|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 39820 příspěvků, 5843 autorů a 393391 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
|
:: Kancelář ::
| Malá ukázka z mé divadelní hry, jež píši. (Omlouvám se za úpravu v textu, ale kopíroval jsem to z wordu a trochu se mi to pomíchalo. Samozřejmě jsem se to pokusil upravit, do nějaké čtivosti) |
| |
|
|
Kulisa 1: (Ze scény se odstraňuje kulisa chodby a kávového automatu. Zůstává kulisa účetní kanceláře)
Scéna 3: (V kanceláří za stoly sedí pouze Nina. Na scénu rychlým krokem přichází paní Ouřadová)
Ouřadová: Tady nic nemůže fungovat normálně! (Hubuje a přichází ke svému pracovnímu stolu)
Nina: Stalo se zase něco?
Ouřadová: Zase? Ono se ještě nepřestalo dít to předchozí!
Nina: A co?
Ouřadová: Ty nic nevíš? Nikdo se nepochlubil?
Nina: Bohužel.
Ouřadová: To máš z toho, že ráno chodíš pozdě. Potom nic nevíš.
Nina: A co s tím mám společného já? (Řekne rozzlobeně)
Ouřadová: Ale nic. (Řekne otráveně)
Nina: (Rezignovaně) Tak co se vlastně stalo. Reklamace?
Ouřadová: (Rozhazuje rukama) No co bys řekla. To je pořád samej kvalt a všechno na poslední chvíli a teď tám na to
čumí jako sádrový pstruzí.
(Ozve se zaklepání a na scénu vchází Ředitel Obermajer a Martin Horníček)
Obermajer: Tak dámy, vedu vám novou posilu. Tady pana Martina.
(Nina se zvedá od stolu a jde Obermajerovi a Martinovi naproti)
Ouřadová: Dobrý den. (Řekne trochu mrzutě)
Nina: (Podává s úsměvem ve tváři Martinovi Horníčkovi ruku) Nina. Dobrý den.
Martin: Horníček. Dobrý den.
Obermajer: Tak já vás tu všechny nechám a vy mu ženský ukažte co a jak. Zatím nashle.
Ouřadová: Počkej, Olivere! Jdu taky. Na dílně mají bordel.
(Ouřadová a Obermajer odcházejí)
Nina: Můžu vám říkat Martine? (Stále mu tiskne ruku)
Martin: To mě bude těšit. (Pokyne hlavou)
Nina: Mě taky. (Stále mu hledí do očí)
Martin: Tak…už jsme se seznámili.
Nina: (Konečně uvolní stisk Martinovy ruky) A…ano, promiňte.
Martin: Netykáme si?
Nina: Můžeme. Tak ahoj. (Řekne s mírnými rozpaky)
Martin: Ahoj.
(S rozpaky si dají polibek na uvítanou)
Nina: Tak tohle je tvůj stůl. (Ukazuje rukou a popojde k prázdnému kancelářskému stolu)
Martin: Oni si tykají? (Říká a sedá si na své místo)
Nina: Kdo?
Martin: No…vaše kolegyně a…
Nina: (Skočí mu do řeči) náš pan ředitel? Je kamarádskej, když mu dotyčnej zobe z ruky, jinak je trochu morous.
Martin: (Přikyvuje)
Nina: (Sedá si ke svému stolu) Nerozumíš trochu tady tomu?
Martin: Nejde ti to?
Nina: No, počítač není zrovna můj přítel.
Martin: A někdo jiný je váš přítel?
Nina: (Opře se lokty o stůl a podepře si hlavu. Vyzývavě se na Martina podívá) A jak moc tě to zajímá?
Martin: Teď mě zajímá ten tvůj počítač. Co s tím máš?
Nina: (S rachotem se snaží vložit do počítače disketu) Ale, nejde mi vložit do počítače třetí instalační disketa.
Martin: Ty máš ještě počítač s disketami?
Nina: Je to krám. (Kroutí hlavou) Tak co vlastně s tím? Ta třetí mi tam prostě nejde.
Martin: A vyndala jsi tu předchozí disketu? (Vstane od stolu a jde k Nině)
Nina: Aha. (Řekne zamyšleně) A já proč už ta druhá tam šla nějak špatně.
Martin: Ženský. (Řekne a kroutí hlavou) Kdybys byla blondýna tak bych to ještě pochopil, ale takhle nadupanou
bednu, to se jen tak nevidí.
Nina: Každej někdy udělá chybu. (Řekne zamračeně)
Martin: (Odchází od Niny ke svému stolu) Jo chybu, aha.
Nina: Slušný chování ti asi moc neříká, co?
Martin: Co sem pleteš slušný chování? Já za to nemůžu, že to tam cpeš jako salám do hamburgeru.
Nina: Možná bude lepší, když si budeme zase vykat, pane Horníček.
Martin: Asi jsem holt jako můj otec.
Nina: Co vůbec děláte v kanceláři, když nevycházíte s lidmi?
Martin: Zatím jsem nevyšel jedině s vámi.
(Na scénu vchází paní Ouřadová. V ruce držíc rozečtené noviny)
Ouřadová: Co se tu děje?
Martin: Jen se jděte podívat, to stojí za to.
Nina: (S pláčem vstane od stolu)Baví vás to?! (Vykřikne a utíká z kanceláře)
(Chvilku je ticho)
Ouřadová: Nepamatuju, že by Nina někdy brečela. (Tázavě se podívá na Martina a jde ke svému stolu)
Martin: Zas tolik sem neřekl.
Ouřadová: Vy jste ale zabedněnec.
Martin: Nevíte proč? (Vstane od stolu a jde ke stolu paní Ouřadové. Podívá se na ni, poté z police vyndá své desky s
Dokumenty a odnáší ke stolu)
Ouřadová: Víte co a jak? (Nejistě se zeptá)
Martin: To myslíte vážně?
Ouřadová: Tak, přeci jen vaše první místo.
Martin: Ten zabedněnec není vůl.
Ouřadová: Nýbrž?
Martin: Pracovník jako vy, tak příště bez poznámek prosím.
Ouřadová: Není zač. (Řekne ironicky)
(Zvonící mobilní telefon paní Ouřadové přeruší jejich dialog)
Ouřadová: (Zapátrá v kabele a vyndá zvonící mobil. Zvedne jej a přiloží k uchu)
Ouřadová: No co chceš? Teď nemám čas. (Pokračuje ironicky)
Martin: (Zašklebí se v obličeji a pokyvuje hlavou na adresu Ouřadové)
Ouřadová: (Zvyšuje hlas) Prosím tě, teď mě s tím neotravuj, to jsme si vyříkali včera!
Martin: (Opět pokyvuje hlavou do rytmu rozhovoru paní Ouřadové)
Ouřadové: (Stoupne si od stolu a otočí se zády do rohu jeviště – kanceláře) Ne, o žádnou dohodu nemám zájem!
Zapomeň, že z toho vybruslíš a já budu přede všema vypadat jako blbec! (Všimne si Martina a chce
Odejít z kanceláře)
Ouřadová: Přestaň s tím! (Křičí a odchází z kanceláře) Včera jsi to dokonal úplně!
Martin: (Říká si pro sebe, opřený lokty o stůl, hlavu podepřenou, chytajíc se za čelo) Tady je to vážně cvok haus.
(Okamžik ticho. Na jeviště vchází Karel malý)
Malý: (Zastaví se) To jste vy, ten nový?
Martin: Jak račte vidět.
Malý: Promiňte, představoval jsem si někoho staršího.
Martin: A já někoho milejšího a hlavně bez předsudků.
Malý: Ehm… Neviděl jste tu slečnu Kocírkovou?
Martin: To je ta z „Mekáče“? Jo, byla tu.
Malý: (S údivem) Co? A nevíte, kde je teď?
Martin: Jo vím asi. (Řekne ironicky)
Malý: (Chce odejít)
Martin: Vy za ní hodně běháte, že?
Malý: Co? Ne… já… něco potřebuju okopírovat. Přijdu pak. (Odchází)
Kulisa 2: (Na scénu se umisťuje kulisa firemní chodby a kulisa kávového automatu.)
Scéna 4: (Na scénu vchází pani Ouřadová, smrká do kapesníku a utře si zvlhlé oči. Za okamžik na scénu přichází Nina)
Nina: Co je vám Marie?
Ouřadová: Ale nic.
Nina: (Položí ruka na rameno paní Ouřadové) Nepovídejte, vidím to na vás.
Ouřadová: Asi se rozvedu.
Nina: Proč? Neklape to?
Ouřadová: Podrobnosti ti snad říkat nemusím.
Nina: Omlouvám se.
Ouřadová: To nevadí. Ale včera to už moc přehnal.
Nina: Kdo? Váš muž?
Ouřadová: Kdo jiný. Chtěla jsem to s ním zkusit ještě jednou a zeptala se ho, jestli mě večer vezme někam, kde je
draho. A víš, kam mě vzal?
Nina: (Kroutí hlavou)
Ouřadová: Na benzínovou pumpu.
Nina: (Říká tišeji a kroutí hlavou) To je strašný. Víte co? (Řekne optimisticky) Můžu vás pozvat dnes na oběd?
Ouřadová: Může být, děkuju.
Nina: (Pomalu odcházejí z jeviště) Nemyslíte, že nám ředitel něco tají?
(Za malý okamžik rychlým krokem přichází Alena Tichá, v jejím stínu se blíží pan Obermajer)
Obermajer: Aleno, počkej! (Volá na ni)
Alena: Ani mě nehne. Kdo si vůbec myslíš, že jsem?
Obermajer: Moje Alenka. (Usměje se)
Alena: To si nějak pleteš ne?! Nejsem žádná tvoje manželka.
Obermajer: Nepřeháněj, vždyť víš, jak to mezi námi je.
Alena: A jak tedy? Samotnou by mě to zajímalo. Jak jsi mi takovou věc mohl tajit!
Obermajer: Nepřišlo mi to důležitý! Do nedávna to bylo téměř mimo můj současný život.
Alena: Aha, docela ráda bych tedy znala tvoje životní priority.
Obermajer: Co sem teď pleteš tohle? O to tu přece nejde.
Alena: (Dá si ruce v bok) A o co tedy jde? Jak ti mám teď věřit? Máš snad ještě jiné milenky?
Obermajer: (Rezignovaně máchne rukama) Říkám ti, nepřeháněj!
Alena: No promiň, ale mě před pětadvaceti lety nohy nepodjely.
Obermajer: Měla jsi pravdu, nejsi žádná moje manželka.
Alena: A nejsem už ani tvoje milenka.
Obermajer: (Na okamžik se zamyslí) To mi připomíná, slečno Tichá, že bude porada. Svolejte mi všechny do kanceláře
účtárny.
Alena: (Překvapeně pohlédne na Obermajera) Ale Olivere, já…
Obermajer: (Vstoupí ji do řeči) Chtěla jste snad říct, pane řediteli.
Alena: (Smutně sklopí hlavu) Ano. (Řekne a pomalým krokem odchází z jeviště)
(Na scénu vchází Karel Malý)
Malý: (Zastaví se u Obermajera) Můžu s vámi na okamžik mluvit, pane Řediteli?
Obermajer: Bude porada, takže pokud něco potřebujete, tak… (Odmlčí se)
Malý: Nezdržím vás dlouho.
Obermajer: Ženský na vás dneska v kanceláři nasazovaly.
Malý: No jo, to je jim podobný. (Zamyslí se) A který vlastně?
Obermajer: Paní Ouřadová, Nina Kopírková – totiž Kocírková. Mně se to plete, jak sedí pořád u tý kopírky.
Malý: Nina taky?
Obermajer: No proč se divíte, sedí tam též. Něco jste jí chtěl?
Malý: Ale nic, (Snaží se lhát) jen potřebuju… no… tady tohle okopírovat, tak jsem ji sháněl.
Obermajer: Aha.
Malý: A… co vlastně povídala?
Obermajer: Kvůli tomu tady přece nejsme. Potřeboval jste něco?
Malý: No… vlastně, když jsem hledal slečnu Kocírkovou, tak jsem si myslel, že…
Obermajer: No co ještě?
Malý: (Přemýšlí) Že … jste ji třeba viděl, nic víc.
Obermajer: Říkám … bude porada, pojďte se mnou. Slečna Tichá právě všechny svolává do kanceláře a Nina
tam jistě už bude.
Nina: (Přibíhá na jeviště) Pane řediteli, už jsme kompletní, můžeme začít!
Obermajer: (Pokyne rukou k panu Malému, škodolibě) No tak vidíte, Karle! Jako na zavolanou. Toužíte po Nině a ona vám
nadběhne sama.
Malý: (Nesměle zakývá hlavou na souhlas)
Nina: (Udiveně) Cože? Něčemu tady nerozumím?
Obermajer: No… to už vám tady pan Karel poví jistě sám. Teď už ale půjdeme…
(Na scénu vchází muž, oblečen v pracovním oděvu. Značně rozhořčen.)
Ticháček: Dobrý den, pane Obermajer.
Obermajer: Dobrý den, máte přání?
Ticháček: Přání si nechte pro Ježíška, jdu dát výpověď!
Obermajer: (Současně s ním Nina a Karel) Proč? (Všichni tři se po sobě podívají)
Ticháček: Nenechám se tady kibicovat jen tak pro nic za nic!
Obermajer: Tak dost. Co se vlastně děje?
Ticháček: Ráno přijde reklamace, rozbalím bednu – opatrně, abych to poškozené zboží nerozbil, jak jinak. Podívám se
na datum a vidím, že v té době jsem měl dovolenou a nemám s tím nic společného. Chci to předat dál a
vejou na mě jako na měsíc.
Obermajer: A dál?
Ticháček: Jak, dál?
Obermajer: To je vše?
Ticháček: To je málo? Tak za druhý! Chci jít na oběd, přijde tady pan Malý, že mu něco hoří – asi pod zadkem, nevím,
a že to musím udělat hned. A když jsem se ohradil, víte, co mi řekl? Tady se maká, najíst jste se měl doma!
Malý: (Má otrávený výraz v obličeji)
Obermajer: No… pan Malý to jistě myslel motivujícím způsobem. Jen to nevhodně vyjádřil.
Ticháček: Tak si tu motivaci nechte, já se bez ní obejdu!
Nina: (S úsměvem na rtech) Podívejte, pane Ticháček. Každý je nahraditelný, i vy. Ale byly bychom rádi, abyste
tu pracoval dál, protože svými zkušenostmi pro tuhle firmu můžete být přínosem.
Obermajer: Tak, co vy na to?
Ticháček: No… já to teda ještě zkusím. Pracuje se mi tu jinak dobře.
Obermajer: To jsem rád. Můžete jít a hlavně klid. (Muž se pomalu otáčí a odchází. Pan Obermajer se otočí na Karla
Malého) A to platí i tady pro pana Malého!
Nina: (Zasměje se)
Obermajer: (Otočí se na Ninu) A vám děkuji, Nino. Lépe bych to sám neřekl. Výborně. (Kývá uznale hlavou) Teď už
konečně půjdeme.
(Všichni tři odcházejí z jeviště)
Nina: A co vlastně ta reklamace?
Obermajer: To dořešíme.
(Chvíli klid. Poté na scénu se vrací pan Ticháček. V rukou nese těžkou papírovou krabici. Dojde doprostřed jeviště, kde se ukopne a spadne přímo na krabici, kterou rozmačká. Při pádu jsou slyšet rachotící střepy. Na chodbu vbíhá kolega Hrubý, rovněž oděný v montérkách)
Hrubý: Ty… vole… (Chvíli stojí a kouká, zatím co pan Ticháček vstává ze země) Nechceš helfnout?
Ticháček: (Udiveně) Cože? (Řekne a snaží se krabici narovnat)
Hrubý: Chceš pomoct, nebo ne?
Ticháček: Proč říkáš helfnout a pak pomoct?
Hrubý: Nerozumíš německy?
Ticháček: Vidíš tady někde německý cedule?
Hrubý: Proč?
Ticháček: Takže někde v Deutschlandu asi nebudeme, že jo.
Hrubý: Kde že?
Ticháček: Ale, třeba v Mnichově. (Řekne otráveně a mávne rukou)
Hrubý: My pojedeme do Mnichova? Proč nám to nikdo neřekl? A co tam?
Ticháček: To neřeš, třeba na montáž. (Shýbá se pro bednu)
Hrubý: Tobě je jedno, že máme jet na montáž? To teda ne, nikdo mě neinformoval. Sami tady nestíháme, máme
moc práce.
Ticháček: Tak zkuste něco dělat, třeba jí ubude.
Hrubý: Ještě ty začínej.
Ticháček: Prosím tě, neřeš to… zapomeň na to. Radši poraď, co teď s tím. Až to uvidí Malý, tak jsem bez prémií.
Malý: (Přichází na scénu a rozhlíží se kolem. Hrubý a Ticháček schovávají bednu za sebou.) Co to bylo za ránu?
Ticháček: (Rychle přistoupí k panu Malému. Ten se rozhlíží po hledišti) To bylo asi na dílně. Ukazuje směrem do
hlediště) Patlalové. To byl určitě Procházka. Tam… ten zrzavej vzadu.
Hrubý: (Nenápadně mezitím posouvá poškozenou bednu k nohám Karla Malého)
Malý: A co vy dva, tady děláte?
Hrubý: Byli jsme poslaný pro nějakou bednu. Prej na ni máme bejt opatrný, nebo co.
Malý: To bude asi ta zásilka z Prahy, na tu pozor! Já musím na poradu. (Otáčí se, ukopává se o bednu a padá do ní.
jsou slyšet rachotící střepy)
Malý: Doprdele! Kterej idiot to sem dal?! (Zvedá se ze země)
Ticháček: Ale ta bedna už tady byla i předtím, pane Malý. Šel jste kolem ní.
Hrubý: Ano, to můžu potvrdit.
Malý: (Chytá se za hlavu) Práce jedna blbá. Takovej průser. Vezměte to na dílnu pánové, uvidím co s tím. Děkuju.
(Řekne utrápeně a urychleně odchází)
Hrubý, Ticháček: ( Přistoupí k sobě blíže)
A je to! (Řeknou oba hlasitě, rukama dělajíc známé gesto postaviček Pat a Mat. Ticháček vezme otlučenou krabici, oba odcházejí z jeviště)
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
64.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 30 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
|
| © 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
