» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Rozumný muž může být zamilován jako blázen, ale ne jako hlupák."

Rochefoucauld

počet přístupů: 2141697

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 1 ::

:: DEVONINY KAMENY - 27. + 28. kapitola ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: DEVONINY KAMENY

Solitaire	publikováno: 07.11.2011, 22:26

***


	Kapitola 27. Nepředaný dárek * Seděly s Terkou na zábradlí před kinem, rozhlížely se po příchozích a klábosily. Tereza svou kamarádku nepoznávala. Zasmušilá, mlčenlivá dívka, utopená ve svém smutku, byla ta tam... dnes se místo ní poprvé po dlouhé době opět objevila ta veselá, upovídaná a energií sršící Eliška z dřívějška, po které už se jí tak stýskalo. A to byla dobrá zpráva. Moc dobrá. Jen jí trochu vrtalo hlavou, co tu změnu mohlo způsobit. A nebyla by to Terka, aby za tím hned neviděla mužský prvek. Že by Lukáš konečně zabodoval? Proč ne? Trpělivost někdy přináší ovoce. Nikdo jiný ji nenapadal. Zvědavost jí nedala: "Eli...", začala opatrně. "Co Lukáš? Už jsem ho neviděla, ani nepamatuju. Nemá on náhodou nějakou holku?" Eliška se na ni podívala, jako by spadla z višně. "Jak to mám vědět? Copak se mi svěřuje?" "No já nevím, myslela jsem, že bys mohla mít nějaké informace," už trochu nejistě odvětila Terka. "Víš, co znamená myslet, ne?"- Eliška se ušklíbla. "To znamená, milá zlatá, houby vědět!" "Ha ha... málem bych zapomněla, že ty jsi se vším hned hotová," odvětila její kamarádka. "Koukni, já s Lukášem nemám nic společnýho, ani nebudu. Chápeš? A vůbec se mi nelíbí, jak mě s ním pořád všichni párujete. Takže už na to začínám být kapku alergická. Ale když s tím přestaneš, bude všechno v pohodě, jasný?" "Jo, já jen, že jsi najednou jako vyměněná, tak mě napadlo..." Terka rozpačitě vytáhla z kapsy balíček žvýkaček a nabídla Elišce. Ta si jednu vzala, vyhodila do vzduchu a obratně chytila do úst. Pak se otočila na Terku a zakroutila vyčítavě hlavou: "A samozřejmě tě nenapadl nikdo jiný, než Tománek." "No a kdo jinej? To je jedinej kluk, se kterým se občas bavíš." "Třeba jsem poznala někoho novýho..."- mnohoznačně se usmála Eliška. "No počkej, to myslíš vážně?" Terka vykulila svoje zelenohnědé oči. Byla to jedna z nejlepších Eliščiných kamarádek, drobná, štíhlá dívka s narezlými vlasy a pihami na nose. Právě teď samým překvapením zapomněla zavřít pusu. "Hele, nedělej z toho hned bůhvíco. Je fakt, že jsem se s někým seznámila, ale o nic nejde. Jen jsme si trochu povídali. Zdá se být fajn, ale půlhodina je na nějaké poznání přece jen trochu málo." "Ale líbí se ti, viď? No jasně, že jo, ještě nikdy jsi o žádným klukovi takhle dlouho nemluvila," usmívala se Terka vítězoslavně. Konečně ta ledová princezna trochu roztála. Eliška neodpověděla, jen se záhadně pousmála, aniž by na kamarádku pohlédla. Té ale nic neuniklo: "Ty se fakticky červenáš! Tak to je jasná věc. Zamilovala ses." "Zklidni hormon, Terez, a neposuzuj každýho podle sebe. Láska na první pohled je pěkná hloupost." "No, když myslíš..." Terčin výraz byl výmluvný: můžeš říkat, co chceš, ale já vím své. Eliška už měla téhle konverzace dost. Rozhlédla se kolem, po lidech, ulici, po které za tu dobu, co tu seděly, projelo snad jen jedno nebo dvě auta. Povzdechla si. V tomhle městečku si lidé na noční život nepotrpí, to opravdu ne. A to ještě není ani šest. Začali se scházet lidé. No vida, vypadá to, že tentokrát bude účast o poznání větší, než při Eliščině poslední návštěvě biografu. Tehdy byla projekce zrušena z důvodu nevalné účasti. Diváci byli tenkrát čtyři: ona, Lída a nějaký postarší pár. Dnes to vypadalo aspoň na dvacet lidí. Tohle bylo vždycky napínavé. U zastávky na protější straně ulice zastavil linkový autobus. Lhostejně ho sledovala pohledem. Tenhle spoj byl podle ní úplně zbytečný, skoro nikdo s ním nejezdil. Většina lidí, pracujících ve městě, končila v šest. Uvědomila si, že jí Terka něco říká. "Cože?"- obrátila se k ní. "Říkám, že už bychom asi měly jít dovnitř, bude šest. Nebo si nesednem." "No jo, máš pravdu, dneska to bude praskat ve švech," ušklíbla se Eliška a seskočila ze zábradlí. Vtom ji přepadl pocit, že ji někdo pozoruje. Ostražitě se rozhlédla po ulici a ztuhla. Na protějším chodníku, přímo naproti přes silnici, stál Alex, ruce v kapsách sportovní bundy, a díval se přímo na ni. Polilo ji horko. Jeho oči byly jako magnet, nemohla se od nich odtrhnout. Náhle měla pocit, že se s ní země houpá, že všechno kolem někam zmizelo a zůstali jen oni dva. Srdce se jí rozbušilo rychleji. Trochu se usmál, jen nepatrně, ale jí ten úsměv připadal krásný. Krásný a něžný. Zvedl ruku na pozdrav, ještě chvilku se na ni díval a pak se otočil a odcházel. Dívala se za ním, naslouchala vzdalujícímu se zvuku jeho kroků, a strašně se jí chtělo na něho zavolat... ať na ni počká, že kašle na film, že chce jít s ním! Než zmizel za rohem, ještě jednou se po ní krátce ohlédl. Posmutněla. Když se trochu sebrala, zastyděla se za své chování. Co to s ní je? Vždyť byla chvíli úplně mimo. Po očku se podívala na Terku. Ta vypadala naprosto vykolejeně. "Eli, to byl on, viď" Zmohla se jen na tiché: "Hm..." "Tak to teda zírám! Alex Kvapil? To je přece nedobytná pevnost. Jak jsi dokázala, že si tě všimnul? Když si představím ty davy holek, co mu nadbíhaly..." "I ty, Brute?"- usmála se Eliška. "No dovol, přece mám nějakou hrdost, ne? Já se nepotřebuju nikomu vnucovat!" Terka vypnula hruď. "To dělají jen pipiny, co nemají žádnou páteř. Alex na ně stejně kašle, je to vlk samotář." Podívala se na Elišku. "I když dneska teda vypadal docela zaujatě, to musím uznat." "Říkala jsem ti, že jsme se viděli jen jednou. A mluvili jsme spolu chvilku. To ještě vůbec nic neznamená," krotila Eliška kamarádku. "Elis, ten se na tebe nedíval jen jako známej, to já totiž poznám, víš? Už jsem totiž pár zamilovanejch kukučů viděla." "A jéje, naše odbornice na vztahy. Už toho nech, a jdem dovnitř, začíná být pěkná zima. Pojď, ty kukuči!" Děvčata si vůbec nevšimla hubeného chlapce v modrém kulichu, stojícího kousek od nich, který nemohl jejich rozhovor neslyšet. Lukáš tiše a nepovšimnut sledoval, jak děvčata, zabraná do hovoru, mizí v útrobách kina Sen. Potom se rezignovaně obrátil k odchodu. Odhodil přitom do odpadkového koše jakýsi předmět. Byl to úzký náramek ze zbytků barevných přízí, vlastnoručně a dost pracně vyrobený pro Elišku. Nosil ho v kapse už dlouho, jen pořád nemohl najít odvahu předat jí ho. Teď měl pocit, že když ji konečně našel, hned zase definitivně zmizela v odpadkovém koši. Stejně jako jeho skromný dárek. Ulice se vyprázdnila, poslední opozdilci zmizeli za dveřmi kina. Citelně se ochladilo a nebe bylo plné hvězd. Mělkou louži na okraji vozovky začala zvolna pokrývat ledová krusta. Schylovalo se k mrazivé noci, zatímco v teplém příšeří kina právě začínaly běžet úvodní titulky. * Kapitola 28. Setkání před kinem *** Adam se otřásl chladem. I přes zvednutý límec hnědé semišové bundy mu dokázal ledový vítr proniknout na kůži. S příchodem večera se opět rapidně ochladilo. Pomyslel si, že už to skoro vypadá na sníh. Čekání začínalo být dlouhé. Počítal s tím, že až dorazí před kino, lidé už se budou pomalu rozcházet, takže si vyšel poměrně nalehko. Jenže dveře zůstávaly zavřené a on už tady drkotal zuby dobrou čtvrthodinu. Dokázal si představit lepší využití volného času, jenže už byl večer a kdyby měl na Elišku čekat doma, asi by se zbláznil. Napětí mezi nimi se poslední dobou zmírnilo. Oba museli přistoupit na kompromis. Eliška je mladá a nechce být věčně pod dozorem, to se dá pochopit. I to, že se chce bavit se svými vrstevníky. Vlastně byl docela rád, že začíná mít i jiné myšlenky a že se z té největší, bezprostřední bolesti stala rána, která postupně přestávala krvácet a vysilovat. Nejlepší lékař zraněných srdcí je čas, to mohl potvrdit i on sám. Věděl také, že Daniela by byla smutná, kdyby se její dva nejbližší lidé pohřbili ve svém smutku napořád, na to byla příliš nesobecká a vřelá. I on měl období největší beznaděje, depresí a vzteku na zlý osud za sebou. Dostal se do fáze, kdy se konečně smířil s tím, že mu ji už nikdo nevrátí. Byl vděčný za všechny chvíle, strávené s ní, za tu čest, že mohl být jejím manželem a otcem jejich úžasné dcery. Že ji směl milovat. A že ona milovala jeho. Už věděl, že i když tělo zemřelo, část její duše tu s nimi zůstane napořád. V knížkách, o nichž s ním ráda diskutovala, v jejích nádherných fotografiích přírody, v oblíbených písničkách, spojených s mnoha nezapomenutelnými momenty i v dalších a dalších maličkostech, ve kterých jeho žena zanechala svůj otisk. Ne, ona by nechtěla, aby přestali žít. Proto si umínil, že zkusí svůj přístup k Elišce změnit. Zakazování skutečně nemá smysl, ale pokud se on má stát benevolentnějším, musí ona rovněž přistoupit na kompromis. Může chodit ven, bavit se s kamarády, ale nikdy ne sama a v žádném případě po setmnění. Alespoň dokud toho vraha nedostanou. Jelikož ale policie stále přešlapuje na místě a bez důkazů se tomu nelze ani divit, pomalu v to přestával doufat. Musel by se stát zázrak. Jak rád by toho netvora dostal do rukou sám! A tak tu tedy zimomřivě přešlapoval před dosud tichým kinem. Napadlo ho, jestli kamarádka nebyla výmluva, jestli náhodou nešla na film s nějakým mládencem. Na první lásku už má věk, nebylo by na tom nic divného. Netušil, zda by se mu s takovou věcí svěřila, byla ohledně svých citů dost uzavřená. Umínil si, že pokud by tomu tak bylo, nebude ji vyslýchat, nechá jí možnost volby, zda se mu svěří, či ne. Ale po zádech mu přitom přejel studený závan úzkosti. Uvědomil si, že jeho malá holčička dospívá a za pár let mu možná odejde. A on zůstane sám. Adam se vyhoupl na zábradlí, aniž by tušil, že právě takhle tady před necelými dvěma hodinami seděla jeho dcera. Ulice byla tichá, za celou dobu jeho čekání projela kolem snad jen dvě auta, pouze pár opozdilých chodců spěchalo ze svých pochůzek domů do tepla. Dnes odpoledne mu zase volala Olga. V náhlém pominutí smyslů nepředloženě souhlasil s přátelským posezením u kávy. Už po prvních pěti minutách toho litoval. Hleděla na něj vlahýma očima raněné laně, když rafinovaně a nepřímo zavedla řeč na nelehký úděl nešťastné, osamělé ženy, nenacházející nikde zastání (tak to alespoň pochopil), a že on, chudák, na tom taky asi není zrovna nejlépe. Nemluvě o malé Elunce, ta by teď potřebovala taky sem tam nějakou tu dobře míněnou radu od starší a zkušené ženy. Život se s nikým nemazlí a na takovou naivní ovečku číhá skoro za každým rohem nějaký ten vlk s medovým hlasem a lepkavými úmysly. Jo, jo...ve dvou by se to táhlo líp, o tom žádná. Jenže když ženská v jejím věku zůstane sama, těžko už se najde slušný chlap, všichni jsou dávno rozebraní. A ti, co ne, bývají většinou dost podezřelí. Nevěděl, co na to říct. Bylo mu jasné, že chce, aby jí oponoval, aby namítl, že tu jsou i muži, co nemohou za to, že zůstali sami a těm je taky smutno... Zahrál to nakonec do autu nějakým klišé a nenápadně pomrkával po hodinkách. Byl skálopevně rozhodnutý jednou provždy skončit s tímhle typem dobročinnosti. Něco takového už nehodlal znovu absolvovat. Proč jen Olga tolik tlačí na pilu? Kdyby tomu nechala čas, kdoví, jak by to dopadlo? Takhle dosáhne jedině toho, že se jí bude vyhýbat. Když nyní seděl na studeném zábradlí v setmělé, liduprázdné ulici, ptal se sám sebe, jaký to má vlastně všechno smysl, jestli celý ten lidský ansábl někdo řídí a režíruje, či zda je všechno jen a pouze ve hvězdách. Vždycky si myslel, že tomu tak není, že je každý strůjcem svého štěstí, ale teď už si tak jistý nebyl. Pohlédl vzhůru. Bylo skoro jasno a foukal studený vítr. Těch pár mraků, které ještě nerozfoukal, letělo oblohou jako splašené koně a mezi nimi bledě poblikávaly hvězdy. "Našel jste tu svoji?" Hlas, který na něj v tom tichu dopadl jako šlehnutí bičem, se ozval bez varování. Neslyšel blížící se kroky, nevytušil ničí přítomnost. Jako by se majitelka hlasu zhmotnila přímo ze vzduchu. Hbitě sklouzl ze zábradlí a zmateně pohlédl na ženu, která teď stála přímo vedle něj. Chvilku mu trvalo, než se mu vrátil hlas, ale ten byl stejně ochraptělý a přiškrcený. Musel si nejprve odkašlat. "Dobrý večer... já... vůbec jsem vás neslyšel přicházet." "Chodím potichu," odvětila s úsměvem. "Doufám, že jsem vás moc nevylekala." "No, pokud mám být upřímný, tak trošku ano," Adam se už jakžtakž vzpamatoval z nečekaného překvapení a dokonce byl i schopen se usmát. Jen doufal, že nepůsobí moc křečovitým dojmem. "To mě mrzí." Ale nevypadala, že by ji to mrzelo zas tak moc. Na rtech jí pohrával mírný, trochu pobavený úsměv. "Vy tu zřejmě na někoho čekáte, že ano?" Ledabyle se opřela o zábradlí vedle něho. Byl pořád ještě trochu v šoku, nemohl uvěřit, že stojí tak blízko, že s ním hovoří... Slušelo jí to jako vždycky. Světlé vlasy splývaly v hebkých vlnách přes límec elegantního zimníku, přepásaného opaskem s velkou kovovou sponou. Jemný obličej s blankytně modrýma očima měla zardělý, nejspíš od studeného větru a její krásně tvarované rty ještě pořád neopustil ten lehký, trochu šibalský úsměv. Malinko mu jím připomínala Adinu Mandlovou, hvězdu prvorepublikových filmů. Adam si začínal myslet, že spí a zdá se mu mimořádně živý sen. V životě by ho nenapadlo, že se jeho dilema vyřeší tímto neuvěřitelným způsobem. Byl přesvědčen o tom, že krásná neznámá nemá o jeho existenci sebemenší tušení, a i kdyby měla, nestál by jí za pozornost. Zřejmě se mýlil. Jak je vidět, život má v rukávu vždycky nějaké překvapení, v tomto případě ovšem více než příjemné. "Ano, čekám na dceru. Aby nešla potmě sama domů," objasnil jí situaci a pak se odvážil zeptat: "A vy?" "Já? Já jdu jen tak náhodou kolem," zasmála se. A pak trochu vážněji dodala: "Mám ráda večerní procházky. Je takový klid. A vy jste mi přišel tak opuštěný a ztracený, sám v té tiché ulici... že mě najednou napadlo vás oslovit. Ale nedělám to běžně, abyste si nemyslel. Dnes je zvláštní den. Sama nevím, kde jsem vzala tu odvahu. Asi to bude tím, že vůbec nevypadáte nebezpečně, spíš naopak." Po počátečních rozpacích se Adam začal uvolňovat. Neznámá mluvila tak přirozeně a laskavě, že z něho spadly poslední obavy a tréma a vrátilo se mu i trochu jeho sebejistoty. Úplně zapomněl, že by z budovy mohla každou chvíli vyjít jeho dcera a nechal se zcela spoutat těma andělskýma očima. "A vy ani nevíte, že já jsem vás chtěl oslovit už několikrát, jenže jsem nikdy nenašel dost odvahy," přiznal se a kupodivu mu to nepřišlo vůbec trapné. "Budete se divit, ale vím." "Jak byste tohle mohla vědět?"- zakroutil nevěřícně hlavou. Usmála se. "Pošeptal mi to anděl." Natáhla k němu ruku: "Já jsem Fišerová. Sylvie Fišerová."


celkové hodnocení autora: 98.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 6		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 15		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Siggi	29.02.2012, 22:12:05

No, konecne se sesli. Kdyby Eliscin otec vedel... Ale k zacatku. Na jednom miste se ti nejak hromadi lidi. Do kina mohli jit i divaci. To mne trochu prastilo do oci. Ale jinak dobry.


ze dne 02.03.2012, 23:18:17
Solitaire: Nějací diváci tam taky asi byli, ale nebylo jich moc. Na malém městě moc velká návštěvnost nebývá, když nedávají zrovna nějaký trhák :-)

maja52	08.11.2011, 1:08:03

To jsem se teda načekala na pokračování ... :-))))))))) Vím, že tě , asi, honí čas, ale bylo to počteníčko. Super. Ahoj.


ze dne 01.12.2011, 10:35:21
Solitaire: Díky moc, Majo... sebekriticky musím přiznat, že i když nedostatek času také svou roli, jsem občas i tak trochu lempl. Měla bych se nad sebou zamyslet! Jsem moc ráda, že mi zůstáváš stále věrná a snad Tě to čekání neodradí. Příběh se totiž pořád teprve rozjíždí :-)

Ekyelka	07.11.2011, 22:25:49

Zdravím. Další porce písmenek, jako obvykle skvělá a hutná porce, mňam. Co bych ale vypustila, je tahle skupinka: můžeš říkat, co chceš, ale já vím své - podle mne je to zbytečné, ten Terčin "výmluvný pohled bohatě stačí. Navíc ona větička je dost otřepané klišé, které bych použila maximálně tak v přímé řeči pro dokreslení charakteru (některé osobnosti prostě mají své oblíbené věty, třeba "já ti to říkala" apod.). Takhle mimo přímou řeč mi přišla vyloženě zbytečná. To je ale jediné rýpnutí, pramenící víc než odjinud spíš z mého vnímání textu. Další čtenáři nejspíš shledají danou větičku naprosto neškodnou. Takže jen na okraj. :)


ze dne 01.12.2011, 10:32:23
Solitaire: Moc díky (i když trochu se zpožděním) za publikaci a opět skvělý komentář. Ohledně „rýpnutí"... máš naprostou pravdu, čtenář si jistě sám domyslí, co měl onen výmluvný pohled znamenat. Zdravím :-)