» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Rozumný muž může být zamilován jako blázen, ale ne jako hlupák."

Rochefoucauld

počet přístupů: 2141698

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 1 ::

:: V jiném světě XV. kapitola - Vesnice ::

Radmila Kalousková	publikováno: 08.11.2011, 17:13

Klářino dobrodružství se pomalu chýlí ke konci, aniž by o tom věděla. Držme jí tedy palce, ať se vrátí do vesnice včas a v pořádku.
Příjemné čtení
RK


	XV. Vesnice Tak to bylo něco! Ještě teď jsem si vychutnávala každičký jeho dotek. Takhle uvolněně a příjemně jsem se dlouho necítila. Nejraději bych v jeho náruči zůstala už napořád. Ať to „napořád“ trvá, jak dlouho chce. Bez přemýšlení, bez mluvení, jen tak být. Ležela jsem schoulená v jeho náruči a vůbec nevnímala tvrdou zem. Chtěla bych vědět, jestli cítí něco podobného? Otočila jsem se tváří k němu a snažila se vrýt do paměti každou linku jeho obličeje. „Jaká byla cesta?“ zašeptal v otázce, aby zcela nenarušil danou atmosféru. Pokrčila jsem rameny a byla jsem ráda, že mé myšlenky odvedl někam jinam. Začala jsem zase podléhat té smutné beznaději. „Jak si věděl, že se vracím?“ „Izien.“ „To mě mělo napadnout. Takže už víš, že celá výprava byla k ničemu.“ Nik se opřel o loket a pozdvihl obočí. „Nic nevím, Izien je děsně tajnůstkářská, ale nevypadala nijak rozhozeně.“ „A proč by měla. Určitě tušila stejně jako já, že to nemá žádný význam,“ vydedukovala jsem. „Izien nikdy nedělá nic jen tak,“ zamyslel se. „Tys ji nenašla?“ „Našla,“ přiznala jsem a zadívala se do země. „A jak vypadá?“ zajímal se. „Dost strašidelně. Tedy, ne že by byla jako nějaká čarodějnice. Ona je nádherná, je tak…,“ nemohla jsem najít ta správná slova, která by vyjádřila, jak na mě Královna působila. „Vypadá prostě jako královna, ale smutek ji natolik ovládl, že si nejsem jistá, zda je úplně v pořádku.“ „Tak tys ji našla,“ zopakoval a poslední narážku jakoby neslyšel. „Našla, ale to bylo tak všechno,“ dodala jsem tvrdě. „Třeba ne,“ snažil se mě povzbudit Nik. „Třeba to mělo nějaký význam, třeba…,“ Nenechala jsem ho domluvit a umlčela polibkem. Třeba netřeba, nechci to teď řešit. Usmál se a vůbec neprotestoval. „A jak to vypadá ve vesnici?“ „Vše dle vašeho rozkazu, paní,“ zasalutoval a tvářil se strašně vážně. „Hele, žádný srandičky,“ usmála jsem se. „Vážně jste to udělali? Šlo to?“ chtěla jsem se ujistit a opět se mě zmocnilo odhodlání. Už jsem si představovala, všechny ty nastražené pasti a ostrými bodci zabezpečenou vesnici. „Jo, myslím, že to všechny bavilo. Dělali to s takovou ochotou a vervou. Až na Dizího, ten měl pořád nějaké problémy. Ale to už známe!“ usmál se a posadil se. „Už chceš jít?“ zeptala jsem se. „Nechci, ale budeme muset. Spěchal jsem hned, jak jsem se dozvěděl, že se vracíte, abych byl s tebou, co nejdřív. Je jasné, že okamžitě musíme začít evakuovat vesnici. Včera přišel Armien z hlídky. Potkal se s dvěma Nájezdníky, ubránil se, ale má ošklivá zranění.“ „To je mi tak líto,“ chytila jsem ho za ruku. „Měli jsme chodit ve dvou, ale on chtěl jít sám. Nedal si to vymluvit,“ zacukalo mu ve zjizvené tváři. „Určitě bude v pořádku,“ políbila jsem ho na ni. „Musíme jít.“ Moc ráda bych šla cestou do vesnice s Nikem ruku v ruce jako na romantické procházce. Bylo tady přeci tolik zajímavostí k vidění! Ale bohužel to nešlo. Opatrnosti nebylo nikdy nazbyt. Zvlášť, když bylo jasné, jak blízko Nájezdníci jsou. Nik se vpředu plížil svými tichými kroky a já ho následovala. Vzpomněla jsem si na naše první dny, kdy jsme se poznali. Byl jako tichý přízrak, nepolapitelný. A teď mně patřil. Musela jsem se pro sebe usmát. U srdce se mě rozlil šimravý hřejivý pocit. Po chvíli se však změnil v to neblahé mravenčení a mně se podlomila kolena. Klesla jsem k zemi. Rychle jsem se snažila postavit a přemoci slabost. Zvedla jsem oči, zda si toho Nik nevšiml, ale pozdě, už stál u mě. „Co je ti?“ pomáhal mě vstát a hlas se mu třásl. „Nic,“ usmála jsem se, abych ho uklidnila. „Jen jsem zakopla, znáš mě,“ mávla jsem rukou, ale sotva jsem dokázala udržet pevný hlas. Dlouze si mě prohlédl a nesouhlasně vzdychl. Nic však neřekl. Ještě chvíli mě podpíral při chůzi, ale když už jsem byla jistá v kroku, vydal se opět napřed. Myslela jsem, že to neustojím. Ale ustála. Musím. Snad to odeznělo na dlouho, možná jsem jen přetažená. Ráda bych tomu věřila. Netrvalo dlouho a já ucítila ve vzduchu tolik známou vůni posekané trávy. Zvláštní, vůbec mě nepřišlo, že by u chrámu byl vzduch jiný. Ano, uvnitř byl vlhký a zatuchlý, ale okolí bylo stejné. Alespoň dokud jsem to neucítila, asi tu byla ta vůně pronikavější. Blížíme se k vesnici. Instinktivně jsem přidala do kroku. Nik mi zmizel z dohledu, ale byla jsem na to už zvyklá od Alušků. A u Nika jsem měla jistotu, že se o mě opravdu postará. Ne, že by se Aluškové nepostarali, nechci jim křivdit, zachránili mi život, ale s Nikem se cítím víc v bezpečí. Stačila jsem udělat ještě pár kroků, když mě Nik strhl z nenápadné cestičky do křoví. Rukou mi pro jistotu přikryl ústa, aby mě třeba nenapadlo vykřiknout. Dívala jsem se na něho ustrašenýma očima a on uvolnil sevření. „Tiše,“ zašeptal téměř beze slov. „Něco není v pořádku,“ naslouchal a soustředil se na sebemenší zvuk, který do džungle nepatří. Já jsem nic neslyšela, tedy nic, co by mě nějak zaráželo. Rozhlížela jsem se okolo, ale nic. Nik mi nakonec pokynul, abych ho následovala. Držela jsem se co nejvíc při zemi, ale bylo těžké mu stíhat. Pohyboval se jako pavouk, připadalo mi, že se ho zmocnily nějaké instinkty, zase byl jako dřív. Tichý, hbitý a nepřístupný. Vím, že vše dělá pro naši ochranu, ale trochu mě to i děsí. Je jako šelma. Doplížili jsme se k nějakému podivnému valu, zarostlého travou a kapradiny. Možná památka po spadlém stromu? Ne, Nik mě rychle vyvedl z omylu. Zase nějaká tajná cesta. Při vzpomínce na tobogán, když jsme prchali před těma přerostlýma netopýrama, se mi stáhl žaludek. „Neboj,“ popohnal mě. Nevím, proč mám vždy chodit jako první, navíc, když je tam taková tma! „Musíš po břiše, je to úzké,“ zašeptal ještě a spěšně mě políbil. Vnořila jsem se do té tmavé nory a modlila se, abych zase neměla ten záchvat slabosti a neuvízla. Slyšela jsem, že Nik je někde za mnou, ale nebylo možné ani otočit hlavu. Stačilo, že jsem cítila jeho přítomnost. Půda byla vlhká, ze stropu visely kořínky a nepříjemně mě šimraly i škrábaly do obličeje. Tedy doufám, že to byly kořínky, nechci o tom přemýšlet. Ještě, že netrpím klaustrofobií nebo nadváhou. Plazila jsem se poslepu, lokty jsem měla celé sedřené, ale neřekla jsem ani slovo. Kdo ví, kdy a kde vylezu. Přála jsem si, aby už byl konec. Stále jsem vyhlížela světlo, ale nikde ani slabý proužek. Chodba se však začala pomalu zvětšovat, až jsem se mohla celkem postavit. Oprášila si hlínu z ledových nohou i břicha a opět litovala, že tu nemám nějaké tepláky a dlouhé triko. Otočila jsem se a čekala na Nika. Nedokázala jsem rozpoznat, kde vůbec jsem, ale na jeskyni to nevypadalo, všude byla na omak hlína, ne kámen. Ale cítila jsem, že je tu daleko tepleji, ale možná to je jen tím, že neležím na studené zemi. Už jsem matně viděla Nikovu hlavu a za chvíli stál vedle mě v celé své velikosti. „Co to bylo? Co se dělo?“ zašeptala jsem. „Nejsem si jistý, možná nic, ale tohle bylo bezpečnější,“ pohladil mě po vlasech a já jsem nahmatala jeho důlek od úsměvu ve tváři. „Je mi zima,“ postěžovala jsem si. O drobně krvácejících rankách jsem nemluvila. „Zima?“ podivil se. „Já jsem zpocený až, až. Tak půjdeme. Drž se mě, tady se musíš sehnout,“ poradil mi a sám se ohnul. Jednou rukou jsem se ho chytila a druhou nahmatala, kam až se mám sehnout, abych se nepraštěla do hlavy. Pár kroků jsme lehce stoupali, až jsem konečně ucítila čerstvý vzduch a uviděla pronikající modravé světlo. Došli jsme až k východu. Udiveně jsem se rozhlédla, stáli jsme v obrovském kmeni nějakého stromu, vchod zakrývaly větve porostlé stříbřitými listy. Trochu mi připomínal olivovník. Nik chvíli prozkoumával terén, poslouchal, větřil a z našeho úkrytu sledoval okolní svět, vypadal nervózně. Potom potichu vyšel a já za ním. To, co jsme uviděli, nás přikovalo k zemi.


celkové hodnocení autora: 97.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 6		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	08.11.2011, 17:13:35

Zdravím. Nebezpečí je blízko. Pořád myslím na to, zda Aluškove přežijí (tedy, pokud se jim podaří vyhrát). Do napětí a dobrodružné cesty do neznáma jsi vetkala i trochu romantiky (trochu doteků a polibků). Proč ne? Hrdinka netuší, že se blíží konec příběhu, dopřejme jí to! ;-) Chybek jsem si až na jednu nadbytečnou čárku v přímé řeči za třemi tečkami nevšiml. A abych nezapomněl, tato část je pěkně zakončená, zvědavostí snad nebudu spát, dokud neuvidím pokračování! ;-)


ze dne 09.11.2011, 11:27:01
Radmila Kalousková: :-) to je určo tím počasím, nejraději bych jen ležela v posteli a nic nedělala a už vůbec na nic nemyslela! (natož vymýšlela):-)


ze dne 09.11.2011, 9:57:43
Šíma: Hlavně, že leze, ze mně neleze nic (múzy stávkují)! ;-)))


ze dne 09.11.2011, 7:33:32
Radmila Kalousková: :-)))) tak to jsem ráda, že jsem tě tak napnula. Horší je to, že to ze mě leze, jak z chlupaté deky. Nějak už vím, jak to skončí a ne a ne se do toho zakousnout. Asi to chvilku potrvá, ach jo. Už mě kvůli tomu "moji věrní čtenáři" :-) kamenují! Jinak děkuji za uveřejnění i komentář. Moc si toho vážím. Hezký den RK