obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2915264 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39348 příspěvků, 5725 autorů a 389614 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Nic není jisté (1/2) ::

 autor Miss Rebeka publikováno: 10.11.2011, 15:00  
Povídka do vodácké literární soutěže Kennyho volej, která se stala součástí sborníku "Drž hubu a pádluj!". Vznikla zhruba před rokem, dnes bych ji napsala jinak. Přesto ji sem dávám v původní nezměněné podobě a na 2 části - pro snadnější čtení.
 

„Co takhle vyrazit na vodu?“ navrhl Lukáš a napil se piva, načež orosenou sklenici opět položil na vlhký zelený podtácek a podíval se na ostatní.
„Jo, jdem na vodku,“ zahlaholila Brigita, zvedla ruce nad hlavu a začala předvádět jakýsi taneček či co, přičemž stále seděla.
„Myslíš jet řeku?“ zvedla k němu od rozečteného Respektu oči Míša.
„Přesně tak. Přestaň blbnout, Brigit, kroutíš se tu jak u tyče. Co tomu řikáte?“
„Já bych objednala tu vodku. Co ty na to, zlato?“ udělala na něj oči Brigit a prstem si namotávala pramen platinových vlasů.
„Já mám pivo, takže díky, nechci. A kupovat ti ji nebudu – jsou tři odpoledne. Radši mi pověz, co si o tom myslíš?“
„Další tvuj ulítlej nápad. A koupim si ji sama – ten týpek vypadá, že by mi jí moh prodat,“ usoudila a pomalu se vydala k baru, o nějž se opřela a s vyzývavým úsměvem si objednala.
„Jak tě to napadlo, Luky? Vždyť jsme na vodě nikdy nebyli – myslím, že ani ty ne. A nemáme ani loď.“
„Loď se dá půjčit,“ mávl rukou, „jde o to, jestli byste do toho měli chuť. Přemýšlel jsem, co bychom mohli naplánovat, aby se nejezdilo pořád na stejný místa a nedělaly stejný věci. A tohle mi připadalo fakt super. Kámoš jel minulý týden Sázavu a tvrdil, že to bylo skvělý, že se cvakli jenom dvakrát a v kempu prej byla super atmosféra – seznámili se se spoustou dalších lidí a už plánujou další sjezd.“
„Zní to zajímavě, ale kdy chceš jet? Je teprve konec května a my tři máme pořád školu – na rozdíl od tebe. A teď jsou písemky a všechno kolem, nemůžeme si dovolit na týden chybět.“
„Mám to všechno promyšlený. Stačilo by na víkend. Někam dojedeme, půjčíme si loď, pojedeme určitý úsek, pak nás odvezou zpátky a další den jedem domů.“
„Ty to vidíš jako Hurvajs válku,“ zasmála se, „už vidím, jak nás někdo vozí a pak nás někde hledá, když dojedeme jinam. Určitě nemají nic jinýho na starosti než hledat ztracený vodáky a případně je ještě někde lovit.“
„Ba ne, fakt to tak je. Pročítal jsem pár webovek a nabízí nejrůznější služby. Všechno ti půjčí a pak tě přivezou zpátky. Prvotřídní servis...“
„Ani po mně nechtěl občanku,“ chichotala se Brigita, která si s panákem vodky sedla vedle Lukáše a přitulila se k němu, „je to stejnej tupec jako všichni chlapi.“
„Díky za poklonu,“ ušklíbl se.
„No ty samozřejmě ne, Luky. Jenže ty seš světlá výjimka, víš? Na všechny ostatní stačí zamrkat, usmát se, vzít si výstřih a jdou do kolen – jako ten číšník támhle.“
„A co říkáš na ten můj návrh?“
„Já s tebou pojedu kamkoliv. Hlavně když tam bude pěknej pokojíček, ve kterým budeme moct bejt sami dva,“ zavrněla.
„No...“ podrbal se na hlavě, „ve stanu budeme sami dva.“
„Ve stanu? To teda ani náhodou. Já nebudu spát na tvrdý zemi, ještě aby mě tam kousali mravenci a všelijaký jiný breberky!“
„Tobě to nepřipadá romantický?“ zeptala se Míša a potlačovala smích.
„Ne. Ani trochu. Nejsem žádnej pitomej tremp, abych spala pod stanem, když můžu do hotelu.“
„A nepřežila bys to ani se mnou?“ zkusil to Lukáš.
„Ani za nic,“ ujistila ho a kopla do sebe vodku.
Lukáš se nejistě díval na Míšu. Od začátku věděl, že největší překážkou bude Brigita. Míša i Vendelín by s ním ochotně jeli, ale ona dělala vždycky potíže, pokud se jí něco nezdálo. A spaní v kempu pro ni bylo naprosto nepřijatelné. A opravdu si ji tam moc neuměl představit – ji, která vždy byla perfektně nalíčená a upravená, snad nikdy na sobě neměla dvakrát totéž oblečení a prázdniny byla zvyklá trávit s rodiči v luxusních hotelích v Egyptě nebo Řecku. Bylo mu jasné, že ke kempování ji nepřesvědčí, i kdyby jí slíbil modré z nebe.
„Myslím, že nebude problém najít místo, kde bude nějaký penzion,“ řekla po chvíli Míša.
„Ano,“ chytil se Lukáš, „najdeme kemp, kde budou mít i penzion nebo hotýlek a tam se ubytujeme – pěkně v pohodlíčku. A jíst budeme v restauraci. Už to úplně vidím.“
Brigita se nepřestávala tvářit kysele a pohrávala si s prázdnou sklenkou, až ji nedopatřením převrhla. Teprve pak se podívala na Lukáše.
„A nemůžete jet beze mě? Já to tu víkend vydržím a určitě se zabavim.“
„To by nebylo ono, Brigit,“ namítla Míša. „Jsme parta, a když jeden nepojede, není to ono. Vždyť víš, že jsme si každý výlet užili a nakonec to bylo vždycky prima. I tohle se mi čím dál víc zdá jako zajímavej nápad. Já s ním souhlasím.
Co myslíš ty, Vendo? Pojedeme?“ podívala se na svého přítele, brýlatého hubeného kluka, který si celou dobu zaujatě četl v tlusté bichli a čas od času upíjel limonádu, aniž by zvedl oči od knihy.
„Jisté je jen jedno – že totiž jisté není nic,“ zamumlal a ani nevzhlédl.
„Takže asi pojedeme,“ usoudila a uvažovala, čí výrok použil tentokrát.
„Tomu říkám domluva,“ zamnul si ruce. „A ty, Brigit?“ udělal na ni psí oči.
„Hm, hm... no tak jo, já taky pojedu. Ale jenom do hotelu.“
„Pro tebe všechno, zlato,“ políbil ji a hned vytáhl z tašky notebook, aby se podívali, která řeka je nejlepší, kam nejčastěji jezdí začátečníci, jak najít ubytování, zajistit si potřebné služby půjčoven a co si vzít s sebou.
Dvě hodiny se Míša s Lukášem nadšeně skláněli nad obrazovkou, smáli se, navrhovali nejrůznější řešení a při hledání se dobře bavili, zatímco Brigita je znuděně pozorovala a jen sem tam něco prohodila, ale zjevně ji to příliš nezajímalo a bylo jí jedno, kam pojedou, protože všechny řeky podle ní byly stejné a plácat se na nich na lodi jí připadalo víc než pitomé. A Vendelín celou dobu četl, jako by svět kolem něho neexistoval a vše, co se dělo, šlo mimo něj.

„Kde ta holka zase vězí?“ zamumlal naštvaně Lukáš a už kdoví pokolikáté se díval na hodinky, jako by je mohl uhranout a zpomalit čas.
Spolu s Míšou a Vendelínem stáli na nádraží, všechnu bagáž položenou u sebe, lístky v kapse a vlak měl odjíždět za pět minut. Neustále se nervózně rozhlížel, kontroloval mobil, ale kromě jedné esemesky, kdy mu na jeho vzkaz „JSME NA NADRU, KDE JSI? L.“ Brigita odpověděla „NA BRADAVCE ;-)“, se už neozvala a ani nebrala telefon, když jí volal.
Čekali, dokud jim nad hlavou nezaznělo hlášení, že jejich vlak právě odjíždí.
„Já jí přetrhnu,“ zavrčel a podíval se na přátele, kteří oddaně seděli na Míšině krosně, protože Venda měl s sebou jen maličký batůžek a v něm slipy, ponožky, kartáček na zuby, pláštěnku a Platóna – karimatku a spacák mu nesla Míša.
„Nemůžeme jet bez ní, to prostě... Hele, támhle jde!“
Asi sto metrů od nich se zjevila oslnivá blondýna ve žlutém topu, minisukni, střevíčcích na vysokém podpatku a za sebou táhla -
„Ta si ze mě snad dělá p...“ zíral na ni Lukáš a jakmile dorazila k nim, pustil se do ní. „Kde jsi jako byla, Brigito? Hodinu tady na tebe čekáme, voláme, ty nám nezvedáš telefony a teď si přijdeš jako by se nechumelilo, takhle vymóděná a s lodním kufrem! Máš snad dojem, že jedeš s rodičema na dovolenou nebo co?“
„Ahoj, lidi,“ usmála se, jako by ho neslyšela. „Co tu tak sklesle sedíte? Jdem, ať nám to neujede.“
„Právě nám to odjelo, Brigit,“ oplatila jí úsměv Míša a ukázala na vzdalující se vlak.
„Hups. To asi kvůli mně, že jo?“
„Ne, princezno, za to můžeme my, ty jsi tu byla včas,“ prskal.
„No tak pojedem dalším.“
„Další vlak jede zítra v 9.15, přestup na následující spoj v 11.00,“ oznámil Venda se stoickým klidem.
„No tak pojedem autem,“ nenechala se vyvést z míry.
„A ty, Brigitko, máš auto?“
„Luky, nezlob se už, já vim, že je to moje vina, ale víš, jak bylo složitý se sem s tim kufrem dostat? Metro i autobusy byly úplně nacpaný, musela jsem čekat, než přijede nějaký prázdnější...“
„Máš auto?“ zopakoval.
„Luky, Brigit má pravdu – nejlepší možností je jet autem. Vlak nám ujel, ale svět se pro to nezboří. Zítra už je pozdě, ale ty máš auto, takže kdybys ho vzal... My se ti složíme na benzín...“
Brigita horlivě kývala, Lukáš se mračil. Bylo mu však jasné, že nemají na výběr.
A tak se zvedli a jeli k němu, kde se naskládali do jeho starého favoritu (největší potíže byly s kufrem, z něhož byla Brigita nucena polovinu věcí vyndat a nechat je u Lukáše doma). Během cesty se nálada zlepšila, i když řidič si stále držel odstup a s Brigitou se příliš nebavil.

Po krátkém bloudění vesničkami našli kemp i penzion, u něhož zastavili. Budova vypadala zanedbaná a rozhodně ne tak jako na fotkách na internetu. Lukáš vzal za kliku, bylo zamčeno. Zazvonil, podruhé, potřetí. Bezvýsledně.
„Tam se nedozvoníte,“ zavolala na ně žena sbírající ze šňůry prádlo.
„Máme tu rezervaci,“ namítl.
„To je možný, takovejch bylo víc. Majitel je starej vožrala, věčně má zavřeno a neobjeví se tu třeba tejden nebo i dýl.“
„Co tim chcete říct?“ napřímila se Brigita, která už si tahala věci z kufru auta.
„Tím chci říct, abyste neztráceli energii a radši šli do kempu. Tady stejně žádný jiný ubytování není.“
Lukáš poděkoval a bezradně se podíval na přátele. Míša s Vendou od začátku chtěli spát v kempu a i on s sebou měl stan a dva spacáky, kdyby si to Brigita náhodou rozmyslela, jenže teď to vypadalo, že si vše naplánoval. A Brigitě to okamžitě došlo.
„Tak takhle sis to vymyslel! Nalákals mě sem na penzion, slibovals hory doly, a když se sem dovleču, tak je penzion zavřenej. A tys o tom samozřejmě nevěděl, že jo!“
„Tak to není, vždyť víš, že jsem si s tím chlapem psal emaily, počítal s námi, věděl, kdy přijedeme.“
„A to ti mám věřit? Hezky jste to na mě připravili! Teď už jsou mi jasný i ty stany, co táhnete!“
„Brigit, my to vážně nevěděli,“ snažila se ji přesvědčit Míša. „Proč bychom tě sem proboha lákali a chystali na tebe podraz? Nemůžeme za to, že jsme narazili zrovna na jednoho z tisíce, který na hosty kašle.“
„Chci domu. Hned.“
„Neblbni, nějak to vyřešíme.“
Zavolal na onu ženu, kde je nejbližší ubytování mimo kemp. Asi třicet kilometrů odsud.
„Fajn, jedeme,“ řekla a sedla na místo spolujezdce.
„To je moc daleko, nebudeme tu přejíždět jako tupci sem tam. Zlato, nedá se nic dělat, budeš to muset přežít v kempu.“
„Ne, já chci zpátky do Prahy. Hned.“
„Tak heleď. Kvůli tobě nám ujel vlak a kdybys nedělala od začátku problémy, mohli jsme jet normálně do kempu. Kvůli tobě jsme hledali místo, kde mají i penzion. Že to nevyšlo, za to nemůžeme. Řídil jsem sto padesát kilometrů a předtím jsem byl v práci, takže jsem dost utahanej a rozhodně neotočim auto a nepojedu dalších sto padesát kilometrů zpátky. Tak se koukej uklidnit.
Minimálně jednu noc přespíme tady, zítra se uvidí. Je skoro sedm a já už dneska nikam nejedu – nanejvýš do tohohle kempu. Takže nasedat, vážení.“
Přejeli do kempu, našli si místo pod vzrostlými borovicemi pár metrů od Lužnice a dali se do stavění. Brigita naštvaně seděla na pařezu a dívala se, Vendelín se sice snažil, ale vypadalo to, že ho šňůry spíš uškrtí, než že je pořádně uváže, a tak oba stany stavěla Míša s Lukášem, kterého se při tom snažila uklidnit.
Když bylo hotovo, natahali dovnitř karimatky a spacáky, ostatní nechali v autě. Poté šli na jídlo. V kempu bylo bistro, kde i vařili, takže si objednali – až na Brigitu, která se rozhodla držet protestní hladovku.
„Chci vodku,“ řekla číšníkovi, který si ji zkoumavě změřil.
„Můžu vidět občanku, slečno?“
„Jdi se vycpat, kreténe!“
Vstala a odešla, provázena užaslými pohledy přátel i číšníka.
„Proč jsme ji brali s sebou?“ zeptal se spíš sám sebe Lukáš. „Mohl to být skvělý výlet, pohoda, klídek, zábava... A ona nám teď bude celý víkend ukazovat, jak jsme nesnesitelní a příšerní a bude se nám to všemožně snažit zkazit.“
„Do rána ji to přejde, uvidíš. A příště se bude těšit a bude chtít spát jedině v kempu,“ povzbuzovala ho Míša, i když tomu sama nevěřila.
„To určitě. Nejhorší je, že s ní musím spát v jednom stanu a nevím, jestli se dožiju rána.“
„Však ty se ubráníš,“ usmála se a od té chvíle jako by se změnilo ovzduší, začali vtipkovat, smáli se a na Brigitu téměř zapomněli.

Leželi v naprosté tmě zády k sobě. Nemluvila s ním, neodpověděla mu ani na přání dobré noci. Zachumlala se do spacáku, že jí koukaly jen oči a tvrdošíjně předstírala, že spí. Díval se do stěny stanu a uvažoval, jak si ji usmířit.
Představoval si, že tu stráví romantický víkend, že se budou procházet kolem řeky a užívat si sami sebe. Už několikrát si takhle vyrazili jen sami dva a vždy to bylo jako v pohádce. Poslední dobou jejich výletů ubývalo, buď neměl čas on nebo ona, nebo tvrdil, že čas nemá, protože se mu nikam nechtělo. Bylo zvláštní, že se mu nechce trávit s ní víkend. Když nad tím přemýšlel, zjišťoval, že to mezi nimi už není takové jako před dvěma lety, kdy se do ní zamiloval. Krásnější holku ještě nepotkal. Nebyla upejpavá, začali spolu chodit a on ji zbožňoval, trávil s ní každou volnou chvíli. Časem začal zjišťovat, že mu na ní ledacos vadí – především její zvyk trávit páteční večery na diskotékách, k nimž postupně přibyly i další dny v týdnu. Nechodil s ní, tohle ho nikdy nelákalo.
Občas se přistihl, že na ni žárlí. Nevěděl, co provádí po nocích a nechtěl se na to ptát. Bál se pravdy. Jeho podezření ostatně vždycky rozptýlily chvíle, kdy byli spolu a ona mu šeptala, že miluje jen jeho a že na něho musí neustále myslet. Věřil jí a nepochyboval o ní. Jenže nevyslovené otázky se vracely a trápily ho.
Jejich vztah nebyl takový jako dřív. Jako by se mu Brigita vzdalovala. Čím lépe ji poznával, tím více zjišťoval, že jsou každý jiný.
Doufal, že všechno bude jako když se seznámili. Snažil se být s ní, právě proto plánoval společné víkendy – poslední dobou pro všechny čtyři, protože mu tak připadaly snesitelnější. Někdy se přistihl, že si s ní nemá o čem povídat, že se zoufale snaží hledat nejrůznější témata, jen aby mezi nimi nezavládalo nepříjemné ticho. A ona jako by to neviděla.
Tento víkend měl být dalším pokusem, jak obnovit jejich ztrácející se lásku. Zatím to vypadalo, že se plán příliš nedaří.


 celkové hodnocení autora: 93.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 22 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 kulkul 11.11.2011, 7:44:13 Odpovědět 
   "nejlepší možností je jet autem" - bys dnes napsala jinak jak říkáš že. Takhle spolu lidi v dané situaci jistě nemluví a text ztratí náboj. Místo živých postav zaujme "tvořící" autor. I "Jdi se vycpat, kreténe!" je takové místo, byť třeba zformulovaná je ta věta dobře. Asi žádný spoj v Čechách nejezdí jen 1x denně. Tím dohriomady chci říct že vždycky nejcennější je čtenářova důvěra. Když ji ztratíme, je konec.
Jinak se mi povídání líbí, jen se bojim tvé fotky v profilu a milostné linie kterou sleduješ přednostně, že tímpádem povídka musí vyjít nějak banálně.
 Sakora 10.11.2011, 18:58:36 Odpovědět 
   Zdravím, z avizovaného vodáckého příběhu se vyklubala povídka o vztazích mezi partnery... no, uvidíme, jak bude příběh pokračovat. Zatím mi charaktery postav přišly příliš černo-bílé, takové extrémní (Brigita, Vendelín), nějak se zdráhám uvěřit, že by taková rozdílná partička vyrazila na vodu. Text je příliš soustředěn na Brigitu a Lukáše, nechtělo by zato čtenáře trochu více seznámit i s Míšou a Vendelínem?
 Šíma 10.11.2011, 14:59:45 Odpovědět 
   Zdravím.

Ze sjíždění řeky a kempování pod stanem se vyvinulo i něco jiného. Pokus o záchranu vztahu dvou lidí, kteří se blíže znají již dva roky. Řeči u piva v hospodě, přemlouvání a strastiplná cesta na místo, to vše dostalo docela jiný rozměr. Uvidíme, jak se příběh v druhé (poslední částí) vyvine. Brigita je podle mého názoru rozmazlená fajnovka, která vidí všude jen své pohodlí (připadá mi jako klíště, které se drží a nepustí - všude tam, kde z toho něco bude mít - to nejlepší, samozřejmě).

Chybek jsem si nevšiml, snad jednoho nedostatku v ji/jí. Jinak vypadá text vcelku dobře. Při čtení nenudí a dokonce i mile překvapí... No, nechme se také překvapit, jak zapůsobí na další čtenáře. Hezký den přeji.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
Domov
Nikis
Slučák po pěti ...
Lucy Straw
Benson
Intuista
obr
obr obr obr
obr

Zkouška z Ekologie
Thea
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr