechen led okolo. „Je čas procitnou,“ zašeptal jakoby zdaleka. Ihned uposlechl. Okamžitě ucítil, jak se mu rozechvívá mozek, který začal tělu pomalu posílat jednotlivé impulzy. Co se to se mnou stalo? Napadlo ho okamžitě, jakmile se jeho tělo zachvělo. Chtěl otevřít oči, ale nešlo to. Víčka měl k sobě zřejmě přimrzlá. Křičet nemohl ze stejného důvodu. Chtěl se pohnout, ale ani to mu ledový chlad nedovolil. Nemohl vlastně nic, jen nehybně ležet a topit se ve své panice. Mozek mu znovu začal selhávat, nemohl racionálně uvažovat. Jsem v pekle? Napadlo ho. Myšlenku ale znovu vystřídal chaos. „Uklidni se, poté bude vše vypadat jinak,“ ledový hlas promluvil podruhé. Z nějakého důvodu tomu ale nevěřil. Už poněkolikáté napnul své svaly ve snaze pohnout se. Znovu bez účinku. Nechtěl zde zemřít, jeho touha žít rostla každým okamžikem, ve kterém byl uzavřen v tomto chladném utrpení. „Otevři oči!“ rozkaz přišel náhle, jako prásknutí bičem. Uposlechnout ale nemohl. Ledová síla jej stále pevně svírala. „Tak otevři je!“ Zabral tedy znovu, nejvíce jak dokázal. Spatřil lehký náznak světla. Zabral ještě víc. Jeho víčka povolovala. Poté se slyšitelným křupnutím přemohl ledovou sílu, která jeho oči držela zavřené. Z hrůzy, kterou uviděl, roztrhl i svá ústa. Křičel, nic jiného nemohl dělat. Připadal si jako v nejhorším snu, ze kterého se nemůže nikdy probudit. Byl uzavřen v ohromném kusu ledu. Očima se snažil prohlédnout led, chtěl vědět, kde se nachází. Krom modravého ledového světla ale neviděl nic. „Kde to jsem?“ zvolal roztřeseným hlasem. Doufal, že mu hlas odpoví. Tak se také po chvíli stalo. „Odpovědi na všechny své otázky, se brzy dozvíš. Nyní lež a vyčkávej.“ Toto sdělení ho neuspokojilo. Jak může ležet, zatímco jeho tělo pomalu umrzá v kostce ledu? Znovu se tedy pokusil pohnout. Bez výsledku. Led přesně kopíroval jeho tělo, neponechával mu tak žádný prostor. „Kdo jsi?“ zeptal se s hrůzou v hlase. Nikdo ale neodpověděl. Snažil se uklidnit, vzpomenout si kdo vlastně je on sám, a jak se dostal na toto děsivé místo. Všechny pokusy ale byly marné. Nevěděl nic. Ani své jméno, natož proč je zde. „Ptal jsi se, kdo jsem?“ promluvil náhle hlas. Ihned odpověděl: „Ano!“ „Mé jméno je Skaraz. Nepředpokládám, že mě budeš znát. Chodil jsem po této zemi velmi dávno. Dávněji, než si dokážeš představit.“ „Skaraz,“ zopakoval jeho jméno. Ačkoliv mu toto jméno nic neříkalo, přišlo mu mocné a silné. „Určitě tě zajímá, z jakého důvodu tu jsi.“ řekl Skaraz. Jeho hlas mu naháněl hrůzu. Dokonce přemýšlel nad tím, jestli nebylo lepší, když s ním nikdo nemluvil a on se utápěl ve své panice. Bylo podivné, jak na něho Skarazova slova působila. „Řeknu ti tedy, z jakého důvodu ležíš v této magické ledové rakvi. “Hlas se chvíli odmlčel potom, ale ještě hroznějším tónem pokračoval: „Jsi tu, abys zvolil novou cestu a rozhodl se, jak se zachováš, až přijde rozhodující okamžik.“ Tato slova mu vlila do těla novou dávku děsu. Kdo proboha je ten Skaraz? Nechtěl s ním mluvit, chtěl být sám. Něco v hloubi duše mu ale říkalo, že je jeho jedinou nadějí na osvobození se z této hrůzné pasti. „Co myslíš tou novou cestou?“ přinutil se nakonec zeptat. „Jsi nedočkavý,“ řekl hlubokým hlasem Skaraz. „Nemám rád nedočkavé tvory. I já byl dříve takový. Musel jsem se však naučit trpělivosti a neunáhlenosti. Ovšem, řeknu ti, jakou cestu mám na mysli.“ Zavřel oči. Tušil, že se nyní dozví něco strašného. „Nabízím ti možnost dvou rozhodnutí. První rozhodnutí tě dovede na cestu plnou utrpení a nikdy nekončícího zoufalství v tomto ledovém vězení. Druhé přinese také utrpení a bolest, ale ne tvou. Lépe řečeno, vkročí do mých služeb a povstaň z tohoto ledového kvádru nebo zde navždy zůstaň. Rozhodni se ale rychle, nestrpím pochybnosti.“ Jak by měl na toto odpovědět? Skaraze se bál, stejně jako se bál myšlenky, že bude navždy ztracen v ledovém pekle. „Vidím, že jsi nedal na mou radu. Cítím tvé pochybnosti. Proto dovol, abych ti poskytl malou ukázku utrpení, které tě čeká na cestě první.“ „Ne!“ stihl ještě zvolat. To se mu už ale v těle začala rozlévat podivně chladivá tekutina. Pomalu protékala do každého záhybu jeho zmrzlých svalů a orgánů. Poté mu zalila mozek a nakonec začala naplňovat ústa. Zoufale se ji pokusil vyplivnout, nepovedlo se mu to. Začal se dusit a třást po celém těle. To nejhorší ale mělo teprve přijít. Náhlou bolestí okamžitě oslepl. Ocitl se v naprosté tmě, černější než sama nicota. Připadal si, jako by se zevnitř rozpadal. Jeho orgány zcela jistě rozleptávala ta tekutá věc. Musel křičet, ale tuto potřebu znovu nemohl uskutečnit. Nyní neměl rty přimrzlé k sobě. Naopak, rozevřené dokořán je držela hustá tekutina uvnitř jeho úst. Po nekonečném okamžiku utrpení přece jenom přestalo. Ústa povolila a následně z nich vyšel bolestný skřek: „Vybírám si druhou možnost!“ „Správná volba,“ pousmál se Skaraz. „Povstaň, tedy ze svého ledového vězení.“ Led kolem náhle zmizel. Ocitl se na kamenné zemi. Pomalu, jakoby nemohl uvěřit, pokrčil pravou ruku a dotkl se svého chladného obličeje. „Mé oči,“ zanaříkal. „Svůj zrak nyní už nebudeš potřebovat. Nechť je toto postižení navždy tvou připomínkou bolesti, kterou jsi nyní utrpěl. Pokud mě někdy zklameš, poznáš, že umím stvořit i mnohem větší utrpení, než to, které jsi zažil.“ „Ano, můj pane,“ promluvil zcela odhodlán splnit jakýkoliv rozkaz svého nového vládce. „Samozřejmě,“ pousmál se hlas Skaraze. „Jak jsem řekl, i bez svého ubohého zraku budeš schopný splnit můj nastávající úkol.“ Při těchto slovech se stále svíjel na zemi, ochromen svou ztrátou zraku. Bezcílně tápal rukama po drsné zemi. Ledový hlas, ale mluvil dále: „Přes svou narůstající moc stále nejsem dostatečně silný, abych se mohl sám osvobodit. I nadále jsem rozpolcen a uvězněn na dvou odlišných místech. Prvním místem je tato hrobka a ledová rakev, v které je uvězněno mé tělo. Mé tělo bez duše, mající podobu drobného elfího dítěte,“ následovala krátká odmlka. „Mou duši elfové uvěznili až v hlubinách nejhrůznějšího pekla. I zde ale selhali. Dokázal jsem se osvobodit. Při dlouhé cestě za svou volností jsem byl donucen zotročit si celé peklo a stanout na jeho vrcholu.“ Nyní mu pomalu začínalo docházet, jak hrůznému tvorovi se zavázal svou přísahou věrnosti. Přesto toho nelitoval, raději bude sloužit samotnému pánovi pekel, než aby i na pouhý okamžik zažil znovu tu nesmírnou bolest. „Mí pekelní válečníci nyní čekají na vstup do této bídné země. Tvým úkolem bude vypustit je sem spolu s mou temnou duší. Až se ti tento čin podaří, nebude pro mě už žádnou překážkou propojit mé dvě oddělené části. Ano, již brzy povstanu.“ „Jak to mám provést?“ zeptal se tichým hlasem. „Jednoduše. Nejprve rozšíříš mou armádu o lidské duše. Každou novou duší, která se dostane pod mou vládu, bude má moc sílit, až budu silný natolik, abych mohl své peklo přenést sem na tuto ubohou planetu.“ Po těchto slovech se Skarazův hlas hrůzně zasmál. „Jak řeknete,“ řekl podřízeným tónem. Své slepé oči upíral do míst, kde tušil svého pána. „Povstaň,“ rozkázal Skaraz. Uposlechl a pomalu se postavil. „Nyní přejdi k brnění před tebou. Toto brnění, nechť je navždy zdrojem tvé budoucí moci. Uvědom si ale, že svou moc budeš čerpat pouze z mých magických zásob, proto se nikdy nesnaž obrátit proti mně. Rozuměl jsi?“ „Ano, pane,“ řekl, zatímco vykročil směrem k brnění. K jeho překvapení nepotřeboval zrak, aby brnění nalezl. Přesně věděl, kde se nachází, dokonce i jak vypadá. Viděl černý krunýř zdobený chladně modrými ornamenty. Přesně věděl, jak vypadají obrovské ramenní chrániče se silnými bodci nebo velká uzavřená přilbice. „Je krásné, tak mocné,“ s překvapením zjistil, že se usmívá z vlastní vůle. Celá situace se mu začínala líbit. „Obleč si ho,“ poručil Skaraz. Ani na okamžik nezaváhal a pozvedl jeho první část. Černý, lesknoucí se chránič holeně. Chtivě na něj pohlédl, něco mu ale chybělo. „Nemá žádné spony, můj pane,“ Skarazův hlas se na to krátce zasmál: „Nepotřebuješ je, jen si přilož kus k tělu.“ Ihned tak učinil, nechtěl znovu pochybovat o slovech svého pána. Jakmile chránič přiložil ke své holé noze, vykřikl bolestí. Brnění se rozzářilo do běla a se syčivým zvukem mu přilnulo k pokožce. „Je mou součástí,“ řekl prostě, zatímco mu z holeně stoupal kouř ze spáleného masa. Poté vzal druhý chránič. Mnoho dalších chvil byla temná krypta vyplněna bolestnými nářky, které utichly, až když si brnění oblékl. Stál tu, celý v černém, s ohromnou touhou ničit. Poslední věcí, kterou si na sebe vzal, byl temný plášť s mohutnou kápí. „Ještě zbraň,“ řekl poté Skaraz. Ve volných rukách se mu zjevila mocná obouruční sekera. Stejně jako své brnění i ji si dokázal živě představit. Něžně přejel prsty po mohutném topůrku. I zde cítil chladné ornamenty a černé drahokamy vsazené v místech držení sekery. To ho ale zdaleka nezaujalo tak, jako masivní oboustranná čepel. Nemusel na ni sahat, aby se přesvědčil o její ostrosti. „Líbí se mi,“ řekl a pozvedl zbraň. Ta zazářila tlumeným modrým světlem. „Nyní jsi připraven, vyjdi ven a rozpoutej předzvěst příchodu pekla!“ Ta představa se mu líbila, nemohl se dočkat, až utne první končetinu hrubým monstrem držícím v rukách. Napřed ho ale zajímala ještě jedna věc. „Můj pane,“ oslovil Skaraze, „jaké je mé jméno?“ O okamžik déle se znovu kryptou rozezněl chladný hlas: „Ve tvém starém, ubohém životě, tě nazývali Olaf Siers.“ „Ohavné jméno.“ „Také si myslím. Od této chvíle nes jméno Zygrael“ „Zygrael,“ poválel na jazyku. Krásně mu znělo. Ta moc a síla, která při vyslovení tohoto slova proplouvala kolem, mu dodávala pocit jistoty. „Běž už!“ zvolal Skaraz. „Před ničím se nezastavuj, vše znič a proměň v prach. Všem svým protivníkům zmrzač a vytrhej duše. Připrav ostudný Clismaar, na příchod pekla!“ „Tak se stane,“ řekl, když opouštěl svého pána. Zohyzděného těla v úzké chodbě si ani nevšiml a i kdyby, svého bývalého přítele by sotva poznal.


celkové hodnocení autora: 90.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 5		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 18		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Matylda Kratinová	17.11.2011, 18:24:33

Pro mě jedna z mála ukázek toho, kde se berou záporáci. Strach a moc korumpují děsivým způsobem. A tohle má příchuť skoro až hororu. - poznámku bych měla k "montáži" brnění: neslušelo by vzhledem k celkovému ladění této kapitoly přimrznutí? Z vlastní zkušenosti můžu říct, že jsem si uhnala popáleninu i omrzlinu a i když obojí bylo jen trochu a rozhodně ne doktora vyžadující, tak omrzlina bolela jako svině i uvnitř postižené části těla. Ale co já vím, třeba ten oheň je záměr a ve svém dohadu o protikladu ledu a ohně v předchozím dílu se mýlím. Tož tak, pro mě zatím nejsilnější část série. 9/10 M.


ze dne 25.11.2011, 22:29:06
MKN: Já jsem zvažoval obě možnosti, jak přimrznutí, tak i připečení. Nakonec jsem zvolil připečení, protože mi to přišlo efektivnější i když je pravda, že přimrznutí je více logické :)


ze dne 23.11.2011, 19:06:26
m2m: Já bych to viděl na záměr, vzhledem už jen k tomu, že celý text je nazván Ledové peklo :) A ne nadarmo se ocel při kování nejdřív rozpálí a potom zchladí :)

m2m	02.11.2011, 22:16:18

Zdravím! Tak od posledního dílu se toho celkem dost změnilo, a to samozřejmě hlavně díky tomu, že jsme se vrátili zpátky k lidskýmu pokolení a zjistili, k čemu vlastně ten prolog byl. Sám za sebe můžu říct, že je mi líto, jak Olaf skončil, což asi ve výsledku znamená, že se Ti v prologu podařilo u mě vzbudit vůči týhle postavě nějaký emoce. No jsem zvědavej, jak se text posune dál, nabízí se vícero možností, ale prozatím nebudu do příběhu nějak rejpat a co se gramatiky týče, kromě dvou možná tří chybiček jsem nic neobjevil, čili ve výsledku si umíš text sám (či s něčí pomocí opravit) a víceméně jsem s ním po gramatický stránce spokojenej. Jsem tedy zvědavej, jak se posuneš dál a co všechno ještě do placu hodíš. Jak jsem slíbil minule, kompenzuju známku :)


ze dne 04.11.2011, 21:15:40
MKN: Ahoj, děkuju za komentář a především jsem rád za kladné hodnocení gramatiky. To mě po chybami nabitých kapitolách potěšilo :)