|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 1 ::
|
 |
|
:: Obrázkář ::
Je to taková fantasy povídka, snad se bude líbit.
Předem díky za komentík.
RK |
| |
|
|
Obrázkář
Bylo pozdní odpoledne. Lidé pospíchali, aby se schovali před blížícím se deštěm. Z výšky připomínali malé mravenečky, kteří se hemží v navršeném mraveništi. Voda již byla cítit ve vzduchu a na nebi se stahovaly těžké mraky. Setmělo se jako předzvěst silné bouře, která dnes jistě popustí uzdu svému dovádění.
Muž, jehož věk nebylo snadné určit, se držel v odlehlých uličkách. Tmavé vlasy mu padaly do hladké, bělostné tváře. Jen ty oči prozrazovaly víc. Lemoval je vějíř z vrásek a dívaly se unaveně a smutně. Přesto byly tmavé a hluboké. Tiše kráčel s opotřebovaným skicákem v ruce a prsty měl zčernalé od kreslířského uhlu.
Vyhýbal se lidem. Raději se zdržoval mezi vyděděnci společnosti, kteří se ničemu nedivili a na nic neptali. Chvilkami se zastavil a začal na voskový papír rychle kreslit portrét, který mu náhle vytanul v mysli. Někdy to byla žena, někdy muž a někdy dítě. V několika vteřinách vykreslil uhlem přesnou kopii jejich tváře, aniž by před tím někoho z nich viděl či znal.
Pod prvními kapkami vody se začal rozpíjet právě dokončený portrét sešlého padesátníka. Muž schoval skicák pod dlouhý plášť, který ještě podtrhoval jeho vysokou postavu, a zamířil pod starý most. Sedl si na prašnou zem a čekal na podívanou, kterou mu bouře přinese. Obdivoval divokost přírody a její sílu.
Chladivý déšť se snášel z temného nebe na již promáčenou zem. Na hladině řeky poskakovaly kapky jedna přes druhou jako neposedné děti. Zlomyslný vítr si pohrával s větvemi okolních stromů a nedbal dešťových kapek.
Stejně jako mladá žena. Tančila bosa uprostřed zeleného parku. Dlouhé hnědé vlasy měla pocuchané a zplihlé od vody. Neodradila ji nepřízeň počasí. Vždy zůstávala venku a nechala si smáčet obličej. Dešťové kapky nahradily slzy, které jí už dávno vyschly, a cítila je jen v sobě. A temnota, která se v ní rozprostírala, byla stejná jako okolo. Nebála se blesků ani dunivých hromů. Smála se. Smích plný bolesti, smutku a šílenství splynul s bouří nebo ho rozmetal vítr. Nezbylo jí už nic.
Lidé si mysleli, že je blázen. Chudák ženská, která nemá všech pět pohromadě. Nikdo netušil, že si tímhle bláznovstvím udržuje poslední střípky rozumu. Chrání se před svým soukromým peklem.
Muž, který se před nečasem schoval pod most, ji tiše pozoroval. Za celou svoji existenci ještě něco takového neviděl. Měl takové nutkání vzít uhel a zvěčnit její smutek, hluboký a opravdový. Připomínalo mu to tanec smrti, poslední Gavottu. Nemohl z ní spustit zrak. Přesto věděl, že nemůže. Nemůže ji nakreslit, ještě není ten správný čas. Stoupl si a nechal se dál unášet divadlem života. Vytáhl svůj skicák a prohlédl si několik předchozích portrétů. Zastavil se u mladé dívky a pohladil její tvář na papíře. Zachvěl se. Rychle ho opět zavřel a nadýchl se z plných plic, aby zahnal všechen ten zmatek, který se ho znenadání zmocnil. Nesmí podlehnout nějaké slabé chvilce, která ho zkouší. Vždy tomu odolal a nemíní to měnit.
Byla už na konci se silami. Staré šaty promokly do poslední nitky, ale ona nepřestávala. Popadané listy jí odlétávaly od zablácených nohou a ona se točila a smála, dokud vyčerpáním neklesla na mokrou zem. Zůstala ležet téměř v bezvědomí a čekala. Možná už dneska přijde ten den, kdy bude konec jejího neskutečného žalu. A ten Nejvyšší se smiluje a přijme ji do své náruče.
On však věděl, že tomu tak není. Nepletl se do věcí lidí, jen je kreslil. Tentokrát však porušil jedno ze svých pravidel. Nedokázal si poručit. Něco ho nutilo, aby ji odnesl do sucha. Opatrně ji položil na zem. Její tělo se třáslo zimou i vyčerpáním. Nechtěně se tváří dotkl její. Celým jeho tělem projelo podivné mravenčení. Jako elektrický náboj, který kopíruje tenkou linii elektrického rozvodu končícího až v konečcích prstů. Naplnil ho neznámý pocit. Pocit, díky němuž se ve skrytu rozedrané duše něco pohnulo. Pocit, o kterém jen tušil, že ho kdysi znával.
Odtáhl se a všechno v něm křičelo, aby utekl. Neposlechl. Přehodil přes ni plášť, sedl si vedle a čekal. Několikrát vzal do ruky uhel a opět zvěčnil několik podob. Mohl kreslit i po tmě, nepotřeboval vidět na své dílo. Ruce vedly jeho tahy samy, a přesto byl portrét vždy dokonalý.
Bouřka pomalu ustala a odplula i s mraky někam za obzor. Světlo ještě na chvilku zvítězilo, než noc převezme vládu do svých rukou. Když se žena probrala, zmateně se rozhlédla kolem sebe. Nepamatovala si, že by se byla schovala pod most. Ani nevěděla, kde vzala pánský plášť. Šaty zůstaly stále vlhké a celé tělo měla nepříjemně zapařené. Zvedla se. Udělala několik kroků a plášť, který držela za širokou kapuci, táhla prachem za sebou. Zahlédla cizího muže, který se opíral o oprýskaný pilíř. Něco soustředěně kreslil. Jeho tahy byly jisté a neskutečně rychlé. Zvědavě natáhla hlavu, aby lépe viděla.
„To je nádhera,“ vydechla tiše.
Muž sebou trhl. Snad její přítomnost ani nezaznamenal. Překvapila ho její slova i výraz, jakým se dívala na jeho dílo.
„Není. Na mé práci není nic hezkého,“ odsekl. „Musím jít.“
„Promiň, nechtěla jsem,“ a váhavě mu podala plášť. „Děkuju.“
Vzal si ho od ní a ona se začala smát. Zadívala se na něho velkýma hnědýma očima, přeběhl jí mráz po zádech. Jeho oči jí snad pronikly až do duše a ona se cítila bezbranná. Přestala se smát a začala mít strach. Strach, že začne rozumně uvažovat. Ten jeho pohled, jakoby ji připoutal k zemi a nenechal odplout do jejího světa. Do světa bláznovství.
„Máš kam jít?“ zeptal se odměřeně.
„Kam jít?“ opakovala nepřítomně. Její mysl se ztratila kdesi mezi snem a realitou, pátrala v neznámých končinách, aby tam nalezla pevnou půdu pod nohama. Na tváři jí opět začal hrát úsměv.
„Říkal si něco?“ otočila najednou.
Nerozuměl jí. Ptala se tak vážně, snad opravdu jeho otázku neslyšela nebo zapomněla.
„Jsou mokré,“ tahala za rukáv šatů. „Chci si je sundat a umýt se. Je čas jít,“ rozhodla.
Stál a díval se na ni s otevřenou pusou. Proč tohle říká? Netrpělivě se po něm ohlédla a kývnutí vyzvala, aby ji následoval. Chvíli váhal a potom se vydal za ní.
Poskakovala podél řeky. Cestou posbírala několik kamenů, aby je záhy naházela do řeky, vyplašila ospalé hejno racků a hodila žebrákovi několik mincí. Netrvalo dlouho a došli do jedné zapadlé uličky, kde se nacházel její příbytek. Celý dům už byl dost zchátralý. Vyšli do prvního patra. Nedivil by se, kdyby byla jednou z posledních nájemnic. To mu vyhovovalo.
Otevřela nezamčené dveře a hned ode dveří si začala svlíkat. Váhavě překročil práh a zavřel. Než došla k malé koupelně se sprchovým koutem, byla už zcela nahá. Nezdálo se, že by ji jeho přítomnost nějak rozhodila, nebo že by ho vůbec vnímala.
„Chci se umýt,“ zamumlala, aniž by se k němu otočila a zmizela za úzkými dveřmi.
Zůstal stát na místě a přemítal, co tu vůbec dělá. Byl to velice skromný byt. Kuchyň byla součástí obývacího pokoje. Nebylo tam naklizeno, ani přehnaný nepořádek. Bylo zřejmé, že byt byl užíván opravdu jen v nouzi. Otrhaný gauč viditelně sloužil jako postel. Na nízkém stolku leželo několik neotevřených obálek a vedle stál zaschlý hrnek od kafe. Voda ze sprchy zpívala svou táhlou píseň a nesla se celým pokojem. Přešel k oknu. Zadíval se na řeku. Třpytila se ve svitu měsíce a působila tak klidně. Vzal do ruky uhel a začal kreslit několik dalších portrétů.
Odložil skicák na stolek. Nemohl si nevšimnout zavřených dveří vedle koupelny. Rozvážným krokem došel až k nim a položil ruku na kliku. Váhal, zda je má zkusit otevřít. Ani nepostřehl, že voda přestala téci. Už zmáčkl kliku, dveře však byly zamčené. Žena vyšla, ručník měla omotaný okolo těla.
„Nééé!“ vykřikla a bezhlavě se vrhla před dveře. Ručník jí sklouzl k zemi. Stála před ním nahá se zuřivým výrazem ve tváři. Hruď se jí nadouvala, jak s ní cloumal vztek.
„Nikdo tam nesmí,“ zavrčela.
Téměř ho svým způsobem vyděsila. To byla od jejich setkání první opravdová reakce.
„Omlouvám se,“ couvl o pár kroků a odvrátil zrak.
Přestala tak přerývavě dýchat, sebrala ručník ze země a odešla se obléknout ke staré skříni. Už zase oplývala tím nepřítomným úsměvem, za kterým skrývala sžírající bolest.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se.
„Nemám jméno. Jsem prostě obrázkář,“ odvětil. Už tam nechtěl být.
„Já jsem…,“ zaváhala a snad pátrala kdesi v paměti. „Katrin,“ dořekla téměř překvapeně. Už dlouho ho nikomu neřekla ani od nikoho neslyšela.
„Jsi doma. Půjdu,“ otočil se k odchodu.
„Ne!“ vyrazila nepříčetně ze sebe. „Prosím, nesmíš mě tu nechat samotnou.“
Samotnou? To Obrázkáře zaskočilo. Stál jako přikovaný. V uších mu zněla její slova stále dokola. To přeci nemůže, byl, je a musí zůstat sám. Jeho práce si to žádá. Nemá nikde domov a nikdy mít nebude. Je věčným poutníkem, zavrhovaným a nezvaným.
„Nic o mně nevíš.“
„Nesmíš mě opustit,“ chytila ho za chladnou ruku.
„Opustit?“ vyštěkl na ni. „Co to mluvíš? Vůbec mě neznáš a já neznám tebe!“ prudce se jí vytrhl, až zavrávorala.
„Prosím.“
„Tak ty prosíš. To bys asi měla vědět, kdo jsem!“ sykl ostře.
Přitáhl si ji neurvale k sobě a silně přitiskl k tělu. Katrin se chvěla. Bála se ho a zároveň ji přitahoval. Byl chladný, odměřený a oči měl tak hluboké, až cítila závrať. S ním by mohla žít. Přitiskl své ledové rty na její. V hlavě se jí přehrálo několik obrazů z nekončících cest staletími, nespočet tváří, které kreslil a jejich poslední minuty života. Podlomila se jí kolena a klesla mu do náruče. Hledala v tom odpověď. Nedávalo to smysl, nemohla pochopit, co viděla. Ale ano, bylo to jasné. Otevřela oči. Náhlé pochopení se zrcadlilo v jejím pohledu.
„Půjdu,“ zavrčel a ujistil se, že jí nohy opět unesou.
„Proč bys odcházel?“
„Copak si nepochopila, kdo jsem?“
„Jsi…jsi…“ odmlčela se.
„Tak to vyslov,“ poručil pevně.
„Jsi smrt,“ zašeptala.
„I tak se to dá říct.“
„Ale mě to nevadí,“ naléhala. „Neodháněj mě od sebe, potřebuji tě.“
„Potřebuješ smrt?“
„Asi ano, stejně mě provázela většinu života, možná to tak má být. Vždy jsem hledala útěchu ve smrti a teď jsi tu. Nesmíš mě opustit.“
Stála tam zlomená a prázdná. Věděl, co to je, být sám. Věděl, že měl odejít rovnou, co vyšlo slunce, protože teď už to neudělá.
„Polib mě,“ požádala ho roztřeseným hlasem.
Poslechl. Ochranná hradba, vybudovaná po staletí v jeho nitru, se pod jejím obětím rozsypala. Poprvé ve svém bytí dal průchod nespoutané touze. Touze, kterou ještě nikdy nepocítil. Tu noc se milovali, jak by byla jejich poslední. Bez uvažování, bez zábran a bez předstírání, odevzdali se prosté živočišné potřebě.
***
Vracel se ke Katrin každé ráno. S ním pomalu zapomínala na svou bolest a on se jí na to nikdy neptal. Zapovězený pokoj zůstal vždy zamčený.
Často lehávala vedle něho na rozloženém gauči a dívala se, jak mu pod rukama vznikají další a další portréty. Při pohledu na ně ji mrazilo, ale nedala to nikdy najevo. Byl světlým bodem, který jí pomáhal přečkat další dny a měsíce. V temnotě noci, kdy na něho čekala, ji často přepadala úzkost, že se třeba právě tento den už nevrátí. Ale on vždy přišel. A jeho oči i dotyky jí přesvědčili, že je za její náklonnost a přízeň vděčný. Možná i šťastný.
„Kreslíš tolik portrétů. Kam dáváš všechny ty skicáky?“ zeptala se jednou.
„Víš, mám vlastně jen jeden. Vypadá, že je tenký, ale je tak nějak bezedný. Vždy v něm zůstane prázdný list.“
„Vážně? Můžu se podívat?“ zacvrlikala.
Obrázkář se zamračil, ale těm velikým hnědým očím nedokázal nic odepřít. „Jistě,“ usmál se a položil jí ho do klína.
Trochu váhala. Přejela prsty po staré vazbě, ale neměla dost odvahy. „Možná příště,“ plaše odvrátila zrak a vrátila mu ho.
„Je to tak lepší,“ řekl na to.
***
Toho večera se snad sám ďábel nudil. Už dlouho nedal člověku mat na šachovnici života a vybral si k tomu lehkou oběť.
S první hvězdou odcházel Obrázkář ven a jen on sám věděl, kam míří jeho kroky. Možná za to mohla obyčejná lidská roztěkanost, která se v něm spolu s citem probouzela, možná to bylo předem určeno. To se už asi nikdo nedozví.
Paní mlha rozprostřela nad krajinou svou bílou vlečku. Mléčná pěna se valila usínajícím městem a pohlcovala vše, co jí stálo v cestě. Obrázkář vyšel vstříc další noci a svůj skicák zapomněl u Kathrin.
Zase nemohla spát. Pocházela po obývacím pokoji a všimla si skicáku na stolku. Tentokrát přemohla strach a otevřela ho. První strana byla prázdná, další a další stránky byly pokreslené. Byly jich tisíce, snad miliony. Namátkově listovala a prohlížela si neznámé tváře. Jedno měly ale společné, prázdný odevzdaný pohled.
Jedna kresba ji však zarazila. Přišla jí tolik povědomá a známá. Ty jemné rysy, drobný nosík a rtíky i ty věčně nepoddajné lokny. Nebylo pochyb. Znala tu tvář dokonale, do posledního detailu. I když se snažila vše vymazat z mysli, stačil jeden letmý pohled a vše bylo zpět. Nával úzkosti, bolesti a dávno vyschlé slzy. Znovu musela prožít to, co ji zahnalo na hranici bláznovství, znovu se jí srdce rvalo na kusy. Nepopsatelný žal se jako jed rozléval žilami do celého těla, až pohltil i uzdravující se mysl. Kathrin vytrhla stránku s dětskou tváří a vyrazila zamčené dveře. Ocitla se v dětském pokojíku. Dvě stěny byly natřeny růžově, dvě modře a uprostřed stála postýlka s nebesy.
„Proč?!“ vykřikla zoufale a hleděla ke stropu. Snad se chtěla dovolat nebe. „Nenávidím tě!“ vzala z bílého prádelníku lampičku a prohodila ji oknem.
S očí jí čišelo šílenství a nenávist. V ruce držela pomuchlaný papír. Musí se toho jedu, co jí koluje v žilách zbavit. Už tu hrůzu víc prožívat nechce, už to nevydrží. Vrhla se k rozbitému oknu a z parapetu sebrala ostrý střep. Nepřemýšlela. První ránu na zápěstí téměř necítila. U druhého už vlna šoku lehce vyprchala, ale přesto jí to neodradilo. Žádná fyzická bolest pro ni nemohla být strašnější, než kterou prožívala, a před kterou se snažila tolik let uniknout. Svezla se k zemi a pozorovala, jak karmínové kapky stékaly na portrét její mrtvé dcerky. Smála se, tiše a odevzdaně.
Obrázkář se vracel pro skicák, co nejrychleji mohl. Před domem ho zastihlo nutkání nakreslit další portrét. Ta potřeba ho bolestivě svírala. Drtila ho zevnitř a rvala do kolen. Pravá ruka, která vždy tak bezchybně vedla jeho tahy, ho přestala poslouchat. Vytáhl černý uhel, a aniž by chtěl, začal portrét kreslit na svoji hruď. Každý tah uhlem se mu ostře vpaloval do hrudi. Kůže se škvařila se, krvácela, ale ruka se mu ani jednou nezachvěla. Věděl, koho kreslí a nijak tomu nemohl zabránit. S posledním tahem přemohl bolest i strach a vyrazil po schodišti.
Otevřel dveře a první, čeho si všiml, byl otevřený pokoj. Vběhl dovnitř a čekal cokoli. Pohled, který se mu naskytl, mu z paměti už nikdo nevymaže. Kathrin ležela u rozbitého okna v kaluži krve a ze zápěstí jí už jen odkapávaly poslední kapky. Spolu s nimi odtekl i její život. Prsty se dotýkala zmuchlané podobizny malého děvčátka. Poznal svoji práci.
Jestli si někdy myslel, že nemá srdce, tak pochopil, že se mýlil. Ten večer mu srdce puklo. Jako loutka, kterou někdo tahá za provázky, se otočil, sebral svůj skicák a odešel do tmy.
Kráčel staletími s její podobiznou navždy vtetovanou do kůže, jako vypálený cejch nehodných. Byl věčným poutníkem, nezvaným a zavrhovaným. Jediné, co měl se svými kresbami společného, byly prázdné oči bez života.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 22 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
