» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska je odvaha, která se nebojí ničeho na světě."

Buddha

počet přístupů: 2141700

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 1 ::

:: Tár Snoriga - 2/3 ::

Sakora	publikováno: 20.11.2011, 17:53

Pokračování...


	Jotana probudilo palčivé teplo. Vzduch kolem žhnul jak v předsálí pekla. Lačně se na-dechl. V hlavě mu ihned vzplála úporná bolest a ztuhlým krkem nemohl ani pohnout. Jistota, že je naživu jen proto, aby si protrpěl umírání při plném vědomí, ho nutila setrvat v poloze spáče. Nakonec to není až tak špatný nápad, ne? Umřít v klidu a vleže, s hřejivou dlaní ohně za zády. Kolika se tohle poštěstí? Šepotavý ženský hlas ho obestřel ze všech stran. Otevřel oči. Má se poddat nějaké čarodějnici? To raději - děj se vůle boží. K lavici, na které ležel, se obezřetně blížila žena. Věk nedokázal odhadnout. Černé vlasy se vlnily před obličejem s bledými rty. Nesouhlasně cosi mumlala, v očích podezíravost i strach. Vrásky na čele jak vlny na moři. Hluboké a zrádné. „Skalto! Nech ho být,“ zarazil ji někdo. Mužský hlas. Jotan zbystřel. Namáhavě se posadil. Angličtina? Ulevilo se mu. „Jsi vzhůru, rybáři? Radil bych ti to,“ světlovlasý podsaditý muž s orlím nosem si za-jatce se zájmem prohlížel. „Kdo jsi? Proč jsem tady?“ odvážil se mladík. „Žádný cizinec nesmí strávit noc na ostrově, tak praví zákon. Přivolal by na ostrov hněv samotného Tóra, hromovládce. “ „Jinak co?“ zeptal se Jotan opatrně. Úleva byla pryč. Za úzkým oknem právě svítalo. „Přežil jsi venku Tár Snoriga. Snad zázrakem? Sopka se probouzí a vítr je poslem zkázy. Možná je pověst o Kjalarově bezmoci a žalu nešťastné Snorigy jen dávná legenda, ale dosud vždy vichr s žhnoucím deštěm předznamenával neštěstí. Přicházíš ve špatných časech, námořníku. Místní předáci rozhodnou, co s tebou.“ „Ty jsi taky Angličan, pomoz mi!“ „Omyl. Jsem Olaf Magnus, bratr dánského místodržícího. Mluvím čtyřmi jazyky. A pomáhám leda sobě,“ odbyl jej světlovlasý a vzdálil se. Jotan se pořádně rozhlédnul. Mezi masivními trámy domu hořelo nízké ohniště. Na druhém konci úzké dlouhé místnosti zahlédl shromážděné ostrovany, otočené zády k němu. Dosud ho nehlídají! Šance na záchranu mu kynula milostivou rukou. Neslyšně se zvedl. Zahalený do tmy a stínů se krok za krokem šinul k východu. Zadržoval dech, ale srdci poručit nedokázal. Bilo jak splašené. Jak kopyta zjančeného koně na kamenné dlažbě. Určitě ho prozradí! Už jen dva kroky chyběly a dosáhl by na dveře. Dva nádechy, dvě doby tlukotu srdce a měl otevřenou cestu ke svobodě. Jenže to by se nesměl prostorem rozeznít ten podivný zpěv. * „Bratr s bratrem bít se bude na smrt, synovci poskvrní příbuzenské svazky. Zle je s lidmi, smilstvo bují, meče se blyští, štíty pukají, vlk vyje s vichry, vniveč propadá se svět.“ Nastala chvíle naprostého ticha, kdy ženina píseň sebrala mužům slova od úst a do je-jich očí vtiskla děs. A pak se rozpoutalo samo peklo. Lavina rozhněvaných Islanďanů smetla ženu i nešťastného Jotana. „Ragnarók!“ „Leggja upp, Skalto!“ „Ó, gods. Ó, Tór!“ „Skalto, žal ti snad zatemnil mozek?“ volal Dán s orlím nosem, „Není správný čas na Vědminu píseň. Nepřivolávej hněv bohů!“ „Vidím znamení, Olafe!“ Žena vzpurně pohodila hlavou. Rty měla rozbité do krve a na skráních jí chyběl chumel vlasů, jak se ji snažili násilím umlčet. „Zvaž své počínání. Nebudu stále nablízku. A možná ani nechci. Když neumíš držet jazyk za zuby, co s tebou? Jen blázen by nahlas předpovídal konec světa a smrt bohů!“ „Ragnarök přijde, ať si to přeješ, či ne. Velikost bohů spočívá v tom, jak vzdorují osu-du, kterému se nemohou vyhnout.“ „Tvá rodina jsou smrtelníci, lidé, nemohou se rovnat bohům. Včetně tebe, vědmo.“ „Nevěříš mi? Říká se, že zánik všeho života ohlásí různá znamení. A možná první z nich je člověk cizí krve, jež pod křídly noci znesvětil naši půdu.“ Jotan až doteď vzrušeně poslouchal. Přiražený rukou jakého si siláka k jednomu z trámů. Nemohl se ani pohnout. Zavřel oči a dělal, že tam vůbec není. Lovil známá slůvka bratra místodržícího a černovlasé Skalto v hlasitém dohadování zbylých mužů. Zprvu jej těšilo, že té ženské rozumí. Při poslední větě změnil názor. Zatracená čarodějnice! * Pozornost ostrovanů se neúprosně obrátila jeho směrem. Najednou mu připadali ob-rovští, strašní, jako obři, o nichž slýchával. Ti, co žijí v hlubinách vulkánů a čekají na svou pomstu, až zemře samotný Tór, jejich pokořitel. Vyděšenému rybáři se v hlavě smísily zkazky námořníka s povídačkami rybářů, hrůza z nepřístupné krajiny s nepřátelstvím jejích obyvatel. Měl co dělat, aby neomdlel. A pak nejvyšší z mužů znovu udeřil skrčenou vědmu do tváře. Jotan se probral z malomyslnosti. Nebyl to jeho boj - ale přece nebude přihlížet, ne? Vysmekl se rudolícímu sedlákovi a rozpřáhl se k ráně. Jednou, podruhé, potřetí. Nepřemýšlel. To až později. Když se probral dobitý a unavený na smrt. Země se pod ním hýbala. Pootevřel krví slepená víčka. Rezatá hříva ho zašimrala v nose. Země byla v klidu, to on sám se natřásal v dřevěném nepohodlném sedle na hřbetě chlupatého koníka. „Proč jsi musel rozpoutat tu rvačku?“ syknul na něj tichý ženský hlas. „Už si nepamatuju,“ odsekl dotčeně, když si všiml, kdo cestuje těsně za ním. „Možná nepřivoláš Ragnarök, ale mou smrt určitě. Loki tě seber, rybáři!“ „Kdo? To je fuk. Jak jen se dostanu zpátky na moře,“ povzdechl si odevzdaně. Všechno ho bolelo. Včetně přemýšlení a mluvení. Ze všech stran ho obklopovali za-chmuření jezdci na koních. Na chvíli ho to pobavilo. Protiklad statných chlapů v kožešinách a nízkých koní s hustou hřívou, kteří v drobném klusu mrskali nohama jak ještěrka ocáskem. Jak se mu mohl osud takhle vymknout z ruky? Přece se jen chtěl na chvíli podívat na pevninu, ne? Zakopat pokreslený kámen do země. Nic víc. Jak pošetilý to byl nápad. Copak mu nebylo na lodi dobře? Dogr teď odplul i s jeho výdělkem, za který doufal na sklonku léta vykoupit půdu jejich rodu zpátky. Marnost ho celého sevřela do kleští. „Kam mě vezou?“ poslal po větru dozadu otázku. „Do hor. Vulkán se probouzí. Je třeba vhodit obětní kameny do jícnu sopky. Kéž se probudí Kjalar a utiší hřmění ohně.“ „Obětní kameny?“ zaváhal rybář. Možná se přeslechl. Vánek si se slovy pohrává a krajina je polyká snadněji než vzduch. Kdo je tu obětí? Kámen? Cizinec? „Přežil jsi Tár Snoriga, přežiješ i vzývání Kjalara.“ Jotanovi v hlavě vířilo na tisíc otázek, ale než se je odhodlal vyslovit, bylo pozdě. Vousatý ostrovan na nervózním vraníkovi jej oddělil od bledé Skalto a zaujal místo po mladíkově boku. Výřečný zrovna nebyl. Za více jak hodinu jízdy dvakrát švihl koně konce otěží a zařval: „Fljótur!“ Nic, čemu by rybář rozuměl.


celkové hodnocení autora: 99.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 7		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

m2m	20.11.2011, 17:53:37

Zdravím! Dnes asi bez nějakých výtek, možná jen trošku k té rozkouskovatosti (nebo jak to nazvat) textu. Odstavce na sebe sice navazují, ale víceméně nejsou plynulým tokem textu. Nebo to vnímám blbě, že jo :) Víc ale určitě u poslední části, teď podle mě nemá smysl rozebírat cokoliv, co není nějak relevantní vůči celýmu příběhu. Forma dobrá ale :)


ze dne 20.11.2011, 20:10:58
Sakora: Pěkný den a velké díky za rychlou publikaci. Odstavce - možná máš pravdu... faktem je, že zde je dělím více než v původním textu, asi jsem "optický" vjem povýšila nad čtenářský :-) No a na konečný rozbor se... těším!