obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Múzy přejí těm, kteří je prohánějí po lesích, lukách a kopcích. Ne těm, co na ně čekají se založenýma rukama."
Gandalf
obr
obr počet přístupů: 2915539 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39800 příspěvků, 5772 autorů a 391723 komentářů :: on-line: 4 ::
obr

:: Osudová noc - část druhá ::

 autor Lenka publikováno: 20.11.2011, 19:04  
Doufám, že se vám pokračování bude líbit. Přibudou tu nové postavy.
 

10.říjen
Justýna nervózně přešlapovala před domek, kde si našla nový byt. Ale teď si tím nebyla tak jistá. Starý majitel zemřel a jeho dědička, nějaká vzdálená příbuzná se klidně mohla rozmyslet a holku z dětského domova sem nemusí přijmout. Nebylo by to poprvé, co by se jí něco podobného stalo.
Povzdechla si. Tolik se na nový byt těšila. Už nemohla déle zůstávat v domově. Normálně tam mohli zůstávat do osmnácti, ale jí povolili pobyt ještě o dva roky delší. Dokud nedodělá školu. Musela však pomáhat a trochu se zapojit do práce. To jí nevadilo. Alespoň jí to pomohlo připravit se na to, až bude mít svůj vlastní byt. A také si něco přivydělala.
K domu se blížilo auto. Zpozorněla však až když zaparkovalo před vchodem. A z něj vystoupila žena o něco starší než ona a právník, se kterým už mluvila.
Muž se k ní ihned otočil a usmál se. „Dobrý den, slečno Karská, doufám, že nečekáte moc dlouho. Rád bych vám představil novou majitelku domu. Slečna Aurora Bezběhová. Zdrželi jsme se, ale myslím, že se můžeme pustit do podepisování smlouvy. Jak jste se domluvila s mým zesnulým klientem, bude vám k dispozici čtvrtý byt v patnáctém patře. Co se týče nájemného a dalších podmínek, ještě jednou je prostudujeme, ale ubezpečuji vás, že je vše tak, jak bylo domluveno.“
Justýna si oddechla. Tolik se bála, že by o ten byt mohla přijít. A to by byl problém. Kde jinde by mohla bydlet? Kde by narychlo sehnala něco jiného, a hlavně pro ni finančně dostupného? Nabídka, kterou jí udělal ten starý pán ji ohromila. Nečekala tak nízké nájemné.

5.květen
„Ale, děvenko. Vždyť vidíte, že je to jen malý byteček. Je tu koupelna, kuchyň a jedna místnost. Když mi volala ředitelka domova, že sháníte byt, řekl jsem si, že to pro vás bude jako stvořené. Také se zmínila, že se nastěhujete až po dokončení školy. To bude za pět měsíců, že?“
Přikývla. „Já, nestihla jsem dodělat ročník, takže musím maturovat až v říjnu.“
„Takže necháme připravit smlouvu a až dokončíte školu, přijdete si ji podepsat. Nastěhovat se můžete hned ten den. Než k tomu dojde, nechám ho zkontrolovat.“

10.říjen
Ale to bylo tehdy. Popravdě ten starý pán jí chyběl, i když se s ním viděla jen dvakrát. Oblíbila si ho. Byl na ni hodný.
„Slečno Bezběhová, chtěla jsem vám poděkovat, že má dohoda pořád platí,“ otočila se na novou majitelku.
Aurora se na ni usmála. „Když jsem tento dům zdědila, můj strýc si dal podmínku, že mám dodržel jeho sliby. A i kdyby ne, nevím, proč bych vám vaši smlouvu rušila, i když musím říct, že mě překvapilo, jakou čekací dobu vám umožnil… Ale pojďme se podívat do bytu. Myslím, že budete překvapená.“
Aurora byla také překvapená, když jí právník v autě seznamoval s podmínkami poslední z pěti smluv, které měl připravené.
„Ten byt přislíbil před půl rokem mladé dívce, která celý život prožila v domově, který finančně podporoval. Když mu tehdy zavolala jeho ředitelka a poprosila ho o byt pro jednu její dívku, překvapilo ho to. To udělala poprvé. Ale ihned souhlasil.“
To už Auroru nepřekvapilo. Tolik toho muže obdivovala, a to ho přitom vůbec nepoznala. „On podporoval dětský domov? O tom jste se nikdy nezmínil.“
Právník se zamračil. Jeho klient o tom nerad někde mluvil. „Podporoval tento dětský domov, několikrát přispěl zoologické zahradě, a přispíval do několika neziskových organizací.“
„Proč jste mi to neřekl?“
Právník pokrčil rameny. Nějak mu to nepřišlo na mysl.
„Pokračují tyto příspěvky i teď?“ zeptala se.
„Ne, už několik měsíců ne.“
„Tak pověřte mého finančního poradce, ať vyhledá všechny organizace, do kterých strýc přispíval. A ať se postará, aby i nadále tyto organizace dostávaly dary.“
Muž se zasmál. „Omlouvám se, slečno. Ale máte s mým klientem tak podobnou povahu. Postarám se o to a zastavím se za vámi. Teď však k té dívce. Když se před půl rokem domluvili a jemu pak začalo být jasné, že umírá, nechal její byt trochu upravit… Ne tak honosně jako váš, ale řekl, že když už má ta dívka mít první byt, až ať se v něm cítí dobře.“
V tu chvíli přijeli před dům a ona se nemohla dočkat, co strýc s novým bytem pro novou podnájemnici udělal.
Vyjeli výtahem až nahoru, kde právník podal Justýně klíče. „Je to váš byt, tedy bude, hned jak podepíšete nájemní smlouvu.“ Přitom se pousmál.

Justýna celá rozechvělá odemkla a vkročila dovnitř. A vyrazilo jí to dech. To nebyl ten byt, který viděla před měsíci. Bylo tu vymalováno. Celá ohromená vešla a nakoukla do koupelny.
„Ale to… to, co se…“ koktala.
Aurora se těsně za ní zasmála. Když poprvé vešla do svého bytu, musela vypadat přesně jako tato dívka. Stejně ohromená. Otočila se na právníka. „Také dotazník?“
Ten se zasmál. „Tak trochu.“
Justýna je však nevnímala. Prošla chodbičkou, kde přibyla vestavěná skříň a nakoukla do obývacího pokoje, kde kdysi byl jen starý gauč, stůl a postel. Ještě že neměla čas začít si shánět nábytek, blesklo jí hlavou. Místnost byla rozdělená přepážkou na obývací a spací část.
V obývací bylo několik nízkých skříní, nová sedací souprava, pracovní stůl se židlí. A televize. Ve spací části zahlédla roh postele. Vešla tedy do místnosti a nakoukla za přepážku. Byla tu nová postel. Noční stolek a další vestavěná skříň.
Ohromeně vyšla zpět na chodbu a zadívala se na právníka a majitelku domu. „Co to má znamenat? Já si něco takového nemohu dovolit.“
„Když si můj klient uvědomil, že umírá, vzpomněl si na vás. Věděl, že už se nedožije chvíle, kdy to tu uvidíte, ale mám vám vyřídit, ať si svůj první byt užijete. Máte to brát jako poslední radost umírajícího muže.“
Justýna nechápavě přikývla a došla do poslední místnosti, kterou ještě neviděla. Do kuchyně, která byla také zcela nová. Došla až k jídelnímu stolu a ztěžka dopadla na židli.
„Tak už zbývá jen podpis na smlouvě,“ řekl právník a podal dívce pero a připravil daný papír.
Justýna podepsala, aniž si to uvědomila. Teprve, když se s ní právník začal loučit, zvedla hlavu. „To je můj byt? A nájemné je… vždyť jsem si tu smlouvu ani nepřečetla.“
„To nic, jak jsem řekl, je to naprosto ta samá, kterou jsem vám před měsíci poslal. A se kterou jste souhlasila. Na shledanou,“ a odešel.
Aurora pozorovala svou novou nájemnici a přemýšlela zda také vypadala takto, když se dozvěděla o závěti.
„Pokud budete potřebovat s něčím pomoct, správce bydlí o patro níž, ve čtrnáctém, v bytě číslo jedna, tedy 14-1. Je to pán v důchodu, takže vám asi nepomůže vynést nic těžkého, ale pověří některého ze svých synů. Já bydlím v prvním patře v bytě číslo jedna. Ale teď vás nechám, ať se pořádně seznámíte se svým novým bytem… Pokud vás to uklidní, můj strýc mi připravil podobné překvapení.“ Nato odešla.
Justýna si teprve v tu chvíli uvědomila, že se nechovala moc společensky. Ale doufala, že jí to její bytná odpustí. Ještě stále se nevzpamatovala ze šoku. Toto byl byt, o jakém si netroufala ani snít. Byl prostě překrásný.
Zvedla se a znovu si začala procházet pokoje. Teprve po pár minutách si uvědomila, že přehlédla jedny dveře za rohem chodby. Otevřela je a strnula. Další toaleta. Jedna stála v koupelně, ale tady byla další.
Rozesmála se až jí tekly slzy. To jí v domově vždy chybělo. Tam by za něco takového dala cokoliv, ale tady? Vždyť tu bude bydlet sama. K čemu jí budou dvě?
„Děkuji,“ zašeptala a myslela přitom na muže, který jí toto všechno dal.
Ještě hodinu procházela a prohlížela každý kout, každou skříň. Jako by to všechno byl jen sen. Pak si uvědomila, že v domově slíbila, že si ještě dnes odnese věci. Podívala se na hodiny. To už uběhlo tolik času? Vyběhla z bytu, teprve když přijel výtah si uvědomila, že nezamkla.
Zamračila se, kam dala klíče? Snad je nenechala uvnitř? Ne, oddychla si, když je nahmatala v kapse kalhot. Zamkla a vydala se na autobus, aby se co nejdříve dostala do domova.
Když konečně stanula před jeho dveřmi, zarazila se. Tady strávila posledních patnáct let svého života. Vlastně celý svůj život, na který si pamatovala. Nikdy si ji z domova nikdo nevzal. Netušila proč. Jako malá toužila, aby ji někdo adoptovat, ale to se nikdy nestalo.
Ale už ji to nemrzelo. Ale nemrzelo ji ani to, že odtud odchází. Kdyby to pro ni byl opravdový domov, tak by teď byla smutná. To však nebyla. Byla nadšená. Tak šťastná. Předevčírem odmaturovala. Za týden měla nastoupit recepční v restauraci, kde si během studia přivydělávala.
Pousmála se. Její nový byt je od její práce vzdálený jen pět minut pěšky. Z dětského domova jí to trvalo půl hodiny, když nechtěla jen autobusem. Ale zase na druhou stranu, školu měla doslova za rohem.
Vešla dovnitř a zamířila rovnou do kanceláře ředitelky. Zaklepala.
„Dále,“ ozvalo se zpoza dveří.
„Dobrý den, nerada vás ruším, ale chci se rozloučit. S dětmi jsem se rozloučila už včera…“
„Týno, slyšela jsem, že jste si tu upořádali večírek… Nemrač se. Tentokrát to nevadí. Vím, že dětem budeš chybět.“
Justýna se posadila a zadívala se na ženu, která jako jediná byla v jejím životě celou tu dobu, co tu žila. „Byla jsem v novém bytě… Věděla jste, co s ním udělal?“
Stará žena se usmála. „Ano, věděla jsem o tom. Byla jsem tam a pomáhala jsem vybírat kachličky do koupelny. Ten starý morous ti chtěl udělat radost. Než šel do nemocnice, říkal, že je to jeho poslední radost.“
„Já… nevím, co říct…“
„Nemusíš říkat nic, jen na sebe dávej pozor. Za všechny ty roky, co to tu vedu, tu nikdo nebyl tak dlouho jako ty. Proto jsem ti dovolila, abys zde zůstala až do skočení školy. Vím, že sis jako malá přála, abys měla nové rodiče…
Dívka ji zarazila. „To bylo kdysi… teď už mě to netrápí. Ale proč jsem tady. Chtěla jsem vám poděkovat. Moc poděkovat. Za všechno, co jste pro mě udělala. Pokusím se sem chodit co nejčastěji…“
„To nemusíš. Začni nový život. Takový, o jakém si vždy snila. Občas se zastav, ale dívej se dopředu,“ takhle mile s ní nikdy nemluvila uvědomila si Justýna.
Vyšla pomalu z kanceláře, prošla všechny místnosti, rozhlížela se, ale když poté s dvěma kufry a batohem odcházela, cítila se dobře. Nic jí netížilo. Zasmála se. Tedy snad až na ty dva nadité kufry.
Když se po hodině konečně dovlekla před dům, kde se nacházel její nový byt, byla na pokraji sil. Asi si měla jet pro kufry nadvakrát. Oba byli ty největší, jaké kdy viděla. Nikdy by si je sama nekoupila. Dostala je jako dárek od dětí. Prý se na ně složili, společně s vychovatelkami.
Ale na druhou stranu to bylo smutné, celý její život se vešel do dvou kufrů a batohu. Zakabonila se. Hned vzápětí se jí na tváři objevil úsměv. To byl její starý život. Nový je před ní. „Ano, přede mnou, jen, co se mi podaří odtáhnout ty kufry po schodech k výtahu,“ posteskla si.
„Dobrý den,“ ozvalo se náhle za ní. Otočila se a viděla přicházet starší pár.
„Dobrý den,“ odpověděla.
„Vy jste určitě naše nová sousedka. Ta z posledního patra. Viděla jsem vás s manželem… Ale vůbec jsem se nepředstavila…“
„Ale no tak, drahá. Nech tu dívku. Nevidíš, že se snaží nějak dostat ty kufry nahoru?“ ozval se muž.
„My vám pomůžeme, tak staří ještě nejsme, že drahý,“ otočila se usměvavá žena na manžela. Ten přikývl.
Justýna se cítila nesvá, když si od ní vzali jeden kufr a pomalu ho povytahovali po schodech nahoru. Za okamžik je však následovala s tím druhým.
„Tak a máte to tu. Dám vám to do výtahu, ať můžete jet. My počkáme, až se výtah vrátí,“ pokračovala žena.
„To ne. Moc vám děkuji, ale jeďte první. Jsem Justýna Karská,“ představila se opožděně.
Manželé se na ni usmáli. „My jsme Nesvadbovi. Bydlíme v sedmém patře, byt 7-2. Někdy se u nás zastavte,“ začala paní Nesvadbová.
„Ale drahá,“ zarazil jí její manžel, „vždyť se teprve stěhuje. Dej jí čas se trochu rozkoukat.“ Nato vtáhl ženu do výtahu a odjeli do svého patra.
Justýna se usmála. Tady se jí bude líbit. Doufala, že tu bude mít víc tak příjemných sousedů. Alespoň si nebude připadat tak sama. „Sama?“ vždyť to ji ještě ani nenapadlo. Celý život kolem ní bylo nejméně třicet dalších. Tady bude bydlet sama, a i když se na to moc těšila, asi to nebude lehké.
Slíbila si, že se u těch milých manželů někdy zataví.
Ale to už se jí vrátil výtah a ona vyjela i s objemnými kufry ke svému bytu. Když odemykala, uslyšela kroky na schodech. Otočila se.
„Dobrý den, tak už jste tady. Bohužel jsem vás nestihl, když jste tu byla podepisovat smlouvu. Jsem zdejší správce…“
„Dobrý den,“ pozdravila ohromená Justýna. Když se ráno dozvěděla, že tu dělá správce důchodce, představovala si ho zcela jinak. Rozhodně pravý opak toho muže, který tu před ní stál. Z něj doslova sršela energie.
„No, tak proč jsem tady. Vidím, že klíč od bytu už máte, ale já vám dám i zbytek.“ Sáhl do kapsy u košile a vyndal hrst klíčů. Přišel až k ní a začal jí jeden po druhém podávat se slovy: „U každého máte lístek, k čemu je, ale… tento je od hlavního vchodu od hlavního zámku, ten druhý od bezpečnostního zámku… na noc se zamykají oba dva. Takže pokud přijdete domů déle než v deset večer, chtěl bych vás požádat, abyste zamkla oba.“
Justýna přikývla.
„Tak a tady je klíč od sklepa. K vašemu bytu je přidělena jen malá kóje. A tady je klíč od jejího zámku. Až se tam budete chtít jít podívat, zaklepejte na mě… A ten poslední je od bezpečnostního zámku na vašich dveřích. Včera jsem ho nezamkl. No, a to by mělo být vše.“
Justýna hleděla na hromádku klíčů ve své ruce. „Děkuji,“ poděkovala, ale to už muž sbíhal s neuvěřitelným elánem po schodech dolů. „Omlouvám se, ale pálí se mi svačina,“ zavolal na ni.
Zasmála se a zašla do bytu. „Tak jsem doma.“ A byla hrozně šťastná. „Tak co teď?“ zeptala se sebe sama.
Ale odpověď dostala zcela nečekanou. Zakručelo jí v břiše. Vždyť úplně zapomněla na jídlo. Postavila kufry tak, aby jí nepřekážely, z batohu si vytáhla kabelku a nákupní tašku. Už z předešlé prohlídky věděla, že má zapnutou ledničku i mrazák a ve skříňkách je základní nádobí, příbory a několik hrnců.
Vyrazila na svůj úplně první nákup pro svůj úplně nový byt.
Vrátila se za hodinu s peněženkou o něco lehčí a s trochu těžší taškou. Vlastně se dvěma. Neodolala a nakoupila si i mražené věci, na to si však musela opatřit chladící tašku.
Nejdříve celý nákup uložila, poté se dala do vaření. A s chutí se pustila do jídla. Tolik jí jídlo ještě nikdy nechutnalo. Ale to je určitě tím, že ještě nikdy nejedla ve svém bytě. Jídlo, které si uvařila ve svém hrnci a na svých kamnech.
Hned poté na ni padla taková únava, že vybalování odložila na jindy a šla použít tu krásnou vanu, která v jejím bytě byla. Než však zašla do koupelny, zadívala se na hlavní dveře a vrátila se pro klíče. Oba zámky zamkla a zasunula řetízek.
Pak ji už nic nemohlo odradit od toho, aby použila svou krásnou koupelnu. Jakmile se v ní ocitla, vzpomněla si, co řekla ředitelka domova. To ona vybírala obložení. A bylo krásné. Netušila, že mají společný vkus. Nebo, že by ji tak dobře znala?
Zandala špunt, pustila vodu a začala se svlékat. Oblečení si pečlivě položila na pračku. Rozesmála se. „Copak já vím, jak se pere?“ To nikdy nedělala, ale byla si jistá, že tu někde zahlédla návod. „Tady je,“ zašeptala, když se otočila k umyvadlu, pod kterým byla pootevřená skříňka. Otevřela ji. Hned vedle návodu ležely čtyři bílé ručníky. Jeden vyndala a položila ho na okraj vany. Hned poté se do ní ponořila.
Byla to krása. V domově se často do vany nedostala. Za poslední roky skoro vůbec ne. Používala jen sprchový kout. Opřela se o okraj a relaxovala.

11.listopad
Justýna se probudila. Bylo sedm ráno, do práce musí až na devátou, tak zůstala ležet a užívala si pohodlí měkké postele. A pořád nemohla uvěřit, že je to už měsíc, co se v ní probudila poprvé. Měsíc si užívala nový život.
Zamračila se. Domov jí tak trochu chyběl. Nebo spíš to dění v něm. Tady byla sama, ale včera si slíbila, že dnes večer půjde do baru naproti přes ulici. Zaslouží si trochu se pobavit.
Za ty týdny už byla na návštěvě u deseti sousedů, tedy převážně u starších lidí, kteří ji pozvali na čas, na oběd. Všichni byli hrozně milí a ona si je oblíbila. Jednou pozvala na oběd správce a jeho manželku. Na ten den ráda vzpomínala. Správce ji zahrnul tolika informacemi, že si musela vzít papír a napsat si to.
A nová práce ji bavila, hlavně proto, že už skoro vůbec nemusela roznášet. Jen po dva dny, když potřebovali pomoct. Ale jinak byla stále jen za pultem a měla na starost zasedací pořádek. Když tam poprvé přišla, nastal jen jeden problém. Majitelka se jí omluvila, že ji na to neupozornila dřív, ale požadovala po ní, aby si pořídila několik kostýmů.

17. říjen
„Justýno, úplně mi to vypadlo z hlavy. Promiň. Zajdi si do toho obchodu za rohem a jeden kostým si kup. Normálně otevírají až v deset, ale prodává tam má kamarádka. Už tam je a můžeš přijít.“
Justýna se nadechla. Moc dobře věděla, jaký obchod má žena namysli, ale na ceny v něm ona neměla. A nevěděla, jak to říct.
„Co se týče peněz, s tím si nedělej starosti. Jde o pracovní uniformu, takže to jde na můj účet. Teď si pořiď jen jeden, ale odpoledne tam s tebou půjdu a koupíš si ještě čtyři. Určitě si vybereš,“ hned na to odběhla pryč.
A zanechala překvapenou Justýnu stát ve vstupní hale. Podívala se na hodinky. Je osm třicet, má půl hodiny. To by mohlo stačit. Rychle si pospíšila do značkového butiku, kam byla poslána.

11.listopad
Ještě dnes je jí špatně, když si vybaví ceny těch věcí, ale dnes má ve skříni pět kostýmů, pět barev. A od každého sukni i kalhoty. A k tomu deset halenek a několik šátků. Sama by si to nikdy nekoupila, ale její zaměstnavatelka na tom trvala.
Když ten den přinesla všechno domů, zapomněla na večeři a šla si vše znovu vyzkoušet před zrcadlo. Nemohla uvěřit, že vlastní něco takového. Bylo to zcela něco jiného než její omezený šatník. Jediný problém byl s botami. Jediné lodičky, které měla byly černé a ty ke dvěma světlým kostýmům nešli. Proto se druhý den vydala znovu nakoupit.
Po dlouhém chození se jí podařilo sehnat béžové lodičky na přijatelném podpatku za přijatelnou cenu. Měla z toho radost.
Nedalo jí to a vstala z postele. „Skočím nakoupit,“ zamumlala si pro sebe. To se jí v poslední době stávalo často. Celý její život kolem ní někdo byl a ona si zvykla mluvit, tady byla sama, ale odnaučit se to se jí nepovedlo.
Když o dvacet minut později vycházela z bytu, narazila na chodbě na svého souseda.
„Dobrý den, Marku,“ pozdravila.
„Dobrý den,“ odpověděl a zmizel ve svém bytě.

4.listopad
To se mu nepodobalo. Ale také se mu nepodobalo, aby vypadal tak unaveně. Pousmála se. Marek se sem nastěhoval před týdnem. Byl milý. Potkala ho den poté, co obsadil byt vedle ní. Myla tehdy nádobí, a když vypustila vodu, byla neopatrná a shodila si do odpadu zlatý náramek. Dostala ho v domově k osmnáctinám.
Pokoušela se ho všemožně dostat ven. Viděla ho, ale nešlo to. Proto se vydala za správcem. Ale nebyl doma. Když se smutně vracela zpět, zrovna vycházel ze svého bytu.
„Dobrý den, vy asi budete má sousedka. Jsem Marek… copak tak smutně?“ zeptal se tehdy.
„Dobrý den, já jsem Justýna…“ zadívala se na něj. „Nevíte náhodou, jak dostat náramek z odpadu ve dřezu?“ zeptala se ho spíše v žertu.
A on se na ni zcela vážně podíval. „Mohu to zkusit, tedy pokud mi to dovolíte.“ A opravdu, za deset minut měla náramek zpět. O té doby si ho už nikdy ke dřezu nevzala.

9.listopad
Marek jí toho o sobě moc neřekl, zato správce o něm mluvil pořád. Byl bývalý voják, budoucí policista. Ale tu nejzajímavější věc o něm se dozvěděla zcela náhodou, když se před dvěma dny večer vracela z práce. Vycházel z bytu její domácí.
Teprve tehdy si opravdu oddychla. Když chodil s bytnou, nehrozilo, že by se pokoušel i o ni. Z toho měla trochu strach. Nebyla si vůbec jistá, jak se k muži jako on chovat. Jak ho odmítnout.

11.listopad
Cestou do obchodu se zamyslela nad tím, zda by neměla přehodnotit svůj slib, který si dala. Když jí bylo dvanáct, dozvěděla se, proč skončila v domově. Její matka ji nechtěla, o otci nemohlo být ani řeč. Byla jen nehoda. A v tu dobu se v ní něco zlomilo. Zapřísáhla se, že ona nikdy nedovolí, aby se jí do života zapletl muž. A zatím jí to žádný problém nedělalo. Neměla o muže zájem. „Nebudu na tom nic měnit,“ zašeptala si pro sebe.
Rychle si nakoupila v malém pekařství v ulici a vrátila se do bytu. Nasnídala se, převlékla a vyrazila do práce. Den jako každý jiný, za poslední týdny. Nebo to tak alespoň vypadalo.


 celkové hodnocení autora: 73.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 13 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Ekyelka 20.11.2011, 19:02:40 Odpovědět 
   Zdravím.

Omlouvám se za zpožděnou publikaci, práce jaksi nedovolila odpálit text ven včas. Snad se mi to podaří příště už neopakovat.

Samotný text si prozatím udržuje stejnou kvalitu jako první díl. Našla jsem některá místa, která se mi nejeví jako právě vhodně vyjádřená - v Justýnině bytě jsou kamna nebo sporák? Přijde mi, že v tomto ohledu by to chtělo pečlivěji volit slova, aby se text zbytečně nezahlcoval detaily, které jsou zcestné.
V jiných místech jsem si všimla ne zrovna vhodně zvolených slov, resp. osobně bych využila širší palety synonym a více si s textem pohrála. Totéž co se týče jednotlivých vět, jak na sebe navazují - v textu jsem vypozorovala, že dost často opakuješ zjevné, už jednou vyslovené věci. Toho by bylo vhodné se zbavit, případně si to uvědomit a naučit se s tímhle detailem opatrněji pracovat. Neustálé opakování či časté používání známých skutečností občas sklouzává až k únavnosti.
Co se týče samotného textu, ještě jedna poznámka: zbytečně se nezdržuj slovíčky. Zní to divně, ale třeba věta "Cestou do obchodu se zamyslela nad tím, zda by neměla přehodnotit svůj slib, který si dala." jde zredukovat na "Cestou do obchodu se zamyslela, zda by neměla přehodnotit slib, který si dala." Logika věty a sdělení je zachována, ale samotná věta je svižnější a jednodušší.
Tohle vyškrtávání praktikuje v podstatě každý spisovatel (King popisuje jednoduchou rovnici hotový text = původní text - 10%) a ano, textu to v 99% případů pomáhá. Jde jen o to zkoušet, co text a jeho logika vydrží, jak funguje, když se to a tamto vyškrtne... Chce to trochu experimentovat a hodně přemýšlet, nebát se zasahovat do už napsaných pasáží, případně se umět oprostit od oblíbených textů a říznout i do nich.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
III. Nevětrat!
Quenťoš
Fear - Strach
J.U. Ray
Intermezzo - 9....
Shanti
obr
obr obr obr
obr

Prostorem lahodně se vlní
Centurio
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr