obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Důvěra a láska musí chodit pospolu."
B. Němcová
obr
obr počet přístupů: 2915261 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39343 příspěvků, 5725 autorů a 389591 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Tár Snoriga - 1/3 ::

 autor Sakora publikováno: 14.11.2011, 16:25  
Historická fantasy se špetkou severské mytologie - jeden z mých dvou letošních příspěvků do Žoldnéřů fantazie... můj favorit, ale jak to tak bývá, porotce zaujala druhá povídka :-))
 

V kalném jitru se moře mírně uklidnilo. Jako by se i ranní bouře roztouženě zahleděla na zrůžovělý obzor a zapomněla na svou nenávist vůči rybářskému dogru. Loď, jíž daly jméno malé čluny, jež se kdysi využívaly pro lov ryb v Doggerské mělčině Severního moře, se vlivem západního větru odevzdaně zmítala na vlnách. Snad každá třetí zalila nízkou záď plavidla zpěněnou vodní tříští. Vaky z hrubé látky, ukrývající vlasce a smotané sítě, hlasitě pleskaly o palubu.

V podpalubí rybáři losovali. Bylo třeba znovu přivázat uvolněný roh čtverečné plachty. Jotan prohrál.
Rezavé nečesané vlasy se mu lepily na tvář, do které nepříznivý osud už stačil v mladém věku vyrýt vrásky. S hlavou vtaženou mezi ramena chvatně kráčel k hlavnímu stěžni. Soustředil se na každý pohyb. Často stačil k neštěstí jediný neopatrný krok. Moře druhou šanci nedávalo.
Zaklel ze zvyku. Přívaly chladné vody už dávno nevnímal. Rukama znecitlivělýma mrazem a všudypřítomnou solí jen obtížně povoloval utažené uzle.

Do vyspraveného plachtoví zadul vítr a škubl dogrem doprava. Jotan se usmál. Jeho tělo okamžitě zareagovalo změnou těžiště. Mladík vyzývavě pohlédl směrem k obzoru. Na mě si nepřijdeš, moře! Já sem patřím.
Moře jako by se zaleklo. Jitřní úsvit učesal modrou hladinu do spořádaných vlnek.

„Hej, mladej. Tak co, už je vidět ten všivej ostrov?“ houknul na Jotana jako každé ráno kapitán Bernas.
Na počátku plavby, když přijímal ustaraného, ale odhodlaného venkovana do svých služeb, chlubil se ten mladík, že Island pozná z dálky. Prý mu o tajemném ostrově vyprávěl jednonohý námořník. Bernas se tenkrát smál, až spolknul kus žvýkacího tabáku.
„Žádnou zemi nevidím.“
„Tenhle březen nám byl čert dlužen. Loni jsme už touhle dobou kotvili u jižního po-břeží Islandu,“ vložil se do rozhovoru holohlavý starý Tuki. Špalkovitými prsty přitom pokle-pával na mořené dřevo boku lodě. Všem tvrdil, že z toho zvuku pozná osud dogru na den do-předu. Zda dopluje k cíli, nebo jej smete vlnobití. Nikdo mu nevěřil. Ale všichni jeho počínání sledovali s bázní.
„Já už cejtím Islandskou mlhu v kostech,“ rozhodl Bernas a popohnal ostatní do práce.

Jistě je příznivý vítr zanedlouho zanese na dohled zeleného ostrova. Je potřeba vše připravit. Jeho dogr vezl devět mužů, zásoby na jarní měsíce a zboží na výměnný obchod s Islanďany. A v podpalubí, pečlivě zabezpečený, náklad soli na zpracování úlovku.

***

Celý následující den strávili rybáři úmornou dřinou, donekonečna odčerpávali vodu z podpalubí a opravovali zadní stěžeň. Mračna se jim zlověstně honila nad hlavou, ale vytoužený jihozápadní vítr se nedostavil.
Bernas se nehnul ze svého místa na špici vysoké přídě. Ostřílený námořník už pět sezón vyrážel brzy na jaře k zasněženým břehům Islandu, aby se po pár měsících vracel s lodí obtěžkanou tunami tresek. Stokrát byl na pokraji smrti, už ho brala kolem ramen, děvka vrto-šivá, ale pokaždé vyhrál. Platil tvrdě, ale s tím se počítá.

Po paměti zajel pravačkou pod kazajku s košilí. Na hrudi ho svědilo staré tetová
ní. Tři vlny pod sebou, propojené složitou linkou, nad nimi písmeno K. K jako Kjalar. Bernas věděl, co dělá. Modlitby šeptal k nebi, ale skutečnou pomoc hledal u Islandských bohů. Minulost ho naučila.
Zavřel oči v předzvěsti budoucích dějů. Cítil to. Věděl. Ledový chřtán ostrova se už brzy vyloupne z mlhy. V duchu se zaklínal cizími slovy. Let rísa Kjalar. Let ekki Tár Snoriga koma.

„Poseidóne, chraň nás,“ zamručel Tuki polohlasem. Sám vítr mu slova odnesl od úst.
„To se modlí, nebo čaruje?“ zajímal se mladík pozorující kapitána.
„Zaklíná. V té islandské hatmatilce,“ pohrdavě odfrknul starý, „tss, mýtům věří jen slaboši.“
„Prý na ostrově žijí obři, je to pravda?“
„Další blázen,“ uchichtnul se Tuki, „věříš povídačkám o obrech, Tóru – hromovládci a dvanácti božských Ásech? Nebo ti někdo nakukal pohádku o tom, jak zamilovaná Snoriga zradila Kjalara, vládce moře, větru a ohně, kvůli hamižnému člověku? Nebuď hlupák. Jediná jistota je moře, hvězdy a pořádná loď pod nohama. To si dobře pamatuj.“

Jotan se nedočkavě chytil paluby a zahleděl do dálky. Někde tam je. Tajuplný ostrov. Nemohl se dočkat. A osud jeho prosby vyslyšel.
„Kapitáne!“ zvolal náhle vzrušeným hlasem a rukou ukazoval nahoru.
Na zadním ráhnu se začala třepotat třírohá plachta. Zpočátku nesměle, jak by chtěla rybáře jen podráždit, ale pak se roztancovala jako splašená. Muži radostně nastavovali tvář řezavému větru. Už je tady! Bríza, která je provede nástrahami oceánu až k jejich cíli.
Stálo to za to, usmál se mladík v duchu. Všechno to strádání na lodi. Dni a noci v promočených šatech, sůl pálící v očích, nevolnosti ze strachu z bouřek a strach z nevolnosti, kdy se mořští vlci posmívali jeho úpornému dávení přes bok paluby. A hlavně všudypřítomná, život rdousící zima, kdy se bez ohně dalo zahřát jen kořalkou, po které mu bylo ještě hůř než předtím.
Konec trápení. Přežil. Dokázal to!

V duchu si přemílal slova jednonohého muže, který se před lety mihnul u nich ve vsi. Potřeboval se někde uchýlit na zimu. Měl štěstí. Tenkrát po dlouhém létě byly sýpky plné a v ohradách se pásla stáda dobytka. Za trochu jídla a suchou postel ohromoval venkovany po-vídačkami o cizích zemích, bájných mořských pannách či obrovských příšerách, číhajících pod hladinou oceánu. Jotan, jako všichni kluci na vsi, byl jako u vytržení.
Na jaře tulákovi poručilo srdce jít zas dál. Mladík si ale jeho slova zapamatoval navždy. Z moře vystoupil ostrov černý jako kámen a bílý jako sníh. Do výšky se tyčily mohutné vulkány a jejich úbočí se zelenala neduživou travou. Celá ta nehostinná země byla protkána podivnou mlhou. Chraň se v ní zůstat sám! Přijdou si pro tebe duchové zabitých králů a jarlů. Věz, Island je krutý kraj.

***

„Co tě posedlo, mladej, že ses nalodil?“ zapředl řeč starý Tuki, „Utíkáš před ženskou? Nebo ti nevoněl kravskej hnůj?“
„Proč se staráš?“ zabručel Jotan. Co po něm ten staroch chce? Vysmívat se mu? Pou-čovat? Polknul trpkou slinu. Dřel jako ostatní, ale stejně jej mezi sebe nepřijali.
„Sláma ti čouhá z bot, proto. Když jsme vyplouvali z Anglie, čítal náš konvoj na třicet dogrů. A teď? Kam oko dohlédne, rve se jich s vlnami sotva tucet. Mnozí se utopili, nebo prostě najednou zmizeli. A jací to byli zkušení námořníci. Moře je jedno velké obětiště. Nebojíš se, synu sedláka?“
„Ne,“ odsekl.
Zamkl svou minulost hluboko.

Dvě mokrá léta s mizernou úrodou, smrt matky a sourozenců na těžký kašel i bití od otce, když nedokázal ubránit jejich poslední hladem jankovité krávy. Bohatší statkář jim sebral propachtovanou půdu a jeho pohůnci je obrali o dobytek. Bída všude kolem, zmatek a zoufalství. Lidi, co se chovají hůř než divoká zvěř a podříznou krk rodině souseda jen pro pár slepic. Otec osleplý z kořalky, vypálené z kdovíčeho. Jotan nenáviděl domov, nenáviděl sebe, bál se, že zešílí. A pak mu jednou za těžké noci zaťukala do snu dřevěná noha vysloužilého námořníka. Vzpomněl si na líčení dalekého ostrova. A rozhodl se okamžitě.

Znepokojeně se zavrtěl. Chybělo takhle málo a všechno by tomu holohlavému zvědavci prozradil. Co vyvádí? Rybář zavrká předstíraným zájmem a on před ním málem obrátí svou duši naruby.
Na šňůrce na krku se Jotanovi zarýval do kůže stejný železný křížek jako ostatním. Ale nahoře na kazajce měl pevně přišitý knoflík, který pro něj představoval ten nepatrný krůček mezi životem a smrtí. Osud zakletý do kamene. Ohlazený kousek čediče s vyrytou zvláštní značkou.
Tady máš kluku. Já už se na moře nepodívám. Třeba jej jednou vrátíš tam, kam patří. Krást se nemá a já zaplatil tvrdě. Dobře si ti zapamatuj. Bohové Islandu neodpouští.
Jotan oblázek zručně potáhl kůží a v případě potřeby přešíval z jednoho kabátce na druhý. Dřív ho nosil jako talisman pro štěstí. Teď si slíbil, že jej odevzdá, kam náleží.

***

Ještě noc a den se probíjela posádka dogru mořským peklem. Vzdorovali další bouři, vylévali vodu z podpalubí, modlili se za přízeň bohů. Toho jediného i těch pohanských, v čele s Poseidonem. Než směl jeden z rybářů zvolat na celé kolo:
„Země! Island!“

Zakotvili na dohled zamlženého ostrova obklopeného sněhem a rozhodili sítě. V řadě s těmi, co měli stejné štěstí. Z celého konvoje jich sem přibylo žalostně málo.
Způsob lovu masitých ryb s mohutnou hlavou, nezaměnitelnou díky dlouhému vousu na spodní čelisti, Bernasovi muži znali už nazpaměť. Vylovit, vyvrhnout, prosolit, usušit, na-skládat do slaměného lože, kde rybí maso přečká bez úhony na návrat do domovského přístavu začátkem podzimu. Postní trh v Anglii na ně nedočkavě čekal.

Bernas během výlovu obezřetně sledoval vzdálený břeh. Silueta ostrova vystupovala z husté mlhy váhavě, jako by se chladná země pokoušela před vetřelci skrýt svá tajemství. S nevolí se ohlédl po Tukim, který se bavil klepáním na bok lodi. Ten starý hlupák! Ještě na ně přivolá neštěstí.
Ale obloha, pošmourná a bolavá těžkými dešťovými mraky, nepředpovídala nic zlověstného. Kapitán se uklidnil. Tár Snoriga? Pche. Kjalar nás ochrání. Nebojím se!

***

Po třech dnech výlovu už Jotan jakžtakž udržel tempo s ostatními. Od vytahování sítí, obtěžkaných tlustými rybami, mu skoro zdřevěněla ramena a ruce měl pořezané od pracovního nože, se kterým se obtížně učil zacházet. Všudypřítomná sůl pálila v ranách a štípala v očích. Zatnul zuby a naříkal jen v duchu. Na lodi se skuhrání netrpělo.

Desátého dne dal kapitán povel k vyplutí ke břehu. Výměnný obchod zajišťoval rybá-řům zásoby pitné vody výměnou za voskové svíce a soudky medu a vína, které přežily cestu z Anglie.
Loď zamířila k ostrovu a přistála v úzké zátoce. Islanďané v kožešinových čepicích sledovali s přimhouřenýma očima každý pohyb štíhlého dogru. Bernas s dvěma muži přešel po úzké lávce na bachratý místní člun. On vyjednával, ostatní přenášeli zboží.

„Ať vás ani nenapadne vystoupit na břeh!“ varoval předtím kapitán zbylé námořníky, „Je to tu samá svatyně. Stačí jeden neopatrný krok a stihne vás hněv samotného Tóra.“
Vrásčitý Tuki mrknul vyzývavě na Jotana. Ten prudce zabořil zrak do solí prožrané paluby. Koho chtěl ale ošálit? Sklopené oči mu zářily a srdce tepalo v rytmu cvalu. Touha vstoupit na ten zázračný ostrov sváděla nerovný boj se strachem.

***

Když se po několika týdnech vzduch ohřál květnovým sluncem, nákladní prostor dogru byl již treskami téměř zaplněn. Bernas spokojeně počítal budoucí výdělek. Teď ještě zajet ke břehu a doplnit zásoby na cestu domů. Při troše štěstí do dvou týdnů přistanou u anglických břehů a do konce podzimu se stihnou ještě dvakrát otočit pro další várku ryb.
Jotan se krčil vzadu, když kapitán vybíral muže k přenášení zásob. Taková šance! Musí ji využít. Jakmile přirazili k islandskému člunu, v nestřežené chvíli mladík sešplhal po laně a skočil do mělké vody. Měl čas do setmění, než dá Bernas zvednout kotvu. Třebas ho potrestají. No tak ať.
Snil o téhle chvíli každičkou noc plavby přes oceán. A teď byla tady.

Přikrčený kličkoval mezi seveřany na břehu. Rybáři, obchodníci, starci i výrostci v sedlech střapatých poní-ků. Ulpívali na něm podezíravýma očima, ale nikomu nestál za námahu, nikdo jej nezadržel. Udýchaně se zastavil až za prvním z dlouhých nízkých domů. Opřel se o hrubou zeď z rašelinových cihel a zajíkl se smíchy.
Asi se zbláznil. Zešílel. Ale pro tu chvíli jej štěstí naplňovalo až po okraj.

„Ókunnur!“ zavřískla do rudého šátku zachumlaná žena, prstem ukazujíc na mladíka. Zničehonic se objevila před rybářským zběhem, jako by vyrostla ze země.
„Ne, neboj se, já nejsem... nic ti neudělám,“ koktal Jotan a snaživě kroutil hlavou.
„Hjálp!“
„Počkej, neřvi, ženská. Sakra,“ zaklel. Musí zmizet. Kdo ví, co ta babka huláká.
„Ókunnur! Fá hann!“ vzkřikla a mrštila po cizinci ostrým kamenem.

Jotan už na nic nečekal a vyrazil opačnou stranou, než kterou mu zatarasila stařena v rudém. Bolest ho píchla u boku, ale za chvíli na ní zapomněl. Zdá se mu to, nebo slyší dusot nohou? Vyděšeně se ohlédl. Kolem ženy se shlukl dav. Jotan samým rozčilením zakopl. Vyrovnal pád a bez dechu běžel dál. Nebylo, kam se schovat.
Jak to, že mu ten jednonohý blázen neprozradil, že v ledové zemi nerostou žádné stromy? Odvážil se dalšího ohlédnutí. Babice mu hrozila pěstí a tři vysocí muži se k němu rychle blížili. To ne! Co když nestihne doběhnout k lodi?

„Bože, prosím, zachraň mě, vydržím všechno, nebudu si stěžovat, jen ať už jsem na moři,“ drmolil do prudkého oddechování.
Rozrážel nosiče v přístavu a uhýbal před jejich ranami. Kličkoval. Přeskakoval bedny s nákladem. Krev mu tepala ve spáncích, v uších mu bouřil vlastní dech. Ani nevnímal na-dávky vyslovované zvláštním neohebným jazykem. Bál se. Jako by se oči všech okolo do něj zapichovaly. Raději hleděl pod nohy.

Takže si až jako poslední všiml náhlé změny počasí.

***

Tár Snoriga! Tár Snoriga! Er lokio! Hér kemur Tár Snoriga!“ znělo všude, výkřiky se lámaly v tóninách strachu a bázně.

Jotan se opatrně zastavil. Pronásledují ho? Ne? Co se děje? Najednou mu to došlo. Do výšky se tyčily mohutné vulkány... To snad ne, zděsil se.
Z nebe barvy popela se naráz začaly lít proudy vody. Podivné vody. Kapky pálily mrazem a kůže po jejich dopadu zrudla a škvařila se. Pohlédl k lodím, zoufale se zmítajících v zátoce. Kdo měl dost rozumu, včas zvedl kotvy. Moře kupodivu nejvíce bouřilo u břehu promrzlé země. Jako by chtělo cizí vetřelce odehnat co nejdál.

Vzpamatoval se. Musí pryč! A hned!

Nestihl to. Oponou ničivého lijáku ještě zahlédl hrůzou znetvořenou Bernasovu tvář a pak už jen zadek dogru, který se rychle vzdaloval. Zběsile mával. A pořád mu to nedocházelo. Zůstal sám.

Klesl na kolena. Smrtící voda jej objala ze všech stran. Tekla mu do očí, pálila v nose, studila na jazyku. A na tváři se mísila se slzami. Ale smrt stále nepřicházela. Jotana roztřásla zima. Probudila ho k životu. Vzhlédl.
Moře vyvrhlo na břeh roztříštěné zbytky jakéhosi člunu. Vlny zarputile bušily do země a olizovaly přístavní mola jedovatým jazykem. Lidé jako by se propadli do pekla. Nikde nikdo.
Když se odvážil zdvihnout zrak k obzoru, spatřil vrchol vulkánu, z něhož stoupal černý dým.

Nemilosrdný úder do hlavy ho okamžik poté zbavil vědomí.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 10 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 m2m 14.11.2011, 16:25:14 Odpovědět 
   Zdravím!

Jak už to tak bejvá, autorem oblíbenej text málokdy vyšplhá vejš, než ten míň oblíbenej. Určitá interakce autora s textem je zrovna v téhle první části dost zřejmá, ale k tomu případně u poslední části.

Rozhodně bych se příště nebránil tomu, aby zmizely pomlčky uprostřed slov :)
Je to drobnost, já vím.

No a pak ještě takový ty srandičky typu "Islandská mlha" (islandská?), skorem až kapitalistickej "bohatší statkář" (asi bych se bránil do historické / středověké fantasy dávat "statkáře", kterej de facto vznikne až s mělněním lenního panství a obecně feudalismu).


Jinak asi u poslední části napíšu, proč si myslím, že Srdce skončilo líp, jak už to tak u těhle soutěží bejvá :)
Za sebe ale můžu říct, že mně se Tár Snoriga líbí dost.
 ze dne 14.11.2011, 17:51:44  
   Sakora: Zdravím a díky za komentář.

Tár Snoriga nebyla ani tak oblíběnější, jen jsem si s s ní dala mnohem víc práce... možná nějaké poučení pro příště :-)

ty pomlčky - to se mi sem dostalo při přesunu z Wordu, doufala jsem, že jsem je všechny našla a opravila - zjevně ne...

Islandská... - tak já myslím, že jsem s gramatikou celkem kamarád, ale ta velká písmena mě občas přesvědčí o opaku...
statkář - názor k zamyšlení, dík

Jasně, že jsem si u několika porotců vynutila :-) vysvětlení, co na téhle povídce "drhlo"... ale rozhodně mě zajímají i další názory.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
Rypouš vypráví
velkyusi
Býval jsem fraj...
Karel Fialka
3. Noví sousedi...
Jujacek
obr
obr obr obr
obr

10dkg magie
Aenica
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr