» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Kdo nemá peněz, je chudý; kdo nemá přátel, je chudší; ale kdo nemá srdce, je nejchudší na světě."

Fjodor Michajlovič Dostojevskij

počet přístupů: 2141698

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 1 ::

:: Republikán a Princezna ::

William Joe	publikováno: 14.11.2011, 22:09

Po dlouhé době znovu posílám příspěvek. Doufám, že tento bude o něco lepší než ten první.
Příjemné čtení.


	Planeta Setur tři(třetí planeta v soustavě PX-Setur) byla velice podobná k zemi, alespoň to nejdůležitější: gravitace, tekuté moře, zelená pevnina, okysličené ovzduší a tak dále, ale v nitru se skrývá veliké nebezpečí pro cestovatele. Naušika se znovu vydala do lesa smrti, kde bylo ovzduší jedovaté, že bez masky, by člověk nepřežil ani pěti minut. Všude byly překrásné rostliny různých tvarů a barev, ale skýtaly veliké nebezpečí, všechny totiž vypouštěly do ovzduší jedovaté látky. Princezna Naušika měla masku, ale nebyla zcela v bezpečí. Zvířata konkrétněji hmyz, kteří chránili les a sebemenší chybička mohla stát život. Ten hmyz totiž dosahoval obřích rozměrů. Dorůstali až sedmi metrů. Každý náznak agrese na straně člověka proti rostlinám, či rovnou hmyzu byl ihned napaden obřím hmyzem a radši nedomýšlet, jak by takové tělo chudáka skončilo. Opatrně postupovala kupředu a radši se držela u kraje tohoto lesa. Tajemné a přitom strašidelné zvuky se ozývaly z vnitra lesa. Nyní se nacházela kilometr a něco od začátku lesa a rozhodla se za příštím stromem zatočit. Udělala to a velice toho litovala. To, co uviděla jí absolutně šokovalo. Přední na zemi leželo tělo, nějakého člověka. Bylo takřka zbaveno oblečení a kůže. Maso na mnoha místech bylo odkousnuté. Byly tu i stopy po škrábanců a zub. Mělo ukousnuto levou nohu. Litry krve vytekly z těla, jako z nějaké nádrže a rozlily se do půdy a aby toho nebylo dost, už po tom lezli larvy a pomalu mrtvolu požírali. Naušika zhnuseně odvrátila zrak. Stačil jí jediný pohled na tělo a už se jí obracel žaludek. Velmi dobře věděla, jak riskuje, ale zisk byl mnohem větší. Sevřela ještě více pásek od pušky, která i nadále byla na její pravém rameni a ostražitě si prohlédla okolí, jakoby očekávala nějaký útok, který nepřicházel. Chvíli tam stála, pravá ruka opřena o mohutní strom, roztrhané tělo bylo tedy za jejími zády a začala se zotavovat ze šoku. Nemohla tu zůstat déle a tak šla dál. Šla nějakou chvíli, až došla k údolí. Stála u hrany údolí a stačí se jenom sklouznout dolů a bude tam. Pušku si sundala z ramene, aby jí při sjezdu nepřekážela. Tu si držela v ruce a sedla si. Nadechla se čistého vzduchu z masky a odrazila se. Dopadla těžce na své nohy, ale nic jí nebylo. Jízda byla krátká, ale zábavná. Dole se postavila a oklepala ze sebe špínu, kterou pochytala při cestě dolů. Potom jí zaujaly červené kapičky na kameni. Dala pušku na rameno, sundala si rukavici z pravé ruky a dvouma prsty si namočila v červené kapce. Ihned to poznala. Byla to lidská krev! A ještě teplá! Takže tu někde někdo musí být! „Ruce nahoru!“ Ozvalo se za ní drsním mužským hlasem. Ještě přikrčena vstala, dala ruce nahoru a otočila se. To co viděla ji vyděsilo Před ní stál voják v šedé uniformě. Na hlavě měl helmu a na něho odznak černého orla. Vlasy více do hnědá, jako oči. Bílá kůže a v rukách držel pro ní neznámou zbraň. Asi nějaká puška s velkým zásobníkem. To ještě nebylo všechno. To nejhorší na něho byli poranění. Na levém noze na stehně měl velkou ránu, ale ještě větší a stále otevřená rána, byla po levým boku u břicha. Vůbec nemohla dlouho pochopit, proč ještě stál a dokonce držet několika kilovou zbraň, když měl takové zranění. Vůbec nevěděla jak k tomu přišel ke zraněním, ani pod kým sloužil, jedině co určitě věděla, že je ve velkém nebezpečí. O několik desítek minut dříve. Malý výsadkový člun mířil na planetu Setur tři. Na jeho palubě je celkem osm vojáků a dva piloti, kteří mají za úkol prozkoumat jeden sektor na planetě, kde by měla přistát jejich velká vesmírná loď Poručík Sergej Dmitriev seděl v kokpitu se dvěma piloty. Jeden měl krátké černé vlasy a druhý světle žluté. Oba měřili zhruba stejně a jídelníček byl určitě na 100% stejný. „V jakém stavu je naše bitevní loď poškozena? My piloti zrovna nejsme v obraze.“ Zeptal se velitel tohoto člunu, který seděl v levé sedačce u řízení. „To ještě nevíte?“ Řekl docela udiveně a pokračoval: „Plášť má na mnoho míst trhliny a nějaké počítače nefungují. Jádro začíná přehřívá a do sedmi či osmy dnu exploduje. Loď bude muset někde přistát a počkat na záchranu. “ Odpověděl Sergej, možná řekl mnoho detailů, ale stejně na to přijdou, ať to řekne nebo ne. „Jsme přibližně tři kilometrů od ...“ Zaseknul se druhý pilot a chvíli zíral do předního okna, než pokračoval: „Pod náma je, ale pořádná bouře! Jenom se podívejte na ty blesky.“ Upozornil druhý pilot a ukázal dolů. Sergej se postavil a zvědavě kouknul na palubní okno. Před nimi byly černé mraky a pod nimi šlehali mocné blesky. „Zapněte pojistky a tlumiče. Nechceme, aby se z nás stala hořící pochodeň.“ Zavtipkoval první pilot a oba dva začínali něco mačkat na konzolích. Počítač začal odpočívávat čas: “Dvacet vteřin do vletu do mraku.“ Sergej se nyní cítil úplně zvláštně, co se vůbec nedá popsat. To se mu to stalo pouze dvakrát a vždy následovala nějaká strašná věc. „Něco mi říká, že by jsme neměli do toho vlétávat.“ Upozornil na své tušení, ale reakce pilotů byla protikladná: „Nechte toho! Tento člun je nejlepší ve své třídě.“ Řekl hrdě druhý pilot. „Pět vteřin do vletu do mraku. Čtyři, tři, dva jedna...“ Člun vletěl do mraku. Mrak pohltil celý výsadkový člun. Následně vyletěl pod ním. To co následovalo bylo hrozné. Celý letoun začal sebou házet. Silný déšť burácel po celém trupu. Plesky šlehali pouhých pár metrů od nich, několik vteřin za sebou. „Co to je za bouřku sakra! Přerušte přiblížení a začněte stoupat!“ Vydal znovu rozkaz první pilot, ale bylo už pozdě. Silný plesk udeřil do trupu. Po celé konstrukci Projel silný výboj. Zničilo většinu elektroniky a vážně spálil pancíř. Při té mohutné ráně jeden z nováčků, který nebyl přivázání skončil na stropě a potom tvrdě dopadnul na podlahu. „Kurva! Důležité přístroje jsou v hajzlu! Funguje kormidlo a výškoměr, ale motory jsou v hajzlu!“ Vychrl první pilot, který zkoušel jednotlivá tlačítka na desce. Z té desce se valil kouř. Druhý pilot byl asi omráčen, když se silně bouchnul do hlavy. Sergej se včas chytil a velitel člunu neboli první pilot měl na hlavě ochranou přilbu. Vzadu v nákladovým prostoru bylo slyšet naříkávaní ostatních vojáků, ale nikdo pro ně nemohli momentálně nic dělat. Každý měl své problémy. „Jestli se nemýlím, tak stroj začíná padat a malou rychlostí. Jestli počítám dobře, tak budeme čichat ke květinám přibližně za tři čtyři minuty.“ Pilot zkusil informovat a přitom trochu zavtipkovat, ale to se mu nepovedlo. Musel rychle něco vymyslet, jinak za pár minut se člun v malé rychlostí narazí do země. „Mám to!“ Vykřikl a začal odtahovat kniplem od sebe, tím začal letoun klesat dolů čím dál větší rychlosti. „Zkusím nabrat co největší rychlost a nad zemí to zvednout. Potom stačí najít nějaké místo na přistání.“ Řekl svůj plán Dmitrievovi. Ten stejně nemohl moc protestovat. Všude byla šedivá mlha, takže mohli pouze hádat jakou mají výšku. „Jestli uvidíte zemi, nebo co k ní patří, tak mi to řekněte, ano?“ Zeptal se pilot a Sergej odpověděl: „Ano.“ Oba dva hlídali, jestli neuvidí pod tou mlhou nějaký náznak země. Ignorovali všechno kolem, pouze hlídali. V tom se objevili stromy a pilot dělal všechno co mohl aby to vybral. Zatáhnul knipl k sobě a člun ač kladl odpor začal pomalu vybírat let. Zbývali několik desítek metrů nad koruny stromů, ale pořád letěli nějak blbě. „Držte se, narazíme!“ Zařval velitel člunu a zakryl si pravou rukou obličej. Teď pomohl sám poškození počítač. Nějaké pojistky, které přežili ten silný výboj se zapli a aktivovali záchranné trysky, které měli za účel zpomalit letoun, jako nyní vysunuté klapky. Tím se rychlost velmi snížila a člun to nakonec vybralo, ale jen tak tak. Nevýhoda však byla, že měli nyní velmi pomalou rychlost a do půl minuty začnou znovu padat a tentokrát jim nic nepomůže. „Najdete nějaké místo! A rychle!“ Řval první pilot na Sergeje. Ten se koukal, ale nemohl nic najít. „Všude jenom stromy!“ Ozval se Sergej, když už začali klesat. Zbývalo několik vteřin do nárazu. Sergej se schoulil do klubíčka a doufal, že to přežije. Zavřel oči a už poslouchal, jak člun naráží do stromů a kov se prohýbá po mnoha úderech, až se celý člun rozpadá. Kusy se ještě několikrát do sebe náraží, až vše po dlouhé chvíli skončí. Poručík Sergej Dmitriev se potřetí narodil(minule to bylo z planety Gejnet, kde byl velmi těžce zraněn. Divní, že nyní nenacházel někde doma na vozejku). Otevřel oči. Viděl kolem sebe trosky člunu, on naštěstí nacházel v části kokpitu, který byl ušetřen. Druhý pilot, byl mrtvý. První pilot tu nebyl, ani sedačka, na které seděl. Možná po prvním nárazu vyletěl ven. Z lehu, v poloze ze kterého se probral se sebe prohlédnul. Nic neviděl, alespoň to co mohl vidět. Musel ihned vypadnout z vraku a začít plazit dopředu k velké díře, kde bylo předtím zeď s dveřmi, které oddělovali kokpit a nákladový prostor. Nyní se nacházela ohromná díra. Několikrát natáhnul ruku, přichytil se něčeho a přitáhnul. Tím se dostal ven. Postavil se a nadechnul se vzduchu. Ostrá bolest, která projela celým tělem byla zdrojem ihned z několika místech. Jediným nádechem jeho plíce utrpěli poškození z jedu z ovzduší. Druhým zdrojem byly dvě rány. Jedna menší na levé noze na stehně a větší na levém boku u břicha. Rychle si nandal masku, kterou měl pověšenou za opasek. Dýchalo se mu ihned mnohem lépe. Měl u sebe lékárničku, ale nechtěl si ošetřit rány. Rozhlédl se a kolem všude leželi trosky člunu. Museli přistát v nějakém džungli, protože tu byly mohutné stromy a na nich přichycení mnoho různých rostlin. I na zemi to netrpělo nedostatek rostlin, spíše naopak. Byly tu snad stovky druhů překrásných rostlin a pro přírodovědce hotový ráj, ale Sergej nemohl obdivovat krásu a šel se podívat po přeživších. Uviděl šest mrtvých vojáků v různých polohách. Měli různé zranění a lépe nepopisovat. Takže on a ty mrtvý to je sedm vojáků a jeden pilot. Ten druhý bude určitě také po smrti. Takže ještě jeden voják, ale kde je? Než se vydal znovu obejít trosky zaslechl potichu něčí hlas: „Dmitrieve! Tady!“ Rychle se tím směrem podíval a uviděl ruku, která trčela z trosek. „Díky bohu! To je William!“ Řekl si pro sebe a rozběhl se tím směrem. Poznal to podle škrábanci po celé dlani. Potom začal vyhazovat různé trosky, aby svého dobrého přítele osvobodil. Ještě nevěděl jaký šok ho udeří, když ho uvidí celého. Nyní ze všech sil se snažil odsunout velkou trosku, která schovávala Williama. Po několik neúspěšných pokusů se mu to konečně podařilo. Kovový zvuk, který vnikl po dopadu na zem, jako by vítal Dmitrieva na tu hroznou scénu, kterou musel vidět. William neměl nohy! Pouze malý kus noh, které mu zbyly byly samy od sebe hororový. Z nich trčeli různé žíly, krev tekla doslova pod proudem. Několik menších zranění na zádech, nemohli nijak sami vypadat strašně jako ty nohy. Sergej málem pozvracel při tom pohledu, ale kvůli kamarádovi se ovládnul a přikrčil se k němu a řekl mu: „Neboj kamaráde, máš menší zranění než já. Z toho se dostaneš.“ Snažil se ho utěšit, ale říkal to úplně v jiným tónem, než normálně mluvil, až sám Sergej svůj hlas nepoznával. „Vůbec nic necítím. Žádnou bolest, ani to, co normálně cítím.“ Snažil se William popsat co cítí i když o to bojoval přeš všechny síly. To bylo všechno co v tomto životě řekl. Hlava mu pomalu poklesla na zem a zavřel oči. Sergej se rozbrečel, jako nějaké malé dítě. Dlouho neplakal, takřka sedm let, kdy nastoupil do poddůstojnické školy. Dlouhé chvíle si odíral špinavou ruku slzy, které mu stékali po tváři. „Musíš se z chopit! Nemůžeš tu zůstat!“ Něco mu šeptalo do hlavy. Otočil se a kolem nikdo, alespoň živý. „Tedy budiž.“ Řekl docela klidem. Postavil se a šel pro svou tašku a samopal. Našel je v kokpitu. Ještě si vzal pár věcí z tašek mrtvých. Nebude jim to určitě vadit a vydal se pryč, od toho to pekla. Právě čas, když už neviděl trosky se přihnali dvoumetrový hmyz, aby potrestali ty, kteří úmyslně či neúmyslně poškodili jejich les. Když nemohli nikoho živého najít, šli na mrtvoly. Tu hnusnou scenerií naštěstí nemusel vidět Sergej. To by se bez váhaní rozběhl a střílel na každého brouka, který jen lehce sáhnul na nějakou mrtvolu. To by znamenalo pro něj smrt, protože stovky hmyzů by jen nahradili další, až by mu došla munice. Už jde přes dvacet minut. Hmyz, které potkal si ho nevšímali a šli tam, odkud on sám přišel. Bál se jích, ale věděl, že jediný výstřel by mohlo znamenat pro něj rozsudek smrti. Zastavil se, protože ucítil ohromnou bolest. To byly ty zranění. Adrenalin, který mu stále pumpovalo do oběhu se velice omezil a nyní cítí o něco víc, než předtím. Opřel se o kmen stromu a začal silně funět. Ta bolest bude čím dál růst, až dosáhne vrcholu. To bude zřejmě už mrtvý, kdy si ustřelí palici, aby se zbavil utrpění. Najednou z čistého nebe uslyší zvuky kroků. Bolest ustoupila a nastupuje bojový mód. Přikrčuje se, aby ho nebylo vidět. Chvíli nikoho neviděl, ale nahoře u hrany do údolí se objevila osoba v modrém oblečení, pouze přerušováním kus tepláků, které byly žluté. Měla na sobě nějakou hnědou masku. Ta osoba si chvíli prohlížela údolí a následně si sundala pušku, sedla si a sklouzla dolů. Uslyšel potichlé zasmání, zřejmě s radostí, že se dostala dolů bez zranění. Začala ze sebe odklepávat špínu. Potom s otočila zády k němu a začala tam něco dělat. To byla ta správná chvíle. Vyskočil z úkrytů a potichu šel k ní. Pět metrů před ní se zastavil, zamířil samopalem a zařval: „Ruce vzhůru!“ Osoba před ním se lekla, ale ihned dala ruce nahoru, vstala a otočila se k němu. Oba dva začali na sebe koukat. Nic neřekli, pouze se navzájem hodnotili. Tou osobou byla dívka kolem věku sedmnácti let. Stíhla figura. Jen kousek kůže, kterou viděl nad a pod maskou a dlaň na pravé ruce byli velice jemné. Modrá kapuce se skleními dírami, aby se mohla koukat, kdyby je měla nasazené. Zrzavé měla barvu vlasů. Konec vyhodnocování. Dmitriev sklonil Samopal. Neměl v úmyslu jí nijak ublížit, ani vypadat jako ten kdo ovládá tuto situaci. Bojový mód skončil. „Omlouvám se, že jsem tě vylekal.“ Začal se omlouvat. Dívka dala ruce zase dolů a udělala několik kroků dopředu. „Kdo jste?“ Zeptala se zvědavě, beze strachu, ale žádna odpověď tuto chvíli nedostane. Sergej nyní cítil naplno svou bolest. Před vteřinou necítil nic a nyní kvůli ohromném návalu bolesti skácel na zem. Ztratil vědomí. Nemohl nic dělat, jenom poslouchat a cítit co se kolem něho děje. Dívka se k němu přiběhla a začala ohmatávat, aby zjistila, jestli žije. Její jemné prsty nahmatali tep na krku. „Vydržte to tu! Hned se vrátím!“ Slyšel také její jemný hlas. V dalších chvílích slyšel, jak její nohy dopadávali na zem při běhu, ale i to utichalo, až nic nebylo slyšet. „Tak to tu umřu, sám a mí lidi mě nikdy nenajdou.“ Říkal si pro sebe. Přímo cítil jak z jeho těla opouštěl život. Dlouhé minuty snil, kdyby se nedobrovolně nepřihlásil a nezemřel tu. Když podle něj uběhla hodina přemýšlel už jen co udělal v životě špatně a jak by je měl napravit. Bylo čím dál chladněji a on tam ležel nehybně bez známek života. Jenom lehké nadechnutí a vydechnutí bylo na něho vidět či slyšet. Uběhli snad dlouhé hodiny a nikdo se nevracel. Už ztratil úplně naději. Už se smířil s koncem života. Byl připraven. Osud chtěl, aby ještě uslyšel zvuk nějakého motoru, který se přibližoval. Řev sílil, ale on to slyšel čím dál potišejí. Slyšel zase ten jemný hlas, který k němu promluvil: „Už jsem tady...“ Další slova však už neslyšel.


celkové hodnocení autora: 80.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 0		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 0.0		uložit příspěvek

známka poroty: 4.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 22		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	14.11.2011, 21:56:32

Zdravím. E-e, ano. Musím se přiznat, že mi došel dech, vlastně začínám pochybovat, že tento text někdo ze čtenářů vůbec dočte až do konce (snad jen z čisté zvědavosti s příměsí čistého zoufalství nad tím, co všechno lze udělat s naší rodnou řečí). Ruku na srdce, ale tento text by se ani ve snu nedal nazvat polotovarem. Je na něm ještě tolik práce, že se divím, žes našel odvahu jej publikovat. Nevrátím Ti jej však, ale vystřelím do světa a pevně věřím, že se najde i někdo z dalších čtenářů, který Ti řekne, co děláš špatně a kde se zlepšit. Osobně jsem začal Tvůj text rozebírat pasáž po pasáži, ovšem někde ve třetině textu jsem to vzdal, protože mi došlo, že můj komentář bude minimálně dvakrát tak dlouhý jako Tvůj text (neřkuli ještě mnohem a mnohem delší)... Když Ti Chemik (m2m) u minulého textu napsal, že máš hodně číst, myslel tím opravdu hodně číst. Číst, číst, číst, číst a zase číst! Prostě přečíst co nejvíce textu (bez ohledu na žánr) a nejen se oddávat dobrému čtení, ale také sledovat, jak budují příběh ostatní autoři, jak si hrají s popisy místa děje, či s popisy postav. Jak vytvářejí zápletku a podobně. Každý příběh bývá o něčem a každý autor se snaží srozumitelně vyjádřit čtenáři svůj příběh (ať už se ho snaží pobavit, vystrašit, či jen přikovat k židli, dokud neskončí a čtenář se nedozví, jak hrdinové dopadli). Jedno vím určitě, takřka jsi mne rozplakal... Uf, víš jak mi celý text připadá? Jako by jej otrocky přeložil nějaký internetový překládač (automat) z cizí řeči do češtiny a nedíval se na gramatiku a stylistiku (viz slovosled a správné slovní tvary). I vlastní děj by mohl být vyjádřen lépe. Máme zde dívku, která z nějakého důvodu někam jde (vydává se k nebezpečnému lesu), jaký k tomu vůbec měla důvod? Nic se neděje jen tak (viz zákon příčiny a důsledku). Něco ji tam táhlo? Viděla na obloze podivné útvary? (viz ona padající loď) Líbí se mi, že se snažíš vyprávět příběh jak z pohledu oné dívky, tak z pohledu posádky (onoho záchranného modulu, či co to bylo). Ovšem samotné podání je dost neočesané, takřka pod hranici vyjadřování školáka v prvním stupni základní školy. Proč si dopředu nepromyslíš, o čem chceš psát a jakým způsobem to chceš vyjádřit a přednést čtenáři? Nejdřív se stane to a pak ono. Čtenář by se měl ptát, proč se stalo to a to? Proč tam ta dívka vůbec jde? Jaké nebezpečí jí hrozí a proč vlastně? Nehledě na to, z jakého důvodu se naši kosmonauti ocitli na té planetě, na které dívka žila (jejich loď měla zřejmě nehodu, nebo byla napadena, to jsem pochopil, nejspíš se posádka samotné lodi ocitla v nesprávnou dobu na nesprávném místě - to samé si myslím i já, když jsem se dal do čtení tohoto příběhu, který při troše snahy (či většího úsilí) mohl vypadat docela jinak a lépe. Takže... Původní megakomentář jsem nedokončil a raději smazal, namísto toho budu psát své poznatky v bodech, bude to rychlejší a uspořím tak místo: - úvod - hned na začátku by to chtělo lepší a přiléhavější úvod, který by vtáhl do děje, tento je příliš strohý a neumělý (zkus si jej přečíst nahlas), - stylistika (obecně) je velkým kamenem úrazu (viz výše), nespěchej a pořádně si s textem pohraj (popisy jsou kostrbaté a zmatené, místy až nelogické), pokus se nejen vcítit do života svých hrdinů, ale také se pokus "být" ve svém světě (jde přeci o Tvůj příběh a o Tvůj svět), - mnohdy zbytečně vysvětluješ (zkus oddělit to co je důležité od toho méně důležitého), pozor na opakování již známých faktů (či jen opakování slůvek a slovních motivů), nevypadá to pěkně a zbytečně odvádí od čtení (viz koncentrace čtenáře), - dalším problémem jsou dialogy (jsou nepřesvědčivé, nelogické, matoucí, vesměs jen odněkud převzaté, nejsou k věci a netáhnout příběh vpřed, ono i mluva hrdinů může něco napovědět o jejich původu, myšlení či charakteru), - v neposlední řádě chci uvést neznalost žánru (viz sci-fi - zkratka pro vědeckou fantastiku), jen jako příběh s prvky fantasy (bez ohledu na fiktivní děj kdesi v budoucnosti, či jiné realitě) má toto vyprávění hromadu nedostatků a vypadá jako šitý horkou jehlou (a nejen tou). Zbrklost není dobrým rádcem a psaní vyžaduje nejen toulky naší mysli bezbřehým světem fantazie, ale také vyžaduje tvrdou dřinu v podobě pilování vlastního textu a dodání mu nějaké smysluplné formy a čtivosti. Prostě to chce nejen dobrý nápad, ale i podání, ať už jde o seznámení s Tvým světem, tak jeho postavami i samotnou zápletkou. Dobrý příběh je jako dobře upečený dort, Pejsek s Kočičkou nejsou dobrým příkladem, přestože se snažili dodat do dortu samé dobré věci... P.S. Text po stylistické a gramatické stránce opravovat nebudu, natož vypisovat jeho nedostatky, můj komentář by se pak neúměrně protáhl do délky (co do rozsahu). Musel bych nejspíš přepsat celou povídku! Hezký den a nejen psaní zdar! Prostě více čti a udělej si nejen ze psaní koníčka, ale také ze čtení, ať se naučíš plavat v cizích textech jako ryba, aby ses netopil v těch vlastních...


ze dne 14.11.2011, 22:08:39
Šíma: Snad jen zběžně (pozor na): - chybějící mezery v textu (povídkový text není sms-ka), - nadbytečnou interpunkci (psaní čárek má svá pravidla, nejen proto mrkni do pravidel českého pravopisu), - správné slovní tvary (mnohdy jsou použitá slůvka zavádějící a mají docela jiný význam vzhledem ke zbytku věty či souvětí): napadá mě: z vnitra - nitra lesa, - pozor na shodu podmětu s přísudkem (například zde: larvy lezly - ne - lezli), - chyby v ji/jí (je třeba si přiřadit správný "pád" - pádovou otázku), - pravidla psaní přímé řeči (vztah interpunkce na jejím konci a pokračujícího textu, viz "Přímá řeč," uvozovací věta - pravidla pravopisu napoví), - psaní číslovek a dalších znamének, mnohdy je lepší je opsat (například: 100% - sto procent), Beztak jsem ještě něco přehlédl, ale snad to pro ilustraci stačí...